Neskromné přání


Když se teď pomalu vracíme z pandemického režimu fungování společnosti do normálního, moc bych si přál, aby ten návrat nebyl úplný, aby alespoň něco z toho, na co dřív nebylo ani pomyšlení, ale co se v krizi najednou nedalo ignorovat, zůstalo: povědomí o tom, jaká práce je důležitá a jaká méně, které profese nás drží nad vodou a bez kterých se můžeme obejít. Ano, mluvím o úctě, kterou všichni začali prokazovat zejména zdravotníkům, ale i dalším pečujícím profesím, jako jsou ošetřovatelé, sociální pracovníci, vychovatelé a v neposlední řadě učitelé. (Omlouvám se všem popelářům, uklízečkám, prodavačům a dalším, na které jsem zapomněl, nebo si ani sám neuvědomuji, jak jsem sám i na jejich práci závislý.) Abychom na ně nezapomněli, sotva se trochu oklepeme, abychom je dokázali ocenit i finančně a už nevraceli na piedestal bankéře, sportovce, umělce, právníky či podnikatele jenom proto, že budou zase vydělávat víc. Abychom přestali hodnotit společenskou prospěšnost práce podle její ceny, abychom přestali přeplácet ty, bez kterých se můžeme obejít, a dokázali zaplatit ty, bez kterých jako společnost fungovat nemůžeme. Aby všechny ty reklamy, kterými teď velké korporace zaplavili televizi a v nichž pateticky oslavují ty, kteří to všechno odedřeli, nezůstaly jen modlením se bezvěrce na smrtelné posteli, ale aby jejich duch pokračoval a odrazil se v tom, jak rozdělujeme bohatství. Vím, že chci hodně. Co hodně, všechno. Vím, že by to znamenalo totální změnu hodnot a priorit celé společnosti. A přesto to chci. Chci to tím víc, že jsem teď viděl, že to jde.

P.S. Kdybych mohl mít ještě jedno přání, tak bych si přál, abychom neoznačovali něco za normální jenom proto, že je to nejběžnější, a abychom si přestali plést normální a zdravý. To, co je normální, ještě nemusí být ani zdravé, ani správné.

Otázka na ty zásadové


Noste roušky, nevycházejte ven, pokud nutně nemusíte, vyhýbejte se ostatním. Až tak jednoduché to je. Pár jednoduchých zásad, o nichž bych si myslel, že je každý dokáže pochopit a i když jsou nepříjemné, tak i dodržovat. Bohužel, opak je zjevnou pravdou. Lidí, kteří je buď nechápou, nebo nedokáží, nebo dokonce nechtějí dodržovat, je stále víc, než dost (čest a sláva té zbývající většině). Co ti, kteří se předvádějí na ulicích bez roušky, vlastně manifestují? Hloupost? Zpupnost? Zločin? Kdyby šlo jen o to, že se mohou nakazit sami, vezmi to nešť, každý svého štěstí strůjcem, jenže oni mohou především nakazit druhé, protože rouška chrání zejména okolí před tím, kdo ji nosí, ne toho, kdo ji nosí, před okolím.Člověk, který se promenáduje bez roušky, ohrožuje ostatní, lhostejno, zda z arogance, nebo z nedbalosti. Přesto jsem na sociálních sítích zaregistroval jen minimum kritiky takového počínání, zato spoustu preventivního (sic!) nadávání do práskačů a udavačů těm, kteří by snad takové počínání chtěli ohlásit na policii. Na lidi, pro které ten, kdo ohrožuje ostatní porušením karanténních pravidel, stojí výše než ten, kdo chce takovému počínání zamezit, bych měl jednu otázku: Když uvidíte přepadení, chlapa, co pobíhá po ulici s nožem, nebo šílence, který se řítí po městě 220 km/h, také odvrátíte zrak a budete mlčet, protože nejste práskači? Tady totiž nejde o to udat souseda za načerno vypálenou samohonku, aby měl problémy a vám spadl do klína jeho kšeft, tady jde o to udat souseda, který chodí kouřit do stohu. To to opravdu nedokážete rozlišit? To je pro vás opravdu zásadu „státu se nepomáhá“ důležitější, než zdraví? To si opravdu myslíte, že bez policie, armády a hasičů, bez omezení pohybu a nařízeného nošení roušek, tedy bez státu, státního násilí a státního represivního aparátu, bychom na tom teď byli všichni nesrovnatelně lépe?