Sledoval jsem včera jakýsi americký dokument o válce v Tichomoří a tak jsem dozvěděl o statečném kapitánu Evansovi, který se sám se svým torpédoborcem vrhl proti mnohonásobné japonské přesile a svým odvážným činem strhl i další americké lodě, které ač výrazně slabší vnesly do japonských řad takový zmatek, že Japonci utekli. Výsledek bitvy je nezpochybnitelné a podíl Evansovy USS Johnston na ní také, jen mě trochu zarazilo, kam se z toho hrdinské příběhu ztratilo těch zbývajících 272 členů posádky Johnstonu? Copak na těch vůbec nezáleželo? Copak dokázal Evans řídit celou loď sám a ještě u toho střílet? Jasně, že ne. Evans možná ostatní strhl (a možná jim to prostě nařídil, protože chtěl pro sebe nějakou pěknou medaili), ale bitvu sám nevybojoval a bez lodní posádky by zůstal sedět na moři jak kačena na rybníce. Hrdinou je ale Evans. Proč? Protože americké příběhy potřebují výjimečného individuálního hrdinu, pro kolektiv v nich není místo. Přitom nejen v tomto případě je evidentní, že slavný hrdina by sám samojediný nic nedokázal, jenže to by pak byl úplně jiný příběh.
13 komentářů: „Sláva hrdinům“
Komentáře nejsou povoleny.
Tribun 
Tohle mne také vždycky irituje….před druhou světovou válkou projevovalo „německo“ imperiální choutky a bylo rozpínavé….a jak začala válka, tak ji „vedl“ Hitler…..
Dnes taky mluvíme o tom že „rusko“ chce …. a najednou Putin „udělal“…to novináři znají jenom dva koncové extrémy ? To nedokáží pojmenovat nějakou skupinu lidí – konkrétní osoby ? Buď je to neidentifikovatelný slepenec (třeba národ), nebo jedna jasná postava – padouch nebo hrdina :/
Jestli to nebude tím, že on – coby velitel lodi – učinil rozhodnutí, které pak vedlo tam, kam vedlo…
Ovšem, ale to rozhodnutí někdo realizoval. Rozhodnout mohl kdokoliv, ale konat musela celá posádka.
Ne Tribune, rozhodnout nemohl kdokoliv. Rozhodnout může z titulu své funkce pouze velitel. Ostatně proto se mu říká právě velitel…
S tím vyznamenáváním se to má v ozbrojených silách tak, že – nejde-li o nějakou junk award, rozdávanou třebas za délku služby – se dávají lidem, kteří konali nad rámec svých povinností. Zda někdo z posádky kapitána Evanse toto kritérium splnil, nebo ne, to nevím. Ale Evans sám jej svým rozhodnutím postavit se s torpédoborcem japonskému svazu křižníků a bitevních lodí splnil zcela jistě…
P.S.: Ten předchozí komentář je můj, omlouvám se za anonym.
Já chápu, že každá hra má svoje pravidla, jen nahlas přemítám nad tím, jestli je, obrazně řečeno, trenér důležitější, než mančaft?
Chápu…
Jenže první podstatnou chybu máte už tom, z čeho při tom přemítání vycházíte. Trenér je osoba, která na mančaft pořvává z tepla a bezpečí lavičky… Což nebyl Evansův případ a pokud ten dokument za něco stál, určitě jste se to v něm dozvěděl.
Druhou v tom, že se z tohoto příkladu vůbec snažíte vyvodit obecný závěr ještě navíc asi bez ohledu na širší souvislosti…
Evansovo rozhodnutí vedlo k tomu, že onen japonský svaz nedostihl, tuším, pětici amerických letadlových lodí. Jakákoliv činnost posádky by takový efekt neměla, pokud by Evans nevydal rozkaz pustit se s Japonci do boje na vlastní pěst…
No a nakonec – USS Johnston obdržela za svoji účast na bitvě v Leytském zálivu prezidentskou citaci, jinak v průběhu služby celkem 6 Válečných Hvězd. Tedy mi vlastně ani není jasné, kde berete pocit, že otázky, které kladete ve svém článku vůbec mají opodstatnění…
Tak dobře, žádný trenér, ale kapitán, brankář, levý obránce… ani Pelé by na hřišti nic nezmohl, kdyby tam s ním nebylo těch deset dalších. Rozkaz jsou jen slova, rozhodují činy.
Rozhodují ti, co dávají rozkazy…
Rozkaz jsou slova, ale v armádě prostě rozhodně ne „jenom“. Rozkaz je způsob, jakým důstojník na jakékoliv úrovni velení odvádí svoji práci. O tom, jestli je ta práce kvalitní nebo ne, rozhoduje začasté to, jak dalece si před svým rozhodnutím onen důstojník uvědomoval souvislosti a případné důsledky.
A konkrétně Evansův rozkaz vedl k tomu, že Američané – konkrétně svaz Taffy 3, jehož byl součástí i torpédoborec USS Johnston – v bitvě u Samaru přišli jen o dvě eskortní letadlové lodě místo všech šesti, které onen svaz měl.
Johnston na sebe stáhl palbu a poté přišel Evansův rozkaz. Japonci se nadále soustředili na něj a letadlovky nechali být.
Ty tak měly čas dostat se mimo dostřel Japonců, kteří proto nemohli využít své převahy v palebné síle lodí (ten japonský svaz disponoval celkem 23 loděmi, z toho 4 byly bitevní a 6 těžkých křižníků; Taffy 3 měl lodí 13 – 6 eskortních letadlových lodí a 7 torpédoborců), zato Američané si zachovali možnost v téhle bitvě využít námořní letectvo (k dispozici měli celkem cca 400 letadel). A nejen v ní. Ony se tam ty smečky lodí z obou stran plácaly proto, že se americké pozemní síly vylodily na Filipínách. Jim to letecké krytí taky bodlo.
A na závěr hypotetická otázka – zvrátilo by výsledek bitvy spíš to, kdyby po odpoutání od doprovázených lodí na palubě Johnstonu už nikdo nesáhl na nic, než záchrannou vestu, nebo to, kdyby Evans rozkaz nevydal a USS Johnston zůstal v iluzorním bezpečí větší skupiny lodí?
A na úplný závěr – v předchozím komentáři jsem Vám psal, jaká ocenění za svou službu torpédoborec USS Johnston (tedy jeho posádka) dostal. Není jich úplně málo. Znovu se tedy ptám, z čeho pramení váš pocit, že za hrdinu je považován jen jeho kapitán?
Tady nejde o nějaký můj pocit, ten je naopak přesně opačný: hrdinská byla celá posádka a vyzdvihování kapitána je nefér (ale zcela v intencích amerických heroických vyprávění). Ten rozkaz ovšem mohl vydat kdokoliv, ale splnit ho musela posádka jako celek, a je tedy prezenzovat kapitána jako individuálního hrdinu, to je meritum mého názoru.
Znovu tribune – rozkaz nemůže vydat kdokoliv. Fakt ne. Ani kdybyste to zopakoval ještě 5x, nebude to tak.
Navíc zásluhy posádky nikdo nezlehčuje – podruhé připoňmež ocenění, které v průběhu služby dostala…
Vezmeme to odjinud.
JIstěže za běžných okolností kapitán bez posádky ani posádka bez kapitána nefunguje. Kapitán bez posádky nemá ruce, posádka bez kapitána nemá hlavu. Ovšem konkrétní situace prostě nejsou vždycky na vrcholku Gaussovo křivky a proto někdy jeden element získá na důležitosti na úkor druhého. V případě USS Johnston v bitvě u Samaru byl tím důležitějším elementem velitel. Kdyby on ten rozkaz nevydal, neexistuje způsob, jakým by posádka svou činností mohla zabránit zničení nejen vlastní lodi, ale hlavně doprovázených plavidel.
Evans jednal mimořádným způsobem v mimořádné situaci.
Situace byla mimořádná, protože letadlové lodě se obvykle pod palbu nepřátelských děl nedostávají.
Jeho jednání bylo mimořádné proto, že odpoutáním od doprovázených plavidel šel nejen proti běžnému postupu, ale dost pravděpodobně se v tu chvíli protivil rozkazům, které dostal od svého nadřízeného.
Ten rozkaz byl formálně tak špatné, že by ho 4 z 5 velitelů prostě nevydali. Obzvláště u vědomí toho, že na vlastní přežití nemůžou vsadit ani zlámanou grešli…
V zásadě zde řešíme dnes již klasický spor o roli jedince a masy v dějinách, a asi to nebudeme my, kdo ho rozhodne. A vůbec bych se nebál tvrdit, že tato otázka patří mezi ty, na něž je důležitější odpovídat, než odpovědět.
Co kdyby ten rozkaz přišel z nějakého bezpečného a vzdáleného štábu a Evans ho jen tlumočil, kdo by byl potom hrdina? Nebo co kdyby ta akce Johnstonu nevyšla, posádka byla zmasakrována a japonské lodě pluly dál, nebyl by z Evanse po válce nikoliv hrdina, ale zločinec, který zbytečně poslal celou posádku na smrt? Není podstatou hrdinství nakonec nikoliv čin sám, ale vyprávění o něm?
„Co kdyby ten rozkaz přišel z nějakého bezpečného a vzdáleného štábu a Evans ho jen tlumočil, kdo by byl potom hrdina?“
K tomu v podstatě nemohlo dojít. Vzdálený štáb nikdy neřeší okamžitou situaci na bojišti.
„Nebo co kdyby ta akce Johnstonu nevyšla, posádka byla zmasakrována a japonské lodě pluly dál, nebyl by z Evanse po válce nikoliv hrdina, ale zločinec, který zbytečně poslal celou posádku na smrt?“
V podstatě úplně špatně položená otázka. Obětování vlastní lodi a tím pádem i její posádky výměnou za čas pro ostatní bylo podstatou té akce a jediný způsob, jakým mohla nevyjít by byl ten, kdyby Japonci Evansův záměr a možnosti zavčas odhadli a místo boje s osamělým torpédoborcem se dále věnovali hlavní části amerických lodí. Paradoxně by tak Johnston mohl být naopak jedinou americkou lodí, která by bitvu přežila se zdravou kůží.
Stalo-li by se, Evans by jistě za hrdinu nebyl a své jednání by nejspíš musel vysvětlovat vojenskému soudu (Mimochodem – přesně na to jsem narážel, když jsem psal, že ten rozkaz byl po formální stránce úplně blbě).