Autorský dokument Tomáše Kratochvíla Gadžo o pobytu příslušníka majority v romském ghettu je sympatický osobním nasazením autora a potřebný tím, že „polidšťuje Cíkána“, ale je poněkud problematický tím, jak tak činí. Autor se totiž jeví tzv. sluníčkový člověk a tím je dáno i jeho nazírání světa – není konfrontační a proto konfrontace nevyvolává a na podněty, na který by jiný „startoval na první našlápnutí“, vůbec nereaguje. Jako životní strategie to není špatné, ale jako východisko k reflexi tak komplexního a závažného problému, jakým soužití s romskou minoritou je, to poněkud kulhá.
Kratochvílova odpověď na romskou otázku totiž zní, že žádné problémy nejsou, protože on žádné neměl. Kratochvíl zjišťuje, že za jeho přítomnosti se nic zvláštního nestalo a spokojuje se s tím, že když nemá problémy on, nemá je nikdo, když nejsou problémy tady a teď, nejsou nikdy a nikde. Jenže tak jednoduché to není. Frustrace a hněv lidí mašírujících proti Romů jsou totiž skutečné a bagatelizace a vysmívání jejich obav, jak Kratochvíl činí, nic neřeší, jen zametají problém pod koberec a přilévají olej do ohně. Pokud tedy Kratochvíl říká, že Romové nejsou kořen problémů, měl by i férově přiznat, že ale jsou katalyzátorem a ventilem skutečných obav veřejnosti a připustit, že někde nějaký problém, který je potřeba řešit, existuje.
Diskutabilní je i vzorek populace ghetta, který Kratochvíl „studuje“, protože s řady náznaků lze vyčíst, že se nejedná o typické obyvatele ghetta, ale o místní elitu, jak majetkovou, tak intelektuální (oba Romové mluví dobře česky, paní Margita vyloženě krásně, mnohem líp, než leckterá celebrita, a bez problémů zvládají formulovat myšlenky). Stejně diskutabilní je skutečnost, že se Kratochvíl systematicky vyhýbá problematice bytové lichvy, již mohou – ale také nemusí, to by však mělo být jasně řečeno a řešeno – jeho noví přátelé provozovat.
Gadžo je dobrý a potřebný krok správným směrem, ale pořád je to jen romantické nakročení, které se lichvy, nezaměstnanosti, drog a kriminality, tedy skutečných problémů spjatých s vnímáním romské menšiny, dotýká jen okrajově a neochotně.
Tribun 
Napadá mne parafrázovat TGM – Cikánská otázka je otázka sociální…
Samozřejmě, že je. A vždycky byla. Proto také vládnoucí třídě v zásadě vyhovuje, když ji veřejnost vnímá jako otázku etnickou, což v zásadě podporují i všichni ti Kocábové a jiní profesionální „pravdoláskaři“ tím, že apelují na humanitu, ale jádru problému se důsledně vyhýbají.
Já si dodnes pamatuji jak jsem jednou, po tom co jsme ve škole probírali druhou světovou, přišel za tátou a ptal se ho jestli jsou Němci opravdu tak zlí. Řekl mi: „Hele, když mi bylo jako tobě, čutal jsem s Němcema do meruny, chodil s nima na ryby, honil se po lese tak jako ty se svejma kamarádama. A o pár let pozdějc mě jiní Němci zavřeli na čtyři roky do koncentráku. Prostě jsou zlí Němci a hodní Němci. Jako Češi.“
Asi to tehdy byla moje první lekce z „nepytlování“ lidí. Osobně si myslím že, za podmínek ve kterých by byl důsledně dodržovaný stejný metr na všechny sdílející, bychom žádné významnější problémy s cikánama neměli. Aspoň ne o nic větší než s ne-cikánama jakéhokoli druhu.
Přesně tak – hodní a zlí jsou ve všech komunitách – etnických skupinách, národech. Problém je že některé společenské systémy nahrávají těm zlým a z nevyhraněných dělají zlé. A mnozí zlí když se jim šlápne na prsty řvou o lidských právech. A poštvávají jedny proti druhým.
Nojo. Poštvávají, rozeštvávají…
Nejspíš si dobře uvědomují že tihle nepřizpůsobiví jsou ve skutečnosti až nebezpečně přizpůsobiví.
Nepočítám-li vyloženě rasistický přístup, (nejen ten primitivní ale i ten „vědecky“ podložený) a „dopal“ vzniklý na podkladu nějaké individuální konkrétní negativní zkušenosti, pak existují dva základní negativní pohledy na Romy:
1) jsou zátěží na kterou musím dělat
2) jsou privilegovaní – všechno si vyřvou
Jednička je neustále živena kvůli nebezpečné dvojce. Oni si totiž opravdu dokážou vyřvat a vyotravovovat na úřadech vše co Gadžo nedokáže. Jenže co kdyby se to od nich Gadžo začal učit a naučil? Vládlo by se hůře. Protože právě tohle řvaní je zřejmě jediný způsob jak poslat to „padající hovno“ zpátky do prdele ze které vypadlo – i kdyby se měla roztrhnout.
A přitom by stačilo jediné; zrušit ty „úřady“.
Oba body zmizí jako pára nad hrncem, negativní pohled na Romy taktéž a jsem přesvědčen, že vzniklé normální situaci, kdy jí pouze ten, kdo pracuje, se Romové přizpůsobí lépe, než mnozí bílí.
Znám několik romských rodin, zaměstnával jsem dříve několik Romů a dle mých zkušeností jsou trošku jako děti; neustále to „zkouší“. Ale jakmile pochopí, že je to „vocaď pocaď“, jsou slušnější, vstřícnější a ochotnější než majoritní populace.
Trošku za pravdu dám jednomu výroku příslušníka romské „elity“ (cituji jistě nepřesně, ale smysl to dává):
Když půjčíš peníze cikánovi, jednou ti je nevrátí dokud nedostane přes hubu, od té doby budete kamarádi. Bílej tě bude ojebávat míň, ale znovu a znovu.
Ty má svatá dobroto.
Vono taky stačí zavřít oči a všechny problémy přestanou existovat :)
Ano. Zrušením úřadů by se jistě vyřešilo mnohé. Otázkou ovšem zůstává kolika lidem by se vzniklá situace jevila jako normální.
Dovolim si upozornit na originalni pohled na romskou problematiku od Josefa Hellera http://denikreferendum.cz/clanek/7986-ekonomicke-obrozeni-jako-cesta-z-vylouceni
Jedno OT:
Tohle dobra parta, to bude narez:
Seminář: Fakta o Ukrajině – 28.5.2014
28.5.2014 od 17:00, Novotného lávka 5, Praha 1, 3.patro, sál 319
K faktům, která média nezveřejňují, vystoupí:
Tereza Spencerová – novinářka
Květa Lauterbachová – ekonomka
Oskar Krejčí – politolog
Petr Schnur – historik
Alexandr Barabanov – ukrajinský podnikatel
Lenka Procházková – spisovatelka
Václav Dvořák – dokumentarista
Moderuje: Ivan David
Bydlím ve městě, t.zv. okresním. Je zde velká cikánská, chcete li, tedy dobře, romská komunita. Vždycky byla.I v padesátých, které pamatuji jako adoloscent. Nikdy jsem neslyšel jako dítě, že by s ní byly problémy, nebo řekněme, větší problémy. Vím, že jako kluci jsme si v údobí kolem roku 1954 trenovali a hráli jako žáčkové ve fotbalovém mužstvu. Jeden z našich cikánských spoluhráčů měl v té době slávy maďarského fotbalu přezdívku Puškáš. Dokonce potom hrál v mužstvu dospělých v šedesátých. Udělal si dokonce zkoušky na fotbalového rozhodčího. A pískal krajský přebor! Protože znám docela hodně podhoubí současných městských poměrů, vím, že ani dnes nejsou s touto komunitou tady větší problémy. Snad jediný problém mohl vzniknout, že představitelé vedlejšího okresního města chtěli „prodat“ jejich romskou komunitu k nám. Neprošlo to . Na odpor se postavili právě zdejší Romové. No, nic…Protože jsem všímavý člověk, vidím velký rozdíl dnes s porovnáním s dobou před „sametem“. To dětské společné vyrůstání jsem popsal. V šedesátých jsem byl v základní vojenské službě. 2 roky. V Čechách. Narukovali k našemu útvaru i záklaďáci romského původu ze Slovenska. Někteří velmi zubožení, negramotní. Po dvou letech odcházeli znalí písma i počtů, s opravenými chrupy. Mající dovednosti, řemeslo, použitelné v civilu. Jo, jen tak na okraj: žádná šikana mezi námi,Čechy, Slováky, Romy tehdy, v těch ranných šedesátých, neexistovala. Ani jsme nevěděli, že takové slovo existuje, natož jeho praktické naplnění. Dnes? Chodím dost t.zv. do společnosti. Jdu na fotbalový zápas- v hledišti Roma neuvidíte, natož pak mezi hráči. Jdu na hokej- némlich to samé. Při divadelním nebo filmovém představení-jako přes kopírák s předešlými konstatováními. Když jdete za známým do Domova, jak se dneska módně říká,seniorů, nevidíte tam jedinou tmavou tvář této komunity. Ale: jdete na hřbitov, kde mají zdejší Romové pohřbeny svoje předky. Ve většině případů nádherně vyzdobená místa jejich věčných spánků, s křesťanskými symboly. Jo, jeden vrstevník z této komunity s typickým jménem Demeter mně řekl: my nejsme, Karle, Romové. My jsme Cikáni. S patřičnou hrdostí. Závěr: nebyla ta předsametová starost o tuto komunitu nějak tak lepší? Zřejmě současní mocní dělají někde chybu. Troufnu si tvrdit, že je to chyba současného systému. Nenapravitelná…