Film Sergeje Ejzenštejna Křižník Potěmkin (1925) bývá někdy označován za nejlepší film všech dob, což je absolutorium o to definitivnější, že se zároveň jedná i o jeden z prvních filmů vůbec. Osobně jsem k takovému hodnocení poněkud rezervovaný, nicméně nepopírám, že se jedná o film kvalitní a silný, který s minimem technických prostředků a pouhým obrazem (film je němý) dokáže diváka oslovit. A to i diváka jinak celkem okoralého, protože nesporné kvality dílu, jenž je apoteózou revoluce a vzpory proti vrchnosti a stávajícímu řádu věcí zotročujícímu masy, neupírají ani lidé, kterým bolševická revoluce v Rusku dvakrát neimponuje. Stvořený na politickou objednávku pro potřeby propagandy, Křižník Potěmkin stále žije a přežil i režim, jehož zrod měl oslavit a zaštítit, a jeho poselství neztratilo nic ze své aktuálnosti a naléhavosti.

Pokračovat ve čtení „[FILM] Křižník Potěmkin“ →

Pro základní přiblížení postačí mírně upravená anotace z Databáze knih: Na pozadí převratných událostí po smrti krále Jindřicha I., jež rozpoutá tři desetiletí trvající boj o anglickou korunu mezi královnou Maud a králem Štěpánem, se proplétají osudy několika postav, duchovních, řemeslníků i šlechticů, chudých i bohatých, místních i cizinců. Aby nalezli sami sebe a své místo v životě, musí někteří z nich projít dlouhou cestu, ať přes půlku Evropy, po stopách svých předků či napříč vlastním svědomím. Barvitý děj historické románové fresky je soustředěn kolem stavby gotické katedrály v Anglii 12. století, která i v době občanské války, ničivého hladomoru a náboženských nesvárů, vyrůstá přes nepřízeň osudu z vůle lidí v městečku Kingsbridge. V těchto kulisách se proplétají osudy nejrůznějších postav – kingsbridgeského převora Philipa, zbožného a důmyslného mnicha, jenž usiluje o vybudování největší gotické katedrály, stavitele Toma, který se stává převorovým architektem, krásné a tajemné lady Alieny, již celý život pronásleduje skrývaná potupa, neohrožené Ellen žijící v lesích, která po nespravedlivé popravě svého milého prokleje všechny, kdo křivě přísahali, lstivého a proradného hraběte Williama, jenž se dopouští krveprolití a násilností, a kameníka Jacka, pro nějž představuje stavitelství největší životní vášeň. Ve skutečnosti je ovšem děj mnohem spletitější, rozkročený přes tři generace a desítky let a postavy na historické události nejenom reagují, ale aktivně se na nich podílejí.

Pokračovat ve čtení „[KNIHA] Ken Follett: Pilíře země“ →

Baletní představení Extrém na Nové scéně Národního divadla jsem zprvu vnímal jen jako do počtu, na které jsem se chystal jenom proto, že bylo zařazeno v příslušné předplatitelské skupině, protože cíleně bych na balet nikdy nešel. A to by bylo chyba, protože Extrém je příkladem toho, že balet může být strhující i pro naprostého laika, jako jsem já. Nikdy bych do sebe neřekl, že budu tak uchvácen tancem.

Pokračovat ve čtení „[DIVADLO] Extrém“ →

Dějiny Japonska autorů E.O.Reischauera a A.M.Craiga vyšly ve stejné edici Dějiny států, jako Dějiny Spojených států amerických, a stejně jako ostatní knihy z této edice jsou pojednány jako hrubý chronologický přehled s důrazem na dějiny novější. Důvodem je jistě i dostupnost pramenů a množství známých a ověřitelných událostí  (O čem psané prameny nemáme, to se nestalo"), ovšem v případě těchto autorů se to zdá být spíše tak, že se na japonské dějiny od 19.století, které již vykazují zřetelné rysy demokracie (čili kapitalismu) zaměřují cíleně, jako kdyby to, co vybočuje z rámce buržoazní společnosti, pro ně bylo nezajímavé, nebo neuchopitelné. Praktický důsledek je ten, že z knihy vychází Japonsko jako standardní západní" země a veškerá romantická exotika samurajů a šógunů, tedy přesně těch atributů, které dělají v očích široké veřejnosti Japonsko Japonskem, je zatlačena do pozadí.

Pokračovat ve čtení „[KNIHA] Dějiny Japonska“ →

Brazilská kinematografie rozhodně nepatří v nabídce českých televizí k nejfrekventovanějším, proto jsem uvítal včera na ČT2 film Elita (též Elitní jednotka), který jsem měl navíc zapsán v paměti jako ověnčený cenami a dobrými recenzemi.

Pokračovat ve čtení „[FILM] Elita“ →

Vstup zdarma rozhodně nebyl hlavní důvod, proč jsem se v sobotu večer rozhodl poprvé v její několikaleté historii využít možností, které nabízí Pražská muzejní noc. Hlavním motivem byla otevírací doba, která nekolidovala s pracovní dobou, ani víkendovými rodinnými radovánkami; vstup zdarma byl jen třešničkou na dortu, která člověka motivovala k návštěvě více než jedné instituce.

Pokračovat ve čtení „Pražská muzejní noc“ →

Včera vysílaný Železný kříž, drama německých vojáků z východní fronty, jsem poprvé viděl již před lety a nepsal bych o něm nebýt toho, že tvoří zajímavý kontrapunkt k včera recenzované Krvi zmizelého. Železný kříž, přestože jeho hlavními hrdiny – a nikoliv nesympatickými! – jsou němečtí vojáci, nepůsobí ani zdaleka tak revizionistickým dojmem, jako Krev zmizelého. Možná je to proto, že Železný kříž sice ukazuje, že východní fronta nebyla pro německé vojáky žádná lázeňská rekreace (zde je asi dobré zdůraznit, že jde o příslušníky Wehrmachtu, nikoliv SS), ale nelituje je, ani je neidealizuje, byť zejména hlavní hrdina seržant^*) Steiner budí svým věcným a nepatetickým přístupem respekt. Pokud jsou Steinerovi muži něčí obětí, potom svých německých nadřízených, nikoliv Rusů. Po zhlédnutí Železného kříže jsem neměl onen nepříjemný pocit, že se někdo pokouší zkonstruovat novou interpretaci minulosti, ve které je otázka viny značně relativní, jako po zhlédnutí Krve zmizelého. Snad je to proto, že angažovanost Železného kříže končí u obecně platného: Válka je vůl."

^*) Přestože je Steiner označován jako seržant, jak je vidět například v této tabulce, hodnost seržanta německá armáda neznala, pravděpodobně jde o Feldwebela.

 

Na snímek Krev zmizelého, vysílaný na včera večer ČT1, jsem se těšil, neboť jméno scénáristy Vladimíra Körnera bylo příslibem. Bohužel, Körner zvládl svoji práci na výbornou. Proč bohužel? Protože film relativizuje oběti a pachatele z 2. světové války, z Čechů dělá zločince a z Němců oběti. Jistě, nemá cenu si nalhávat, že Češi s Němci po válce jednali v rukavičkách a že si nechali ujít příležitost k pomstě, bylo už na čase, aby do toho kyselého jablka temné stránky naší historie někdo kousnul, žel bohu přístup zvolený autory Krve zmizelého je příliš radikální, příliš brutální a příliš jednoznačný. 

Pokračovat ve čtení „[FILM] Krev zmizelého“ →

Na Oskary ověnčený film Smrt čeká všude jsem se v sobotu na TV Barrandov nedíval proto, abych viděl pokořitele kasovního trháku Avatar (který jsem neviděl, takže bych to beztak neocenil), ale proto, že jsem se jsem byl zvědavý na uměleckou reflexí vlekoucí se války v Iráku a toto byl první film s touto tematikou, u kterého jsem sebral odvahu (bál jsem se totiž laciné agitky sponzorované Pentagonem).

Pokračovat ve čtení „[FILM] Smrt čeká všude“ →

Tentokrát začnu od konce, a sice citací doslovu: Mahábhárata je jedním z nejrozsáhlejších eposů světa. Kdybychom ji přeložili celou v její úplnosti, vydala by dobře na dvacet takových knížek, jakou právě čtete." Z toho plyne, že jsem nečetl přímo Mahábháratu, ale její derivát, pořízený Vladimírem Miltnerem, který také není v tiráži uveden jako překladatel, ale jako vypravěč. A dlužno uznat, že jeho (pře)vyprávění je velmi čtivé, přitom však není povrchní a poctivě (alespoň takový je můj dojem, nemám s čím srovnávat) postihuje všechny vrstvy díla, včetně jeho rozměru náboženského.

Pokračovat ve čtení „[KNIHA] Mahábhárata“ →