Sv. Augustin  Vyznání

Je skutečností, že můj vztah ke katolické církvi je velmi rezervovaný; vlastně si myslím, že kdyby je vzal všechny naráz čert, žádná škoda to nebude. To však neznamená, že bych odmítal číst knihu s touto církví úzce spojenou, která ač sepsána na konci 4.století n.l., stále zůstává v paměti lidí a je hojně čtena. A opravdu – Augustinův text je osvěžením ducha v záplavě vulgárního a agresivního křesťanství, kterým jsme dnes obklopeni.

Vyznání lze rozdělit na dvě nesourodé části – jak objemem, tak obsahem. V první části (hádám že z pohledu Církve významnější) popisuje Augustin svoji cestu do lůna Církve, kterou on nazývá cestou k Bohu. Popisuje – vyznává se – jak přes misijní úsilí  své matky, sv. Moniky, strávil první část svého života v hříchu. Od těžko pochopitelného pocitu viny že miluje, přes drobné lotroviny až po skutečnou, i když nepříliš závažnou, krádež, motivovanou nudou a rozmarem. Vše pak vrcholí žízní po požitcích, která nemůže být nikdy utišena, protože každý požitek pouze stupňuje žádostivost. Tato část knihy není příliš čtivá, navíc je celá zaplevelená trapným vzýváním Boha. Trapným, protože působí v textu nesourodě. Jako by Augustin věděl, co se od něj žádá, a tak se držel dobové literární normy. Jako dnes nasadí Dan Brown Templáře, chce-li navodit atmosféru spiknutí a skrytých tajemství, přežívajících v hloubi času, tak Augustin nasazuje vpravdě orientální adoraci Boha, aby zaujal cílovou skupinu čtenářů a posluchačů, pro které je jeho dílo určeno. I když podle některých náznaků myslí tyto své výjevy upřímně, nemohu se zbavit dojmu, že je musel psát v horečce, aniž kdy po sobě přečetl, co napsal.

Přesto tato část umožňuje nahlédnout do Augustinova nitra: Augustin je vzdělaný a přemýšlivý muž, který má více otázek, než kolik existuje odpovědí. Jeho intelekt mu umožňuje poznat, že odpovědi, které dostává, jsou falešné, ale neumožňuje mu najít odpovědi správné. Unavený a zmatený světem se nakonec přiklání ke katolické víře, ve které najde úlevu od mučivých pochybností. V pojetí víry, kterou Augustin nalezne, totiž není možné se mýlit. Protože Bůh je prvotní příčinou všeho, nic s ním nemůže být v rozporu. Člověk může věřit čemukoliv, když zjistí, že se mýlí, nebo je mu jeho víra již nepohodlná, prostě ji změní. I nová je přeci v souladu s Bohem. Žádné otázky, žádné odpovědi, jen Bůh.

Mnohem zajímavější je druhá část knihy, ve které Augustin vůči Bohu zaujímá mnohem emancipovanější postoj, více šetří s obdivnými vzdechy a rozpracovává několik klíčových filozofických otázek, jako je otázka povahy Boha, vzniku světa, či otázka času. Pokusím se zde zachytit střípky, které jsem pro sebe z této části zachránil. Vyhrazuji si však právo na omyl, protože tato část, čtivá ve smyslu literárním, je obtížněji uchopitelná ve smyslu filosofickém.

O čase. Pomocí několika příkladů se Augustin dostává k jádru své úvahy: čas minulý již byl, čas budoucí teprve bude. Co minulo již neexistuje, co bude ještě neexistuje. Jediné, co existuje, je tedy přítomnost. Opravdu? Ať vezmeme libovolný díl času, vždy je k němu čas, který již byl (minulý) a čas, který teprve bude (budoucí). Vezměme letošní rok: léta od počátku času do letošku již minula, léta od příštího roku do konce času teprve přijdou. Tedy vlastně existuje pouze letošní rok. Ale v rámci tohoto roku je dnešní den. Dny od začátku roku do dneška již nejsou, dny od zítřka do konce roku ještě nejsou. Je pouze dnešek. Ale I dnešek lze rozdělit podle hodin. Na ty, které již uběhly, na tu která je a na ty, které teprve budou. A tak dále na stále menší kousky. Každou přítomnost je vždy možno dále dělit podle stejného schématu a okamžik přítomnosti se tak stává kratším a kratším, až se ztratí úplně. Tedy ani přítomnost neexistuje.

Minulost neexistuje, protože již byla, budoucnost neexistuje, protože ještě nebyla a přítomnost neexistuje, protože pro ni nezbývá žádný prostor mezi minulostí a budoucností. Existuje tedy vůbec čas? Existuje, ale pouze v myslích lidí. Minulost je to, co je v paměti, budoucnost je to, co je představách. Celý svět, veškerý čas je tak tvořen tím, na co lidé vzpomínají a co si představují.

O Bohu. Ku podivu (i když v jeho době to možná až takový div nebyl) věnuje Augustin poměrně málo času úvahám o Trojici. Trojjedinost Otce, Syna i Ducha svatého zřejmě považuje Augusti buď za dostatečně prokázanou, nebo dostatečně mystickou na to, aby se zabýval jejím objasňováním. Trojice je zkrátka trojí forma jedné podstaty a trojí podstata v jedné formě. Tři různé pohledy na jednu entitu, které se však vzájemně zrcadlí a odrážejí v sobě.

Důležitý je vztah Boha k času, stvoření a vůli. Protože Bůh stvořil čas, není časem ovládán. Bůh není lineární v čase jako člověk, ale je absolutní. Je absolutní v čase i vůli. Cokoliv Bůh chtěl, vždy chtěl, cokoliv bude chtít, chce odjakživa. Bůh a vůle boží se nemění ani s časem, ani jakkoliv jinak.  Bůh je to, co je neměnné, co vždy bylo, vždy bude a je navždy stejné. Přesto člověk vnímá Boží projevy v čase, jako by něco předcházelo něčemu, jako by jedno bylo příčinou druhého.

Zajímavě se Augustin vypořádal s logickou otázkou Co dělal Bůh, než stvořil svět?" Jinými slovy, kde se vzal Bůh? Protože čas stvořil Bůh spolu se světem, před stvořením světa čas nebyl. Není tedy možné se ptát, co bylo před tím, protože žádné předtím být nemohlo.

O stvoření světa. Nejsložitější téma druhé části. Snad v něm sám Augustin tápal, snad jenom neuměl své myšlenky zachytit písmem, snad jsou na vině překladatelé a opisovači, kteří špatně rozuměli, každopádně je toto téma tak mlhavé, že si jej každý může vykládat po svém.

Já jej vykládám tak, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Nikoliv však v materiálním slova smyslu jako atmosféru a geosféru, ale ve smyslu mystickém – nebe jako místo, ve kterém žijí duchovní bytosti a zemi jako místo, ve kterém žijí bytosti tělesné. A teprve v této zemi mystické byla stvořena naše Země hmotná, spolu s nebem – oblohou, Sluncem, Měsícem, hvězdami a vším, co jsme schopni vnímat našimi smysly. Mystická země existovala nejprve pouze jako beztvará Prahmota, matérie, která skrývala zárodek světa, avšak sama o sobě byla ničím. Tehdy však již byl stvořen čas, a tak Prahmota po kratičký okamžik existovala, než dostala tvar a stala se Světem.

Shrnutí: Augustinovo vyznání není sice lehké čtení, ale je poučené. První část ukazuje, že staré zlaté časy" byly stejně prožluklé jako jsou ty dnešní, se stejnými nectnostmi. Mezi prvními lenost, pýcha a hamižnost. Řešením je skromnost, pokora a zdrženlivost, stejně jako dnes. Augustin by dnes mohl prožít svůj příběh beze změny, pouze s jediným rozdílem –  těžko by dnes někoho přesvědčoval, že odpovědí je Církev, protože dnes již pouze slepí nevidí, že Církev každou špatnost pohltí a stokrát zesílenou vyvrhne
.

Rovněž je zajímavé, že v druhé části Augustin v podstatě rozmlouvá přímo s Bohem, žádá od něj potvrzení svých úvah a prosí jej o vhodná slova pro jejich vyjádření. Možná je to proto, že tuto část již Augustin psal coby biskup, možná je to dozvuk starší tradice, ve které ještě byli věřící svobodní, každopádně Augustin nepotřebuje prostřednictví Církve k tomu, aby byl v kontaktu s Bohem.

Za nejzajímavější však považuji, jak snadno a bez násilí lze Augustinovy teze uvést v soulad s moderní vědou. Při čtení pasáže o stvoření světa (na kratičký okamžik existující Pralátka) mi na mysli vytanul Velký třesk. Při čtení úvah o čase to zase byla kvantová fyzika: podle kvantové fyziky je to pozorovatel, který svým pozorováním určuje, která ze suprapozice kvantových stavů se bude realizovat. Existují všechny možnosti až do okamžiku, než vlnová funkce, která určuje suprapozice,  v důsledku měření (pozorování) zkolabuje. Podle některých teorií dokonce vlnová funkce vůbec nekolabuje, ale Vesmír se dělí na několik dalších, přičemž v každém se realizuje pravě jedna z možných suprapozic. Augustinova teorie neexistujícího času, kdy jsou dějiny tvořeny pouze vzpomínkou a očekáváním (tedy měřením) podle mne s touto teorií velice dobře koresponduje.

Augustinova teorie neměnného absolutního Boha může také vyřešit spor mezi kreacionalisty a evolucionisty. Proč by se nemohlo prohlásit, že Bůh stvořil vše, člověka, dinosaury i trilobity a pouze my, svázáni časem, poznáváme, že po trilobitech přišli dinosauři a po nich lidé? Navíc Augustin nikde netvrdí (a myslím, že záměrně), že lidé byli stvořeni takoví, jací jsou dnes – o dvou nohách, vzpřímení a olysalí. Lidé byli takoví sice stvořeni v Božích úradcích, ale Bůh je nevysadil na zemi jako hotové tvory. Spaly v čase a v tělech primátů až do doby, než je evoluce osvobodila.