Majetnický efekt


Z Houdkovy studnice, tentokrát z článku Té lípy se nevzdám:

Jedna náhodně vybraná skupina studentů dostala vkusný hrneček s univerzitním logem a druhá nic. Majitelé hrnku měli následně uvést nejnižší cenu, kterou jsou ochotni přijmout, aby se ho zbavili. Průměrně chtěli aspoň 140 korun. Kupující naopak uváděli nejvyšší cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. V průměru to bylo 60 korun. K překvapení ekonomů změnilo majitele jen pár kousků. Buď extrémní náhodou dostali hrnky samí hrníčkofetišisté, nebo samotný vznik vlastnictví vedl k přeceňování jeho hodnoty. (…) Prostě uvedli, kolik peněz kompenzuje nezískání hrnečku. Průměrný výsledek byl 60 korun. Stejná hodnota, jakou nabízeli kupující, a výrazně méně, než chtěli skuteční majitelé. (…) Projevil se majetnický efekt: lidé mají silnější motivaci nechat si věc, kterou vlastní, než získat identický předmět, který nevlastní.

Majetnický efekt je důsledkem kombinace řady mechanismů lidské mysli. O vlastněných věcech míváme víc informací, zatímco o nevlastněných víme méně a nejistota snižuje jejich vnímanou hodnotu. Zároveň se věci, které vlastníme, stanou snadno součástí našich vzpomínek i identit, a proto je začneme přeceňovat. Patrně nejsilnější psychologická síla za majetnickým efektem je vyhýbání se pocitu ztráty. (…) Majetnický efekt je zrádný. Vede k přeceňování toho, co máme, a podceňování či ignorování všeho, co bychom mohli mít místo toho.

Proč lidé více soucítí se psy, než s jinými lidmi?


Už mnohokrát jsem si říkal, jak je to možné, že opuštění psy a kočky dokáží vzedmout takové vlny solidarity a zajistit (si) peníze i ve společnosti, ve které jde de facto o luxus, protože v ní materiálně, sociálně a emocionálně strádá i mnoho dětí i dospělých? Jak to, že lidé tak špatně snáší ubližování zvířatům, ale ubližování lidem jim nevadí? Evidentně nejsem jediný, všimli si toho i vědci a udělali výzkumy, z nichž vyplývá následující (zdroj):

V očích většiny lidí jsou psi zranitelní na stejné úrovni jako lidské děti, ne-li výše. S logikou to často nemá co dělat. Máme pocit, že se psi nemohou sami ochránit. (…) Psi obvykle bezvýhradně poslouchají své lidské pány, což lidem samozřejmě imponuje a mají pak tendenci psy považovat za zranitelné. Mnoho plemen psů jsme si také podvědomě vyšlechtili tak, že připomínají lidské děti, jak vzhledem, tak i chováním. A jak se poslední dobou ukazuje ve výzkumu, psi nás dovedou svými výrazy a chováním dost úspěšně manipulovat.

Pro začátek dobré, ale pořád to nevysvětluje, jak to, že někteří lidé dokáží mít soucit se psy, ale k lidem slabým, zranitelným a závislým, ba i přímo poslušným – a to včetně dětí! –  se dokáží chovat velmi krutě, a to kolikrát i programově.

Slušní lidé


Z rozhovoru s Philipem Zimbardem, organizátorem Stanfordského vězeňského experimentu:

Dnes už nemůžete uskutečnit experiment, během kterého by jeho účastníci cítili, že jsou ve stresu, ani v psychickém stresu. A tak se dnes většina výzkumů ptá lidí: „Představte si, že jste vězeňský dozorce, jak byste se zachoval? Choval byste se tak, nebo tak?‟ A jaká je odpověď? Všichni by byli dobrými dozorci a dělali pěkné věci – mají se přeci rádi, potřebují tuto odpověď. Nikdo si nedokáže představit, že by dělal cokoliv zlého, dokud se neocitne v té situaci.

To je ta banalita zla, to je to je důvod, proč jsou slušní lidé tak nebezpeční. Každý se má rád, protože to potřebuje, považuje se za slušného a logicky pak považuje za slušné i vše, co dělá a říká.

Selhání


Je to pár dní, co médii probleskla zpráva o Polákovi, který zapomněl malou dcerku celý den v autě a ta na následky přehřátí zemřela. Krátce poté jsem se díky zmínce na Twitteru dostal ke článku v The Washington Post Osudová roztržitost: Zapomenout dítě v autě je strašlivá chyba, ale je to zločin? (Fatal Distraction: Forgetting a Child in the Backseat of a Car Is a Horrifying Mistake. Is It a Crime?). Není to lehké čtení, z pointy až mrazí, ale pokud ji chcete dobře pochopit, doporučuji přečíst celé.

Pokračovat ve čtení „Selhání“