Nejprve ještě poznámky k Bradymu: přečetl jsem si s ním rozhovor a musím konstatovat, že je to sympatický a rozumný stařík, který navíc ze všech aktérů „kauzy Brady“ působí zdaleka nejpříčetněji, a nevidím jediný důvod, proč jej neocenit. Zároveň ale pořád nevidím jediný důvod, proč ocenit zrovna jeho, nějaké to „extra“, čím by se jeho příběh lišil od příběhů jiných koncentráčníků, kteří státní vyznamenání ještě nedostali. Také bych, vzhledem k tomu, že mu z vlastní rodiny mnoho nezbylo, nebyl tak přísný na to, jestli je či není pokrevním strýcem Hermana.Bazírovat na příbuzenství podle krve zavání Norimberskými zákony. Když chce mít Hermana za synovce, ať si ho s pánem bohem mám (mezi námi, žádná výhra to jistě nebude).
Co jsem chtěl ale říct hlavně (a možná to nakonec bude kratší), je poznámky k seznamu vyznamenaných: podle mne v něm příliš velký díl připadá na vyznamenání in memoriam. Ti ocenění si ho si jistě zaslouží, ale proč žít pořád v minulosti? Proč neocenit – třeba i nějakým novým řádem či vyznamenáním – živé? Byl by to způsob, jak dát najevo, jaké činy a postoje od občanů stát očekává v současnosti. V dobrém, i zlém. Uvědomuji si, že by s tím byly spojeny mnohé kontroverze, ostatně i v tom letošním seznamu je několik sporných jmen (v kterém ale nebylo), ale to riziko je, myslím, nutné. Pro udělení státního vyznamenání by mělo být potřeba něco víc, než být ve správný čas na správném místě, jako třeba v roce 1953 v Jáchymově, nebo v roce 1941 v Terezíně.Státní vyznamenání by mělo být za to, to občan udělal pro jiné, ne za to, co jemu udělali jiní.
Tribun 
Vyznamenat živého s sebou nese riziko, že dotyčný bude dále názorově vyvíjet. A to i směry „nežádoucími“. Toto u zesnulých odpadá. Takže když musím udělit en vysokých vyznamenání, tak celkem logicky jdu do co nejmenšího rizika. Ekvivalenty Zasloužilých umělců dám kámošům a je na rok zase pokoj. Děje se tak již čtvrt století.
Souhlasím, že pobyt v místě a čase (a gen dlouhověkosti k tomu) je jako důvod pro vysoké státní vyznamenání dost málo.
Je to prekérní situace. Vhodní mrtví „docházejí“ a živí jsou potvory nevypočitatelné…
Co se toho příbuzenství týče, pokrevní jistě je. Podle všeho byla Hermanova matka Bradyho sestřenice. Nikdo se nemůže divit, že ten vztah je z Bradyho strany brán jako velmi blízký, když jinak přišel o celou rodinu.
V naší rodině jsme příbuzné v tomto stupni nazývali strýci a tetami úplně běžně /pokud jsme je neoslovovali křestními jmény/.
Řád TGM letos dostal in memoriam Hanuš Holzer, osudem i zásluhami s Bradym zcela srovnatelný, stejně jako Brady navržený sněmovnou. Slyšel jste o něm někdy? Ptal jste se, proč ho navrhli a proč ten řád dostal?
Podle mne jsou oba příkladem lidí, kteří se snažili pomáhat Čechům v cizině a potom i novým popřevratovým strukturám bez nároku na publicitu a jakoukoli satisfakci.
O Holzerovi jsem nikdy před tím sice také neslyšel, ale vzhledem k tomu, že kolem něj nebyla vyfabrikována kauza, jako kolem Bradyho, tak mě to zase až tolik netrápí, nároky na něj jsou totiž tím pádem nižší. Vaše zdůvodnění těch medailí je uvěřitelné, ale o tom byste neměla spekulovat vy, to by měli zcela zřetelně artikulovat politici.
Sněmovna určitě důvody, proč ty pány navrhovala, uvedla.
Bradyho aféru má na triku ten, co mu 12. října volal, že dostane medaili, a pak nevyrukoval ani s omluvou, ani s uvěřitelným důvodem, co a jak a proč to vyznamenání nedopadlo. Vyprodukoval jen mlhu. Forejt je jeho jméno.
Takže Forejt, a ne Zeman. Tahle to dává smysl, ale je to úplně jiná aféra. Asi nedostačovala, tak ji „kavárna“ vylepšila.
Z mé strany není tohle „rozluštění“ záhady jménem Bradyho aféra nic nového. Už před několika dny jsem ho dala k Janice. Je to samozřejmě spekulace, ale připadá mi, že to sedí na všechna známá fakta.
No tak BradyGate nakonec docela pomohla i samotnému Hradu, protože jinak by se tím ústředním tématem tradiční metalománie stalo nejvyšší státní vyznamenání pro kardinála Duku. To je taky dobrý seriál, viz dnešní primasův blog na Aktulálně.cz. Sice v něm tentokrát nepíše o ochlokracii, ale demokracie je zkrátka podle jeho výkladu o tom, že jednou za pár let volič někomu odevzdá svůj hlas, no a potom spořádaně čeká, až nastane čas nových voleb (BTW: Nepsal teď něco podobného i Robejšek?). No snad, se nikdo neurazí pro trochu kacířského humoru (a dokáže si aspoň na chvilku odfiltrovat z hlavy tak nebo onak Zemana), ale tohle mi přišlo z těch několika málo reakcí vyznamenání Duky jako hodně povedené: http://tisickrate.cz/milos-zeman-udelil-vyznamenani-jezisi-kristu-prevzal-jej-za-nej-dominik-duka/
Nevím, jak Robejšek, ale Klaus určitě. A máte pravdu, mě ta perverze s dekorací toho černoprdelníka také přišla najednou jaksi bezvýznamná. No, pořád je naděje, že bezvýznamná skutečně je.
Mimochodem, ten Duka opravdu nemá chybu. Správně pochopil, že církevní a světská moc mají být vždy co nejlépe propojeny. Proto také činíme co nejdůslednější a nesmyslně předraženou odluku církve od státu. Člověka maně přepadá pocit, že tak je to na světě se vším. „Však co král chce, zdrávoť pro poddané…“ praví klasik.
Přitom podle kanonického práva mají být světská a církevní moc striktně propojeny. Zajímavá věc, tahle politika.
Ten Duka opravdu nemá chybu, ani jeho blog na Aktuálně.
http://blog.aktualne.cz/blogy/dominik-duka.php?itemid=28275
Jeho úžasná ušlechtilost mě inspirovala k odpovědi na místě samém:
„Pravá demokracie má totiž táhnout lidi vzhůru, zušlechťovat, dávat jim šance. Ne je srážet na úroveň těch největších lumpů, politických vykuků a sebestředných karatelů.“
Ne abyste na sebe prozradil takové hříšné myšlenky, až se příště půjdete zpovídat prezidentovi, pane kardinále.
Mluvila byste stejně, kdyby tím prezidentem byl Havel?
Havel měl za souseda Tomáška, to byla jiná kategorie.
A ani Vlk nebyl tak odpudivý prelát jako Duka.
Kamarádšoftu s Dukou byl Havel ušetřen přirozeným chodem dějin. Těžko říct, jaký by to byl vztah, takže mohu jen předpokládat, že k žádné důvěrnosti a srdečnosti by nevedl.
Preláti jsou odpudiví ze své podstaty.
Třešni, je to už hodně let, co jsem se progůglil až na nějaký křesťanský web, na kterém visela Vlkova rekapitulace dosavadních jednání se státem o církevních restitucích a konkordátní smlouvě s Vatikánem. V tomhle případě fakt nejde o to, s kým ten či onen prelát tu politiku dělal, anebo jak P.T. publiku připadá či nepřipadá odpudivě. Od začátku je tu totiž společný církevní tah na branku, který nedokázal dostatečně zastínit ani kardinál Tomášek (viz třeba causa voršilky versus Národní divadlo). Česká katolická církev byla vždycky hodně elastická, takže vůbec neudivuje, že pro jednu její dnešní část je vlastně heretikem i papež František. A o tom to i bylo na konci minulého měsíce: Mohla jste jít slavit na Hrad po boku Duky, anebo to odmítnout spolu s Vlkem a Holubem. Na první pohled se to sice může jevit jako nějaký církevní rozkol, ale v okamžiku, půjde o nějaký opravdu důležitý zájem (dneska po „rozluce“ např. penězovody do veřejných rozpočtů), tak vám ty dvě větve církevní hierarchie rázem začnou jednat společně.
Ano, Seale, i v tak výsostně duchovních oblastech jako je náboženství platí staré dobré přízemní: Peníze vytvářejí něžné svazky… ;-)
Myslím na jednu evangelickou filozofku, kterak by se asi vyrovnávala s okolností, že její církev za její víru bere od státu nějakých 9 300,- Kč ročně. Mívala velmi nepříjemný zvyk posuzovat veškeré procesy lidské, historické, kolektivní i individuální sub specie aeternitatis, tedy z hlediska věčnosti. Odtrpěla si za to své za protektorátu i za následující totality. Bylo by docela zajímavé slyšet její promluvy na toto téma k shromáždění bratří a sester v jedné zdejší modlitebně. Soudím, že by se pan Joel Ruml i s celým synodem nejpíše aspoň začervenali. Bohužel ta dáma už spí, obtěžkána tuším Řádem TGM, věčným spánkem, bratři a sestry tedy mohou být klidní. Nějak se nám ty diference mezi církvemi podezřele smazávají, jde-li o prachy. Ostatně také nic nového pod sluncem.
Ostatně soudím, že starý Roubíček by měl na toto téma pohotově několik výživných anekdot.
Njn, začínalo to Klausovým výrokem, že v rámci privatizace je církev svatá něco jako spolek zahrádkářů… A skončilo to kreativním účetnictvím, při kterém CSÚ sice spočítal náhradu jednoho metru zemědělské půdy na 7,5 korun, ale církevní komise ten samý dílec tržně ohodnotila na 44,4 Kč. A hezky se to prodalo „gestem dobré vůle“, které spočívalo v tom, že se církve ve střednědobém horizontu zcela zřeknou te bagatelní částky, která jde ze státního rozpočtu na platy duchovních. BTW: Kongruový zákon měla přitom už 1. republika, ale to je díky politice „odstraňování křivd z doby komunismu“ dávno zapomenuto.
Tenhle Váš komentář je trochu irelevantní, protože od začátku nejde o to, jestli si Brady zaslouží metál nebo ne, ale o to, proč došlo k jeho zrušení. Protože takhle se osobní spory neřeší a už vůbec by se tak neměly řešit na místech nejvyšších. Je to jen pokračování hradní trapnosti z causy Peroutka. Tam také není důležité, že se Zeman spletl (to je lidské a omluvitelné), ale to, že to dosud odmítá přiznat a hrad vypouští jen mlhu.
To, že se z té causy Brady vytvořil takový spektákl, to je sice trapné, ale v politice očekávatelné. A Zeman si to mohl ušetřit, kdyby ty svoje lapsy nekumuloval s takovou rychlostí.
Jenže ono jde také, ne-li především, o to, zda ten metál vůbec kdy dostal a dostat mohl, tedy bylo-li vůbec nějaké zrušení (a ze něj konstruované vyřizování účtů) a bylo-li vše řádně projednáno s kanadskou stranou, což jsou všechno úplně jiné příběhy, než kvůli kterým pražskokavárenské pseudoelity volají do zbraně proti Hradu.
Jestli bylo udělení řádu zrušeno z důvodu diplomatického opomenutí, pak je neodpustitelné, že se instituce, která to má na triku, neomluvila a neuvedla všechny dohady na pravou míru. To, jak Hrad dodnes mlží, je fakt divné. Jestli to vyznamenání skutečně zrušili kvůli Kanadě, pak svým chováním vlastně dávají najevo, že je pro ně přijatelnější obvinění z pomstychtivých politických hrátek než z úřední neschopnosti.
Ale mlží Hrad skutečně, nebo nebyl jen puštěn ke slovu a nikoho z „držitelů klíčů“ k médiím jeho slova vlastně ani nezajímají? Brady je jen maska, pravá tvář je skrytá.
Neláká mě zkoumat, co myslíte větou o Bradym a masce.
To radši k faktům. Stačí si najít, co všechno Forejt vypověděl do médií o proceduře, jak se oznamuje lidem, že dostanou metál. V loňském roce a letos. A porovnat to. Kolikrát letos popřel, že se jim to oznamuje telefonicky. Kolikrát popřel, že v říjnu volal Bradymu. Teď připustil, že volal. To když Brady před odletem řekl, že od telefonní společnosti dostane výpis hovorů. Forejt ovšem nadále nemá věrohodné vysvětlení, proč mu volal.
Každopádně to nedělá dojem, že Hrad není pouštěn ke slovu anebo že nikdo neposlouchá, co povídá.
Věřte tomu, nebo ne, ale ke mě tyhle informace vůbec nepronikají, ke mě proniká jen dštění síry na Zemana.
Hlavně že vám ten váš filtr vyhovuje.
Co jiného se dá říct.
Jenže historka o odvetě za Hermanovo setkání s dalajlámou vypadala velmi logicky. A doteď vypadá, i když já osobně se přikláním k jinému vysvětlení.
Možná se pletu a může za to můj sklon hledat za neblahými skutky spíš neschopnost než zlou vůli.
No ale o tomhle původně řeč nebyla. Původně jste diskutoval otázku oprávněnosti Bradyho nominace na metál. Což mi připadá, že s celou causou souvisí ze všeho nejméně. Nicméně když už, tak si osobně myslím, že vzhledem k tomu, jací lidé jsou oceňováni, tak je Brady zcela v pořádku. Jde-li nyní o Vaši novou otázku (byla-li jaká nominace a zrušení atd., jinými slovy, má-li pravdu Brady nebo Ovčáček, potažmo Zeman), tak samozřejmě nikdo ze zdejších diskutérů neví, jak to bylo. A ví to asi jen pár lidí. Nicméně, vzhledem k událostem posledních let, zejména po zkušenosti s causou Peroutka, mi připadá, že spíš bude mluvit pravdu Brady. A to prosím proti Zemanovi nechovám větší zášť než k jiným politikům, v 90. letech mi byl dokonce sympatický. Bohužel se z toho energického bystrého politika sršícího vtipnými bonmoty stal ješitný stařík dávno za zenitem, jehož bonmoty už nejsou vtipné dost dlouho. To samozřejmě čeká každého a je to nevyhnutelné osobní neštěstí, jenomže kombinace těch změn ve frontálním laloku s vrcholným postavením nepůsobí (zejména na okolní země) moc dobrým dojmem.
A pokud jde o Vaši domněnku, že hrad nebyl puštěn ke slovu a jeho slova nikoho nezajímají – prosím Vás, co blbnete, vždyť ten nepovedenej Ovčáček je v televizi každou chvíli. A jeho zdůvodnění znějí podobně důvěryhodně jako jeho mlžení ohledně Peroutky.
Vás ta nenávist zaživa sežere. Ale není lepší třídní převýchovy v člověka chápajícího zákonitost, „že nařídit lze skoro všechno, ale vymoci si respekt někdy ani mučením a smrtí nejde“ než systém kde si sami lidé určí, koho budou respektovat, jestli MUKLa z Jáchymova anebo člena Brigády socialistické práce. A to i tak, že jedněmi budou opovrhovat a druhé velebit. Každý pak časem přijde na to, kam patří anebo by chtěl patřit.
Závist už netáhne, že tasíte nenávist? Státní vyznamenání není totéž, co respekt, a nerozhodli o nich lidé, ale politici. To jen tak na okraj toho vašeho (opět zase už trapně) irelevantního blábolu. Na tyhle výlevy si založte vlastní blogýsek a sem se prosím pokud možno snažte psát k věci, a ne k mojí nepodstatné maličkosti.
Tak k věci.
1) Medaile a ocenění jsou tak nějak odměnou za celoživotní /kládu důraz na tuto slovní složeninu resp. na její časově podmiňující kritérium/ přínos pro společnost, takže vyznamenat Hůlku či Ringo Čecha beru za zneužití pravomoci veřejného činitele, v tomto případě nesoucí škody jen pověsti vyznamenávajícího, má-li ještě nějakou.
2) Osobní kvality člověka hodné vyznamenání spočívají především v tom, že se postaví a otevřeně bojuje s totalitou která lidem upírá základní lidská práva a svobody (jaké totality to byly v posledním století víme, takže by asi nikoho s klasickým vzděláním nemělo překvapit, že to vždy budou bojovníci proti nacismu a komunismu.)
3) Odměna za zásluhy profesní by měly být uděleny tehdy, kdy si daný člověk opravdu vydobyl především mezinárodní renomé. Tady si mírně přisadím jako doporučení pro prezidenty typu Klausů a Zemanů, že ocenit někoho kdo postavil významné stavby v Londýně a Paříži za které jej oceňuje svět moderní architektury, tak by nemělo ovlivnit, že dotyčný moderní architektuře nerozumí anebo že se mu nelíbí.
4) Odměny za činy, které by vůbec neměly být předmětem politiky, ale toliko dobrých mravů bohužel poslední prezident nepochopil a tudíž předpokládám, že se čím dál častěji bude setkávat se situací, kdy si odměnění nebudou mít potřebu odměnu převzít.
Právě jste šmahem škrtl ocenění za mimořádné činy, tedy typicky medaili ta hrdinství. Hůlka či Čech už ukázali, co v nich je, a za dalších dvacet let už se na tom nic nezmění. Jestli mají dostat ocenění, klidně hned, není třeba čekat, až zemřou.
Já vím, že jsem sám psal, že podstatou státní vyznamenání je loajalita, ale zase až takhle moc by z nich ta režimnost čišet nemusela. Dávat medaile jen za to, že se někdo cítí ukřivděný komunisty je stejná pitomost jako kdyby je komunisti dávali za to, že byl někdo pod balkónem, když se Gottwald vrátil z hradu.
Takový přístup by se ovšem dal chápat jako parazitování na ověřené slávě. Riskování s oceněním někoho neznámého je třeba podporovat, stejně tak projev suverenity spočívající v ocenění někoho, koho zatím neocenili jinde.
Profesor Piťha ke 28. říjnu: „Je třeba se k tomuto svátku postavit s potřebnou občanskou zodpovědností a trvat na tom, že Vladislavský sál, Pražský hrad, prezident, parlament, ústava, státní vlajka atd. JSOU tím, čím být mají. Na tom nic nemění, kdo právě na Hradě sedí, nebo jak se chová. Státní symboly jsou totiž tím, co garantuje, vytváří a uchovává identitu státu. Nectít a tím spíše zpochybňovat či zneuctít tyto symboly je také zřejmou urážkou všech, kdo pod těmito symboly a pro ně položili své životy.“ (citováno podle Macka).
Pokud ovšem člověk není monarchista. Pak samozřejmě je rozdíl, jestli na hradě sedí král nebo přeceda. Nehledě na to datum …
Ono to platí i pro republikány, jen obráceně.
Zatím nejvěcnější (a taky nejlépe ozdrojovaný) ze všech komentářů k té absurdně-surreálné metalomanické (dík patří Sealovi za ten kouzelný pojem) frašce jsem našel tady:
http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2016/44-2016/nevyznamenany-jiri-brady-jako-mrtvy-student-martin-smid
Ono je vlastně jedno, co kdo teď napíše a odzdrojuje a co nakonec vyjde najevo, protože účelu již bylo dosaženo a pravda, jako v každé válce, je dávno mrtvá a nezajímavá. Jde především o ten smrad, který zůstane.
Ta v závěru zmiňovaná „Hra na Zemana“ ovšem vyvolává otázku, kdo má o těch problémech na hracím poli mluvit a kdo je má řešit. Když už je řeč o hlavě státu, ať už je to Zeman nebo někdo jiný, není omluvena minimálně z toho mluvení.
„Ti ocenění si ho si jistě zaslouží, ale proč žít pořád v minulosti?“
Rozhlednete se po verejnem diskurzu a uvidite pouze urputnou snahu drzet se historickych vzpominek. Proc? No proto, aby nekoho nahodou nenapadlo se zacit starat o pritomnost. A nedelaji to jen ti „nahore“, ale i prosty lid, chapajici podvedome propast, pred niz stoji.
Neustale se resi komunisti, stale dokola, od posledni hospody po parlament. A tesilovy Zeman s cervenou repou je samozrejme take komunista a Putin take. Mimochodem, Zemanem jsem byl prekvapen, kdyz ho z chlivka vytahli na svetlo, uz jsem na nej malem zapomenul. A stejne jako Klaus mi prijde lepsi prezident, nezli jsem ocekaval i kdyz profesorissimus to nakonec zazdil amnestii, to je pravda, v tom ma Zeman jeste rezervy.
Minulost, to jsou komunisti, nackove, Stalin, nebyt jich, mame uz davno raj na zemi. Petadvacet let od plysaku, sedmdesat o valky a tihle besove nas stale pronasleduji…takovou kolektivni regresi aby clovek pohledal.
Vyznamenávejme tedy hrdiny budoucí. To je asi jediné, co se na takovou úvahu dá říct.
Treba Obamu?
Ovsem…vsechna vyznamenani hrdinum minulym jsou urcena predevsim hrdinum budoucim, jinak by se nedavala.
To i ti komunisti meli koule na to, vyznamenat hrdiny stavajici, na to dnesni doba nema, ta zije jen minulymi komunisty a budoucnosti bez komunistu…zijeme v ubohych casech.
Tohle je velmi dobrý postřeh, embé, gratuluji, ovšem ty „těžké váhy“ – Bílí lvové, řády TGM, atd. – budou vždy spíše historická záležitost – odhlédneme-li od diplomaticko-politických udělení při vzájemných návštěvách hlav států a podobných potentátů, nakonec zbudou v téhle kategorii povětšinou s prominutím staří dědkové a babky, jimž se takové metály dávají, že se dožili, a aby se jim lehčeji běželo do hrobu. Je to cynické, ale v podstatě výstižné. V nehrdinských časech jaksi není dostatek ocenitelných hrdinů, ale jistě by se nějací našli ve vědách, běžné ekonomice (pánbu mne netrestej!), případně v jiných opravdu výjimečných počinech občanstva. Nějak mi přitom táhne hlavou vzpomínka na to, jak dobrý král Edvard z Robina Zbojníka pánů W+V táhl do boje. Vzal s sebou 3000 medailí, z nichž 2000 spotřebovala královská rodina, 499 bylo počítáno pro spojence, pět set pro generály a velitelský sbor a zbyla ta poslední, kdyby se snad náhodou někdo opravdu vyznamenal v boji…
Ale to jsem odbočil. Vypadá to opravdu, že si s výjimečností v přítomnosti skutečně nevíme rady.
Je-li málo hrdinů, pak je lepší rozdat málo medailí, než dělat hrdiny z nýmandů.
Samozřejmě, Tribune, jen není-li, jak se ptá embéčko, taky trochu vina v tom, že prostě ty soudobé vyznamenatelné osobnosti prostě institucionálně přehlížíme už proto, že třeba je navrhuje tamta strana, zatímco naše navrhuje někoho jiného, kterého nám zakousli právě tamti… Výsledkem je stav, který před mnoha lety komentoval jistý Václav Lacina v případě literatury české:
Nic se nezlob, že tě tamti
do slovníku nedali.
Od toho jsou ingoranti,
aby ignorovali.
To ovšem bylo za totáče a tedy státních nakladatelů, sveřených plánovaným přídělem papíru a rigorózně dodržovanými edičními plány. Dnes si páni nakladatelé třeba v literárních soutěžích pečlivě hlídají své koně; v lobbingu za ně jsou hotoví mistři – a tak to někdy podle toho dopadá. Jistě se shodneme, že stát by svá vyznamenání měl udělovat uvážlivě a rozhodne-li se někoho ocenit, pak už bez tahanic. A není třeba rozhazovat velké řády – je celá škála těch menších, jež snad uspokojí i ty dnes méně nápadné medailisty.
“ A není třeba rozhazovat velké řády – je celá škála těch menších, jež snad uspokojí i ty dnes méně nápadné medailisty.“
Urcite, XY a presne tak, nehlede na to, ze se muze stat, ze se aktualne vyznamenany jedinec vymkne kontrole. Ve velkem to predvedli spisovatele na sjezdu v 56. roce…ono je pak z pozice statni moci tezke oponovat nekomu, koho sama moc vyznamenala. Takze tohle je opravdu politicky ozehava vec a dle meho, stari dotavaji medaile prave z tohoto duvodu, az tak pozde, nebot jim uz nezbyva sil a tedy je pravdepodobne, ze uz nebudou zlobit. Kdyz to totiz vezmete moralne, pak je to svinstvo, cekat az na nekoho, kdo prezije nejdele, jako by mel nejake vetsi zasluhy, nezli mezitim umrevsi (je to gramaticky spravne?). Takze jde spise o formalni symbolicky akt, namireny do budoucnosti, k osobam, ktere se nedejboze dostanou do podobne situace, aby mely na ocich nejaky priklad. Jak k tomu ovsem prijdou ti chudaci, co prozili to same, ne-li vetsi utrpeni, ale metalu se nedockali, neb byli slabsi (umreli drive)? T.j. i ve vyznamenavani je obrovsky kus nespravedlnosti a prat se o nej mi neprijde uplne kosher…ale to beru tady od pocitace a ciste obecne a nici utrpeni nesnizuji. Ovsem to, co provadi mlady Ignat, se mi ani trochu nelibi.