Extrémista, terorista, jehovista, komunista


Jestli je mezi českými politiky nějaký opravdový exot, tak to není Karel Schwarzenberg, ale Matěj Stropnický, jak může vidět každý, kdo si přečte tento rozhovor s náměstkem pražské primátorky. Matěj Stropnický nehraje jen za jiný tým, on hraje vlastní hru podle vlastních pravidel a pro mainstream bude tak cizí a nepochopitelný, že se ho buď pokusí z politiky vyštvat, nebo ho bude naprosto ignorovat. Matěj Stropnický totiž nejenom že za suveréna ve městě nepovažuje developery, ale obec, on říká i takovéhle věci:

[Zeptala jsem se záměrně, neboť o vás je známo, že nemáte auto.]
Ale já nechodím jen pěšky, pochopitelně se přepravuji veřejnou dopravou a na celostátní úrovni železnicí. A to už je zelené téma.

[Jste zkrátka vzorový zelený. Nevlastníte vůz, bydlíte v podnájmu, nemáte cenné papíry. Někoho možná napadne, že když jste tak nemajetný, jdete si do velké politiky přivydělat.]

Jasně. Ta otázka se nabízí. (…) Mě majetek obtěžuje a zdržuje. Snažím se ho ze svého života eliminovat, jak to jen jde. Tady vidíte můj telefon (ukazuje starou Nokii), navíc jsem dost antitechnický typ. V dubnu se mi rozbil domácí počítač, uběhl květen, červen, trochu mi chyběl, ale pomalu přestal, a tak jsem si nový nekoupil. Nemám spotřebiče ani sporák. (…) Jediné, co mám doma, je velká knihovna. Nevím, proč bych měl chtít zbohatnout. Peníze a majetek mě nelákají, protože mi nic nového neumožňují, naopak berou čas.

Pro systém není nejnebezpečnější ten, kdo ho chce svrhnout, ale ten, nad kým nemá systém žádnou moc. A Matěj Stropnický se zdá být právě takovým mužem mimo, na kterého systém nemá páky, protože mu jako úplatek nabízí něco, o co Stropnický ze své podstaty neumí. A systém je tak zahleděný do sebe, že ničím jiným než majetkem korumpovat nedokáže. Tohle bude – doufejme! – ještě zajímavé.

Přeřvat pravdu


Na první pohled to skoro to vypadá, že tématem číslo jedna, které plní zprávy i komentáře, je dnes ukrajinská krize. Ale ač by tomu tak být mělo, protože máloco je důležitější, než občanská válka za humny, tak ve skutečnosti se o Ukrajině mluví velice málo a místo toho se mluví – o Rusku: hrozí se Ruskem, straší se Ruskem, Rusko se posuzuje, Rusko se odsuzuje, proti Rusku se pod záminkou ukrajinské krize vede systematická kampaň. A proč? Možná právě proto, aby se nemuselo mluvit o Ukrajině, o démonech probuzených rámusem Majdanu, o angažmá Západu a o jeho zájmech.

Pokračovat ve čtení „Přeřvat pravdu“

Suveréénitáá


Komunisté se jezdili do Moskvy učit, demokraté si jezdí do Washingtonu pro instrukce a na kobereček. Jestli přišel někdy čas se stydět za českého politika, tak nebylo kvůli pár obhroublým výrazům prezidenta Zemana, ani kvůli jeho konstruktivnímu a nekonfrontačnímu přístupu k Rusku, ale včera kvůli servilitě premiéra Sobotky hraničící se zbabělostí, který se neohradil proti vměšování se amerických představitelů do vnitřních záležitostí ČR a nezastal se svého prezidenta před neomaleným kádrováním jakéhosi amerického senátora (Senátor McCain se opřel do Zemana kvůli jeho sympatiím k Rusku), ale naopak ve zjevné snaze zalíbit se svým americkým protějškům (nebo by snad bylo na místě napsat pánům?) vypeskoval náměstka ministra zahraničí za to, že nedělá politiku podle požadavků USA (Vláda se hlásí k Havlovu odkazu a náměstek Drulák to musí respektovat). Samozřejmě, že lze s USA spolupracovat a vyhovět jim, když o to požádají, ale aby USA údajně suverénní Česko takto úkolovaly a český premiér ve Washingtonu v uctivém předklonu úslužně žmoulal čepici a dělal americké administrativě poslíčka, to je trochu moc. Ale snad teď alespoň Češi lépe pochopí, jak to s tou naší svobodou a suverenitou vlastně je. Jestliže pod Moskvou byla naše suverenita omezená, alespoň se poctivě přiznávalo, jak to s ní vlastně je. Pod Washingtonem je naše suverenita pro změnu sdílená, což evidentně znamená tolik, že nám USA na revanš za to, že jsme jim dovolili si část naší suverenity vzít, dovolují jim sloužit. Přiznejme si poctivě, že rozdíl mezi Moskvou a Washingtonem je pouze kosmetický.

Spor o masakr


Prezident Zeman řekl, že 17.listopadu 1989 se na Národní třídě žádný masakr nekonal, že to byl jen standardní policejní zákrok a že on to musí vědět, protože tam byl. A hned to schytal ze všech stran, že to tedy masakr byl a basta a že by se měl stydět takhle zlehčovat slavnou revoluci. Mohla by to být jen další kost, kterou Zeman předhodil vzteklé pražské kavárně a teď se náramně baví, jak zase tancuje podle jeho píšťalky, ale tentokrát jde o mnohem víc – o zakladatelský mýtus nového režimu. Zakladatelské mýty totiž nemohou být všední, ale musejí být slavné a hrdinské. Kdyby se tehdy lidé v poklidu sešli a zase rozešli, aniž by potkali jediného policajta, a přitom se dohodli, že už toho mají dost a chtějí změnu, tak by ten starý režim sice také skončil, protože o něj už prostě nikdo nestál, ale dnešní elita by nemohla odvozovat svoji legitimitu od prostého faktu, že tam tehdy byla. Proto musí být na 17.listopad 1989 vzpomínáno jako na masakr, bez ohledu na to, že se jednalo o zákrok, který byl sice brutální, ale nijak zvlášť nevybočoval ze západoevropského standardu policejní brutality. Pojem masakr by měl zůstat vyhrazen pro situace, kdy umírají lidé a krev teče proudem, což při vší úctě 17.listopad 1989 – na rozdíl od Majdanu, Tchien-an-men nebo Amritsaru –  nebyl. Měl by, ale nezůstane, protože musí posloužit k oživení revolučního étosu notně pošramoceného kocovinou z polistopadového vývoje. Každá revoluce potřebuje své mučedníky a když nejsou, tak se musejí vyrobit.

Sváteční chvilka poezie


Bytostný disident, marxist levý Egon Bondy na dnes aktuální téma, o jehož dnešní aktuálnosti nemohl před 25 lety nikdo vědět, ale tušit měl a mohl každý (tušili jen nemnozí):

Jak jste věřili ve svobodu
A zbyla z ní svoboda obchodu
t. j. podvodu
Zalízt pod vodu
a tam utopit byste se měli
vy co jste na Václaváku v nadšení vyváděli
To co jste chtěli jste dostali:
zas vám akorát nasrali
A rvát vlasy by si měl pan Havel
jak to s váma sválel

Pokračovat ve čtení „Sváteční chvilka poezie“

Čí je Donbas?


Čí je země? Státu, který kolem ní nakreslil své hranice, nebo lidí, kteří v ní žijí? Otázka, která měla dávno patřit historii, ale jak ukazuje krize na Ukrajině, tak je pořád velmi žhavá a bolestivá. A jestli na ni chceme v souvislosti s Ukrajinou hledat odpověď, měli bychom hledat rychle, dokud vůbec nějaká Ukrajina existuje a dokud v ní nějací lidé žijí, dřív než se změní v jedno velké krematorium.

Pokračovat ve čtení „Čí je Donbas?“

Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu


Hrůza! Skandál! Konec světa! Premiéři podávají demise, občané píší petice, okrašlovací spolky přecházejí do ilegality a slabší povahy páchají sebevraždy. Co se děje? Taková prkotina – pan prezident mluvil sprostě. Samozřejmě, že by prezident sprostě mluvit neměl, samozřejmě, že ta tři sprostá slova v interview pro ČRo byla přesně o tři víc, než bylo nezbytně nutné, ale jestli je vulgarita pana prezidenta problém, tak jeho kořeny je třeba hledat jindy a jinde.

Pokračovat ve čtení „Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu“

ANO, proč ne?


V právě skončených komunálních volbách opět bodovalo hnutí ANO (oficiálně ANO 2011) agromagnáta a ministra financí Andreje Babiše a profesionální komentátoři začali hned komentovat, jak k tomu ten svět přijde, že má takové úspěchy hnutí bez programu a jasného ideového zakotvení a že to bude nejspíš chyba ve voličích. Etablované politické strany, zejména ty, které sami masám ordinují konkurenci až za hrob úplně na všechno, se pro změnu pohoršují, jak k tomu přijdou, že je válcuje nekalá konkurence, a že to bude nejspíš chyba ve voličích.

Pokračovat ve čtení „ANO, proč ne?“

Nejjalovější kampaň všech dob


No dobře, tak jsem si trochu zapřeháněl, určitě přijde ještě nějaké jalovější, ale z těch předvolebních kampaní, které pamatuji, je ta před letošními komunálními volbami opravdu ta nejjalovější. V letošní kampani strany a kandidáti nejenom že nenabízejí nic, co by lákalo toho či onoho volit, ono v ní není ani nic co by jednoho namíchlo tak, že by dotyčné v žádném případě nevolil. Všichni kandidáti jsou letos zaměnitelní asi jako europiva, všechny stranické prezentace jsou na jedno brdo. Všichni mají v popředí pretendenta na lokálního satrapu, kterého zezadu podporuje jeho stranický šéf, všichni okupují veřejný prostor obřími přenosnými hranatými falusy (které ještě minule neměl nikdo) a všichni nabízejí, že budou uklízet. A také dokonalosti dotáhli mantru o tom, že na komunální úrovni jde klasické dělení na levici a pravici stranou, když levice nabízí kriminalizaci bezdomovectví a pravice regulaci developerů. Kde jsou ty časy, kdy kmotříčci lapaným ptáčkům alespoň pěkně zpívali. Dnes jsou jaloví a bezradní a vůbec nemám dojem, že by to byl nějaký rafinovaný způsob, jak obloudit voliče. Spíš to vypadá, že tohle je to jediné, v čem nelžou.