Štítek: kapitalismus

Práce, forma otroctví?


K zamyšlení fragment textu J. Fialy Práce: horší než otroctví:

Co vlastně znamená pracovat za mzdu? Není náhodou námezdní práce jen jiná forma otroctví? (…) Dnešní páni si nás najímají pouze dočasně – na část dne. Jenže podstata zůstala. Pracovat beztak musíme většinu našeho života. Často dřeme za směšnou mzdu a na konci nás čeká ještě úsměvnější důchod (i když kdo ví jestli). (…) Je na pováženou, jak snadno jsme si na tohle všechno zvykli. Přitom ještě v 19. století se věřilo, že práce za mzdu se od otroctví nijak zvlášť neliší. Paradoxně to byla americká Republikánská strana, která razila heslo: „Odpor proti námezdnímu otroctví.“ Lidé se ptali, jestli je tak velký rozdíl mezi tím, když si vás někdo koupí na část dne nebo napořád. Dnes nám tento rozdíl naopak připadá samozřejmý. Stejně jako se kdysi otroci ztotožňovali se svými pány a popírali, že jsou otroky, i my se ztotožňujeme se svými zaměstnavateli. (…) Navíc nám přibyla pořádná nejistota. Zatímco páni se museli o své otroky postarat, námezdní práce tuhle povinnost odbourala. Pro bohaté je to výhodné: nemusí investovat do lidí a můžou je nechat, ať mezi sebou soupeří o práci a bojí se o živobytí, místo aby se bouřili.

Soukromník a kvalita


Jen drobná poznámka na okraj teze, že se soukromým vlastnictvím jde ruku v ruce vyšší kvalita. Většinu autobusový linek MHD v Praze provozuje městem vlastněný Dopravní podnik, tedy ač akciovka, přesto podnik nikoliv soukromý. Některý linky ovšem provozují ryzí soukromníci. Hádejte, na které lince je nedodržování jízdních řádů standard a hrubé chování řidičů, kteří navíc zhusta na konečné kouří ve voze, prémie? U soukromníka. Bezprostřední odpovědnost za to, jak se chovají, sice nesou řidiči a nikoliv majitel firmy, nicméně je to kultura firma, kdo toto jejich chování utváří. A je to jasný důkaz toho, že se soukromým vlastnictvím vyšší kvalita služeb automaticky nepřichází. Logicky, protože cílem soukromého vlastníka je vydělávat, nikoliv vozit lidi. Důraz na kvalitu služeb na úkor zisku je luxus, který si soukromník, na rozdíl od veřejného, nemůže dovolit.

V kapitalismu platforem


Na DR se objevil zcela zásadní text Mzda a sociální zajištění v kapitalismu platforem, který nepochopitelně zapadl; asi předběhl dobu.

Kapitalismus platforem znovu zpochybňuje vybojované pracovní standardy. Regulátoři bohužel otázku mezd a pracovních podmínek dosud zanedbávali. Samo pracovní právo musí prodělat zásadní změny.

(…)

Digitální platformy propojují nabídku a poptávku vytvářející trh. Rozšíření trhu do nových oblastí, ke kterému tímto způsobem dochází, sice může vytvářet různé nové příležitosti, ale zároveň to také podkopává tu klíčovou instituci, jejímž prostřednictvím naše společnosti zajišťují ochranu pracujících a stanovují jejich mzdu: zaměstnanecký poměr.

(…)

Většina transakcí zprostředkovaných přes platformy není ani zdaněná ani pokrytá sociálním pojištěním.

(…)

Evropské právo na ochranu hospodářské soutěže by nemělo bránit platformovým pracujícím, aby se organizovali.

(…)

Vzestup platforem tedy přináší celou řadu výzev a není zatím jasné, jak může být ve všech takto vznikajících oblastech zajištěna důstojná mzda a důstojné pracovní podmínky.

(…)

V praxi tak nestojíme před otázkou, zda platformy mají zůstat neregulované nebo ne, protože už jsme byli svědky toho, že si platformy vyvinuly samoregulaci vlastní. Otázkou spíše je, zda bude nové regulatorní prostředí odrážet zájmy pouze některých aktérů tohoto byznysu, nebo bude vytvářet rovnováhu mezi zájmy všech zúčastněných.

Progresívní amazonizace


Vzdejte se, budete amazonizováni, psal jsem tu před třemi (sic!) lety. A jak dokazuje reportáž Já, robot v Amazonu, amazonizace progresivně postupuje. Amazon, to jsou nízké mzdy (přitom na české poměry prý nadprůměrné!), přísnost na zaměstnance hraničící s nevolnictvím a regulace, regulace, regulace, regulace všeho a všech v míře, které může konkurovat snad jedině stát, a to ještě s odřenýma ušima:

Pokračovat ve čtení „Progresívní amazonizace“ →

Bohatství západu a globální renta


Na celosvětové úrovni existuje jakási renta, tedy určité množství peněz, na které nemusejí ti, jimž se ho dostává, nijak zvlášť pracovat, a na němž obyvatelé bohatých zemí participují v mnohem větší míře než jejich chudí sousedé. (…) K tomu se ovšem musíme vrátit nejméně o pět set let nazpět do historie. Právě v této době totiž položil západní člověk, kterému se dnes dostává převážná většina zmíněné globální renty, prostřednictvím dvou brutálních procesů základy její existence.

Dominující výklad historie nazývá toto období eufemisticky „původní akumulací kapitálu“, většinou se však cudně vyhýbá jádru věci – kdo byl tímto procesem nejvíce zatížen. (…) Dva hlavní pilíře procesu zvaného původní akumulace kapitálu totiž představovalo brutální drancování jednak rolnických společností v západním světě, jednak v podstatě všech ostatních civilizací nepatřících k západnímu světu. V prvním stadiu se odehrála na samotném území Západu nucená přeměna sakrálního řádu zemědělství na desakralizovaný řád zakládající se na zisku. V rámci ní byly masy rolníků zbaveny majetku a donuceny přesídlit do měst, kde pracovaly jako námezdní dělníci v manufakturách. Minimálně o dva řády vyšší je však objem zdrojů, které Západ získal vydrancováním ostatních civilizací. Objem materiálních zdrojů, které z těchto území vysál, představuje několikanásobek veškerého současného světového materiálního bohatství. Z toho všeho je jasně vidět, že ačkoliv se v současnosti zdá, že tato globální renta je přímým „osobním“výkonem západního člověka, ve skutečnosti tomu tak není.

(Lásló Bogár, Střet o kontrolu globální renty)

Člověk je tvor společenský


Neoliberalismus vytváří osamění, jež trhá společnost na kusy:

Existuje spousta druhotných příčin tohoto [psychického] utrpení, ale základní příčina je podle mého názoru všude stejná: lidské bytosti, tito ultrasociální savci, jejichž mozky jsou nastaveny tak, aby reagovali na ostatní lidi, jsou postupně odtrhováni jeden od druhého. Ekonomické a technologické změny v tom hrají významnou roli, ale totéž platí i pro ideologii. Přestože kvalita našeho života je nerozpojitelně svázaná se životy ostatních, ze všech stran se nám vykládá, že osobní prosperity lze dosáhnout jedině skrze soutěživé prosazování vlastních zájmů a krajní individualismus.

 

Několik fascinujících článků ukazuje, že sociální a fyzickou bolest zpracovávají tytéž nervové obvody. (… ) Experimenty, jejichž shrnutí přinesl před měsícem časopis Physiology & Behaviour, ukazují, že mají-li společenští savci na výběr mezi fyzickou bolestí a izolací, vyberou si fyzickou bolest.

Není tak těžké vidět, jaké asi tak může mít sociální bolest evoluční důvody. Pro přežití jsou u společenských savců důležité pevné vazby na zbývající členy smečky. Izolovaným a marginalizovaným kusům hrozí mnohem větší nebezpečí útoku dravců nebo vyhladovění. Jako nás fyzická bolest chrání před fyzickým zraněním, chrání nás emocionální bolest před společenským zraněním.

Ze všech možných fantasmagorií, které si lidské bytosti hýčkají, je představa, že můžeme všechno zvládnout sami, ta nejabsurdnější a možná i nejnebezpečnější. Buď obstojíme spolu, nebo se rozpadneme na kousky.

Svrchovanost existence


Üryvek z eseje Ivo Šebestíka Výrazný rozdíl mezi vzděláním a souborem dovedností:

Svrchovanost je mnohem více než jen suverenita, je celkovým postojem k životu, který je v současné době v podstatě luxusní výsadou omezeného počtu lidí. Jednat svrchovaně totiž znamená jednat bez ohledu na to, jestli takové chování přinese zisk nebo nikoliv. Tento nezájem o praktický dopad či účelové využití může být někdy pouhým hazardem, rozmařilostí nebo i hloupostí.

V těchto případech pochopitelně nelze mluvit o svrchovanosti. Ta nastává tehdy, když je výrazem svobody člověka, a to dokonce takové svobody, ve které nehraje zásadní roli akumulace čehokoliv materiálního. Akumulace majetku a svrchovaná svoboda člověka jsou pojmy, které se, bohužel, navzájem tak trochu popírají.

Skutečně silný a permanentní pocit existenční nejistoty totiž lidem přinesl teprve kapitalismus. Teprve on spojil existenci člověka s penězi a kapitálem v téměř absolutní formě. Teprve v kapitalismu platí zcela, že existence člověka nacházejícího se bez nějakého materiálního zabezpečení je zcela vyloučená. Předcházející systémy ponechávaly člověku alespoň částečný a minimální prostor pro život mimo peněžní a zbožní vztahy.

Růst osobnosti „jen tak“, pro vnitřní uspokojení z růstu sebe sama, z naplněného bytí, z poznávání, z bohatství myšlenek, ze schopnosti myslet a tvořit, to vše začíná budit dojem marného plýtvání. Vzdělání směřující k rozšíření obzoru a prohloubení myšlení, nemající bezprostřední účel v uplatnění na trzích společnosti, je vzděláním svrchovaným.

Člověk nemusí, ba ani nemá vyrůstat vnitřně, bohatnout svým věděním, myšlením, moudrostí a schopností vidět a znát souvislosti. O tyto vlastnosti nemají společenské trhy a trhy práce zájem. Je redukován na nástroj nebo na zboží na trhu. Jako takový se má uplatnit a má se vyplatit.

Bezzubý a nekoncepční lex Babiš


Členové vlády nebudou moci vlastnit média, rozhodla Sněmovna a není žádným tajemstvím, že příslušný zákon je inspirován ministrem financí a magnátem v jedné osobě Andrejem Babišem, který významnou část médií vlastní. Budiž, střet zájmů je svinstvo a když taková situace ještě nenastala, ať klidně nese zákon Babišovo jméno. Problém je v něčem jiném: proč zrovna média a proč zrovna člen vlády? Proč ne všechny podniky? Proč ne i členové parlamentu? Protože by ekonomická elita byla kompletně odstavena od politické moci? Co kdyby se do vlády dostal takový Valenta, bude přijat lex Valenta, že člen vlády nesmí provozovat kasina? Nebo kasina nevadí a vadí jen média? Ale konečně, má takový zákon vůbec smysl, není to v kapitalismu jen pokrytectví? Lidé jako Babiš budou mít v kapitalismu reálnou moc vždy a podobné zákony dosáhnout jedině toho, že magnáti svá aktiva jen skryjí ještě hlouběji do nepřehledného pletiva nadací, fondů, offshorových společností a bílých koní, což beztak bravurně ovládají. Přiznejme si to, bojovat v kapitalismu proti kapitalistům jen donkichotství par excelence. Jestli nechceme propojení politické a ekonomické moci, musíme se podívat na zoubek kapitalismu jako takovému.

Přiživit se na společném


Důchodci v exekuci: od ledna poslal stát jejich věřitelům téměř miliardu korun. Co víc si můžete jako podnikatel přát, než že máte jistotu, že vám stát váš zisky vždycky zaplatí ze společného? Státní podpora (sociální dávky) by měly sloužit k zajištění důstojného živobytí občané, ne k sanaci podnikatelského rizika. Jenže to by musely být chráněny před exekutory a to nejsou. Šmejdi a predátoři se tak mohou bez zábran vrhat na ty nejslabší a nejzranitelnější, u nichž je největší pravděpodobnost fiskální delikvence, protože mohou spoléhat na to, že se přinejhorším zahojí na státním rozpočtu; popravdě je dost pravděpodobné, že u mnohých je to jejich primární byznys plán – půjčit někomu, o němž vědí, že nebude moci splácet (a tudíž nedosáhne ani na oddlužení) a pak jen čekat, až začnou chodit jisté peníze ze státního. Nebo jsem snad sám, kdo si myslí, že je něco špatně?