Dáme globalizaci šanci?

Nevím, jak pro vás, ale pro mě má pojem „globalizace“ spíš pejorativní nádech. Slyším v něm volný pohyb kapitálu, který si cestuje po světě za nízkými náklady a vysokými příjmy, které pak schovává do daňových rájů, a nechává za sebou vydrancovanou krajinu a zbídačené lidi. Globalizace je pro mě kolonialismus, který místo armády a námořnictva používá banky a finanční trhy. Ale jak tak teď sleduji, co se děje ve světě v souvislosti s pandemií COVID-19, uvědomuji si, že globalizace může znamenat i něco dost jiného, totiž prostý fakt, že jsme všichni lidé a sdílíme spolu jednu jedinou planetu.

Jak se pandemická vlna valí světem, můžeme si navzájem pomoci – tam, kde ještě není, mohou vyrábět ochranné pomůcky pro místa, kde nákaza zrovna zuří nejvíce a tam, kde už mají nejhorší za sebou, mohou dát volné kapacity k dispozici těm, u nichž kulminuje a jejich vlastní kapacity nestačí. Jinými slovy, nevidím nic špatného na tom, že než to přišlo k nám, posílali jsme respirátory do Číny a teď je pro změnu z Číny nakupujeme. Sice to funguje na komerční bázi, ale to je detail, který se dá ještě poladit. Hlavní je, že globálně se globální problém řeší snáz, než lokálně, byť lokální strategie mohou být situačně adekvátnější a efektivnější.

A postřehl jsem ještě jednu věc – jako lidé jsem si podobnější, než jsem si myslel. Starosti, řešení i humor lidí reagujících na pandemii a s ní související opatření, zejména karanténu, jsou po celé planetě velmi podobné a univerzálně srozumitelné. Uznávám, že tento pohled je možná zkreslený tím, že lidé mimo můj civilizačně-kulturní okruh pro mne v podstatě neexistují (jazyková bariéra je svině, co si budem), ale ta moje civilizačně-kulturní bublina je myslím přesto dost velká na to, abych si mohl myslet, že máme společného víc, než by bylo mnohým milo. Přitom bych neřekl, že se jedná o projev hollywoodsko-cocacolové unifikace, ta by vypadala jinak. Stále ještě nejsme stejní – jen navzájem srozumitelní.

Společný problém, společné řešení, společný prožitek na globální úrovni, ale žádné všichni proti všem, jako za světové války, nýbrž spolu – třeba nás to změní, třeba nás to něco naučí. Snad jsem jen v důsledku klesající intenzity sociální interakce iracionálně optimistický, ale co už, pesimista umí být každý blbec, teď je ideální čas na optimismus.

Konec jednoho snu

Ať jsme šli kamkoliv, lidé namísto toho, aby říkali: „No dobrá, vy Američané jste to dokázali,“ všude volali: „Dokázali jsme to! My lidstvo, my lidská rasa, my lidé jsme to dokázali.“
Michael Collins, pilot velitelského modulu Apolla 11

Michael Collins ale není zdaleka jediný z těch, kdo se na přistání na Měsíci podíleli, který mluví podobně. Hodně z těch, kteří vzpomínají, vzpomínají na to, jak to tehdy lidé na celém světě vnímali jako svůj úspěch, jako úspěch lidstva. I sami Američané to tak vnímali. Ať už to začalo jakkoliv, ať už to na začátku byla jen další z bitev Studené války, nebo nebyla, mnozí z těch, kteří u toho byli, mluví tak, že to nakonec vnímali jako svůj díl práce na počinu celého lidstva. Amstrongovo: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo,“ bylo sice pečlivě promyšlené, ale přesto zcela upřímné a zcela v duchu doby.

Bylo to krásné a je to pryč. Nepochybně dříve či později nějací lidé na Měsíci opět přistanou, pokud ne rovnou na Marsu, ale až tam přistanou, tak už to nebudeme my lidé, ale budou to Boeing, SpaceX, Virgin Galactic. A nepoletí tam proto, že je to obtížné, ale proto, že už je to tak snadné, aby se na tom dalo vydělat. Nepoletí tam, aby objevovali, ale aby těžili. Nepoletí tam, kde by to mohlo být zajímavé, ale tam, kde to bude nejlukrativnější. Nepoletí tam pro naše naděje, ale pro svoje kapsy.

Kosmonautika totiž se za poslední roky hodně změnila, když se v ní začal intenzivně angažovat soukromý kapitál, který ucítil dividendy stejně, jako žralok cítí krev. Pro někoho tak konečně dostala smysl, protože podle něj mají právo na existenci jen takové podniky, které jsou soukromé a ziskové, pro jiného je tato kapitalistická normalizace začátkem konce snu lidstva o vesmíru, začátkem nového kolonialismu.

Ze společného se stalo soukromé. Vesmír už nikdy nebude pro všechny. Ani ve snu.

Mars čeká

Že před padesáti lety na Měsíci nikdo nepřistál a všechno to bylo jen zinscenované je jedna z nejznámějších konspiračních teorií. A také z nejzáhadnějších, protože vnitřně nejrozpornějších. Co by předstíráním přistání na Měsíci získali Američané je nabíledni, ale co by tím, že s nimi tu hru budou hrát, získali Sověti? Prý to bylo výměnou za něco, ale za co, to už konspirátoři neřeknou. A vezmu-li v úvahu, že se Sovětský svaz se za jásotu a přispění USA nakonec rozpadl, nenapadá mě opravdu nic, čím by mohli tehdy Američané Sověty uplatit. Co by muselo být, že by to ani v tom zmatku po rozpadu SSSR nikdo nevynesl?

Jak vůbec je možné, že nikdo z těch tisíců lidí, kteří by se na té konspiraci museli podílet, už jenom tím, že tvrdí, že se podíleli na letu na Měsíc, za celých těch padesát nepromluvil? Ať už z touhy po slávě, ze špatného svědomí nebo proto, že je prostě senilní? Vždyť těm lidem je už přes osmdesát! Proč by tu hru na přistání na Měsíci, které nebylo, pořád všichni tak vážně a důsledně hráli, když účelu bylo dávno dosaženo a případné prozrazení by dnes už nic neznamenalo a nezměnilo? Američané bez problémů ustáli mnohem větší skandály, při kterých umírali lidé po tisících, tak by jim jedno falešné přistání na Měsíci mohlo jen těžko ublížit. Vesmír už dneska nikoho nenadchne, Kubrick, Clarke a 2001 Vesmírná odysea jsou minulost.

Jak Američanům většinou nevěřím ani nos mezi očima, tak v tom, že na Měsíci přistáli, jim věřím. Už jenom proto, že o tom mluví úplně jinak, než o svých jiných „úspěších“ při šíření „svobody“ a „demokracie“. A je tu i jeden podstatný rozdíl oproti dnešku: nadšení 60. let 20. století do letů do vesmíru, které my dnes už nemáme. Není nic divného na tom, že Američané dokázali přistát na Měsíci v roce 1969, protože tehdy měli chuť, elán a odvahu. Divné by bylo, kdyby to dokázali dnes, když se duch doby posunul od objevování k obchodování.

Věřím – protože musím věřit, či nevěřit, jelikož osobně si to nemám jak ověřit – že Američané v roce 1969 na Měsíci přistáli. A přiznávám, že věřím i proto, že věřit chci, protože je to něco dobrého, krásného a nadějného, něco takového, co nám dnes jako lidstvu tak moc chybí. Největší záhadou tak pro mě zůstává, proč je pro některé lidi tak důležité, aby přistání na Měsíci byl podvod? Proč dávají přednost víře v malost, podlost a neschopnost člověka před vírou ve velikost a dovednost lidstva?

Další na řadě je Mars. Ne proto, že by to už bylo snadné, nebo bezpečné, ale právě proto, že to takové není. Stejně jako na Měsíc tam poletí lidé, kteří rozhodně nebudou typickými zástupci lidstva, ale stejně jako na Měsíc tam my ostatní poletíme ve svých snech a nadějích s nimi. Tak konec výmluv, Mars čeká.