Sdílený byt


Víkendový protest připomněl kontroverze ohledně tzv. sdílení bytů přes platformu Airbnb. Proč jsem zdůraznil sdílení? Protože ve většině případů o žádné sdílení nejde a byt není sdílený jenom proto, že je obchod, jehož je předmětem, uzavřen na portálu, který sdílení umožňuje a snad na něm kdysi i začínal. Takže jak to s tím sdílením bytů a navazujícími regulacemi a povinnostmi vlastně je?

Pokud bydlím sám ve velkém bytě, kam se ještě někdo vejde, můžu byt sdílet s někým dalším, s kým se podělím o místo a o náklady. Ať již formou klasického podnájmu, nebo krátkodobě přes nějaký portál. To není třeba nijak zvlášť regulovat ani danit.

Pokud jedu na čtrnáct dní na dovolenou, můžu na těch čtrnáct dní byt někomu přenechat, alespoň bude využití a někdo mi zalije květiny. To není třeba nijak zvlášť regulovat, ani danit.

V obou uvedených případech se totiž dělím o byt, ve kterém žiji, tj. užívám ho pro vlastní potřebu. Pokud ovšem nesdílím byt, ve kterém žiji, ale pronajímám pět dalších bytů, které vlastním, tak už to není sdílení, ale podnikání, která může a musí být regulováno a daněno.

Pod zmínkami o protestu a morální podpoře pražského primátora, které se protestujícím dostalo. se ovšem okamžitě vyrojilo strašení komunismem, který by prý regulace tohoto byznysu znamenala, a šermování „úctou k soukromému vlastnictví“. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví ovšem končí tam, kde začíná veřejný zájem, což je myšlenka zcela samozřejmá v Německu či Rakousku, ale div ne kacířská v Česku. Nicméně i bez toho lze nároky „airbnbařů“ na nedotknutelnost odmítnout a zcela si přitom vystačíme s onou „úctou k soukromému vlastnictví“. V soukromém vlastnictví totiž není jen pronajímaný byt, ale ale i ostatní byty v domě. A vlastníci ostatních bytů mají též nárok na „úctu ke svému soukromému vlastnictví“, která není o nic menší jenom proto, že oni na svém bytě nevydělávají, ale žijí v něm.

Nenapadá mne nic, co by se dalo k tématu dodat a co by mohlo jakkoliv zpochybnit možnost a nutnost „sdílení“ bytů přes Airbnb regulovat a danit.

Svoboda těch nejbohatších nás vykořisťovat


Výtah z brilantního textu (liberálové, klidně se poserte, jen mi ty svoje sračky tady nepatlejte) George Monbiota  Svoboda – pro koho a na čí účet?

Když think-tanky či miliardáři vlastněná média volají po svobodě, dávají si dobrý pozor, aby náhodou nedali najevo, čí svobodu přesně mají na mysli. Víc než co jiného ale miliardáři a jimi řízené organizace požadují svobodu od čehosi, čemu říkají „nesmyslné regulace“. Co se tím však ve skutečnosti myslí, jsou opatření na ochranu veřejnosti před nekalými praktikami či vedlejšími důsledky podnikatelské činnosti.  Nemusíte superbohaté poslouchat příliš dlouho, abyste pochopili, že mnozí z nich vnímají sami sebe jako „nezávislé“, jež Friedrich Hayek oslavuje v Ústavě svobody, či se vidí být Johnem Galtem, který vedl vzpouru miliardářů proti vládě v románu Atlasova vzpoura od Ayn Randové. Tak jako Hayek považují svou svobodu od demokratické společnosti za nezadatelné právo, bez ohledu na škody, které způsobí ostatním, či dokonce sami sobě. Svoboda, která je nám slibována, znamená svobodu těch nejbohatších nás vykořisťovat. Kdykoli proto slyšíme slovo svoboda, měli bychom se ptát sami sebe: „Svoboda pro koho? A na čí účet?“

Mýtus samoregulace


Viděl jsem včera kus předvolební debaty, kde se zrovna hádal Liška s Teličkou o ochraně spotřebitele. Liška razil tezi, že ochrana spotřebitele je možná pouze pomocí státní regulace, nejlépe na úrovni EU, Telička mu vehementně oponoval, že regulace jsou k ničemu, že mnohem lépe bude fungovat samoregulace průmyslu a že žádné státní regulace nejsou potřeba. Od Babišova koně se dá asi jen těžko čekat, že by řehtal jinak, ale ať už tomu sám věří (vypadal, že ano), nebo ne, je evidentní, že někteří lidé právě takto přemýšlejí. Škoda, že pan Telička ani nikdo jiný nevysvětlil, proč by to průmysl dělal a jak by to mohlo fungovat? Proč by průmysl k nějakým samoregulacím přistupoval a proč by sám sebe omezoval? Proč by průmysl platil náklady vyšší, než je nezbytně nutné, proč by platil náklady, které může přenést na někoho jiného? Proč by kterýkoliv podnik něco takového dělal, když by konkurence, která by to neudělala (a proč by to dělala, když by nemusela?), získala výhodu? Proč by se kapitalista zříkal části renty, kterou může vytěžit, ve prospěch někoho jiného? Kdyby totiž samoregulace podniků v kapitalismu mohla fungovat, nikdy by se nemohlo dařit komunistickým a sociálně-demokratickým hnutím, protože by po nich nebyla poptávka, prostě nebyla potřeba. Desítky let zápasů o lidská, občanská a sociální práva jsou důkazem toho, že samoregulace průmyslu v kapitalismu nefunguje.

Průlom, nebo průvan?


Dneska to mají české zpravodajské servery jako přes kopírák: Průlom: Banka musí vrátit poplatky, rozhodl první soud (Aktuálně.cz), Soud vydal průlomový rozsudek: Banka musí vrátit poplatky za vedení úvěru (IHned.cz), Průlomový verdikt: Banka musí klientovi vrátit poplatky za vedení úvěru (Novinky.cz). Jak nemám rád banky, tak si nejsem úplně jistý, že je to dobrá zpráva. Nejde o zvýšené náklady, které si banky zahojí na klientech jinde a jinak (zahraniční matky je ze své dividendy nebudou platit zcela určitě), ale princip, podle kterého klient není tak úplně zodpovědný za to, jakou smlouvu s bankou uzavřel, i když se tak stalo svobodně a dobrovolně. Tu hypotéku si klient přece brát nemusel a když už si ji bral, tak věděl, za jakých podmínek, a inkriminované poplatky byly jedna z nich. Pokud by banka existenci poplatků klientovi tajila, nebo mu je začala účtovat až po uzavření smlouvy, potom by byla na místě, aby je klientovi vrátila, ale pokud se tak dělo od začátku na základě pravidel, s nimiž byl klient srozuměn? Jak jsem zastánce regulace obecně a regulace velkého byznysu zvlášť, tak jsem v tomto okamžiku poněkud skeptický, zda ten průlom neudělá zbytečný a nedomyšlený průvan v našem právním řádu. Kdyby se soudy raději pořádně podívaly na zoubek exekutorům, spekulantům a poplatkům ve zdravotnictví.