Film Vetřelec: Covenant není ani zdaleka tak špatný, jak naznačuje hodnocení na ČSFD, ale není to ani žádná pecka, jen obstojné vytěžení osvědčeného konceptu a další přírůstek do série o vetřelcích. Covenant dějově následuje po Prométheovi a předchází prvnímu Vetřelci. Dobré je, že zobrazované technologie jsou víceméně konzistentní s těmi z roku 1979, takže to nevypadá, jako když vyspělejší technika předchází tu méně vyspělou, i když filmy vznikaly v opačném pořadí, špatné je, že se Covenant snaží – a to až polopaticky – odpovídat na otázky, které Vetřelec nepoložil, zatímco neodpovídá na ty, které položil Prométheus. Tedy alespoň z mého pohledu. Mě totiž nikdy nezajímalo, kde se vetřelci vzali, to pro příběh není až tak podstatné, zato bych rád věděl, kdo vlastně byli strůjci z Prométhea a jaký byl jejich vztah k onomu černému slizu.
Covenant to pojal ale přesně opačně, takže o strůjcích se nedozvíme nic, zato už víme, že vetřelce stvořil z rozmaru android stvořený člověkem. Tak teď jsem to „propíchl“, jenže když vám to neřeknu, nebude nic z toho, co budu psát dál, dávat smysl. Že je klíčovým prvkem android je totiž zcela zásadní. Covenant se podle všeho snaží mít silný nábožensko-filosofický přesah a řešit otázku stvoření, tedy něco, co mě osobně nevzrušuje, ale spíše ruší. Copak záleží na tom, jestli vetřelci vznikli evolucí, božím stvořením, nebo biotechnologicky a jakou roli v tom hraje člověk? Jestli to je myšleno jako varování před zahráváním si s genetickými manipulacemi a umělou inteligencí, tak to v kontextu série o vetřelcích příliš nefunguje.
To jsou ovšem výhrady koncepční, po filmařské stránce mám ke Covenantovi jenom dvě výtky: iritující filosofující prolog, který skoro připomíná katechismus, a potom absurdní záhadu, proč androidům rostou vlasy?
To, že je klíčovou figurou android, je zajímavé z jiného důvodu: díky tomu je mnohem zlověstnější a odpudivější, než kdyby to byl člověk. Ten android totiž nedělá nic, na co bychom nebyli zvyklí od psychopatů a sociopatů, v tomto směru je dokonale lidský: bezohledný, sobecký, arogantní. Jenže člověka by divák měl tendenci omlouvat, že to tak třeba nemyslel, očekával by, že se třeba zarazí, že se slituje, a i kdyby to neudělal, pořád by si říkal, že to udělat mohl. Od androida nic takového nečeká, proto je jeho postava tak démonická. Ten android totiž dělá něco, na co by chtěli mít monopol jen lidé; dělá něco, co by dělat neměl prostě proto, že to je android, a ne člověk.
Tribun 
Pokud jde o SF, tak v té klasické volbě mezi utopií a dystopií nejraději volím Star Trek. Ale tou zmínkou o Prométheu jste mě docela nalákal, takže stahuji. No a pokud to bude na monitoru vypadat tak trochu jako třeba Elysium nebo Asimovův I, Robot, tak nejspíš dojde i na to velké plátno, popcorn, colu a skutečné zvukové efekty :-)
Fakt je, že to kopíruji z Csfd, ale je to hustý komentář. Tedy Věc od Carpentera
Lavran *****
Jak už víme ze zámořské produkce vzešlé během studenoválečných padesátých let, o společenské tísni se dá nepřímo vyprávět i na půdorysu psychologické sci-fi/hororu, tedy předně a nejsrozumitelněji tam. Věc je produktem podobně podezíravého období, které zasáhlo hollywoodskou tvorbu v osmdesátých letech (tentokrát však nikoli ve spojitosti s politikou, ale s hrozbou nových smrtelných virů typu AIDS). Jde o jeden z nejděsivějších, nejvíce znepokojujících a nejchytřejších hororů, s jakými se může běžný a nepříliš „sečtělý“ divák setkat, a to nejen kvůli neopakovatelné atmosféře zmaru, tísně a nejistoty. Je možné namítnout, že Věc není filmem originálním. Ano, o tom nelze pochybovat. Imituje fabuli staršího a v jistém směru i kvalitnějšího Vetřelce, ale lišácké přenesení konfrontace se skrytým a nevypočitatelným nepřítelem z prostor klaustrofobické a temné těžařské lodi, plující nezměrnou kosmickou pustinou (dead space), kde „nikdo nemůže slyšet váš křik“, do osamocené výzkumné stanice kdesi v odlidněné a neméně rozlehlé Antarktidě, kde „by mohl váš křik být i vyslyšen, ale dříve zanikne v kakofonii polární bouře“, dělá učiněné divy. Oslovení prostředí jako oživlé kulisy, resp. další postavy příběhu, která zviditelňuje paranoický stav mysli a odříznutí postav od tepla civilizace, je mezi těmito dvěma díly nejvíce zřejmým, nejpříbuznějším prvkem, ale souběžně tím nejrozdílnějším, protože oba dva režiséři jej využívají za jiným účelem – Carpenter v budování nervozity, obav ze zjevného a všeprostupujícího parazitického nepřátelství; Scott jako symfonii mrtvého ticha, kosmické hrůzy, děsu z neskutečného a neviděného a lidské malosti (odtud také rozdílné chápání a využití monster). Své nezastupitelné místo v děsivé atmosféře „spiknutí“ hraje i Morriconeho minimalistická hudba, která originálně využívá rytmu lidského organismu, totiž tepu srdce. I ten však zaniká v hluchotě a slepotě ledového království. Není úniku. Na rozdíl od plíživého Vetřelce je však ve Věci kladen větší důraz na hyperbolické a groteskní násilnosti. Ty i v dnešní době zůstávají neobyčejně naturalistické a zvrácené, což je deviza, které by moderní digitální morfing dosáhl jen s obtížemi. Monstra ke všemu vypadají jako ty nejabsurdnější a nejobludnější projekce lidského podvědomí, přičemž s psychoanalytickým modelem koresponduje i finální „sestup“ do labyrintu sklepení. A na závěr, když nám Carpenter nepřímo dává pocítit naději ve zjištění, že přežije jen ten největší ochmelka z okolí (akcent na umisťování destilátů do záběru), si dovolil být i notně cynický. A nebo je to naopak a zaujme stanovisko hluboce lidské? Ta nejistota!
Věc je dobrá a podobnosti s původním Vetřelcem jsem si všiml i já. A je fakt, že Covenant se jí blíží ještě víc, v klíčovém motivu s ní do značné míry splývá.
Narodil jsem se v sedmdesátých letech a sedmdesátky ve filmu márm rád. Co přinesl film v nultých a desátých letech 21. století? Kdybych hodnotil český kapitalisticko-neonormalizační film, tak najdu pár experimentálních filmů, které mě potěšily fakt hodně. Jedná se asi o dva filmy okolo přelomu dvacátého a jednadvácetého století. Fakt smutná bilance.
Zase vysávám socialistickou kinematografii až do dna, třeba Věru Chytilovou a též sovětský film, jsem skutečný filmový feťák sedmdesátých let.
Bacha na terminologii. Někdy je na pár facek. Jak by se tvářil třeba takový Michael Moore, kdyby jeho filmy někdo označil za kapitalistickou tvorbu?
Kouzelné je, jak Michaelovi Moorovi doporučuje Bush mladší, aby dělal něco užitečného. Myslím, že je to v mém oblíbeném Roger & Me (Roger a já). Nějak se tam dospěje k názoru, že něco užitečného je vyrábět válečky, které zbaví obleky chlupy od domácích mazlíčků.
Protože Vás Třešni již mnoho let považuji za „hloupou krávu“, jistě mě doporučíte podobnou aktivitu.
Hřebejk se pustil do trilogie Zahradnictví, dle mého marní svůj filmový talent, když se zakopává v debilních Dejvicích, jeho talentu typu Spielberga by slušilo se rozlétnout po celém světě,
Film jsem se zájmem vydržel sledovat až do konce. Ale bylo to především proto, že mě zajímalo, jak se v něm dál technicky budou zrcadlit ty známé motivy z původních vetřelců. V tomhle ohledu mi hodně připomínal Predátory – ve zpracování původního motivu hodně dobře zvládnututo, ale obsahově současně nic zásadního, co by současně vedlo k většímu zapamatování. Byla to spíš taková směsice různých motivů, která mi jako celek nedávala hlubší smysl. Už jenom ten android, který má sice sloužit lidem, ale přitom coby bezpečnostní pojistku postrádá ony tři známé zákony robotiky. V tomhle ohledu spíš působí jako pomsta šíleného vědce, který ho vytvořil tak, aby toužil po vlastní dokonalosti. Film vyloženě tlačí na vizuální stránku, kterou sice sympaticky nevidí jenom v nějakých akčních scénách, ale o to více vytváří jejich prazvláštní mix. Pro SF typický technicky nadefinovaný postor se prolíná nejenom s tou úvodní scénou, který je naopak vybena elitně a minimalisticky (skoro až „božsky“), ale ve filmových scénách jsou i evidetní výpůjčky ze zkázy Pomepejí, da Vinciho pracovny (v tomhle ohledu tomu prvnímu androidovi mohly vedle vlasů klidně narůst i fousy) a záběrů, které vizuálně spíš odkazují k filmům o koloniálních objevech (pšenice) než zrovna k čistokrevné vetřelecké SF. Ale koukatelné to samozřejmě bylo. Ovšem s tou výhradou, že pokud ten film chtěl mít přece jenom nějaké „vyšší poselství“, tak tím evidentním upnutím hlavně na „dokonalou“ vizuální stránku vznikl hlavně ten známý kýč.
Ještě jedna poznámka (když to to tak kvůli zpětné vazbě míry svých běžných překlepů po sobě čtu): Pokud snad cílem filmu bylo varovat před tzv. modernitou, tak určitě mnohem zajímavějším filmem bylo třeba Elysium. Připomínám to spíš kvůli nicku Info, protože jeho oblíbené republikánské zdroje (Fox News) s oblibou řeší i otázku, jako politiku vlastně v tom jediném správném boji za americkou demokracii zastává Hollywood. A dost často to končí u obviňování ze socialismu, který údajně ničí tu jedinou správnou Ameriku. Třeba takový Avatar byl přece taky docela hnusnej film, který chtěl svým vlivem zasáhnout do toho sporu, jestli svoboda podnikání coby matka demokracie má mít nějakou etickou hranici.
Vzpomínám si, jaký Avatar dostával „kartáč“ za to, že je rasozrádný, a to i u nás. Jak to potom muselo vypadat v té Americe, to si snad ani nechci představovat.
To jsou velmi pěkné a dobré postřehy. Ty vizuální citace tam jistě jsou, bohužel já nemám dost nakoukáno na to, abych je poznal. O to větší zážitek to ale může být pro někoho, kdo je poznat dokáže. Jak je to s tím androidem, „který má sice sloužit lidem, ale přitom coby bezpečnostní pojistku postrádá ony tři známé zákony robotiky,“ ale vysvětleno je – je jediný svého druhu a další jako on již vyrobeni nebyli, protože jeho tvůrce (sic!) naznal, že takovéhle androidy vyrábět nelze. Nejde o to, že by ony tři základní zákony robotiky neměl implantovány, nebo je pozbyl, jeho odlišnost byla v tom, že byl vybaven schopností a puzením tvořit (puzení mi u androida přijde lepší termín, než humanistická touha). Tím podle mě byl byly ony tří zákony oslabeny či přímo vyřazeny, protože tvoření a služebnost jsou v rozporu.
Tak jsem to možná v domácím prostředí až tak pozorně nesledoval :-) Ale ten konec filmu jsem si musel pustit hned dvakrát právě kvůli tomu, abych se pokusil zjistit, který z těch dvou androidů vlastně přežil. V původních vetřelcích totiž ti androidi tři zákony dodržovali a rozdíl byl pouze v tom, jak je vnímal zbytek posádky – jestli jako rovnocenné partnery, anebo halt jenom jako nějakou biomasu s umělou inteligencí. Convenant jsem nakonec vypínal s přesvědčením, že teprve na začátku dalšího dílu bude natvrdo řečeno, jestli přežil David, nebo ten mladší a dokonalejší, který ale k maléru lidské posádky převzal jeho filozofii. Pro mě to byl zkrátka v tomhle ohledu příběh s otevřeným koncem, což ale klidně může souviset s tím, že třeba rozmluvu obou umělých bytostí na téma láska x povinnost jsem nedokázal vnímat jako nějakou dějovou katarzi. Autor si to s těmi třemi zákony robotiky podle mě vůbec nekomplikoval, protože pak by si asi nemohl hrát na ságu o stvoření. To „s“ mi v tomhle případě připadá hodně důležité, protože v případě umělé inteligence se obecně předpokládá, že je nadána tvořivostí, tj. schopností hledat účinná a originální řešení, Běžné „robotické“ SF je pak třeba o tom, že někdo nějakým způsobem naprogramoval třeba Skynet, aniž by z hlediska zadání byl schopen promyslet všechny případné důsledky.
Až doteď mi ten konec přišel celkem nekomplikovaný, tak vám pěkně děkuju. S tou tvořivosti AI bych byl ale opatrný. Vím o jedině aplikaci, kdy výsledkem byla jakási tvořivost.