Tagged: Řecko

Jak vyřešit řecké dluhy metodou deimaginace


A co ty řecké dluhy prostě škrtnout? Ne, počkejte, vážně, komu z vás doma něco chybí, protože si to půjčili Řekové? Hrnce, peřiny, auta, víno, peníze, prostě cokoliv? Nikomu nechybí nic, je to tak? Ani těm Němcům nechybí nějaké lokomotivy, které by jezdili v Řecku, nebo ropa, kterou by jim půjčili. Zkrátka a dobře, nikomu nikde nic reálného nechybí, řecké dluhy jsou pouze imaginární – jsou to jen zápisy v účetních knihách, nebo záznamy v počítačových databázích. Že se musí Řekům něco upsat, aby se to mohlo Němcům připsat, je pouze úzus, dohoda, kterou lze změnit. Přirozeně, že by to nebylo snadné, nikoliv technicky, ale mentálně – spoustě lidé by se s v takovém okamžiku zhroutil svět, pro řadu lidí by takové řešení znamenalo stejně radikální (čili nemožnou, nemyslitelnou až nežádoucí) změnu myšlení, jako svého času tvrzení, že Země je kulatá, nebo že i Indiáni mají duši. Ale možné to je. Samozřejmě, že nikoliv v rámci současného systému, ale mimo něj již ano. Stačí udělat krok stranou, podívat se na problém z jiného úhlu a řešení je nasnadě. No vážně, co tak hrozného by se stalo, kdyby se pár fiktivních čísel nahradilo jinými? Když si tak dobře umíme představovat, že dluhy existují, tak bych snad zvládli představit si i to, že jsou splacené, neexistují, že nikdy neexistovaly? Je to jen o imaginaci. Nebo naopak o jejím omezení.

Reklamy

Řecká tragédie


Toto píše Tereza Spencerová ve svém komentáři Budoucnost v řeckých rukou v dnešní tištěné E15:

Většina miliard na pomoc Řecku se zemi obloukem vyhnula a skončila u soukromých věřitelů, tedy vesměs u německých a francouzských bank. Jinými slovy, Řekové faktickým rozvalem svého státu draze zaplatili za udržení bankovního systému těchto zemí. (…) Starší lidé podle průzkumů mohou hlasovat pro Trojku. Bez ohledu na vše kolem totiž stále ještě mají své penze a alespoň nějaké jistoty. Zatímco mladí jsou už beztak chudí a nezaměstnaní a tak nemají co ztratit. (…) První spekulace opatrně naznačují, že pokud se výsledek [referenda, poz. red.] nebude západním věřitelům líbit, může zasáhnout armáda.

A do toho přicházejí další „optimistické“ zprávy, jako že v Řecku docházejí léky. Řecku – přesněji řečeno Řekům – reálně hrozí humanitární katastrofa. A to se prosím neděje někde daleko od Evropy, nebo na jejím prahu, ale přímo v Evropě. Jako kdyby se Evropa vracela k tradici vnitřní kolonizace. Kolébka demokracie Řecko zřejmě již brzy na vlastní kůži pozná, jak chutná demokracie ve variantě NATO, tedy nikoliv volby, parlamenty a dělba moci, ale úroky, jistiny, spekulace a banky. Řecká tragédie bude ovšem nevyhnutelně i naší tragédií, protože i my jsme Evropané.

Nejlepší je odpustit


Je celkem jedno, jak dluh Řecka vznikl, zda nezodpovědným počínáním Řeků, nebo nezodpovědným či vypočítavým počínáním věřitelů, podstatné je, že existuje a že je tak vysoký, že je prakticky nesplatitelný. Jaký má v takové situaci smysl trvat na jeho splacení? Nekompromisní trvání na jeho splacení povede jedině ke zhoršování situace a dalšímu sociálnímu a hospodářskému úpadku Řecka a tedy k ještě menší schopnosti a ochotě (!) splácet. Neudělali by věřitelé lépe, kdyby se toho, co stejně nemohou nikdy získat, vzdali rovnou a dluh Řecku odpustili? Tím spíše, že ty peníze nikde chybět nebudou, protože ani teď je věřitelé nemají, když je půjčili Řecku. Jediné, co by se změnilo, by byla bilanční suma příslušných účtů, ale pokud mají věřitelé sami někomu platit, stejně budou muset získat prostředky jinde, protože peníze z Řecka prostě nejsou a nebudou. Vymáhat reálně nevymahatelné, nebo dluh odpustit a odepsat je z finančního hlediska prašti jako bouchni, rozdíl je jedině v hledisku etickém. Problém je jedině v tom, že neoliberalismus odpouštět neumí.

Půl království za Syrizu


Vy už možná víte, jestli se „země zachvěla“ podařil a Syriza v řeckých volbách zvítězila, nebo jestli nakonec (podle posledních zpráv jedině velmi těsně) uspěly konvenční, systémově konformní strany. Ale i pokud Syriza neuspěje (to se pozná podle zemětřesení, které způsobí kameny padající ze srdcí evropských bankéřů a politiků), pořád může sloužit jako inspirace nejenom pro českou levicovou scénu. Takto hovoří Theodoros Paraskevopulos, komunista a poslanec Syrizy:

Celý příspěvek