Pro sušenku

Noticky

Až se v práci příště napijete z kohoutku, koukejte se před odchodem domů ještě vyčůrat, abyste si nějakou tu vodu neodnesli domů. A už vůbec nezkoušejte nabít si v práci telefon, protože jinak poletíte na hodinu jako kuchařka, která si vzala trochu jídla určeného k vyhození. I když to po technické stránce krádež je, způsobená škoda je veškerá žádná a společenská nebezpečnost zanedbatelná. Přesto byla žena propuštěna bez výstrahy na hodinu a Nejvyšší soud to posvětil. Jakkoliv se tak stalo po právu, je to aplikace práva poněkud drakonická a ve srovnání s tím, jak složitě se domáhají soudní ochrany zaměstnanci, které zaměstnavatel šikanuje, nevyplácí jim mzdu, neodvádí za ně pojištění, brání jim se odborově organizovat nebo jim nevydá zápočtový list, až nemravná. Takhle nějak vypadá ta disciplinace práce, o níž hovoří Keller.

Publikováno

40 komentářů: „Pro sušenku“

  1. „Obvodní soud pro Prahu 10 dal ale za pravdu zaměstnavateli. Poukázal zejména na fakt, že si žena v tašce odnášela oběd nejméně pro osm až deset lidí (taška plná knedlíků v množství odpovídajícím třem šiškám, dvě litrové láhve přílohového zelí s masem a čtyři originálně balené sušenky).“

    Kucharky obecne jsou v Cesku miserne placene, zamestnavatel se k nim dost casto nechova hezky, a v dusledku toho se v podobnych zarizenich dost drsne krade. Tomu by odpovidalo i to mnozstvi jidla, ktere nesla. Pokud ji nachytali po nekolikate,tak se ji asi radi zbavili. Ale casto jsou takovi zamestnanci i obeti, to mate recht.

    1. Kdysi jsem slyšel slyšel hlášku (před cca 50ti lety) – zlatník má ruce od zlata, kuchař od jídla, je debilismus zaměstnavatele když to nedovede řešit jinak – relace vstup – výstup – paušál za stravu atp.

    2. Podle toho, co tam psali, to a) bylo poprvé a b) jí nikdo neřekl, že odepsané suroviny určené k likvidaci si vzít nesmí.

      1. Origináně balené sušenky zcela jistě nebyly určeny k likvidaci, a kuchařřka to musela dobře vědět.

        1. Pokud by měly prošlou nebo končící záruční lhůtu, pak musely být určeny k likvidaci. Ale i kdyby nebyly, jaká je jejich cena a jaká je hranice trestného činu? Je nepřijatelné, aby soukromá organizace mohla ukládat drakoničtější tresty, než soud, resp. stát.

          1. Hranice trestného činu…Ten může být stanoven i z pohledu kolektivu, ve kterém daná osoba pracuje. Ono to totiž vypadá, že šlo o jednu, cílenou kontrolu. Protože kdyby se konaly pravidelně (nebo častěji), dotyčná by přece věděla, že se nic vynášet nesmí? Takže přepadovka. Na konkrétní osobu. proč? Co když se do kolektivu docela normálních lidí, kteří si semtam vezmou řízek z toho co je už skutečně na odpis, dostane někdo, kdo si bere hodně, a moc, až tolik že začne šidit porce? Stížnosti od strávníků se množí, podezření padá na celý kolektiv…. takže si někdo dá tu práci, a určitou dobu, pár týdnů, měsdíců, sepisuje množství odnášeného jídla? Takový soupis není pro soud směrodatný, ale pro sebeobramnu zaměstnavatele ano. A vsadím se, že i kolektivu se ulevilo….Soud zcela jistě nebyl tak tvrdý na základě tří šišek knedlíků, to by byla jeho ostuda, kdyby se dotyčná odvolala, to už by byl humbuk.

  2. V každé spořádané společnosti a udržení takového stavu, by měl soud rozhodovat tak, aby bylo zřejmé, že krádež, byť se škodou zanedbatelnou, nemůže být beztrestná. Dle výše způsobené škody pak stanovit výši trestu. V případě zde uvedeném, nejspíše jiný trest, než okamžité ukončení pracovního poměru nebyl stanoven. Stanovisko soudu považuji za správné. Stejně bych postupovala i v případě zaměstnavatele.
    Tohle tedy ve společnosti spořádané, kde zákony jsou rovné jako svíce a nelze je ohýbat. Na všechny občany stejný metr. Justice neúplatná, zákonodárci nezkorumpovatelní, klientelismus pojem z TZ.
    Cicero měl absolutní pravdu, když napsal: “ Největším lákadlem ke špatným skutkům. je naděje na beztrestnost “ .

  3. Tohle je klasický problém. Kuchařky a odnos přebytku. Tribune, je to zcela běžně zakázané a dělá se to potajmu. pokud takovéto přebytky jsou, je potom na dohodě zaměstnance se zaměstnavatelem, že by třeba bylo možno za malý obolus zbytek odnést. jinak se totiž nabízí otázka, jak je možné, že zbylo celých osm porcí, jak byly napočítány ingredience a podobně. Jistě, jedna dvě porce se dají nějak vyšetřit, případně se suroviny zaokrouhlí, je lepší mít k ruce o pár knedlíků víc, lidi si mohou přidat. Záleží také na velikosti vývařovny.
    Poněkud jednodušší je dohoda se zemědělcem na odvoz zbytků z talířů. Nebo když si kuchařky zajistíí odvoz pro svá zvířata. Stejně tak není problém pro darování kostí kdejakým psiskům zaměstnanců.
    Jenže jídlo, které nebylo vydáno, nastoluje mnohé otázky. Nebylo tím pádem ošizené jídlo vydávané? Suroviny jsem už zmínila. Ani ono „poprvé“ není tak zcela jednoznačné, možná měli už předtím podezření, takže ji konečně chytli za ruku. Za určitou potvornost bych uznala to, jestliže brali všichni a ji navedli, aby se jí zbavili. To už by byla jiná otázka.
    Souhlasím s různou mizerií ohledně platů, ale je mi líto, od toho jsem svéprávná, abych počítala s platem, který nabízejí a ne, že budu počítat s tím, co si uliju bokem. To už přece není poctivé?

    1. Witch, je možné vše, ale vždy je nutná dohoda zaměstnanců i zaměstnavatele.. S pocitem beztrestnosti roste odvaha, množství nejen lupu, ale i loupežníků. Znám i případy, kdy to zaměstnavatele stálo celý kšeft. Ale je také pravda, že zaměstnanci i celé jejich rodiny se měli fajn. Jak říkám, vždycky se raději zeptat toho, komu věc patří.

    2. Obecně, pokud jde o podnikové stravování, se v každém podniku, každý den, vyskytne množství lidí kteří si své jídlo neodeberou z mnoha důvodů:
      ti kteří nepřijdou do práce (široká škála příčin) a oběd neodhlásí
      ti kteří využijí polední pauzu pro něco jiného než k jídlu (opět široká škála)
      ti kteří si dnes nevyberou z nabídky
      ti co oběd nestihnou (pochůzky, jednání atd.)
      plus další, kteří si dají třeba jen půl porce protože se ráno pozorněji zahleděli do zrcadla a nebo si dali bohatější sváču.

      To všechno jsou lidi o kterých kuchařky dopředu nevědí ale připravit pro ně oběd musí a musí ho pro ně mít i deset minut před koncem výdeje. Samozřejmě, čím je podnik větší – tím více takových obědů zbyde. Pokud podnik nevydá nějakou konkrétní směrnici jak s tím nevydaným jídlem naložit, znamená to de facto, že ponechává na personálu kuchyně rozhodnutí zda ho vyhodí do popelnice a nebo si ho rozebere, protože „ušetřit ho na druhý den“ nesmí z hygienických důvodů. Takže při absenci takové směrnice je sviňárna potrestat kuchařku, která si odnese jakékoli zbylé jídlo domů, protože je to v podstatě totéž jako potrestat uklízečku za to že si odnese domů obsah odpadkového koše, místo aby ho vysypala do kontejneru. Škodu podniku působí pouze ten, kdo nezařídí nějaký, pro podnik výhodný, způsob jak se toho „jídelního“ odpadu zbavit.

      V tomto konkrétním případě z článku nijak nevyplývá, že by měla firma nakládání se zbytky nějak konkrétně ošetřeno (nějakým odprodejem atp.), spíše naopak. Čistě teoreticky mohla zaměstnankyně způsobit škodu těmi čtyřmi sušenkami, které mohly být znovu zařazeny do výdeje, ale v praxi to tak nikdy nechodí, protože by to vyžadovalo „zbytečné papírování“.

      Takže, být soudem, standardně bych požadoval od podniku doložení toho že měl nakládání s kuchyňským odpadem konkrétně ošetřeno a zaměstnanci s tím byli prokazatelně seznámeni. Pokud ne – bral bych to tak – že si jen vzali to, čeho se klienti (strávníci) vzdali v jejich prospěch, protože podnik již vše co zakalkuloval do ceny oběda dostal zaplaceno, tedy mu to nepatří. Důsledně vzato by o nakládání s neodebranými obědy měli rozhodovat strávníci, kteří si je zaplatili a neodebrali. Tedy, to co se s tím jídlem děje, je vlastně jen mezi nimi a kuchařem – podnik hraje roli zprostředkovatele.

      Rozhodně nesouhlasím s tím, že je něco nepoctivého na tom když zaměstnanec počítá s takovýmto, pro podnik neškodným, přilepšením k platu. Už proto že v takovýchto profesích tuto možnost zohledňuje podnik, když nastavuje výši toho platu (i když se o tom „nemluví“). To že se o tom nemluví (a hlavně nepíše) při uzavírání smlouvy je chyba, protože pokud jde o pouhou toleranci ze strany podniku, pak nad zaměstnancem neustále visí „Damoklův meč“ v podobě ukončení této tolerance a to klidně i pouze k jeho osobě. Také se mu může kdykoli nečekaně a reálně dost citelně „snížit příjem“, když se podnik náhle rozhodne nějak s tímto odpadem hospodařit a tím mu znemožní využití dosavadního neoficiálního „bonusu“.

      Tedy souhlasím s rybářkou že „vždy je nutná dohoda zaměstnanců i zaměstnavatele“ a dodal bych k tomu že nejlépe v písemné formě, protože úřednice, která mi při nástupu do zaměstnání řekne: „Výhodou je že při té práci nakrmíte nejen sebe ale i rodinu.“ aniž by mi to dala písemně, může později odejít a její nástupce, to co řekla, nemusí brát v potaz. Nebo nemusí odejít ale může svá slova jednoduše popřít. Přitom právě tahle informace může u mne sehrát rozhodující roli v tom že na to místo nastoupím, coby svéprávný a s touto možností počítající.

    3. Já myslím – a třeba i tato kauza ukazuje, že možná naivně – že i mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem by měla panovat tolerance a vstřícnost (princip kooperace před principem kompetice) a že by měla platit presumpce nedorozumění. Očekával bych, že pokud dělám něco, co se firmě nelíbí, tak mě na to nejprve upozorní a dá mi prostor k nápravě, stejně jako považuji za samozřejmé, že i já občas vyjdu firmě vstříc a udělám něco nad striktní rámec smlouvy, protože jsme nejprve lidé a až pak ekonomické jednotky.

      1. Ano, jistě, tento zákrok mi připadá také celkem tvrdý – i když sušenky jsou trvanlivé. Proto jsem popustila uzdu úvahám o možné dohodě se zaměstnavatelem. Mělo by to být ošetřeno, ale my tady vidíme pouze výsledek a přes média, kterážto zkreslují, jak víme.
        Princip je ale základní. Ohledně hodnot má být jasno, pořádek dělá přátele.
        Viděla jsem v životě už dost křivd a hajzlíkovin, ale tohle, mít věci ošetřené, je základ, který se vždy vyplatil. Můžete vyletět pro skutečně ukradenou sušenku, ale také pro nalíčené zboží, které se najde ve Vaší skřínce – takhle rusky mluvící zaměstnanci vystrnaďovali české prodavačky z marketů. Jak tam byli dva nebo tři, za chvíli Čechů ubylo… Jsem pro přímé jednání. Co přesně se odehrálo tady, nevíme.

  4. Ja kdysi davno zil na internatu, odkud si baby odnasely plne tasky jidla. Pral bych vam takovou zkusenost i Tribunovi.

    1. Baba si narvala tasku ukradenym zradlem. To by nikoho na zapade nenapadlo a kdyz ano a byl by chycen, nesoudil by se. Vase zlodejska , socialismem zkurvena generace bude muset vymrit. S ni vymrou i cenzori. :-)

      1. Plýtvání jídlem jdoucí až za hranici popření smyslu existence potravin jenom proto, aby si zaměstnanec nepřilepšil, považuji za nemravné a mám-li být proto zkurvený, budu zkurvený hrdě. Vy jste slušný člověk, vy byste určitě neměl problém s tím, kdyby před plnými sýpkami chcípali lidé hlady, protože jim to obilí nepatří. Já ano, ale já jsem podle vašich měřítek zkurvený. Naštěstí je nás takových víc, takže lidstvo pořád jistou nepatrnou naději má.

      2. Jak říkáte u vás v Kanadě lidem, kteří se těší na něčí smrt? U nás jim říkáme zrůdy.

      3. Ale napadlo. I když to jídlo kradli až po vyhození do kontejneru s odpadem. Zaměstnavateli nevadilo, že kradou odpad, za jehož vyvezení on musí platit. Státní zástupce je přesto dal k soudu, jako mimořádně společensky nebezpečná individua.

    2. Já žiji v zemi, kde si nóbl báby odnášejí rovnou celé fabriky a někdy i premiéry.

      1. Protoze jste je v dobach sve vlady naucili odmalicka krast. Tohle je uz jen nasledek.

        1. Pro vás je prostě lepší, když se dobré jídlo bez užitku vyhodí, jen když nedotknutelnosti vlastnictví (kterého se vlastník de facto vzdal!) učiněno za dost. To je fanatismus. Dobrá krádež je lepší, než špatné vlastnictví.

          1. To jidlo by se mohlo dat zuzitkovat i jinak. Kdyz ho bez dovoleni odnese baba ktera tam pracuje, je to kradez. U nas na internate takovych soudruzek bylo nekolik, zbytku ktere si nosily domu spousta a my stravnici meli hlad. Nevim, co na tom nechapete.

          2. Já to chápu dokonale. To vy nějak nejste schopen pochopit, že na všechny strávníky se dostalo a ona si odnesla až to, co zbylo. A vůbec, neříkejme tomu krádež, ale třeba vydržení ve zrychleném řízení.

          3. Vy nechápete nic, o případu víte pramálo stejně jako já. Zaměstnavatel konkrétně o tu pracovnici neměl zájem, tečka. Netušíte co s tou pracovnicí bylo už dříve za problémy. Už to, že se vůbec nestydí se soudit když je chycena při krádeži, nebo podle vás polokrádeži, o ní mnohé svědčí. Když kamioňákovi „zbude“ nafta tak má právo ho přečerpat do vlastního auta?

          4. Zaměstnanec se opovážil hájit u soudu své zájmy a dodržování zákoníku práce. Jaká drzost! Zbude nafta? Pokud by se měla vylít, pak ať si ji vezme. Mimochodem, už jste potkal manažera nebo obchoďáka se služebním vozem, který by důsledně a poctivě vykazoval všechny soukromé jízdy? Tak proč by na kuchařku měl být jiný metr?

          5. Jak píšu, nic o tom nevíte. Proběhla jen jedna jediná náhodná kontrola a zrovna při té jedné odnášela 8-10 porcí jídla. Z toho se dá dovodit, že si toto množství odnášela skoro každý den. Nevíte jestli kvůli tomu nešidila porce, jestli kvůli tomu neobjednávala víc surovin než měla. Prostě zaměstnavatel takovou pracovnici nechce, soud to posvětil, hotovo,tečka.

            Pokud manažer jezdí na černo služebním vozem, zaměstnavatel mu na to přijde a daný manažer navíc není pro zaměstnavatele zvlášť cenný, ať ho klidně vyrazí na hodinu. Soud to vyhodnotí stejně.

          7. Tribune, jste vubec ochoten pripustit, ze kdyby baba nemela moznost zadne jidlo odnest, tak ze by (treba, mozna) zadne jidlo nezbylo ? Ze treba ta dobra zena jidlem setrila, ale hlavne sama pro sebe ?

  5. Dobrý den, sice nevím, jak to vše bylo, ale jsem názoru, že obědy jsou předem předplacené v podobě papírků(stravenek nebo čipů) a je lhostejné, zda dotyčný přijde a odebere stravu, či věnuje stravenku kamarádovi a ten musí obdržet, ačkoliv má jen jedno zažívací ústrojí dvě sady jídel, respektive může si přinést sadu ešusů a žádat jednu či obě sady do nich. A tak z principu věci, ikdyby strávník se stravenkou se nedostavil, tak jelikož jídlo bylo zapraveno (penězi) předem, nemohla výrobci jídel vzniknout škoda neodebráním. Naopak, pokud měl dokonce v úmyslu realizovat opětný prodej například části jídla(sušenek) tak je to běžný zloděj protože chtěl prodávat již zaplacené a nesoudný soud naopak jej měl obvinit z pokusu o neoprávněné obohacení bez náležitého plnění.Co se týče dalších komodit, nezařaditelných do „druhotného prodeje“ tak ani jinak nelze za škodu pokládat , když si tuto nezkonzumovanou komoditu kdokoliv přřivlastní,.Totiž „výrobce“ ji již dostal zaplacenu dokonce až o měsíc dopředu , tak má na ni stejné „právo“, jako jeho zaměstnanec či kdokoliv třetí. Prostě naopak by tedy, za předpokladu, že již obdržel plnění, a přesto by výrobce jídla ač zaplaceného avšak nezkonzumovaného jej chtěl přeprodávat (například zemědělci pro výkrm vepřů), tak by měl naopak se podělit s tím, kdo mu toto neodebráním umožnil, což lze dohledat, stravenky se zajisté kupují a platí na jméno a někde se vydávají na čip. Takže zcela určitě se neodebrané jídlo nemůže(bylo již zaplaceno) jeho neodebráním, stát automatickým vlastnictvím výrobce jídla.

    Je to totiž obdoba toho, jako když v pohřební službě před spálením vezmou věci z rakví a znovu prodají je dalším pozůstalým,(obdoba nesnědených sušenek) takže jedna věc je zaplacena třeba „jen“ třikrát.
    Tak i zde sušenky mohly být zaplaceny dvakrát až třikrát.
    Tak podobně nemá co výrobce jídla nezkonzumované součásti přeprodávat a pokládat za své vlastnictví něco, co již bylo jednou zaplaceno a ještě z toho znovu profitovat.

    Podobně tedy, není vlastnicvím výrobce jídla to co sice bylo neodebráno , ale především dopředu zaplaceno. Takže výrobce jídla má na onen domnělý přebytek nejvýše stejné právo, jako jeden z jeho zaměstnanců.

    Podobně, když má autubus jen pevný počet míst a někdo , kdo si koupí místenku s jízdenkou, se nedostaví, tak přesto, protože za místo a jízdu bylo zaplaceno, by neměl na tomto místě nikdo jiný sedět, kdo si koupil jen jízdenku, jelikož z principu věci, nemůže se prokázat k tomtuo sedadlu příslušnou místenkou, která byla již zaplacena a onen sedadla chtivý ji nemá ve svém držení (leda že by mu ji dal onen „nenastoupivší“) , tu má naopak na jízdu nedostavivší se cestující.

    Takže jsem názoru, že té kuchařce patří a současně nepatří naprosto stejně, jako třeba majiteli té velkojídelny,ani jeden z nich totiž právo k věci nezískal, takže jim patří jako nepatří stejným dílem. Jediný, komu vznikla škoda, je ve skutečnosti nedostavivší se strávník a pouhým nedostavením a nekonzumací jeho, nedochází k přechodu vlastnického práva k movité věci, tedy k vydržení. Takže zaměstnavatel již z elementární slušnosti měl maul halten a naopak mohl tomu nedostavivšímu se poslat například část,to proto, že zboží ač neodebrané ale zaplacené je stále vlastnictvím držitele placené stravenky a naopak by se slušelo do pravidel o odebírání stravy dopsat, že jelikož i neodebrané jídlo představuje nějakou zbytkovou hodnotu, tak že v případě neodebrání bude majiteli strvenky vrácena zpět třeba jedna polovina a materiál (jídlo nesnězené) se stane výlučným vlastnictvím majitele velkojídelny.
    Každý má dnes email a není problém částku přeposlat na účet, asi jako nespotřebované pojistné či nespotřebovanou zálohu na energie.
    Koneckonců jídlo je vlasntě také ekvivalent energie alis pohonná hmota, jež pohání člověka, podobně jako předplacený benzín avšak nespotřebovaný (nenatankovaný).
    A to by bylo nejrozumější řešení.
    Vlastně celý život je cosi jako honička za pohonnými hmotami, tu do bříška člověka, tu do motorového vozidla a podobně.
    Jinak nne udivuje ta drsnost některých zde sociálně „založených“ to bych nečekal.

    1. Tribune já myslel že brouk Brouk Pytlík je ještě v biografu :)

    2. Udivený strávníku, zdaleka není pravda, že všechny jídelny vaří pro strávníky, platící stravenkami. Je pravda, že se nedá přesně odhadnout počet strávníků toho kterého dne a že zbylé jídlo bývá většinou škodou majitele. Stejně tak dopadne sankce na zaměstnavatele, pokud je zjištěn nedostatek v gramáži porce. Vcelku žádnou inspekci nezajímá, že si zaměstnanci jenom chtěli něco vyšetřit. Majitel odpovídá hmotně a proto by měl vědět, jak zbytky vznikly i jak je s nimi naloženo. .Věřte, že fakticky, téměř ve všech případech zbylé jídlo končívá u zaměstnanců. Pokud si někdo něco “ uleje „, nebo vyšetří za zády majitele, pak musí počítat s možností “ padáka „. Na stavbách to bývají pytle cementu, v prádelnách prášek na praní, v automobilech nafta, nekonečná řada pidizlodějniček . Většina se jich děje a projde. Tak jo, majitel si tohle má uhlídat, jeho škoda, když to nedokáže, pak řekneme nad jeho průšvihem..
      Ale soud, zvláště pak ten Nejvyšší, .nesmí v právní zemi se spořádanou společností nazvat i malou krádež jinak, než krádeží.
      Není tomu tak, v naší zemičce. Já vím. Proto je v ní tolik beznaděje.
      .

      1. Beznaděje ?

        Koho trápí malé ryby když se snaží schovat před žraloky…. :(

        1. Téma článku bylo o páchaných malých činech, malých ryb, činech, obecně nazvaných “ krádež „. . Velké ryby, páchající velké činy, ve velkém, dostávají pro tyto své činy názvy nevinně počestné.

          1. Tématem článku bylo spíš to, zda v tomto případě o nějakou rybu vůbec jde. Znáte kapitalisty, ti do krabičky od sardinek zavřou klidně kuře, když se jim to bude rentovat.

      2. Také nemám problém s tím, že odnos jídla je nepřípustný, pokud se děje bez svolení. Tohle se řešilo už za socíku, třeba v nemocnicích. V jídelnách ne, o tom stále kolují historky a pravdivé k tomu, o narvaných taškách… V nemocnicích bylo jasné, alespoň pár týdnů po kontrolách a pokutách, že se jídlo lidem vnutí nebo vyhodí včetně nenaporcovaného. Proto se začaly dělat i ty tácy s jmenovkami už v 70.letech. V některých zařízeních se udělalo nepsané pravidlo, že zbytek jídla z přenosek (bugárů) si dal sloužící personál, takže se opravdu nic neodnášelo… Dokonce si vzpomínám, že jsme tu a tam cosi dokuchtily (aspoň trochu osmažené brambory třeba) a daly člověku, hladovému jako pes, po příjmu. Zkrátka a dobře vím, že to bez odnosu jít může. Žila jsem v tom roky a je to pro mne normalita.
        Můžu mít sociální cítění, jaké chci, ale pravidla jsou nějak nastavena. Sociálně můžu cítit tak, že pokud má paní třeba kupu hladových děcek, můžu ji jako zaměstnavatel třeba přeřadit na jinou pozici a pod. Nebo jako nesouhlasící pozorovatel pomoci jinak. Nicméně, stalo se to a soud věc potvrdil. Sociální cítění může přijít ke slovu mimo – a asi by mělo.

  7. Pingback: Co vidí soudci v Česku jako horší čin? Odnesený knedlík nebo půlmiliardovou ztrátu? | pravy prostor

Komentáře nejsou povoleny.