1.  Řecko

Poněkud jiný pohled na Řecko a řeckou krizi, než jaký se dnes nosí ve zbytku Evropy, která chce Řecko vidět jako nezodpovědného požitkáře, který si za vše špatné může sám, nabízí řecký profesor Athanasios Sideris v zapadlém článku nazvaném Evropa vidí, co ji čeká. Řecko není líné:

Řecká ekonomika se díky penězům z Marshallova plánu těšila nadprůměrnému růstu hrubého domácího produktu (například o 6,5 procenta ročně). Toto období bylo nazýváno jako „řecký zázrak“. V sedmdesátých letech se tak země stala vysněným cílem pro dovolenou, místem, jehož folklór či kulturu si Západoevropané zidealizovali. Obrázek Řecka coby ráje, v němž panuje věčná siesta a všichni se mají dobře, vytvořil Západ a Řekové se mu pouze přizpůsobili.

Současná krize Řecka má podle Siderise kořeny již v osmdesátých letech. Právě v této době se tu rozmohl klientelismus neboli systém, který je založený na neoficiálních vazbách a konexích mezi politiky a firmami.

Řecku uškodilo, že se v posledních třech desetiletích posunulo kolektivní myšlení k individualismu. Lidem se změnily priority, veřejný zájem nikoho nezajímá. Cokoliv patří všem, je vnímané negativně a znehodnocuje se to, jak to jen jde.

Zejména Češi by měli zbystřit, protože mají možná poslední šanci zabránit tomu, aby je stihl „řecký osud“, který jim pilně připravují ti, kteří ve snaze vyhrát volby Řeckem nejvíce strašili. Klientelismus je u nás již téměř vybudován, rozhodně jeho budování dosáhlo vyšší úrovně, než budování socialismu, dokonce i než kapitalismu. A socialita, pocit sounáležitosti s celkem a společenské odpovědnosti, je u nás likvidován a nahrazován individualismem přímo programově.

2. Privatizace

Aleš Chmelař napsal brilantní a přitom nedlouhý text Naše země pořád nevzkvétá (s nevyřčeným podtitulem A vzkvétat nebude, pokud se sebou rychle něco neuděláme), ve kterém nejenom v pár odstavcích perfektně vystihl podstatu současného marasmu české společnosti, ale naznačil i, kudy vede cesta ven:

Je těžké identifikovat jedinou příčinu tohoto relativně dlouhodobého marasmu. Jedna ale vyčnívá nad ostatní: česká metoda privatizace a z ní vycházející slabá institucionální kapacita našeho státu. Místo toho, abychom výnosy z privatizace investovali do budování fungujícího státního aparátu a pokryli dočasně negativní změny hospodářského režimu, nepřímo jsme rozdali prakticky všechna aktiva několika dobře napojeným šťastlivcům v naději, že ti z něj vytvoří všeobecné štěstí.

K tomuto zpackanému začátku se přidala podivná ideologie, díky níž si už dvacet let namlouváme, že samojediným zdrojem prosperity je soukromý sektor. Měli bychom proto co nejdřív přestat klást důraz na primitivní konkurenceschopnost nízkých mezd a tomu podřízenou daňovou politiku a právní systém. V první řadě si ale musíme přestat namlouvat, že ekonomická prosperita existuje bez efektivní a silné veřejné moci.

Tak to dopadá, když je nepískaný faul považován za součást hry, nechce se rozpoznávat špinavé peníze a ekonomové – přesněji řečeno šíbři, veksláci a tuneláři – utíkají s podporou státu před právníky a daňovými úředníky. Asi není třeba dodávat, že těch „několik dobře napojených šťastlivců“ nepřišlo ke svému napojení šťastnou náhodou, ale byli pečlivě vybráni, respektive si celou transformaci sami ušili na tělo.

3. Procitnutí

Jeden z nejlepších textů, jaké jsem v poslední době četl vyšel u Stana na Outsider Media. Napsala jej žena, která se podepsala jen jako Kateřina, a nazvala jej Jak jsem se stala předmětem charity aneb Předvánoční. Zkrátil a převyprávěl jsem jej jenom mírně, abych pokud možno nezničil nic z jeho poselství:

Během našich poslední dobou již tradičních každodenních hovorů s manželem o tom, že tento měsíc opět neuvidí výplatu, a že mateřská ještě nepřišla, jsem se dozvěděla, že mluvil s jednou naší známou z Prahy, a že on pod tíhou krušného života zaměstnance soukromé firmy z Moravskoslezského kraje jí to všechno do telefonu vyblil tak, jak to je.

Tedy že zaměstnavatel, který dlouhodobě platí, jen když se mu chce, prakticky platit přestal úplně. Že dlužná částka přesahuje výši tří výplat a že tento měsíc výplatu prostě nemáme vůbec.  Že drahý už není žádný mladík, a že hledat jinou práci v regionu proslulém vysokou nezaměstnaností, je více než riskantní. Že tento měsíc jsme poprvé dostali dávku na bydlení, protože ač nechceme být „vysávači rozpočtu“, opravdu nám hrozí přinejmenším odpojení služeb a energií, takže jsme si tuto dávku vyřídili a že jsme si díky tomu uvědomili, že jsme vlastně asi opravdu chudí, i když si dle pána Kalouska žijeme v obecní jednaplusjedničce druhé kategorie nad poměry.

Dnes se můj milený dozvěděl, že na fejsbůku se rozběhla akce, sbírka na podporu malého děťátka žijícího v bídě kdesi v Ostravě, když tedy máme na krku ty Vánoce. Že ta naše známá z Prahy to takto rozběhla a sama nám „do začátku“ poslala čtyři stovky. A že máme v nejbližších dnech očekávat nějaký poštovní balík.

Pomyslela jsem si něco o stádu, které je schopné slzet nad stupidním dojemným příběhem o malé chudé holčičce, ba i nějakou tu stokorunku poslat, ale není schopné zatočit s tou bandou vyžírků nahoře, aby se takové příběhy nemusely vůbec odehrávat.

Jestli nám OPRAVDU chcete pomoci, a nejen nám, protože takových, jako jsme my, jsou tisíce a tisíce, zvedněte radši zadky a pojďme společně vypráskat tu bandu pijavic tam nahoře! Kdo může za blbé zákony, za nevymahatelnost práva? Kdo může za to, že kdysi standardní záležitosti jako například zubní ošetření, jsou dnes luxusem? A to naši rodinu (zatím) ještě neobcházejí exekutoři! Kdo může za všechen tento marasmus? Jak můžete poslat pár kaček na malou Kačku a cítit se pak dobře s vědomím, že X dalších malých holčiček a chlapečků bude mít vánoce na houno? Proč jim nepomoct všem najednou? Na co pořád čekáte!?

Proč považuji tento text, který by se dal shrnout do jediné věty: „Nechceme almužnu, chceme práci a za práci mzdu,“ za jeden z nejlepších textů poslední doby? Protože to není jen běžné nadávání na vládu a na poměry, protože to není stěžování si a litování se. Tento text je mnohem více. Je to připomenutí toho, že lidé nejsou jen pasivní oběti hrabivosti elit, bezmocné loutky v rukou pokryteckého systému, je to sebevědomé přihlášení se k tomu, že máme svůj život ve vlastních rukou, Nikoliv v mých, v tvých, nebo v jeho, ale v našich.