Paulo Coelho, Alchymista, Argo, Praha 1999. Stručná kniha, stručný zápis. Další z děl, jejichž pověst je taková, že očekávání, které vyvolává, lze jen těžko naplnit.
Podle údajů, které nechal na záložku natisknou vydavatel, je Alchymista největší brazilský bestseller všech dob. Asi je to pravda, protože kniha je to čtivá a velmi lehká. Ono také 140 stran zase až tolik neváží. Je pro mne těžké knihu nějak uchopit. Děj se točí kolem mladíka Santiaga, pasáčka, kterého natolik rozhodí stejný sen, který se mu zdá dvě noci po sobě, že se sebere, vše prodá a vydá se hledat poklad. Procestuje svět, zažije dobrodružství a najde poklad. To není zase tak špatný příběh a zkušený vypravěč s ním poradí.
Alchymista je však také příběh o sporu mezi svobodnou vůlí a znameními, které ukazují směr, kterým se svět ubírá. Je o osudu i o možnosti ho změnit, pokud člověk umí číst znamení. Kniha je protkána idejemi a atributy alchymie, jako jsou Úhelný kámen, Elixír života, Smaragdová deska a Hermes Trismegistos. A zde začínám tápat. Má být Alchymista zasvěcující román, nebo je to jenom umně namíchaná směs, která na čtenáře zabírá? Na zasvěcují román mi přijde povrchní, nijak objevná. Nepřinesla mně ani poučení, ani mne nedonutila se zamyslet. Před lety bych snad měl pocit, že mi Alchymista otevírá dveře k tajemství alchymie, ale dnes na mne působí poněkud vyčpělým dojmem mnohokrát zrecyklovaných ingrediencí. Nemalá část knih které čtu, se nějak týká zapomenutých, ale tajně předávaných nauk, které po staletí přežívají, aby včas spasily svět. Nijak zvlášť tento žánr nevyhledávám, prostě se takových knih píše víc a víc, protože lidé, asi unavení přetechnizovaným světem, chtějí číst o tajemstvích a duchovnu. A já teď nevím, kam Alchymistu zařadit.
Konečně Coelho je Brazilec a jihoameričné jsou známí žánrem zvaným magický realismus. Třeba to Coelho myslí vážně, píše svoji životní zkušenost a pouze já, natvrdlý Evropan, již neumím vnímat jinak než prizmatem literatury řemeslně perfektně zvládnuté a stvořené za účelem Zisku. Ale pak si vybavím matný dojem, který ve mne zbyl po čtení Márqueze, a tím je pocit zásadnějšího sdělení, než je pouhý popis událostí. U Coelha mi tento pocit chybí, z Coelhova Alchymisty ve mně nezbývá víc než dojem příběhu. A všechny příběhy jsou přece navzájem zaměnitelné…
Tribun 
Už je to dlouho, co jsem ho četl, pamatuju si, že se mi příběh líbil, že mi připadal prostý jazykem a hluboký myšlenkou, ale teď si nejsem jistý, jestli bych totéž řekl i dnes. Možná máte pravdu.
Není třeba za vším hledat racionální jádro a konkrétní cestu. Kniha mě nadchla, pochopila jsem jevy, které jsem nebyla definovat. Všechno je prosté, když víme, že jsme součást Vesmíru. MSFP.S. Po jejím přečtení jsem uvěřila jsem, že dokážu vydat sama první knížku. 5.10.2006 křtím druhou.
Souhlasim s vami pouze v jedinem bodu vasi,po strance literarni nezdarile a po strance obsahove duchaprazdne kritiky.Nejsem velkym fanouskem Paula Coelho,nebot podle meho nazoru jsou jeho knihy stale stejnejsi,nicmene jako odbornik na popularni literaturu musim uznat,stejne jako vetsina z mych myslenischopnych kolegu,ze kniha alchymista je jedna z nejzdarilejsich sveho druhu.Po strance stylistickotechnicke ji nelze vytknout takrka nic a po strance obsahove je nabita myslenkami,ktere sdeluji,jsou utridene a duchaplne.Zkratka je potreba o nich trochu premyslet.A tady se domnivam,ze je ukryt vas problem.Pro natvrdleho cloveka je jednodusi rict,ze kniha je povrchni a neobjevna nez aby se nad ni trochu zamyslel.