Modernizované dějiny

Je libo malou ochutnávku toho, jak budou vypadat učebnice dějepisu poté, co v souladu s pokyny BIS nahradí „sovětskou interpretaci dějin“ interpretace moderní, nesovětská? Například začátek 1. světové války by podle prof. Pavla Kaliny z ČVUT mohl vypadat nějak tahle (cituji ze statě Moderní člověk v aleji sfing):

Kupka prostě vstoupil do cizinecké legie, aby Francii, která po léta financovala vyzbrojování obrovské ruské armády, pomohl obsadit Alsasko. Bylo to přitom především despotické Rusko, které svou mobilizací rozpoutalo globální konflikt.

Pokud si myslíte, že jsem záměrně vynechal zmínky o Rakousku a především Německu, tak vás mohu ujistit, že nevynechal, že tam opravdu nebyly. Jediná další zmínka byla o té Francii. A ani zbytek textu nenechává čtenáře na pochybách, že z jakých ideových pozic pan profesor vidí svět a že ho vidí jinak, než (zatím!) většina ostatních. Pan profesor má teď ovšem naději, že svět bude z moci úřední opraven.

Reklamy

45 komentářů: „Modernizované dějiny

  1. Co se pana Kaliny týče, je to člověk vskutku ultrakonzervativní, leckdy evidentně schválně provokativních názorů. Doplňuje ho dáma nosící (nepletu-li se) částečně stejné příjmení, kterou svého času s náramným křikem (nepěkně) vyhodili z Hradu. Její kunsthistorické a estetické názory jsou neméně osobité. Říkám to nerad, ale oba jsou zjevně silně věřícími katolíky a v názorech jako přes kopírák.

  2. V tomto případě se naplno ukazuje prorockost výroku TGM – „Národy jsou udržovány idejemi, na kterých vznikly“. Byl-li tento režim založen na ideji „Vemte všechno z před roku 1989 a otočte to o 180 stupňů!“, pak se nemůžeme divit pokusům, jako je ten výše zmíněný. Režim z před roku 1989 miloval Husity – nyní to jsou lapkové, dříve východní fronta – nyní letci z Anglie, dříve „Doba Temna“ – nyní „rozkvět české kultury a umné využití krajiny“… A nejlepší na tom je, že to není nějaký návrat k „historické pravdě potlačované čtyřmi desítkami let totality“. To je jen klišé. Historikové rovněž platí hypotéky a jejich největším zaměstnavatelem je překvapivě stát (který je třeba udržovat idejemi, na nichž vznikl)…
    Historie je věda specifická v tom, že co je psáno, nemusí být rovněž dáno. Můžeme mít 500 let starý pramen, který pisatel stvořil na objednávku svého donora. Každý někomu stranil. To, že existuje nějaký „nezaujatý pohled“ je přibližně stejná blbost, jako existence „vlády nestranických odborníků“. V ideálním případě by měli historikové snést na hromadu co nejvíce faktů a interpretaci nechat na badateli samotném. Historický pramen = produkt lidské práce a často také výtvor na přání těch, o nichž se v něm píše. Historii tak lze vykládat mnoha způsoby, aniž bychom ukročili z dnešního citačního fetiše. Prostě jen něco vybereme a něco upozadíme. Nemusíme tedy nutně lhát při tvorbě takového historického obrazu, jaký chceme předestřít. Napišme do učebnice o paktu Ribbentrop-Molotov (který objektivně byl), ale zamlčme pakt Pilsudski-Hitler a tu náhle nám vyjdou dějiny tak, jak chceme – a bez lhaní…
    Ono se už dnes nenosí hloupé propagandování ala 50. léta. Dnes jde spíše o prosazování diskurzu, tedy něčeho, o čem se objetivně nepochybuje. Komu se podaří ustanovit diskurz v podstatě vyhrál, protože zpravidla trvá velice dlouho, než jej někdo zase poboří a nahradí jiným. Polistopadový diskurz je poměrně jednoduchý a nese se zhruba v tom duchu, že vše před rokem 89 bylo zavrženíhodné. Tím pádem je v podstatě nemožné napsat o té době něco objektivního, poněvadž to musí být vždy doprovozeno komentářem, který i drobná pozitiva shodí ze stolu poukazem na často vůbec nesouvisející fakta. Příkladem budiž práce historičky Muriel Blaive, která se rozhodla svobodně bádat a se zlou se potázala. Historik Michal Macháček, který se pokusil o neideologizující pohled na Gustáva Husáka dnes údajně píše dějiny nějaké ZOO, neb se pro něj po přijetí prezidentské medaile údajně nenašlo místo v grantu…
    Tímto se vůbec nechci dovolávat systému, který zde panoval do roku 1989 a který jsem rád, že je pryč. Chceme-li se však postavit na roveň vysnívaným západním demokraciím, měli bychom už konečně vyrůst z pozice rozezleného výrostka, který už 30 hodin dupe na dávno rozbitou hračku, namísto aby si našel jinou zábavu… Přeloženo do češtiny – nesnažit se pojistit status qou neustávajícími lamenty na minulost, o níž se (mezi „slušnými lidmi“) nediskutuje a snažit se oprostit od jednohlasého přitakávání soudobému diskurzu. Pokud tedy chceme historii skutečně pochopit a ne ji jen zneužívat jako služku politických zájmů.

    1. Komplexní práce s prameny, tzn. včetně posuzování jejich výpovědní hodnoty, je samozřejmou součástí praxe historika.
      Mimochodem, zmínka o dědictví baroka v podobě české krajiny by v učebnicích opravdu neměla chybět, ať už je tam o jiných aspektech doby cokoli.

  3. A co takhle otestovat stav české historiografie, historického diskursu a postojů veřejnosti na postavě Zdeňka Nejedlého?
    Dočkal se velké monografie, podle mne objektivně pojaté, jeho pomník v rodné Litomyšli nadále stojí, byl sice zbaven jednoznačné oslavnosti, zatímco jeho oběti a jejich potomci to snášejí se zaťatými zuby. Stojí přímo u školy, takže učitelé jsou nuceni se s jeho existencí nějak vyrovnat, i když o něm v učebnicích nebude ani zmínka.

    1. Mé zkušenosti ze školy mi napovídají, že učitelé velmi pravděpodobně žádný problém nemají.
      Horší to bude s učitelkami.

    2. No, možná místo Zdeňka Nejedlého, jemuž (a Smetanovi s Jiráskem – o Němcové nemluvě) Litomyšlňáci vděčí za mnohé (možná i za ta sgrafita s traktorem na zámecké zdi), mohli by se patrioti města zabývat třeba stavem náhrobku jasnozřivého Huberta Gordona Schauera ve stínu veliké Magdaleny Dobromily, jejíž duch snad dodnes ve městě přebývá silou netušenou…
      Vypadá to, že podstatu města nepřekryjí Zoubkovy statue ani pasekářský kult jistého Váchala (při vší úctě k velkorysým investicím páně Horáčkovým).
      Ale třeba by se dal dědek Nejedlý nějak připsat Putinovi a hybridní válce, co já vím…

      1. No, tímto překvapivým údajem baví návštěvníky zámku průvodci. Ale aspoň jedno psaníčko s klasickým budovatelsko-mičurinským námětem je tady:

      2. Zklamal jste mě. Doufala jsem, že se vytasíte s obdobou slavného astronauta na katedrále v Salamance.

      3. Co se týče Huberta Gordona Schauera, možná je lepší, že má svůj klid, než aby mu národovci posprejovali náhrobek nějakými vtipnými hesly a symboly.

      4. To jsem si mohl myslet, že neoceníte Podhrázského variaci na Svolinského (???) minci v hodnotě 1 Kčs. Copak není to kolečko místo lipové ratolístky pěkné? Kdo se měl vyškrabávat s loukotěmi a madly…
        Co se pak H.G.S. týče, ta úvaha je zcela v duchu lokálních problémů se sochou Nejedlého: Nejlépe odstranit a zapomenout: Co kdyby ji někdo pomaloval? Ale buďte klidná – ti současní sprejoví národovci nemají vůbec tušení, kdo to H.G.S. je. Skoro bych řekl, že totéž platí i o tom Nejedlém…

      5. Tak ne, tu kačku, co mě provázela nějakých 30 let, navrhla jistá Marie Uchytilová-Kučová. Tak to máme komplet…

      6. Psaníček bylo tolik, že si chudák Podhrázský často stěžoval, že mu dochází inspirace, když se motivy neměly opakovat. K motivům z mincí se ale neuchyloval.
        To kolečko je stejné, v jakém pomocníci dodávali pánům restaurátorům na lešení vápno.

      7. “ k motivům z mincí se ale neuchyloval“

        Ale no, no, no…:-) Pozice toho bezpohlavního panáčka je přinejmenším proklatě „kačce“ podobná; pouze zrcadlově obrácená, což může být dáno i technikou přenášení návrhu na zeď (to jen hádám, nevím, jak se to dělalo, možností je více). Protože psaníčko má okénko na šířku, je jeho linie poněkud shrbenější, ale nohy cosi prozrazují. Možná, že ten „kotóč“, jak by řekli na středovýchodní Vysočině, měl v představách Mistra mít význam, který uvádíte; výsledek ovšem vzbuzuje dojem, že se panáček o prázdné kolečko opírá, aby povstal. Takové dobové kolečko bývalo dřevěné, stěží by mělo zobrazené oblé rohy nákladového prostoru, jaké Mistr v psaníčku zanechal. Poznámka o vyčerpanosti inspirace mě utvrzuje v podezření, že v motivické nouzi mohl Podhrázský klidně ten traktor na nějakém psaníčku zanechat. Musím říci, že jsem ho nehledal – jak správně podotýkáte, psaníček je příliš mnoho a na stavbě samotné a jejím opláštění jsou jistě zajímavější věci než nějaká traktorová vylomenina.
        Horší je, že ani moderní materiály v tomto typu dvouvrstvých vápenných omítek (a asi také v závislosti na lokálních klimatických podmínkách a druhu zdiva, které kryjí) mají velice omezenou životnost: fleky; opadané až na podklad, volají znovu po aspoň částečné opravě. Tipuji, že omítka padá zejména kamenech; špatně se prohřívají a blbě vedou teplo, v omítkách na takových místech kondenzuje voda a v případě mrazu koná zhoubné dílo.
        Třebíčští takhle někdy na konci 19. stol. pro jistotu otloukli celou bazliliku, budovanou z pěkně opracovaných kvádrů místního syenitu – a mají dobře 120 let po starostech s omítkou. Ale to je opravdu jiný případ.

      8. Na jednom psaníčku, které přežilo z renesance, je chlápek v šaškovské čepici a autorský podpis „Šimon Vlach ztřeštěnej“. Tak tenhle Šimon měl podle všeho k dispozici vápno, které zrálo mnoho let, než bylo použito na nejvrchnější vrstvu sgrafitta. Zoubkova parta se musela spokojit s materiálem, jaký dodával Krajský podnik pro obnovu a údržbu památek, středisko Vysoké Mýto, vedoucí s. Sobotka. Na fasádě je dobře vidět, které části se restaurovaly jako první a které nakonec. Ty poslední mají štěstí – vápno bylo kvalitnější.
        Máte pravdu, že hodně záleží i na tom, co je pod omítkou. Na třetím nádvoří, které není návštěvníkům běžně přístupné, kryje zeď na jedné straně zazděnou šachtu po zaniklém točitém schodišti. Renesanční stavitel ji opatřil větracími okénky, což jeho nástupce ve 20. století nerespektoval a dal otvory zazdít. Náhoda je mrcha – je to zrovna to místo, kde jsem se já, vyzvána panem Podhrázským, pokusila o vlastní psaníčka.Vinou vlhkosti v neodvětraném zdivu omítka na tom místě odpadla už za pět let. Z mého díla zůstal jen zlomek jednoho psaníčka s hlavou hada. Krásný uzel, který jsem tělu toho tvora přisoudila, byl nahrazen o mnoho fádnější variantou a já tak na místo nemohu vodit návštěvy a chlubit se.

  4. možná by trochu té modernizace neškodilo. Zvlášť v konzervativních Čechách, načichlých různými vědeckými teoriemi o sociialistické rodině, která ovšem silně připomínala tu konzervativně katolickou. Už jen v tom, jak „fungovala“ žena a muž. Za první republiky byla aspoň doma a nemusela krom svých ženských „povinností“ budovat socialismus coby jeřábnice…

    pokrok nezastavíte a Německo bude vždy jeho hlavním pioneerem…

    Učitel, nebo učitelka? Vyučující! Hannover zavádí genderově vyváženou němčinu
    Německé město Hannover svým úředníkům zasáhne do slovní zásoby. Nařídí jim užívat takzvaně genderově vyvážené výrazy. To znamená, že bude muset být z komunikace zaměstnanců v co nejmenší možné míře jasné, zda oslovují muže, ženu nebo jiné pohlaví.

    Je zajímavé, jak namísto toho aby to, co nikomu neublíží bylo aplikováno jako sociální norma (také neříkáme postiženému mrzáku a slepému ne slepče, ale nevidomý – proč něco podobného nejde ve vztahu k pohlaví?) namísto toho se budou přízemní konzervativci chovat jak rasisté k těm co jsou největší chudáci, viz odmítnutí zákona o oddlužení, na který nedosáhnou matky živitelky, s bigotní argumentací že si měly vybrat pořádnýho chlapa“ co od rodiny neuteče a bude platit alimenty….Resp. jak k tomu přijde věřitel. Nu vida, něco podobného platilo v Itálii v době dućeho. Ženská která si neudržela chlapa byla prostě málo ženská a nesnažila se o udržování „tepla rodinného krbu“…

    1. Jestlipak genderologům (a většině LGBT) někdy dojde že pohlaví není určováno tím co má člověk mezi ušima nýbrž tím co má mezi nohama? A že pohlaví a sexuální orientace není totéž? Pokud je (alespoň v češtině) ta „hlava“ obsažená v samotném slově pro mnohé tak matoucí, možná bychom měli slovo „pohlaví“ nahradit slovem „nadnoží“, nebo „podtříslí“ či něčím podobným, aby těm co vymýšlí stále nová, evidentně virtuální pohlaví docvaklo že se zaměřují na nesprávnou oblast lidského těla.

      1. Tak oni to i na Západě rozlišují. To, co je mezi nohama, je sex, gender je to mezi ušima. A není to sexuální orientace, ale sebeidentifikace. To my zatím nemá vhodné termíny, takže vznikají zmatky. A teď mi došlo, že jsem to na poprvé špatně pochopil a říkáte víceméně totéž, co já. Nejspíš. A teď mi došlo i to, že i my vlastně máme slovo pro to, co je mezi nohama: přirození. Takže problém je nakonec v tom, že ze zvyku ztotožňujeme pohlaví s přirozením.

      2. Příspěvek do debaty odjinud: „…tvoje tvář nejsi ty.“ (MK: Nesmrtelnost)

        Pro pana Mudru a Tribuna – pánové, budete mít daleko méně problémů, použijete-li počeštěný latinský medicinský termín „genitálie“. Ale přirození je rovněž správně a nakonec i česky, což jest pochválit. :-)

      3. K potížím s identitou by se hodil ještě jeden citát zmíněného autora.

        „Já jsem já.“ /Směšné lásky, Falešný autostop/

      4. K tomu Autostopu – musím říct, že to je pro mne jedna z nejotřesnějších anekdot celého souboru. Ne ve smyslu špatná, ale ve svých důsledcích drtivá. Skoro se jí vyhýbám, jak mě dodnes bere – včetně předcházejícího poznání té nešťastnice, že největší rozkoš je až za hranicí (či zradou) jejího já. Ne nadarmo autora považují za mistra paradoxu – byl jím už v tom 65., kdy povídka vyšla knižně.

      5. „Já jsem já“ je zbytečně složité. Totéž vyjádříte pouhým „jsem“.

      6. Snažit se škatulkovat lidi místo na ženy a muže na ženy s číčou, ženy s penisem, muže s číčou a muže s penisem, je neskonale pitomé a krom toho, že to ilustruje úpadek současné civilizace, zastírá se tím jeden zásadní problém.

        Muž s číčou a žena s penisem jsou nemoci/odchylky od zdraví, činící svým nositelům poměrně závažné psychické, fyzické i partnerské problémy. Nemusíme jim to předhazovat, buďme k nim nevšímaví a tolerantní, ale varuju před tím, snažit se tyhle dvě kategorie zatraktivnit pro váhající a dosud nevyhraněné!

      7. Nojo. Jenže ti co to zatraktivnit chtějí, dělají co mohou, abychom si jich všímali co nejvíce. A jsou ochotni si to všímání i vynutit.

      8. „Jsem“, pane Mudro, jistě platí. Ale to „jsem“ má nejrůznější jevové stránky – JAKÝ jsem. V daném případě se osoba, jež tuhle tautologii zoufale opakuje, pustila do hry, jež se stala pastí; předstírala, že je někdo jiný: ne dívka, ale nájemná žena – a její milý se k ní jako k takové choval a ona v tom našla dosud nepoznané potěšení.Tím přesmutným výrokem se snaží, aby ji partner znovu chápal takovou, jak se mu jevila a jak byla o sobě přesvědčena, že skutečně je, před tou hrou. Proto „já jsem já“ (ne ta, kterou jsem dnešní odpoledne a večer hrála). Ale hranice byla hrou nenapravitelně překročena a její mladík musí usilovně „a z veliké dálky přivolávat soucit“, protože, jak jízlivě autor připomíná, je před nimi ještě čtrnáct dní dovolené… Místo JISTOTY kdo jsem, zbývá NEJISTOTA.

      9. Děkuji, XY, za uvedení do obrazu. Povídku jsem nečetl a tedy jsem svou připomínku myslel obecně. Ano, všichni jsme nějací a něčím, v dost širokém a proměnlivém spektru, jak pro ostatní tak i pro sebe sama. A proto, ať k tomuto slovu přidáme cokoli dalšího, dopouštíme se zkreslení (minimálně ve smyslu neúplnosti) i kdybychom chtěli být sebevíc pravdomluvní.

        Proto mi připadají směšné ty úporné snahy mít jaksi „úředně potvrzeno“ cosi, co nelze podložit ničím jiným než vlastním tvrzením. Osobně mi přijde mnohem méně komplikované přijímat kohokoli v té „roli“ jakou si zvolí a respektovat ji tak dlouho dokud ji dokáže „hrát“, aniž by svým případným „výpadkem“ způsobil nějakou konfliktní situaci.

      10. Kamile Mudro, nejsem v kůži někoho, kdo mění vnucenou roli /zřejmě máte na mysli tzv. gender/, takže to znám jen z doslechu. Ale z toho, co jsem se dočetla, soudím, že lidi, kteří zdlouhavým, komplikovaným a bolestivým procesem změní své pohlaví dle svého nejvnitřnějšího „já“, jsou k úřednímu potvrzení této konverze dovedeni pravidly společnosti, ve které žijí. Například požadavkem mít údaj o pohlaví v pasu. U nás by to mohl být i dosavadní požadavek, že manželství může být uzavřeno pouze mezi mužem a ženou. To je samozřejmě extrém. Je známo, že tito lidé se do svazků příliš neženou, respektive není to důvod, proč změnu podstupují.

      11. Myslím, třešni, že z mého textu dostatečně srozumitelně vyplývá, že k lidem, kteří zdlouhavým, komplikovaným a bolestivým procesem změní své pohlaví, nevztahuje.

      12. To co nazýváte „nejvnitřnějším já“ avšak tělem není vyjádřeno.

      13. Pořád ještě tápu. Lidé, kteří své tělo nepřizpůsobí své vnitřní identitě, patrně jen málokdy mění identitu úřední. Jedinec, který je dle vnějších znaků stále mužem, si pravděpodobně nenechá změnit zápis v dokladech. Nebo máte jiné poznatky?

      14. Nikoli, třešni. Mám na mysli tu genderovou aktivitu požadující po standardní většině, aby se přizpůsobila nestandardní menšině a přestala pohlaví rozlišovat. Osobně nemám problém se takto přizpůsobit v běžném kontaktu, abych tak vyšel vstříc konkrétní osobě se kterou zrovna komunikuji. Ovšem požadavek vůči společnosti aby se takto chovala plošně, považuji za nehorázný. Myslím tím ten tlak vyvíjený na neutrální oslovení, nebo zas naopak vyžadování „nepřehlížení“ výskytu oněch mnoha typů pohlaví která máme možnost dohledat si v takto orientovaných genderových tabulkách.

        Zde například jen některá (je jich podstatně více – údajně asi 52):

        Agender/Neutrois — neidentifikují se vůbec s konceptem pohlavní identity
        (Androgyne/Androgynous — mají mužské i ženské pohlavní charakteristiky a definují se jako třetí pohlaví
        Bigender — střídají identifikaci mezi mužskou a ženskou, na rozdíl od androgynního typu, který prožívá obě současně
        Cis/Cisgender — opak Transgenderu, tj. lidé se stejným pohlavím, s jakým se narodili, 99 % populace
        Female to Male/FTM — osoba v přechodu ze ženy na muže
        Gender Fluid — v čase proměnlivé preference sebevyjádření
        Gender Nonconforming/Variant — širší kategorie pro ty, kdo se nechtějí identifikovat s rolemi, které od jejich pohlavní identity okolní prostředí očekává
        Gender Questioning — pro ty, kdo se ještě hledají
        Genderqueer — obecná kategorie pro nekonformní pohlavní identifikaci, většina položek z tohoto celého seznamu sem zapadá
        Intersex — osoba, která se narodila s pohlavními orgány, které nejsou ani mužské, ani ženské, termín nahradil pojem „hermafrodit“
        Male to Female/MTF — osoba v přechodu z muže na ženu
        Neither — přeložte si to jako „Necítím se být ani mužem, ani ženou. A tečka“
        Non-binary — tito lidé odmítají rozdělení na ženské/mužské role, pohlaví vnímají jako širší komplex faktorů
        Other — může to znamenat cokoli, včetně „do mé sexuální identity vám nic není“
        Pangender — podobné jako „androgynní“, ale o něco širší, dá se definovat jako že zahrnuje všechna možná pohlaví
        Trans/Transgender — širší kategorie zahrnující ty, kdo se cítí být jiným pohlavím než kterým se narodili; mohou a nemusí podstupovat hormonální nebo chirurgickou změnu pohlaví
        Transsexual — ti, kdo navenek vystupují jako příslušníci opačného pohlaví, než se kterým se narodili; většinou podstupují hormonální nebo chirurgickou změnu pohlaví
        Two-spirit — termín se vztahuje k nativním Američanům, tj. Indiánům; ve více než 150 kmenech existovala okolím respektovaná genderová kategorie člověka se „dvěma dušemi“, mužskou i ženskou.

        Pokuste se představit si třeba dialogy ve hře (nebo v knize) o vícero postavách zastupujících třeba „jen“ osm pohlaví tak aby oslovení byla napsána korektně, s respektem ke všem zúčastněným pohlavím, nebo naopak tak, aby žádné pohlaví vyjádřeno nebylo.

        Experimentálně by to mohlo být docela zajímavé. Ovšem pokud by se takový styl vyjadřování měl stát běžným rysem naší komunikace a byl vyžadován i v úředním kontaktu… No, asi byste začala potkávat stále více mlčenlivých lidí.

        Takže když jsem napsal „úředně potvrzeno“ (v uvozovkách!), měl jsem tím na mysli tu požadovanou všeobecnou, plošnou legitimizaci „neexistence“ pohlaví či naopak prosazovaný důraz na skryté pohlaví o jakém musí být člověk dopředu informován, pokud chce tu či onu bytost oslovit tak aby náhodou neurazil.

      15. Jasně, že tohle už je absurdní. Ale ta absurdita má nějaký důvod. Je to absurdní reakce na absurdní tlak, na binární genderové stereotypy požadující, abych chlap byl hovado a ženská puťka. Možná to mělo svůj smysl v dobách, kdy dětská úmrtnost byla 60% a lidé se dožívali 40 let, takže každý ženská, která nerodila děti, byla plýtváním, ale dnes už tohle není reálně potřeba, takže si menší revoluci můžeme dovolit. Nebo ne?

      16. Můj problém je asi v tom, že se prostě nesetkávám s takovými „skutečnostmi“, jakože by nějaká osoba z těch vašich kategorií dělala dusno kolem oslovování, ani s něčím jiným. Tudíž mi tito lidé nezpůsobují žádnou újmu, ani neregistruju, že by se oni osobně domáhali uznání, ať úředního, či „úředního“. Výjimkou, kde se o nich něco dozvím, jsou buďto odborné články, zabývající se psychikou lidí s odlišným vnímáním svého „já“ a jejich typologií, anebo bulvární články autorů, kteří přelétli ony odborné statě a uvědomili si, že by to mohlo jejich čtenáře zaujmout. Většinou vše zkreslí či aspoň silně zjednoduší. K tomu dodají omáčku „ze života“, tedy případy lidí, kteří jsou ve své situaci zranitelní.
        A pak se s tím samozřejmě setkávám v diskusích, které vycházejí z těch článků v bulváru a kde je většina příspěvků nechutně moralizujících.

      17. Já nevím… Během posledních šesti dekád jsem ve společnosti nějaký absurdní binární tlak nepozoroval a tak jsem je prožíval s přesvědčením že revoluci proti puťkovitosti a hovadnosti už máme za sebou. A navíc mám dost silnou pochybnost o tom že by jakákoli multipohlavnost měla nějaký kladný vliv na puťky i hovada.

  5. V objemu vedomosti, ktere clovek musi vstrebat, je zapamatovani si osloveni treti osoby jako „to“ zanedbatelna polozka. Zajimave ale budou prakticke dopady. Ted jsem na WSJ cetl, ze po vlne MeToo se razntne snizil pocet kariernich (a tim padem i socialnich) vzestupu zen ve velkych korporaci. A to proto, ze manzeri s nimi odmitaji praktikovat diskretni porady za zavrenymi dvermi a zeny jsou tak pomalu vylucovany z chodu podniku.
    Diky sve aktivite se casem „ta“ urcite vylouci z bezne spolecnosti a jedina sance, jak se do nej opet zaclenit, bude zavedeni direktivniho zakona, ze kazdy se s nimi musi povinne bavit, zdravit je a jednou tydne jim dat lajka.
    Pak ovsem majoritni gendery budou pozadovat, aby se „ta“ nejak oznacila, nejlepe jasne viditelnym zlutym znakem na klope kabatu, cerne oramovanym. Aby je neprehledly a neurazily. Ja bych to cele kvitoval prislovim nasich babicek: Hracky- placky.

    1. Mno… Je zajímavé pozorovat jak se u některých jedinců snoubí důsledná snaha o přehlížení viditelného s důrazem na snahu o rozlišování dle toho co viditelné není.

  6. Všichni vykladači (a spisovatelé učebnic dějepisu musí být vykladači, děti nechápou ambivalenci) jsou nějak zaujatí. Osobně si myslím, že hlavním problémem českého dějepisu je kromě panslovanství nedostatek nadhledu. Husiti jsou líčeni jako izolované (a automaticky pozitivní, protože české) hnutí, přitom se jednalo jen o jeden z mnoha výhonků kacířství, jako byli kataři nebo bratříci. Okolí na ně pohlíželo podobně jako dnes pohlížíme na Taliban (odpor stoupá s geografickou vzdáleností). Aby byla zachována objektivita, bylo by nutno dodat, že krutost katolické církve si nezadala s krutostí kacířů a kacířská hnutí v 11. – 15. století reagovala – nebo to alespoň tvrdila – na nemravnosti a nepravosti církve. Ale to by byl smutný dějepis, bez možnosti se identifikovat s Honzou (pa)Roháčem z Dubé (Tribun) nebo naopak s Arniem Amalricem (já). :-)
    A to jsou doby dávno minulé, kde nepřekážejí osobní zájmy a ideoví oblíbenci. Rakouskouherská monarchie už je o dost složitější téma, natož vznik ČR a to už vůbec nemluvíme o WW2 a soudobých dějinách, kde je zaujatý skoro každý.
    Nehledě k tomu, že stejně (rozsahem méně) jako za komunistů jsou části dějepisu, které jsou kriminalizovatelné. Stále hrozí, že pochybnost o počtu obětí Bartolomějské noci (té druhé, ne dávné hugenotské) vyvolá předvolání do Bartolomějské ulice.
    Radši dějepis zrušit.
    Historie je humbuk. Víte, kdo to řekl?

    1. A to ja bych nic nerusil a navic bych akcentoval povalecne dejiny, aby lide nezapomenuli, jak svinsky skoncila vzletna idea liberalismu.

      1. Toulání historií je nejlepší způsob jak zjistit že každá vzletná idea, dříve či později, končí svinsky.

      2. Možná tu nejde o toulání historií, ale o svinský moment, kdy si dotyčný zatím ještě pořád dokáže uvědomit, co se z něj stalo.

      3. Sociálním státem, který přerozděluje nějakých 30-50% vytvořených hodnot. Zlatý feudalismus. :-)
        Libertinskou cochcárnou, která rozmlžila představu o tom, co je dobro a co je zlo a zavádí lidi na scestí. Zlatá inkvizice. :-)

      4. Michale, je pozoruhodné, jak skvěle se s embéčkem shodnete. O přerozdělování mu myslím nejde, takže kritickou platformu „liberální cochcárny“ sdílíte bez problémů, včetně nostalgie po dávném řádu a způsobech umravňování poddaných.

      5. Na tom není nic pozoruhodného. MB je nejspíš chytrej chlap, sice agresivní kolektivistický rovnostář do morku kosti, ale přesto chápe, že neřád, který propagujete vy i Vy, jakékoli uspořádání zničí.
        To jeho kolektivistické zboří neřád přímo, protože vyžaduje společenskou strukturu, to moje nepřímo, protože zmizí jednoznačně definované pojmy, způsob, jak se vzájemně racionálně domluvit. A obchod vyžaduje racionální domluvu.

Na komentář není právní nárok

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s