Dobře připravený převrat


Již od ledna tu následující citace čeká na nejlepší příležitost ke zveřejnění a ta příležitost přišla právě teď. Lidé už toho možná měli dost, ale byl tu někdo, kdo byl připraven, aby spontánní vystoupení lidu podchytil, využil a nasměroval.

Máme doklady, že na začátku roku ´89 Pavel Tigrid, jeden z nejvýznamnějších představitelů československého exilu, navíc s úzkými kontakty na americké tajné služby, vydal ve svém časopise Svědectví článek na podporu prezidentské kandidatury [Václava] Havla, kterého i jinak propagoval. Jednalo se patrně o reakci na zprávy, že prezident Husák je na tom zdravotně špatně (…) Tigrid se proto snažil převzít iniciativu a dokonce nechal vyrobit takové odznáčky s nápisem „Havel for President“, které následně distribuoval.

(Mgr. Michal Macháček, Ph.D., historik)

Správně špatně


Byl tu teď takový průzkum, jestli bylo za socialismu lít, a světe div se – nemálo lidí odpovědělo, že ano. První, co mě napadlo, bylo že vám ta propaganda moc nefunguje. Třicet let tlučete lidem do hlavy, že za socialismu bylo tak špatně, že líp bylo i za Protektorátu i za Třicetileté války, a teď tohle. Druhé, co mne napadalo, že se vám ta revoluce moc nepovedla. A čekal jsem posměšky a invektivy na adresu pamětníků, kteří si špatně pamatují, protože mileniál z pražské kavárny ví samozřejmě mnohem lépe, než horník z Ostravy, jak se tomu horníkovi žije teď a jak se mu žilo před tím. Posměšky a invektivy se kupodivu nedostavily, a k mému ještě většímu překvapení i lidé, pro které je Sametová revoluce stejný vrchol dějin, jako druhý příchod Krista, připustili, že deziluze části populace je adekvátní reakcí a signálem, že ne každý byl vítěz a hodně lidí revoluce prostě hodila přes palubu. (Vzhledem k tomu, jak prosperují privatizační šmejdi, v tomto případě spíš než svoje děti požrala revoluce svoje rodiče.)

A za třetí mi došlo, že takhle je to správně, že je to přesně tak, jak to má být. Budujeme totiž kapitalismus a jedním z kategorických imperativů kapitalismu je „urvi, co můžeš“. Étos kapitalismu leží v konkurenci a úspěchu. Kdyby uspěli všichni, nebyl by to kapitalismus, ale socialismus. Že všichni neuspěli není důkazem neúspěchu revoluce, ale jejího úspěchu: podařilo se vybudovat společnost, kde si lidé nejsou rovni, společnost, kde jedni vítězí na úkor druhých. Kdyby nebylo poražených, nebylo by ani vítězů. Chceme-li tedy mít vítěze – a to chceme, když chceme kapitalismu – musíme mít i poražené.

Správné množství poražených – takové, aby by byli dost vidět a vítězové i „vítězové“ (tj. těsně neporažení či ještě ne poražení) viděli, že jsou vítězi (a byli vděční režimu za to, že je nechal zvítězit), ale přitom takové, aby nepředstavovali rozhodující sílu a nemohli otočit kormidlem dějin pryč od privatizace, liberalizace, deregulace a závodům ke dnu po zádech druhých. Zkrátka všechno je, jak má být. Už jenom proto, že v kapitalismu neexistují žádné objektivní příčiny neúspěchu, žádné objektivní limity a handicapy, ale jen a pouze osobní selhání a neschopnost, takže se žádný slušný (čili kapitalismus vzývající) člověk těmi poraženými vůbec nemusí trápit. Trápit by se měl jedině tím, jestli on sám dost maká, aby ho trh nechal nejenom přežít, ale ještě mu vyplatil prémii.

Revoluce zvítězila a data to dokazují – máme přesně takovou společnost, jakou jsme chtěli. Rozdělenou.

Dětičky je třeba kout, dokud jsou malé


Kdykoliv jsem včera zabrousil na některý z veřejnoprávních (!) dětských kanálů, ať už televizní, nebo rozhlasový, vždy jsem přišel zrovna v okamžiku, kdy dětičky dostávaly nalejvárnu o svobodě, jak dřív žádná nebyla a jak teď je a jak je to skvělé, že ji máme. Každý režim má svoje, ten minulý měl zase pionýry, a každý chce to svoje zasít na co nejúrodnější půdu, ale stejně si myslím, že děti by z propagandy měly být vynechané. Jo kdyby jim někdo říkal, co to znamená být svobodný, jak svobodně žít a že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, proč ne, ale tohle nebyla osvěta, to bylo oznámení: máte svobodu a tomu věřte. Na nic se neptejte, protože kdo se moc ptá, tak si svobody neváží. A hlavně si na nic neztěžujte, protože máte svobodu, takže nemáte důvod ke stížnostem, a že máte svobodu poznáte tak, že jsme vám to řekli. Chudáci děti, kteří chtějí pohádku a místo ní dostávají politické školení, chudáci rodiče, kteří musejí dětem vysvětlovat, že ani tak nezpochybnitelná autorita, jako je televize nebo paní učitelka, nemusí mít vždycky pravdu, a chudáci děti těch dětí, které nikdo nenaučí přemýšlet o tom, co to svoboda je, ale prostě budou věřit, že oni svobodní jsou, bez ohledu na okolnosti.

Spor o masakr


Prezident Zeman řekl, že 17.listopadu 1989 se na Národní třídě žádný masakr nekonal, že to byl jen standardní policejní zákrok a že on to musí vědět, protože tam byl. A hned to schytal ze všech stran, že to tedy masakr byl a basta a že by se měl stydět takhle zlehčovat slavnou revoluci. Mohla by to být jen další kost, kterou Zeman předhodil vzteklé pražské kavárně a teď se náramně baví, jak zase tancuje podle jeho píšťalky, ale tentokrát jde o mnohem víc – o zakladatelský mýtus nového režimu. Zakladatelské mýty totiž nemohou být všední, ale musejí být slavné a hrdinské. Kdyby se tehdy lidé v poklidu sešli a zase rozešli, aniž by potkali jediného policajta, a přitom se dohodli, že už toho mají dost a chtějí změnu, tak by ten starý režim sice také skončil, protože o něj už prostě nikdo nestál, ale dnešní elita by nemohla odvozovat svoji legitimitu od prostého faktu, že tam tehdy byla. Proto musí být na 17.listopad 1989 vzpomínáno jako na masakr, bez ohledu na to, že se jednalo o zákrok, který byl sice brutální, ale nijak zvlášť nevybočoval ze západoevropského standardu policejní brutality. Pojem masakr by měl zůstat vyhrazen pro situace, kdy umírají lidé a krev teče proudem, což při vší úctě 17.listopad 1989 – na rozdíl od Majdanu, Tchien-an-men nebo Amritsaru –  nebyl. Měl by, ale nezůstane, protože musí posloužit k oživení revolučního étosu notně pošramoceného kocovinou z polistopadového vývoje. Každá revoluce potřebuje své mučedníky a když nejsou, tak se musejí vyrobit.

Sváteční chvilka poezie


Bytostný disident, marxist levý Egon Bondy na dnes aktuální téma, o jehož dnešní aktuálnosti nemohl před 25 lety nikdo vědět, ale tušit měl a mohl každý (tušili jen nemnozí):

Jak jste věřili ve svobodu
A zbyla z ní svoboda obchodu
t. j. podvodu
Zalízt pod vodu
a tam utopit byste se měli
vy co jste na Václaváku v nadšení vyváděli
To co jste chtěli jste dostali:
zas vám akorát nasrali
A rvát vlasy by si měl pan Havel
jak to s váma sválel

Pokračovat ve čtení „Sváteční chvilka poezie“