Tagged: stát

Letité české mindráky


V sobotních LN dostal podnikatel (zřejmě zásadní kvalifikace pro publikování v novinách) Sekyra prostor o otištění své poněkud konfúzní a eklektické eseje Návraty české otázky, ve které z důvodů, které nejsou zcela zjevné, přičemž jako nejpravděpodobnější se jeví, že zase budou nějaké volby, semlel Masaryka, Patočku i Havla. Nicméně jeden odstavec je velmi poučný a aktuální, neb ukazuje, jak letité a hluboce zakořeněné jsou české mindráky ze Západu, které jsou i dnes hnacím motorem té části české společnosti, která sama sebe považuje za intelektuální a morální elitu:

Pekař (…) uznal, že husitství je“nejvýznamnějším příspěvkem k budování „evropské osvěty“, na rozdíl od Palackého však připomněl, že jde o podíl v „myšlenkové a mravní snaze, již k nám vnesla cizina,“ neboť „autonomie českého vývoje je omezena“ evropským duchovním vývojem, který je „nejdůležitějším faktorem našich dějin a hlavním tvůrcem našeho osudu“

Rovněž Patočka si později všiml, že „Západ má sklon vidět u nás jen odvozeniny a napodobeniny.“ (…) Z toho vyplývá, že pokud usilujeme o tvořivou kontribuci k vývoji Západu, musíme být „západnější než Západ sám“.

Kolik malosti ve slovech mužů, kteří jsou automaticky řazeni mezi intelektuální a mravní velikány, kolik škemravé devótnosti. Vždyť co jiného je zde v podstatě navrhováno, než sofistikovanější forma tzv. kargokultu? Bohužel, jak již bylo řečeno, tato potřeba být papežštější, než papež, je pro nezanedbatelnou část českých (samozvaných) elit natolik určující, až se stává totalitární karikaturou jakýchkoliv pokrokových snah a zcela paralyzuje a sabotuje veškeré alternativní možnosti a směry. Přesně v duchu hesla: „Raději se mýlit s Německem, než mít pravdu s Ruskem. Již 100 let.“

Reklamy

Ecce občanská ústava


Tak jsem si přečetl tu tzv. Občanskou ústavu, o níž padla v poslední době několikrát zmínka v komentářích, a musím konstatovat, že jsem z ní dost zklamán. Především proto, že není psána „zelené louce“, ale je naroubována na v současnosti platnou ústavu České republiky, čímž přichází o jakýkoliv revoluční potenciál a stává se jen kosmetickou evoluční změnou.

Základní principy zůstávají stejné, jen jen k nim na vícero místech připsáno referendum a tzv. občanské komise. Ty představují asi nejslabší místo návrh, protože není nikde definován mechanismus jejich konstrukce a destrukce a není ani jasný jejich mandát, protože na některých místech schvalují, zatímco jinde je řečeno, že mají jen poradní funkci.

Vzhledem ke klíčovému postavení referenda a jeho častější aplikace mi chybí jasná deklarace toho, bude-li probíhat klasicky papírově či elektronicky. I když je možné nechat tyto detaily na prováděcí předpisy, myslím, že v takto koncipované ústavě by měly být deklarovány přímo v ní.

Navrhovaný přechod z premiérského na prezidentský systém postrádá zjevný účel, podobně jako nekoncepční připsání věty o tom, že „Přerušení těhotenství může být provedeno v souladu s příslušným zákonem.“

Suma sumárum není v návrhu tzv. Občanské ústavy nic, co by mi vyloženě vadilo, ale také v něm nenacházím nic, co by její přijetí podporovalo. Nevidím žádné problémy, které by takováto změna ústavy mohla vyřešit. Většina našich problémů je totiž řešitelná v rámci současné ústavy a jejich příčinou není málo referend či nejasné postavení prezidenta, ale (ne)úroveň politické kultury a kvality občanské společnosti, které ovšem žádný zákon nezmění.

Bohatým jdou daně k duhu


Oblíbený mučednický mýtus bohatších lidí, živený zejména liberály všech druhů a barev, říká, že stát a daně ničí bohatším lidem prosperitu a kdyby jich nebylo, tak by ti bohatší měli všeho více za méně a v lepší kvalitě, protože by si to kupovali přímo za vlastní na volném trhu. Jak ovšem D. Prokop v článku Úvod do praktické sociologie: Rub a líc progresivní daně (to je ten článek, který jsem si přečetl až na Sealovo doporučení, ale dobře jsem udělal a vy byste měli také), tak realita je poněkud odlišná a složitější:

Druhým argumentem je fakt, že pokud se omezíme na pracující populaci, které se daně týkají, jsou to často bohatší lidé, kdo nepřímo více těží z fungování státu. Chudší pracující sice dostávají některé přídavky, ale jejich objem není nijak závratný. Bohatší lidé kupují více zboží, jehož pohyb i cena závisejí na veřejné infrastruktuře. Jsou častěji klienty finančních a dalších služeb, jejichž férové fungování je závislé i na státním dohledu a regulaci těchto prostředí. Více využívají služby v oblastech kultury nebo sportu, které stát podporuje. A zejména těží z veřejného vysokoškolského vzdělávání. Jedinec s ním dosáhne vyššího platu, z daní ho však platíme všichni.

Čí je Donbas?


Čí je země? Státu, který kolem ní nakreslil své hranice, nebo lidí, kteří v ní žijí? Otázka, která měla dávno patřit historii, ale jak ukazuje krize na Ukrajině, tak je pořád velmi žhavá a bolestivá. A jestli na ni chceme v souvislosti s Ukrajinou hledat odpověď, měli bychom hledat rychle, dokud vůbec nějaká Ukrajina existuje a dokud v ní nějací lidé žijí, dřív než se změní v jedno velké krematorium.

Celý příspěvek