Pár slov o morálce

Vyslechl jsem nedávno rozhovor dvou mužů diskutujících o přednášce dr. Koukolíka o morálním rozhodování, který byl pro diskuse o této oblasti naprosto typický: skončil konstatováním, že dotyčný z modelového příkladu se rozhodl nemorálně, a tedy špatně. Je to notorická chyba, kterou by pánové neudělali, kdyby dávali při přednášce pozor. (Abych jim nekřivdil, možná pozor dávali, jen to obrněni myšlenkovými stereotypy tak úplně nepobrali.) Ta chyba spočívá ve ztotožňování morálního rozhodnutí se správným rozhodnutím. Tak to ale není, rozhodovat se morálně neznamená rozhodovat se automaticky správně, rozhodovat se morálně znamená rozhodovat se v rámci daného morálního systému, a ne například podle porovnávání nákladů a výnosů, což je pro změnu rozhodování ekonomické. Nehledě k tomu, že existují různé morální systémy a co je správné podle jednoho nemusí být správné podle jiného. Chtít po lidech, aby se rozhodovali morálně s tím, že se díky morálce rozhodnou správně, je krátkozraký a nebezpečný omyl. Jedině vhodná morálka totiž dokáže například jako správné rozhodnutí přijmou válku i v situaci, kdy je takové rozhodnutí podle všech ostatních rozhodovacích systémů naprostý nesmysl.

Reklamy

32 komentářů: „Pár slov o morálce

  1. Inu, tohle může být samozřejmě nekonečné – morálka individuální a kolektivní, zděděná či osvojená, vědomí o jejích normách v průběhu neustále dynamického vývoje… V praxi přesto panuje jakási (dohasínající) společenská shoda (a nic jiného nakonec morálka není), že zabíjet není dobré, že dobré není ani krást, ač staromarxistické vykořisťování, jež u Marxe nic jiného než krádeží není, je obecně přijato jako přípustné, ba i správné, atd., atd., viz ostatně desatero, jež v těchto šířkách dává jakýsi elementární soubor pravidel, která umožňují jakýs takýs společenský život. Ještě stále si ošklivíme matky zabíjející své novorozence, vidíme-li hajzlíka, an vytahuje někomu z tašky šrajtofli, většinou aspoň oběť upozorníme, zatímco všeliké šmejdy jsme donedávna měli tendenci tolerovat.
    Nevím, jaký případ probírali návštěvníci přednášky dra Koukolíka; „morální rozhodnutí“ jakéhokoli druhu ovšem bývají nejen se škálou správně – nesprávně, případně ekonomicky nebo naopak. Mám totiž podezření, že řada našich rozhodnutí probíhá prvořadě v jakémsi automatickém režimu, jež si často teprve následně (a tedy druhotně) racionalizujeme a zařazujeme do svého hodnotového světa. Sahá-li tribun k meznímu případu války, tam pak padají takřka veškeré normy chování k nepříteli – toho je nutno zabít nebo tak zničit, aby nebyl s to klást odpor „našim“ stanoviskům. I největší křesťan v tu chvíli zapomíná na lásku k bližnímu, která pamatuje i na nepřítele. Tím, že jsou morální normy soudně a právně nesankciovatelné (jejich porušení je společností nanejvýš ostrakizováno), je zajištěna i jejich „gumovost“, kterou pak do krajnosti využívají advokáti a pachatelé k otupení už právních postihů za trestné činy – nemůžete mě trestat, já prostě MUSÍM zabíjet lidi… :-)

    1. No, ve válce prakticky nikdy nezabíjejí ti, kdo stáli na jejím začátku; když tam naženou lidi, jejichž jediná šance je zabíjet jiné lidi, funguje to spolehlivě.

      Taková je podstata kapitalismu, mimo jiné: nastavit pravidla tak, aby se ti dole museli žrát mezi sebou navzájem nebo – chcípnout.

    2. „Inu, tohle může být samozřejmě nekonečné“
      Presne tak…tohle tema je nicmene zajimave v tom, ze je stale vice a vice aktualnejsi. A to proto, ze sceny zmizel celospolecensky moralni hegemon (cirkev, socialisticky stat se svymi apely na poklidne souziti) a lide podvedome hledaji garanta sveho sebeposkozujiciho (moralniho) jednani, jez by z nich snal hrich z takoveho rozhodnuti (sebeposkozovani, pokud neni nejak vazne opodstatneno, neni normalni).
      A tak se to plete vsechno dohromady: zbytky byvale socialisticke moralky, zbytky tradicni cirkevni moralky, vyhonky nove moralky liberalni, klanove, firemni a rodinne moralka atd.) A kazdy si mysli, ze prave jeho moralka je jedina spravna a ze pokud bude masivne nasledovana, vyresi to nas civilizacni problem.
      Vsimnete si jak mnoho lidi z elit vola po moralce, ale zadny z nich nerekne jaka by mela byt, nic konkretniho z nich nikdy nevypadne. Vyjma ocividnych silencu, doporujucujicich v prostredi konkurentcniho tlaku sebeomezeni se (ti by drive skoncili rovnou na hranici).

      1. Dobrym prikladem reliktu socialisticke moralky je pustit v autobude sednout starsiho cloveka (coz je casto prejimano do moralnich systemu rodinnych). Jine moralni systemy tohle nebere, katolici se k problemu stavi vlazne a nekdy pisi svuj postoj i na sve hroby: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.“
        Liberalni moralka se s autobusme vyrovnava po svem (odposlechnuto na vlastni usi v autobusu): „Proc bych ji mel poustet sednout, kdyz jsme si taky zaplatil a byl jsem tu driv?“
        A je to…

  2. Jeden z nejpropracovanejsich a nejduslednejsich systemu moralky ma mafie…a to se nam sice nelibi, ale lze z toho odvodit, ze moralka je vazana na kolektiv (kdo vi, kdo mravni zakon zasunul do Kanta).
    Moralni je to, co neudelame, prestoze bychom chteli= moralka je nevyhodne jednani proti individualnim zajmum.
    Kdyby se moralka vyplacela, slo by o bezne chovani a zadne specialni kategorie moralka by nebylo treba.
    Z uvahy o mafii dale vyplyva, ze moralka je vazana na autoritu, jez nemoralni chovani tresta. Autorita je dale definovana urovni, na jake se kolektiv nachazi- dnes se nejvice vola po ztrate moralky narodni (statni) a moralka je chybne chapana jako univerzalni princip, platny pro vsechny kolektivy. Jenze autorita na statni (a vyssi, napr. evropske) urovni jiz neexistuje, stat na svoji mravni autoritu rezignoval vymenou za lidska prava.
    Z toho, pokud nekdo moralizuje, vyplyvaji 2 moznosti: bud dotycny moralista zamenuje moralku sve smecky s moralkou narodni a nuti nekomu zasady, jez mu, jako prislusnikovi jine smecky, nejsou vlastni, anebo klame a ojebava a moralni jednani se mu velmi vyplaci (coz znamena, ze z definice neni moralni, nebot nejedna proti svym zajmum).
    Otazka je, zda-li lze moralni apel moralisty povazovat za moralku samu o sobe, anebo zda-li je moralistovo chovani jen funkcnim nastrojem moralky. Nutit nekoho do moralniho, a tedy nevyhodneho chovani muze byt, bez dostatecne autority moralistovy, brano za memoralni (nedelej druhemu, co by druhy nemel delat tobe).

  3. Jestli nevíte, co to bylo MOKOBUKO, o čem se tu bavíte?
    :-)
    (Pro dnešek už mám debat o morálce dost.)

    1. MOrální KOdex BUdovatele KOmunismu:

      „oddanost věci komunismu, láska k socialistické vlasti a k socialistickým zemím
      svědomitá práce pro společnost: kdo nepracuje, ať nejí
      péče všech o zachování a rozmnožení společenských hodnot
      vysoké vědomí společenské povinnosti, nesmiřitelnost vůči porušování zájmů společnosti
      kolektivismus a soudružská vzájemná pomoc: jeden za všechny, všichni za jednoho
      humánní vztahy a vzájemná úcta mezi lidmi: člověk je člověku přítelem, soudruhem a bratrem
      poctivost a pravdivost, mravní čistota, prostota a skromnost ve veřejném i osobním životě
      vzájemná úcta v rodině, péče o výchovu dětí;
      nesmiřitelnost k nespravedlnosti, příživnictví, nepoctivosti, kariérismu a hrabivosti
      přátelství a bratrství všech národů SSSR, nesmiřitelnost k národní a rasové nenávisti
      nesmiřitelnost k nepřátelům komunismu, míru a svobody národů
      bratrská solidarita s pracujícími všech zemí, se všemi národy“

      No, je to sice podstatně delší než to kapitalistické: „urvi co můžeš“ ale pořád se mi to jeví tak nějak přijatelnější.

      1. Chápu.
        Velmi poeticky a zaujatě své krédo, které se s oním kodexem velkou měrou kryje, vyjádřila tato proslulá recitátorka:

      2. Nu ano. Kréda se liší stejně jako morálky a každé si najde svého protagonistu.

  4. Ještě kdyby se tak někdo obtěžoval (tady i u Janiky) nejdřív napsat, z jaké definice morálky vychází…

      1. Proč? Ať to udělají ti, kdo komentují. Já nekomentuju. Popsali to tu i onde spoustou písmenek, ale co oni sami považují za morálku nebo které z obvyklých definic se drží, to u nich chybí… Přece jim nebudu vnucovat svoji definici resp. definici těch moudrých osobností, které se držím.

        A přitom by jim na to mohla stačit jediná věta… (Dokonce mají na výběr – existovalo několik osobností, kterým se to do jedné věty vešlo a ty věty dokonce ani nejsou úplně stejné…)

      2. „Dokonce mají na výběr – …“
        Jenže to je právě ten kámen úrazu, hanku, protože i ty nejmoudřejší osobnosti při svých definicích vychází z nějaké shody vygenerované prostředím jehož jsou součástí. Svého času jsem se snažil vytvořit co nejkratší „návod“ pro způsob žití každého člověka. Vyšlo mi: „Neškoď a žij pro radost sobě i ostatním.“ To je sice věta velmi krátká a celkem snadná k pochopení ale není tím co by bylo možné označit za definici morálky. Protože být morální znamená, dodržovat pravidla uznávaná za morální co nejvyšším počtem jedinců se kterými sdílíš společný prostor. No a tato pravidla se prostor od prostoru mohou lišit až do té míry, že si navzájem odporují. Samozřejmě si můžeš zvolit moudrou osobnost ze svého prostředí a řídit se její definicí morálky. V dobách kdy byl akční rádius většiny lidí omezen na nejbližší město či vesnici, bys si s tím mohl vystačit klidně i celý život. Jenže s tím jak ve světě přibývají lidé se zkušeností (přímou i zprostředkovanou) s různými morálkami, mající nejen možnost výběru mezi nimi ale také je vzájemně je kombinovat, je stále pravděpodobnější že ta tebou zvolená morálka nebude s tou jejich kompatibilní. Zkus potom definovat takovou která by ti tu kompatibilitu dokázala zaručit.

      3. Ach jo.

        Morálka = představa společnosti o správném chování. Tato definice tu zatím nezazněla od nikoho. Jenže kdo chce mluvit o morálce, měl by nejdřív definovat, čím je pro něj společnost. Rodina? Kmen? Národ? Rasa? Bratři a sestry ve víře? Spolubojovníci ve zbrani? Gang/mafie? Občané jednoho státu? Společenská třída? Všichni pozemšťané? A jestli někdo mluví z jiného než ze všelidského hlediska, otázka úplně nejzásadnější: Považuje vůbec „ty druhé“ za lidi?

        Dále. Úplně základní třídění morálky je na normativní a popisnou.
        Normativní morálka = jak by se lidi měli chovat.
        Popisná morálka = jak se ve skutečnosti (většinou) chovají.
        Někdo by řekl, jasně, řeč je o normativní morálce. Ale ani tohle není tak jednoduché, často se norma a většinové chování zaměňují. A kdo to nechápe, ať si představí třeba svět, kde žije 95% schizofreniků. Pak bude těch 5% „normálních“ považováno za blázny. Dtto přiměřeně platí pro morálku.

        Pak tu máme to Zlaté Pravidlo. I ono má nejméně dvě možná znění: Buď to měkčí starozákonní/židovské (nedělej druhému, co nechceš, aby on dělal tobě, ale tak to mají i hinduisté, Konfucius, řecká antika, Zarathuštra a kdekdo jiný) nebo to tvrdší Kristovo (dělej druhému jen to, co chceš aby on dělal tobě – kromě Nového zákona je totéž k nalezení kupodivu třeba i v Koránu nebo u neznaboha Kurta Vonneguta…).

        Ale i to zdánlivě univerzální Zlaté Pravidlo má svoje oprávněné kritiky, z nichž nejznámější byl asi Kant, který se jeho empirickému charakteru (tj. jeho závislosti na životní zkušenosti každého jednotlivce) pokusil vyhnout formulací kategorického imperativu: Chovej se tak, aby se princip tvého chování mohl stát závazným zákonem pro kohokoli.

        Jestli kdokoli chce mluvit o morálce, musí nejdřív vyjasnit svou pozici vzhledem k uvedenému, aby bylo jasné, z čeho vychází jeho postoje. Kdo tohle neudělá, buď neví, o čem je řeč, nebo jeho úmysly nejsou poctivé. Jedno je jisté: Žádným slovním průjmem se z toho nikdo nevykecá.

        Howgh.

      4. „Morálka = představa společnosti o správném chování. Tato definice tu zatím nezazněla od nikoho.“
        Hmm… A jak se to liší od mého vyjádření:
        „být morální znamená, dodržovat pravidla uznávaná za morální co nejvyšším počtem jedinců se kterými sdílíš společný prostor.“? V tom je definováno i to co myslím společností.

        „Jestli kdokoli chce mluvit o morálce, musí nejdřív vyjasnit svou pozici vzhledem k uvedenému, aby bylo jasné, z čeho vychází jeho postoje. Kdo tohle neudělá, buď neví, o čem je řeč, nebo jeho úmysly nejsou poctivé.“

        Mluvíš o morálce ale zatím jsi nic z toho co žádáš po ostatních neudělal. Z nepoctivosti tě nepodezírám takže mám spíše pochybnost o tom zda víš o čem je řeč.

      5. Kamil Mudra napsal:
        „A jak se to liší od mého vyjádření: být morální znamená, dodržovat pravidla uznávaná za morální co nejvyšším počtem jedinců se kterými sdílíš společný prostor? V tom je definováno i to co myslím společností.“

        Co to je „sdílení společného prostoru“? To jako za tenhle mlhavý pojem schováváš, že pro tebe společnost = národ? Ale to už tu přece jednou bylo – Lebensraum… Už zapomínáš, jak to tenkrát skončilo? A co ta „pravidla uznávaná co nejvyšším počtem jedinců“? Takže vycházíš z popisného pojetí morálky? Chování většiny je vždycky mravné jen proto, že se tak chová většina? A jak naložíš s tou menšinou? Její chování je tedy automaticky nemravné? Takže například v česko-německém pohraničí před r. 1938 bylo v okresech s většinou Němců vždy chování Němců mravné a stejné chování Čechů nemravné, zatímco v okresech s českou většinou tomu bylo právě naopak?

        Kamil Mudra napsal:
        „Mluvíš o morálce ale zatím jsi nic z toho co žádáš po ostatních neudělal. Z nepoctivosti tě nepodezírám takže mám spíše pochybnost o tom zda víš o čem je řeč.“

        Omyl, já tady přece nepředkládám žádnou „svou“ morálku a už vůbec se nikoho nesnažím přesvědčovat o její správnosti, ani netvrdím, že cokoli z toho, co jiní sepsali a já jenom shrnul, je nebo není správné, tak nevím, proč bych tu měl vyjasňovat svoje postoje. Jenom jsem se (bez nároku na úplnost a vědeckou přesnost) pokusil sepsat obvyklé pojmy a definice používané v etice (etika = nauka o morálce), aby bylo o čem věcně diskutovat a případně poukazovat na nesprávnou/nesmyslnou argumentaci způsobenou používáním špatně chápaných nebo irelevantních pojmů; a od těch, kdo se tu pokoušejí předkládat a obhajovat svoje samo-domo definice, jenom chci, aby se buď s některou z těch obvyklých ztotožnili, nebo aby svou vlastní definici obhájili s pomocí pojmů obvykle užívaných v etice.

      6. Hanku, ten svůj příspěvek na Ostrově, co jsem tu na něj odkazoval, končím větou:
        „Pokud má takový manuál přinést celé společnosti užitek (a to by měl) je jeho sestavení hodně složité.“ Další zde o něco výše končím větou: „Zkus potom definovat takovou která by ti tu kompatibilitu dokázala zaručit.“

        To proto že si myslím, že nějaký univerzální morální kodex, který by mohl v čisté podobě být přijatelný a splnitelný pro každého člověka na Zemi, prostě není možné napsat. A proto ani nelze definovat morálku v nějaké ničím nepodmíněné podobě.

        Ty dvě definice: „Morálka = představa společnosti o správném chování.“ a „být morální znamená, dodržovat pravidla uznávaná za morální co nejvyšším počtem jedinců se kterými sdílíš společný prostor.“ jsou v podstatě o tom jak se jevit morální ostatním a pokud ti mínění ostatních postačí coby „metr“ na sebe samého tak i být morální ve vlastních očích, ale to nemusí znamenat že jsi morální nějak obecně.

        Tedy jsem v tomto směru skeptický i vůči radám jakýchkoli autorit s existencí potvrzenou i nepotvrzenou a vnímám ty jejich definice spíše jen jako apel než návod, stejně jako tu svou (tvými slovy) samo-domo „definici“: „Neškoď a žij pro radost sobě i ostatním.“, kterou se sice snažím naplňovat ale zvládnu to jen v takové míře v jaké mi to mé síly a okolí dovolí.

        Myslel jsem že máš „něco v rukávě“ když tak vyzýváš ostatní aby napsali z jaké definice morálky vychází, proto jsem zareagoval. Ale vidím že jsi na tom stejně jako já, možná jen víc věříš tomu že někdo z těch moudrých to víceméně zvládá. Já si ale myslím že ani ten Kant se s tím nevypořádal zrovna nejlíp. Vždyť podle té jeho definice by mohl být morální i nějaký fanatický esesák co pouštěl židům plyn do komory. Prostě si vystačil s přesvědčením že to nejsou lidi a že pro všechny lidi dělá to nejlepší co může.

      7. Kamil Mudra napsal:
        „To proto že si myslím, že nějaký univerzální morální kodex, který by mohl v čisté podobě být přijatelný a splnitelný pro každého člověka na Zemi, prostě není možné napsat. A proto ani nelze definovat morálku v nějaké ničím nepodmíněné podobě.“

        Ten už je dávno napsaný. Stačí vzít všechna ta desatera, sedmera a patera různých věrouk, položit je vedle sebe a vzít průnik jejich množin. Dokonce i zásady přijatelné pro agnostiky a ateisty se tam objeví. Člověk nepřekvapivě zjistí, že ten průnik je použitelný pro kteréhokoli pozemšťana. A „ničím nepodmíněná morálka“ je podmíněná jediným předpokladem: Aby každý pozemšťan považoval „toho druhého“ taky za člověka, ke kterému se podle toho univerzálního kodexu má chovat stejně jako ke „svým“ lidem.

        Zbývá vyřešit už jen jednu jedinou maličkost: Jak to nabouchat do hlav všem pozemšťanům. No ale když to zvládají marketingové firmy v zájmu zisku, proč by se to nedalo zvládnout v zájmu přežití lidstva…?

  5. K tématu z tištěné České pozice 18.5.2019, kde je zajímavý rozhovor Přemysla Houdy s Dariuszem Karlowiczem, takto polským filozofem a publicistou. Vybírám:

    „… Je nesmírně zajímavé, do jak velkých potíží se liberálové (…) dostávají, mají-li zformulovat racionální odpověď na tak podstatnou otázku (obětoval byste život za vlast?). Důvod jejich potíží spočívá (…) v tom, že dnešní liberalismus se dokáže vyjadřovat takřka výlučně v kategoriích individuálního dobra. jako by jej společenství absolutně nezajímalo. Žádná obec, nic. Vše se točí kolem jedince a jeho mínění, to je absolutně svaté.
    V liberálním myšlení lze sice obět také odůvodnit, ale jen jako oběť přechodnou – teď něco obětuji, avšak jen proto, že se mi v budoucnu taková oběť vyplatí a získám za ni nějaké větší dobro. Obětovat život za vlast, to už je jiná! To se liberálovi do jeho koncepce opožděného zisku nehodí. Smrt se totiž nevyplácí.
    Je to smutné, protože my Poláci i vy Češi žijeme v části Evropy, kde nemít jasnou odpověď na tak základní otázku představuje obrovský problém. Podíváte-li se do ne tak dávné minulosti, zjistíte, že jsme byli opakovaně konfrontováni se situacemi, za nichž absence odpovědi na takovou otázku ohrožovala dokonce existenci našich politických společenství… „

    1. … Je nesmírně zajímavé, do jak velkých potíží se liberálové (…) dostávají, mají-li zformulovat racionální odpověď na tak podstatnou otázku (obětoval byste život za vlast?). Důvod jejich potíží spočívá (…) v tom, že dnešní liberalismus se dokáže vyjadřovat takřka výlučně v kategoriích individuálního dobra. jako by jej společenství absolutně nezajímalo. Žádná obec, nic. Vše se točí kolem jedince a jeho mínění, to je absolutně svaté.
      1. Ano, liberalismus byl od počátku definován zájmem o jedince, o jeho práva. S tou svatostí je to tak, že ti, co nemají liberály rádi, říkají, že liberálům není svaté vůbec nic. Takže pozor na nekonzistenci.
      2. Lidé neliberálního ražení, kteří tvrdí, že odpověď na otázku, jestli by obětovali život za vlast, je pro ně jasná, jsou mi malounko podezřelí. Nikdo se podle mne nezná natolik, aby stoprocentně věděl, jak se zachová v situaci, ve které nikdy nebyl.
      Trochu mi to připomíná dávnou diskusi na Konfrontaci /možná si na ni vzpomenete/ ohledně modelové situaci, kdy na poušti máte jako jediný ze skupiny poutníků zbytek vody. Rozdělíte se s ostatními a přiblížíte tak svou smrt žízní, anebo si vodu necháte pro sebe, abyste si alespoň vy uchoval šanci na záchranu?
      Většina lidí myslím doufá v dostatečnou porci altruismu i za cenu uspíšení vlastního konce, ale být si jist je něco jiného.

      1. ja se obavam, ze lide podobneho razeni spise nevahaji pro nejake to blaholidu obetovat cizi zivot … ono to sovetske „urrra, nas mnogo“ nebylo ani tak vedeno hrdinskym smyslenim jednotlivych vojaku, jako spise cetami nkvd, ktere ty „mene hrdinne“ vojaky nevahaly tak nejak po soudruzsku motivovat.

        jako primo esence (neo)liberalismu bych si pak dovolil souhlasit s tvrzenim, ze liberalum neni svate vubec nic … a mohu li byt uprimny, beru to od „lidi co nemaji radi liberaly“ jako necekanou pochvalu.

      2. Ano, na modelový příklad si pamatuji, jiné si zase připomínám z dávné četby Běhounkovy knihy o zkáze vzducholodi Italia. Cestou na kru se zbytkem posádky a Nobilem v červeném stanu, sebere Krasin z ledu dva trosečníky, kteří se mu vydali naproti: Jeden je v relativně dobrém stavu, druhý zjevně podvyživený a vyčerpaný, chybí třetí, kterého zanechali cestou na ledu snad kvůli omrzlinám nohou a celkové slabosti. Výpověď toho zdravého muže na lodi a posléze u italskéhou soudu se docela podstatně lišily, druhý přeživší vždy potvrzoval jakoukoli výpověď svého šéfa. Na Krasinu šéf trojice vypovídal, že u třetího vytrvali do jeho smrti na ledě, před soudem, že třetí ještě žil, když odcházeli, a mával na ně, aby šli dále a nevraceli se k němu: Šéf evidentně potřeboval posílit morálnost svého rozhodnutí už mimo výjimečnou situaci, které trojice musela čelit. Rozdíl fyzického stavu obou přeživších nadto vyvolával podezření, že šéf během cesty krátil svého podřízeného na potravinách. Ostatně podobné příklady „altruismu“ jsou známy z mnoha lodních katastrof, Titanicem počínaje, Gustloffem nekonče. Tady záleží na síle individuálního charakteru a schopnosti vyrovnat se s vlastním svědomím třeba v poloprázdném člunu s hladinou pokrytou mrtvolami. Ostatně suicidní příklady těch, kdo se nemohli – ač zcela nevinní – vyrovnat s tím, že to byli zrovna oni, kdo přežili holocaust, jsou velice dobře známy.
        Osobně míním, že v případech katastrof platí obecně přijímané morální, když už ne zákonné normy – zachraňují se v první řadě děti, pak ženy, zvláště gravidní, až nakonec muži, jak velí obecná strategie rodového přežití. Je pravda, že ti, kdo daná pravidla ignorují a díky tomu si zachrání vlastní vzácnou kůži, málokdy bývají přivedeni k odpovědnosti. Grau ist jede Theorie…

  6. ona ta moralka ma jednu docela osklivou vlastnost: je to pojem pohrichu subjektivni, a ruzni lide mohou stejne jednani povazovat jak za vrchol moralky a svetske spravedlnosti, tak za bohapuste okradani … viz treba otazka progresivniho zdaneni. jak zastanci, tak odpurci takove fiskalni politiky se mohou ohanet moralkou jak svecenou vodou, a kdo rozhodne, ci moralka je „lepsi“, nebo „moralnejsi“ ?

    neexistuje nic takoveho jako „vseobecne uznavana moralka“ … i kdyz moralni hodnoty osekate na naproste minimum typu nevrazdit a nekrast, stejne se vam drive nebo pozdeji objevi skupina osob, ktera tyto moralni pravidla uznavat nebude. nemluve pak o zalezitostech typu desatera, ktere sice jista cast spolecnosti dava za vzor nejakayhc tech univerzalne platnych hodnot, nicmene vice jak polovina bodu z toho desatera je v dnesni spolecnosti zcela nevymahatelna, a priznejme si otevrene, i vyslovene smesna.

  7. „kdo rozhodne, ci moralka je „lepsi“, nebo „moralnejsi“ ?“ – přece hlas lidu ve volbách prostřednictvím svých zástupců, kteří mají zákonodárnou moc, nikdo jiný. Ti pak promění morální normu v zákon.

    „…i kdyz moralni hodnoty osekate na naproste minimum typu nevrazdit a nekrast, stejne se vam drive nebo pozdeji objevi skupina osob, ktera tyto moralni pravidla uznavat nebude.“ – Takoví jedinci budou mít potíže se zákonem; v těchto případech jste už v oblasti zákonně sankcionovaných činů a skončíte nejspíše v kriminále.

    Pro vás v několika elementárních bodech: Etika teoreticky stanoví a zdůvodňuje, co býti má. Morálka totéž sleduje v běžné životní praxi společenství. Zákon normativně stanoví, čeho už bylo dosaženo a zároveň stanovuje sankce za porušení zákonných norem, jejichž naplnění sledují pořádkové (chcete-li, pak potlačovací) orgány státu (policie a soudy, posléze nápravná zařízení)

    1. obavam se, ze vas zklamu … hlas lidu opravdu nerozhoduje o tom, co je moralni a co nikoliv. tohle mozna platilo nekde ve starem recku … s durazem na to slovo „mozna“.

      samotny fakt legality jeste nemusi mit s moralkou nic spolecneho … viz priklady legislativy komunisticke, nacisticke, nebo chcete li treba te stredoveko krestanske, pricemz ty prvni dva uvedene systemy si na „hlasu lidu“ docela zakladaly, a troufam si tvrdit, ze i soucasne protipotratove snahy v americe i jinde ve svete jsou s obecne uznavanou moralkou ponekud v rozporu … a to prosim pekne tvrdim jako clovek, ktery na nejaka nepsana pravidla a „vyssi princip mravni“ nijak zvlast nehraje a dava prednost suche reci paragrafu.

      problem s prenasenim moralnich hodnot do legislativy pak shledavam predevsim v tom, ze pokud ty moralni hodnoty nevyznava dostatecne velka skupina populace, muze se po dalsich volbach ta legislativa opet zmenit … pricemz zivotnost dotycneho zakonodarneho sboru nemusi dodahnout ani tech obligatnich ctyr let. prijde vam v poradku, ze jedna a ta sama aktivita je v prubehu rekneme deseti let v moralnim i legislativnim souladu, pak po nejakou dobu nikoliv, pak opet ano, po dalsich volbach opet neni … podle toho, jakeho koalicniho partnera se zrovna podarilo vitezi voleb sehnat ? ac zalozeni vysoce pragmatickeho a materialistickeho, zil jsem v predstave, ze moralni hodnoty by se nemely menit podle aktualnich vysledku pruzkumu agentury stem …

      1. Vy mě opravdu zklamat nemůžete, to si děláte marné naděje. :-) Možná byste měl pro začátek od sebe oddělit zákonné a morální normy; návod jsem vám v hrubých rysech dal. Nebyl jsem to ostatně já, kdo zatáhl morálku do fiskálních, a tedy zákonných norem – to je jednoznačně otázka zájmů jednotlivých skupin obyvatelstva. A ty si podle volebních výsledků prosadí své – naposled třeba zdanění církevních náhrad, ale ten proces ještě není zakončen, takže uvidíme.

        Spor o soulad legality a morálky přece nevedeme; poukázal jsem toliko na mechanismy, jimiž se většinové morální normy mění v zákonné. Že je to oboustranný proces, (tedy na základě změny morálních stanovisek voličstva se mohou měnit i jednotlivé zákonné paragrafy) to na věci nic nemění – viz např. trest smrti, legalita homosexuality, atd. Ale i v tom případě je mechanismus stejný; v demokracii prostě bez voličstva takových či onakých stanovisek žádný zákon nevytvoříte, nezměníte ani nezrušíte.

        Závislost zákonných normativů v demokracii na volebních výsledcích je jasně ustanovena. Měnit je bez vůle voličů je možné bez rizika v poněkud jiných režimech. Účelová pružnost politiků je pak zase jiná věc – a tu máte v demokracii zase možnost sankcionovat po uplynutí volebního období – zvolíte si prostě jiné, kteří lépe vyjadřují vaše zájmy a třeba i ty morální postoje. Mezitím můžete těm svým připravovat půdu veřejným přesvědčováním, že ti, kdo spáchali ten či onen zákon, jsou bandou bezpáteřných a nemravných grázlů. Budete-li dost přesvědčivý, můžete třeba volby spolu se svými vyhrát a měnit zákony dle své libosti.

        Řeč je ale o morálních normách – a ty se vyvíjejí na základě ověřování jejich vhodnosti/nevhodnosti v každodenní praxi a přesvědčovacích tlaků aktivistů, církví, politických stran, atd. atd.

      2. Odkazy na „dobré mravy“ přece máme přímo v zákonech… A protože tento pojem i vztah dobré mravy vs. (vynutitelné) právo jsou poněkud těžko obecně definovatelné, soudy je musejí neustále upřesňovat ve svých (nejen) precedentních rozhodnutích.

        Dva citáty ze soudních rozhodnutí (via wikipedie):
        „Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji.“ (Krajský soud Brno 1993)
        „… „dobré mravy“ jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“ (Ústavní soud 1998)

      3. „Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji.“ (Krajský soud Brno 1993)
        „… „dobré mravy“ jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“ (Ústavní soud 1998)“

        Díky, hanku, za doplnění – samozřejmě, že jsou tady činy, kde se zákonná a morální norma dokonale shodují. Maně mi napadá takové starozákonní nezabiješ, nepokradeš, jinde je to (nejsem si s tím Desaterem dvakrát jistý) poněkud volnější: Cti otce svého a matku svou jest ten druh příkazu, který už propadá silně relativitě, byť je zákonně zajištěn všelikými povinnostmi a možnostmi odplaty (vydědění např.) Žádati manželky bližního našeho jakož i statku jeho je dnes docela běžnou záležitostí; následky se živí zástupy rozvodových advokátů a soudní úradky v těch přích bývají leckdy roztodivné. Příkaz nesesmilníš se už dávno ocitl mimo zákonnou (cizoložnice bývaly ve starověku kamenovány) a obávám se, že i mimo morální normu – chrání se jen věk zúčastněných. ve skutečnosti – a tady na to poukazují i vámi uvedené citáty – se pokaždé a v každé kauze posuzují znovu právě v tom „daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu“.

        Ale pořád se nejspíše pohybujeme ve stejných souřadnicích – právních, měnitelných pouze klasickou legislativní cestou – a morálních, podléhajícím vývojovým potřebám tč.“v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.“…

        Oba ovšem dobře pamatujeme časy, kdy morální a právní normování bylo v hlubokém rozporu – co jen podnikavců bylo stiženo paragrafem, zakazujícím co trestný čin spekulaci, čili nezákonné obohacení: Prodáš pouze za tolik, za kolik jsi koupil.

Na komentář není právní nárok

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s