Pár slov Jiřího Pelána

O nenahraditelnosti literatury

Ale začal jsem sledovat i televizní seriálovou adaptaci románu a najednou z toho vylezlo, že pokud jdete jenom po příběhu, zbude z toho strašně málo. Zajímavost textu je tu dána podtexty a také stylistickou bravurou.

O diskusích

Kdo chce diskutovat je nepřijatelný Je to stará struktura neboť člověk Nové doby nastane se nazpaměť. (…) Od jisté doby se tam četl pouze moudra, která slyším ze všech stran, pouze inteligentněji komentovaná. (…) K diskusi je rozhodně dost materiálu, ale k žádné diskuzi už léta nedochází, ani ze strany učitelů ani ze strany studentů. (…) Ochota klást si otázky a nepřijímat mlčky příkazy jakoby se vypařila.

O akademickém provozu

Opatřili jsme si novou latinu – je jí angličtina. Tenhle koncept má však i svou odvrácenou stranu, a tou je v rámci této široké platformy stále menší zájem o domácích kulturu. A to není náhodné, to je zakódována už v samotné koncepci. Chcete-li mluvit anglicky na světovém fóru, nemůžete si vybírat lokální témata, musíte být více teoretičtí, napojit se na meteorologie, jež jsou v současnosti v kurzu, a nejlepší bude, když budete provádět nějakou globální metakritik.

O proměně dramatu

Každopádně je to velká proměna paradigmatu. Všimněte si, že do první poloviny 20. století jste pro každé století našla v Literárních dějinách kapitolu, která se jmenovala Drama, protože drama bylo vedle lyriky a epiky třetí velkým žánr. Tuhle kapitolu ale už pro dnešek v kompendiích nenajdete, z literárního prostoru divadlo odchází. Je tu velký důraz na performance a na vizualitu, ne na literárnost textu. Důležitý je režisér, ne autor.

Není zač

Jiří X. Doležal (ještě tak před deseti lety vynikající novinář) sepsal paján na policii za to, že nezasáhla proti nelegální technopárty u Osečku, v němž nešetří výrazy jako tolerance či moudré rozhodnutí, protože se nikomu nic nestalo. Z pohledu technařů jistě pravda pravdoucí, jenže JXD poněkud „zapomněl“ nejenom na velmi pravděpodobně nezanedbatelnou konzumaci a distribuci drog, jíž svojí nečinností policie poskytla ochranu, ale především na místní obyvatele, kteří museli snášet hluk a které policie neuměla či nechtěla ochránit; o stavu, v jakém louka po nájezdu technařů zůstala, ani nemluvě. Až to příště nebudou technaři, ale co já vím invazní musloafrické hordy, nebo fotbaloví chuligáni v rauši, také jim moudře tolerantní policie nechá místní napospas? Souhlasím s tím, že „Když totiž na jednu stranu vah dáme skutečnost, že si louku nepronajali, a na druhou stranu vah zase skutečnost, že na té louce nikomu a ničemu neškodili, tak pro normálně myslícího člověka je samozřejmě přijatelnější ta možnost drobného ústupku státu.“, a kdyby to byl celý problém nelegální technopárty, souhlasil bych i s nečinností policie. Jenže to je ta méně podstatná část problému, ta podstatnější, již JXD ignoruje, jsou emise, již taková technopárty emituje a otázka práv a svobod lidí, kteří se jí museli nedobrovolně účastnit, protože se technaři rozhodli, že si bezohledně užijí v jejich okolí. Podle mě v tomto případě policie, která nezasáhla proti agresorovi, naprosto selhala.

Privatizace církevních památek znamená kulturní katastrofu

Alexander Jevgenjevič Musin, archeolog z petrohradského Ústavu dějin hmotné kultury Ruské akademie věd, popisuje a hodnotí privatizaci církevních památek v Rusku; ruská situace se sice od té české liší, v mnohém se jí ale podobná a některé momenty jsou platné univerzálně a měly by být varováním pro každého, tedy i pro nás.

Pokračovat ve čtení „Privatizace církevních památek znamená kulturní katastrofu“ →

Kulturní fronta Východu versus kulturní fronta Západu

Shodou okolností jsem se díval teď někdy na ČT Art na jeden díl dokumentárního cyklu Bigbít, který byl věnován normalizaci, potírání undegroundu a tomu, jak společnost odmítala „máničky“. Co čert nechtěl, hned potom šel kanadský dokument o metalu. A víte co? Ta situace amerických „metráků“ se od situace našich „andrášů“ zase tak moc nelišila. Americká společnost metal a jeho interprety a fanoušky také silně odmítala (prý šířili satanismus), také hledala cesty jak je zakázat, potlačit a cenzurovat (některý systémy hodnocení děl z hlediska přístupnosti mládeži jsou právě z té doby). Ten zásadní rozdíl mezi situací u nás v Americe byl v něčem jiném – v přístupu samotných muzikantů. Zatímco ti američtí hnali za štěkotu psů mainstreamu svoji karavanu metalu dál, ti čeští se cítí jako zneuznaní géniové, fňukají, že jim společnost nepřiznala status elity, nechtějí si připustit, že to odmítání byl autentický postoj veřejnosti, který primárně vůbec nesouvisel s režimem, a neustále se vymlouvají na komunisty, kteří prý nedovolili a zakázali. Jistě, že jisté objektivní rozdíly existovaly, ale ten fundamentální rozdíl, proč tam byla „svoboda“ a tady „nesvoboda“ se zdá být někde jinde – v lidech a v tom, jak se oni sami chtějí cítit svobodní.