Selhání

Je to pár dní, co médii probleskla zpráva o Polákovi, který zapomněl malou dcerku celý den v autě a ta na následky přehřátí zemřela. Krátce poté jsem se díky zmínce na Twitteru dostal ke článku v The Washington Post Osudová roztržitost: Zapomenout dítě v autě je strašlivá chyba, ale je to zločin? (Fatal Distraction: Forgetting a Child in the Backseat of a Car Is a Horrifying Mistake. Is It a Crime?). Není to lehké čtení, z pointy až mrazí, ale pokud ji chcete dobře pochopit, doporučuji přečíst celé.

Případů, kdy rodiče zapomenou dítě v autě a to zemře, většinou na následky přehřátí organismu, jsou jen ve Spojených státech nikoliv jednotky za deset let, jak jsem se domníval, ale desítky za rok, a to v tom nejsou započteny případy týrání či úmyslného zanechání dítěte v autě jako levné náhrady hlídání, ale jen případy neúmyslné. Jak se vůbec může něco tak nemyslitelného, jako zapomenout dítě v autě, stát? Jednoduše! Stačí nešťastná kombinace přepracování a rutinní činnosti a neštěstí je na světě. Stát se to může každému, podobné selhání potkalo již bohaté i chudé, lidi vzdělané stejně jako poloviční analfabety. Jak říká jeden z odborníků citovaných v text: „Je to selhání paměti, nikoliv lásky.“

Někteří rodiče jsou za takové fatální opomenutí pohnáni před soud (zejména tam, kde je státní žalobce dost arogantní na to, aby si myslel, že jemu se nic takového stát nemůže), jiní jsou ponechání svému osudu s tím, že už se sami potrestali víc, než dost. Ve všech případech ale čelí nemilosrdnému odsudku veřejného mínění a volání po drakonických trestech. Proč ale veřejnost chce tak přísně trestat nehodu, kterou lze v řadě případů označit maximálně za nedbalost? To vysvětluje klinický psycholog Ed Hickling a je to vysvětlení, které neplatí jen pro tyto tragické případy, ale je platné obecně a říká mnohé o tom, jak funguje lidské myšlení:

Jsme zranitelní, ale nechceme si to připustit. Chceme věřit, že svět je pochopitelný, kontrolovatelný a bezpečný, že stačí dodržovat pravidla a nic se nám nestane. Když se pak někomu stane něco takového, zařadíme si ho kategorie lidí zcela odlišných od nás, protože nám by se to nikdy nestalo. Nechceme s nimi mít nic společného, protože nám připomínají naši zranitelnost, a představa, že jsme stejní jako oni nás děsí k smrti. Proto na ně pohlížíme jako na monstra.

Reklamy

34 comments

    • Tribun

      Docela by mě zajímalo, jak byste tu inkriminovanou pasáž přeložila vy. Já s tím svým překlad nejsem tak úplně spokojený.

  1. Brumla

    Tohle „zhodnocení“ jsem četl již v The Carpet People od Pratchetta – my jsme ti jediní „praví lidé“ a ostatní jsou „oni“ …. a protože oni nejsou my, tak my jim můžeme dělat to co by jsme neudělali sobě :/

    • Sedmi

      no koukam, ze si tenhle dil od TP budu muset precist znovu, tohle mi tenkrat nejak uniklo…

      a ad preklad… mozna bych sem tam pouzila malinko jiny obrat, ale jinak nevidim zasadnejsi problem… jde o podstatu sdeleni a ta tam zustala zachovana, alespon podle mne…

  2. tresen

    „Stát se to může každému, podobné selhání potkalo již bohaté i chudé, lidi vzdělané stejně jako poloviční analfabety.“
    To jistě.
    Zajímalo by mě ale, jaké procento z toho zavinily matky. To není nic proti otcům, babičkám, dědečkům, tetám, strýcům či dalším potencionálním viníkům, jen si myslím, že matky mají daleko hlouběji fixovánu přítomnost dítěte a starost o něj a že tahle podvědomá fixace trvá od porodu a vyhasíná /pokud se to dá takhle pojmenovat/ až po letech, kdy už dítě zdaleka není tak závislé na svých lidech. Asi to nefunguje úplně u všech, ale ve statistice těchhle tragédií by se to projevit mohlo.
    Co se týče volání po „drakonických“ trestech, nebyla bych si vůbec jistá, že je to většinové mínění.
    Citát, který praví, že lidi, kterým se stalo něco takového, považujeme za monstra, abychom se s nimi nemuseli ztotožnit, nevyjadřuje, co cítím, když si přečtu zprávu o podobné události. Mé první duševní hnutí je děs z představy, jak se cítí člověk, který zavinil takovou věc, jako je smrt dítěte, a nekonečný soucit s ním. To vůbec nemá co dělat se soudy a trestem. Jestliže v trestním zákoníku existuje ustanovení o trestném činu zavinění smrti člověka z nedbalosti, není o čem debatovat. Je dokonce možné, že když je viník tragédie odsouzen a odpyká si trest vězení, nečeká ho taková hrůza, jako kdyby byl ponechán jenom soudu vlastnímu.

    • overborne

      Tady mám názor naprosto opačný. Zapomenout lze mobil, takšku, či snad peněženku. Nechápu, jak někdo může „zapomenout“ v tramvaji obálku s hotovostí 100.000kč jak bylo kdesi ve zprávách, a už vůbec nemohu pochopit, jak někdo může zapomenout někde dítě, ženu, či snad přítele – se kterým jsem se vydal něakm na cestu a někde jsem své dítě, které mám pořád držet za ruku – „zapomněl“. Tedy v tomto případě zamknul v autě nebo bytu, hotelu -. či já nevím kde.

      Ne, mě takového člověka líto rozhodně není. Jen se mi zvedá žaludek a je mi mdlo při představě jak strašnou smrt musí to nebožátko trpět a jak asi dlouho. Myslím, že zcela srovnatelnou s Janem Husem nebo Giordanem Brunem. Tedy tak strašnou a bolestivou, že zločinci tedy násilníci a vrazi v dávných dobách co byli popraveni kulkou u zdi nebo provazem na šibenici, měli naproti fešáckou smrt. Co si v poslední chvíli to neviňátko asi tak myslí? Pláče, říká si, asi tady umřu, au toto bolí, proč mi to ten tanínem udělal? Snaží se bojovat o život v poslední chvíli a nějak přivolat pomoc? Co když má už smrt na jazyku, co si myslí o smrti? Potkám rodiče někde v nebíčku, anebo ten (tatínek) co mi toto způsobil za to musí jít do pekla a já se tam snad potkám jen s maminkou?

      Je to tak strašné, až nemám slov, a je mi jedno, jestli je někdo „tak zblblej“ a že to neudělal schválně. Prostě představa tak strašné smrti pro malé vystrašené dítě, trpící strašnou bolestí je pro mě představa tak děsivá, že takový člověk by měl být okamžitě zbaven svých veškerých lidských práv a internován někde v pracovní kolonii. Jsem humanista a tedy proti trestu smrti, ale v takovém případě by tito lidé měli svůj trest vykonat tak, aby z jejich práce šel příjem konkrétně dětem. Dětem umístěným v náhradní péči či nestátních ústavech typu Klokánek, kdy předtím byly odebrány rodičům kvůli týraní či poškozování zanedbáním rodičovských povinnstí jakéhokoli druhu.

      • Tribun

        A co teprve když vám řeknu, že jedno z těch nebožátek si před tím, že zemřelo, vyrvalo všechny vlasy? Váš příspěvek je dokonalou ilustrací toho, o čem Hickling píše.

        Problém je v tom, že tohle není nic, čemu by se dalo předejít. Jediná prevence je nemít dítě, ale tím dosáhnete maximálně toho, že obětí nebude dítě, ne že vy sám, jiný člověk či co já vím Národní divadlo.

        Problém je v tom – a to je to, co vy i jiní zřejmě odmítáte přijmout, a proto nemáte slitování – že tyto případy nejsou projevem zločinu či neodpovědnosti, ale omezenosti a determinovanosti člověka.

        • overborne

          Omezenost která mučí a zabíjí – si zaslouží trest už jen proto, že podobně jako volit – tak i mít děti – by mělo být privilegium, nejen „lidské“ (v tomto případě spíše nelidské) právo a ne výsadou všech, kdož o sobě tvrdí, že jsou lidé. Lidskost bych rozhodně nedefinoval jako shluk nějaké DNA či kmenových buněk, ale právě tím co nás liší od zvířat. Jisté inteligence a odpovědnosti. Zvíře je odpovědné jen svým pudům. Jestli si myslíte, že i když je nemáme tak vyvinuté, takže když jako lidé vypadáme, máme biologickou strukturu – pak i lidé jsme – pak prosím, váš názor. Společně s pány psychology, ideology a mystickými šarlatány všeho druhu si je naložte do octa. Neznamejí nic než doporučení nějakého gnostika o tom, že svět (vesmír) pozná skrze rozbor mlhoviny či nějakého šutru, co našel.

          Prdlajs, pozná jen tak maximálně to, jak je starý ten či onen artefakt, ale ono „kdo jsme, odkud přicházíme a proč já cítím své tělo a ne nějaké cizí a proč žiju v této době a ne třeba před 300 lety“ na to žádný ten, co si myslí, že věda v podání Junga či Freuda dokáže vysvětlit, proč si někdo uvědomí přítomnost druhého člověka, a druhý je schopen přehlédnout mrakodrap a spontánně do něj na ulici, narazí, je stejný věděcký šovinismus, jako vysvětlovat lásku nějakou chemickou reakcí v mozku.

          Arogance vědeckého poznání našeho vědomí, je srovnatelný s nesmyslem a naivitou jako předvedl herec Kemr v laboratoři Rudolfa II. „Císařově pekaři“, když zhotňuje tmu, pak páni psychologové chtějí extrahovat z lidí duši, která ovšem za to jaká je, nemůže – vše je totiž podle nich naprogramováno v nás pomocí vědeckého SW složeného z jedniček a nul. U technických inženýrů (a možná i těch inženýrů lidských duší) pro svoji neschopnost mít alespoň základní přehled v humanitních vědách, především filosofii, se pro jejich technickou přeexponovanou jednokolejnost říká „fachidioti“. U psychologů bych to nazval spíše syndromem nutnosti mít vysvětlení všude tam, kde ho nikdy mít nebudou, dokud si to na vlastní kůži nezkusí. Třeba umřít klinicky a zjistit, co pak nastane a nepredikovat to nějakou svoji „projekcí“. Udělali by tím službu nejen sobě, ale i ostatním.

          • Hamilbar

            Otázka čistě technická. Jestliže jsem pochopil to co jste napsal správně, pak vy se domníváte, že vám by se něco podobného stát nemohlo. Je to tak?

          • Tribun

            Už rozumím, proč nerozumíte a rozumět nechcete. Přesvědčovat vás nebudu, to nezbytné penzum pokory musí být ve vás, já ho do vás nenatluču, ani kdybych chtěl.

    • Tribun

      Alespoň podle případů zmíněných v tom článku tvoří ženy polovinu či třetinu těch nešťastníků. Jak již totiž bylo řečeno, tyto incidenty nesouvisejí s odpovědností či láskou k dítěti, ale s nešťastnou souhrou faktorů.

  3. Kamil Mudra

    Každé dítě které zemře horkem v autě většinu lidí dojme. Přesto komentáře pod článkem o Polákovi z devadesáti procent nejsou odsuzující ale spíše vyjadřují soucit a pochopení. Neshoduje se to tedy s tím co píše psycholog Ed Hickling. Nu, on zřejmě pracuje s podstatně širším vzorkem než jaký obsahuje diskuse na iDnes ale stejně… Ten rozdíl je značný a volání po trestu jsem v ní nenašel žádné.

    Každých pět vteřin, po celý den, zemře jedno dítě hlady.
    Lze to také brát jako selhání (selhávání), v tomto případě lidské společnosti? Asi nad tím nikdo nemávne rukou když si to přečte, ale to dojetí už u toho většinou nebývá. Vnímáme tu informaci spíše tak nějak „statisticky“. Jako cosi, s čím se „asi nedá nic dělat“.

    Přitom ředitel Světového programu pro výživu, James Morris, tvrdí že hlad a umírání z nedostatku jídla u afrických dětí by mohlo vymýtit účelně vynaložených (ne pouze na nakrmení) a nerozkradených pět miliard dolarů.

    Populace dolarových miliardářů na světě čítá 1453 lidí a z toho 108 lidí vlastní deset a více miliard, Kdyby pokryl kterýkoli z těch 108 i celou částku, tak to vůbec nepozná na své životní úrovni. Ale proč by přispíval tolik? Stačilo by aby každý miliardář „pustil chlup“ v podobě 3,5 miliónu, což je pro ně opravdu pakatel.
    A to hlavní analytik The Hurun Report Rupert Hoogewerf tvrdí, že počet miliardářů je nejspíš vyšší až trojnásobně. Protože to jsou jen oficiální miliardáři. Zbytek boháčů svůj majetek tají nebo nezveřejňuje.

    Nepochybně i většinu těchto bohatých lidí dojme taková zbytečná smrt dítěte zapomenutého v autě a jistě je i napadne jakou tragédii prožívají jeho rodiče. Třeba si i řeknou: „Bože, stát se to mě, tak to snad ani nepřežiju!“
    A jen co tu větu dopoví zemře další dítě.
    A pak znovu… a znovu…
    Zapomenuté děti umírají i když se autem nesvezou.

    • Remcal

      Kamile, rozšiřte to na týraná štěňátka, koloušky rozsekané žací soupravou, nebo i v pravdě banální vykradení a zdemolování zahradní chatky drogovými chmatáky a uvidíte, že Hickling měl pravdu. Jedno takové zranitelné vnitřní dítě píše o příspěvek výše (overbone, 12:35).

      Tento jev je také popsán z jiného úhlu jako „just world fallacy“ – mýtus spravedlivého světa.

      • Tribun

        Mýtus? Já bych to nazval spíše potřebou, protože bez tohoto „mýtu“ by se člověk rychle zbláznil a na život rezignoval.

    • Tribun

      Když zemře dítě, je to tragédie, když jich zemřou stovky, je to statistika. Jedním mrtvým za čas se lidé dojmou, ale systematicky zabíjenými se netrápí. Ale asi je to pořád lepší, než kdyby byli lhostejní ke všem.

  4. overborne

    jo a ještě k tomu, cpo říká pan psycholog. To, co říká NIJAK nesouvisí s tím, že prostě zapomenu živou bytost, mého chráněnce co ho mám mít na očích a chránit jej 24/7/365. Nic z toho, že jsme zranitelní, že svět je komplikovaný a že chceme býti dokonalí ale dokonalí nejsme, prostě nesouvisí a nejde tím ospravedlnit, že zapomenu někde své dítě.

    Třešeň se správně ptá, stalo by se to (asi patrně ano), ale jak statisticky oproti mužům?. Já se naproti tomu ptám, stalo by se to zvířeti, zapomenout někde své mládě. Je jedno že třeba opice nejezdí v autech, ale jde o princip. Zapomenout někde, nechat ho tam a jít pryč. Třeba za lepší potravou a nevzít si opičátko na záda a jít s ním. Myslím, že ne. Že by instinkt nebo nezasaženost „civilizačními chorobami“ jako je stres? Já žiju ve stresu každý den a je mi 43 let, ale ten nemá vliv ani na můj rozmnožovací potenciál /mám tři děti, naposledy 10 měsíců starou holčičku/ a uživám si s ní mateřskou /stejně jako se staršími dětmi jsem si ji užil/. Ano, stalo se, že jsem pro ně párkrát přišel pozdě synovi na zápas šermu a dceři do baletu. Ale to byla vesměs moje chyba, ne nějaké paní „zácpy“ prostě jsem vyjel z místa kde jsem v té době byl později, než jsem měl. MOJE CHYBA, ne náhody, ne stresu, jen mé pohodlnosti „dodělat něco neodkladného“. Nic neodkladného totiž ve srovnání s nimi na tomto světě není krom řešení katastrof anebo válek.

    Takže žádný psycholog nemá patent na to, aby tušil, jak člověk může jednat tak, jako by měl snad nějaký amnézii a náhle přestal vnímat svět okolo sebe. Takový případ klinicky neexistuje pakliže člověk neupadne předtím do bezvědomí. Jen proto, že je „roztržitý“ přeci nezapomene, že oheň pálí, voda je mokrá anebo že skočit z okna nakonci bolí a nemusí se přežít. Ani ve stresu. Jen s IQ vylučujícím schopnost svéprávnosti a tím i práva vychovávat své děti.

    Ano, arogantně říkám, že zase takový stres nemám, abych nechal dítě v Disneylandu na parkovišti a šel se projet sám na horskou dráhu. Páni psychologové prominou, ale ať radí mužům, že jejich délka penisu nemá vliv na úspěšnost u žen, že to daleko spíše je to, že jsou to životní loseři a nezodpovědní sobci, a že naopak u žen to není pevnost a tvar poprsí, ale jejich marnotratnost, hašteřivost, pocity méněcennosti se sklony k hysterii – co může od láskyplného vztahu k nim muže spolehlivě odradit. Za to ať jim páni a paní zkrachovalci/kyně – platí a vyslechnou si tak tak jejich „cenné“ rady.

    V každém případě dítě je tvor, který poživá právní ochrany jako originální a jedinečná osobnost, a to i proti vůli /někdy spíše zvůli/ svých rodičů, kteří si mnohdy myslí, že když je dítě v komplianci s jejich biologickým materiálem pocházející z jejich vlastního těla, že snad mají vůči dětem nějaká svá vyšší práva než ony vůči nim. Práva, která by snad mohla jít proti právům dítěte. Ne, mají jen odpovědnost a právo rodičovské, což není NIC jiného – než právě ono „právo na odpovědnost“. Nic více, žádné výhody. Jen krev, pot a slzy řečeno slovy velikána 20.století.

    • Antimon

      Souhlasím s overborne. Tady podle mně nejde o „zapomenutí“, ale o záměrné ponechání.“…však já se hned vrátím a ono by mi překáželo a rozptylovalo mně …“ no a pak díky nějakému zaujetí se něčím přijde to „zapomenutí“. Navíc, pokud to dítě zrovna nespí, tak komunikuje. A že to děti umí :) Takže nelze takové „pročovadlo“ jen tak někde zapomenout. Jde o záměrné ponechání.

      • tresen

        V tom Polsku snad opravdu nešlo o záměrné ponechání děcka v autě, jako že rodič poodešel, že se brzo vrátí, a pak se někde bavil.
        S takovým bych soucit neměla.

        • Tribun

          Už se opakuji, ale ono to myslím za opakování stojí: tady nejde o vinu a trest, či o slitování, ale o konfrontaci s vlastní omezeností.

          • tresen

            Kdo se má konfrontovat s vlastní omezeností?
            Pokud je mi známo, váš článek mířil na ty, co nešťastného otce jednoznačně odsoudili a volají po co nejpřísnějším trestu, což podle vás zřejmě znamená, že si o sobě myslí, že jim by se to nestalo, že stát se to může jen zrůdám a od těch se mohou pohodlně distancovat.
            Podle mne je tahle pozice výrazně menšinová.
            Samozřejmě vím, že to neznamená, že se do ní nemůžete strefovat.

      • Tribun

        Záměrné ponechání je úplně jiný případ. Vaše víra ve vlastní dokonalost a neomylnost je tak… tak lidská, stejně jako fatální chyby, jejichž nelogičnost si nechcete připustit, abyste si nemusel připustit vlastní zranitelnost.

        • Antimon

          V žádném případě nejde o víru ve vlastní dokonalost. Toho jsem opravdu dalek. Nepodsouvejte něco, co nebylo řečeno. Ale opravdu si nedokáži představit, že když vystupuji z vozu, tak dítě je úplně potichu a ani nedutá. Tedy pokud to opravdu není mimino, které právě hluboce spí. Rovněž jsem napsal, že je možné, že krátkodobě tam to dítě ponechám s tím, „..že se přeci hned vrátím …“ a pak se zaujmu něčím jiným tak, že ho tam opravdu zapomenu. Takže nechápu Váš útok.
          Šlo mně pouze o ten fakt, že primárně tam to dítě VĚDOMĚ ponechávám a zapomenu až po té. A to je myslím ten zásadní problém, proč se takové věci dějí.

  5. tresen

    To, o čem píšu, není láska, je to podvědomá vazba, která funguje automaticky, nemusí se nijak budovat nebo posilovat. Projeví se to například i v noci, kdy matku probudí i velmi slabé zvuky, které dítě vydá, zatímco daleko silnější zvuky, které s dítětem nesouvisí, klidně zaspí. Přítomnost dítěte v autě by si matka podle mne uvědomovala celou dobu, aniž by na to musela myslet. Těžko se to vysvětluje, ale je to myslím celkem obvyklý stav, i když výjimky samozřejmě existují.

    • Brumla

      probudí – pokud předtím nemyslela na to jak vyjde s penězi do konce měsíce a spoustu dalších věcí ….. stresový faktor dnešních dní je velmi silný :/

      • Tribun

        Přesně tak, To a ono a milión dalších věcí a když se to „správně“ sejde, tak je vymalováno a nepomůže ani svěcená voda. Podstatné je, že to musí být souběh víc faktorů najednou.

    • Tribun

      A to je právě ten omyl, jak se ukazuje. Právě to podvědomí je totiž příčinnou toho, že rodič zapomene dítě v autě, protože v určitých situacích, když je mentální kapacita potřeba na něco jiného, tak přebírá řízení, ale zvládá jen omezený počet činností. Například dojet do práce, ale už ne vyložit dítě ve školce. Klíčová je přítomnost rutinní činnosti, jako je ta jízda do práce. Když se k tomu přidá třeba takový detail, že dítě bylo výjimečně za řidičem, a ne za spolujezdcem, jako vždycky, takže při zběžném pohledu je jeho standardní místo prázdné, tak je neštěstí hotovo.

  6. x236k

    Je tu spousta dobrých postřehů. Převládající názor společnosti je, že jsme jsme vybaveni svobodnou vůli a tudíž plně odpovědní za svá rozhodnutí, tedy svůj vlastní osud a že jsme také schopní ovládat prostředí, ve kterém žijeme. Můj názor je, že výše uvedené neplatí.

  7. michal

    Hezký článek.
    Osobně souhlasím s tím podvědomým strachem z vlastního selhání, který nás nutí už selhané jedince ostrakizovat, místo nabídky odpuštění a katarze, do jisté míry i rozhřešení.
    Souvisí to i s tím, jak se z našich životů vytrácí křesťanská víra; začínáme více uvažovat v dimenzích oko za oko, než se snažit dovést člověka na správnou cestu. Ale není to nic zase tak nového, vždycky byli lidé, kteří volali „pověste ho vejš, ať se houpá…“, moderní společnost jen dovoluje, aby názory hlupáků vešly do agory.
    Ono obecně trestání je u dospělých lidí velmi nefunkční způsob nápravy věcí, ale to by bylo téma na dlouhou diskusi.
    Nešťastné náhody se prostě stávají a je třeba si to umět připustit.

    A k těm zvířatům – zabití mláďat jejich rodiči je u zvířat zcela běžná záležitost. Lidé jsou první, kdo postavili cenu života někam hodně vysoko. Což je z velké většiny pohledů dobře.

    • Brumla

      Michale – souhlas až na tu křesťanskou víru :(
      Nahrazení jedné pravdy jinou jednou pravdou není nikdy dobré…

      • michal

        Ono nejde ani tak o to, která pravda je ta pravá, ale o to, že vymažeme-li ze svého života pravdu, začneme trpět jakýmsi strachem z prázdnoty, horrorem vacui; a to nás nutí k drakonickému vymítání všeho chybného a všech chybujících.
        Abych mohl někomu odpustit a dát rozhřešení (a nechápejte to jen v křesťanském smyslu), musím mít nějaký úběžník.

        • Brumla

          Zase souhlas – kdyby jsme nevěřili v nic tak by jsme se zbláznili a nemohli ani prostě žít.
          Důležité je že musíme umět o své pravdě „pochybovat“ – jakmile někdo dělá ze své pravdy dogma, tak to vždycky vede ke špatným koncům – a právě to „dělání dogma“ je vždycky náboženské …. tedy až na budhismus, ale to je spíše filozofie než náboženství. Vidíte přeci jak to v minulosti táhlo křesťanství (čarodějnice na hranicích) a v současnosti islamismus (odpadlictví od víry = smrt)…

          Já myslím že nepotřebujeme ani tak „křesťanskou víru“ ale spíše „současnou křesťanskou morálku“ – která se obejde bez boha…

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s