Tagged: kultura

Není zač


Jiří X. Doležal (ještě tak před deseti lety vynikající novinář) sepsal paján na policii za to, že nezasáhla proti nelegální technopárty u Osečku, v němž nešetří výrazy jako tolerance či moudré rozhodnutí, protože se nikomu nic nestalo. Z pohledu technařů jistě pravda pravdoucí, jenže JXD poněkud „zapomněl“ nejenom na velmi pravděpodobně nezanedbatelnou konzumaci a distribuci drog, jíž svojí nečinností policie poskytla ochranu, ale především na místní obyvatele, kteří museli snášet hluk a které policie neuměla či nechtěla ochránit; o stavu, v jakém louka po nájezdu technařů zůstala, ani nemluvě. Až to příště nebudou technaři, ale co já vím invazní musloafrické hordy, nebo fotbaloví chuligáni v rauši, také jim moudře tolerantní policie nechá místní napospas? Souhlasím s tím, že „Když totiž na jednu stranu vah dáme skutečnost, že si louku nepronajali, a na druhou stranu vah zase skutečnost, že na té louce nikomu a ničemu neškodili, tak pro normálně myslícího člověka je samozřejmě přijatelnější ta možnost drobného ústupku státu.“, a kdyby to byl celý problém nelegální technopárty, souhlasil bych i s nečinností policie. Jenže to je ta méně podstatná část problému, ta podstatnější, již JXD ignoruje, jsou emise,  již taková technopárty emituje a otázka práv a svobod lidí, kteří se jí museli nedobrovolně účastnit, protože se technaři rozhodli, že si bezohledně užijí v jejich okolí. Podle mě v tomto případě policie, která nezasáhla proti agresorovi, naprosto selhala.

Reklamy

Privatizace církevních památek znamená kulturní katastrofu


Alexander Jevgenjevič Musin, archeolog z petrohradského Ústavu dějin hmotné kultury Ruské akademie věd, popisuje a hodnotí privatizaci církevních památek v Rusku; ruská situace se sice od té české liší, v mnohém se jí ale podobná a některé momenty jsou platné univerzálně a měly by být varováním pro každého, tedy i pro nás.

Celý příspěvek

Kulturní fronta Východu versus kulturní fronta Západu


Shodou okolností jsem se díval teď někdy na ČT Art na jeden díl dokumentárního cyklu Bigbít, který byl věnován normalizaci, potírání undegroundu a tomu, jak společnost odmítala „máničky“. Co čert nechtěl, hned potom šel kanadský dokument o metalu. A víte co? Ta situace amerických „metráků“ se od situace našich „andrášů“ zase tak moc nelišila. Americká společnost metal a jeho interprety a fanoušky také silně odmítala (prý šířili satanismus), také hledala cesty jak je zakázat, potlačit a cenzurovat (některý systémy hodnocení děl z hlediska přístupnosti mládeži jsou právě z té doby). Ten zásadní rozdíl mezi situací u nás v Americe byl v něčem jiném – v přístupu samotných muzikantů. Zatímco ti američtí hnali za štěkotu psů mainstreamu svoji karavanu metalu dál, ti čeští se cítí jako zneuznaní géniové, fňukají, že jim společnost nepřiznala status elity, nechtějí si připustit, že to odmítání byl autentický postoj veřejnosti, který primárně vůbec nesouvisel s režimem, a neustále se vymlouvají na komunisty, kteří prý nedovolili a zakázali. Jistě, že jisté objektivní rozdíly existovaly, ale ten fundamentální rozdíl, proč tam byla „svoboda“ a tady „nesvoboda“ se zdá být někde jinde – v lidech a v tom, jak se oni sami chtějí cítit svobodní.