Tak jsem si přečetl tu tzv. Občanskou ústavu, o níž padla v poslední době několikrát zmínka v komentářích, a musím konstatovat, že jsem z ní dost zklamán. Především proto, že není psána „zelené louce“, ale je naroubována na v současnosti platnou ústavu České republiky, čímž přichází o jakýkoliv revoluční potenciál a stává se jen kosmetickou evoluční změnou.
Základní principy zůstávají stejné, jen jen k nim na vícero místech připsáno referendum a tzv. občanské komise. Ty představují asi nejslabší místo návrh, protože není nikde definován mechanismus jejich konstrukce a destrukce a není ani jasný jejich mandát, protože na některých místech schvalují, zatímco jinde je řečeno, že mají jen poradní funkci.
Vzhledem ke klíčovému postavení referenda a jeho častější aplikace mi chybí jasná deklarace toho, bude-li probíhat klasicky papírově či elektronicky. I když je možné nechat tyto detaily na prováděcí předpisy, myslím, že v takto koncipované ústavě by měly být deklarovány přímo v ní.
Navrhovaný přechod z premiérského na prezidentský systém postrádá zjevný účel, podobně jako nekoncepční připsání věty o tom, že „Přerušení těhotenství může být provedeno v souladu s příslušným zákonem.“
Suma sumárum není v návrhu tzv. Občanské ústavy nic, co by mi vyloženě vadilo, ale také v něm nenacházím nic, co by její přijetí podporovalo. Nevidím žádné problémy, které by takováto změna ústavy mohla vyřešit. Většina našich problémů je totiž řešitelná v rámci současné ústavy a jejich příčinou není málo referend či nejasné postavení prezidenta, ale (ne)úroveň politické kultury a kvality občanské společnosti, které ovšem žádný zákon nezmění.
Tribun 
Občanská ústava je už ze své podstaty „neústavní“ a jedná se už o rétorický nesmysl asi jako by se řeklo, že anarchie má řád anebo stát přijal „liberální nařízení“…Občanské vlády bych se bál asi stejně jako Robespierrovic „Výboru pro veřejné blaho“..:-)
To je ovšem blbost, to co píšete, protože potom by byly neústavní i veškeré volby. Nehledě k tomu, že ústava jakožto nejvyšší zákon nemůže být neústavní. Jaká jiná, než občanská, je ze své podstaty jakákoliv ústava? Můžete tvrdit, že taková ústava by nebyla liberálně-demokratická, což je docela dobře možné, ale není to nic proti ničemu, neb liberální demokracie je jen možnost, nikoliv nutnost. Ono nebýt neústavní počínání politiků (a tady už není na nějaké uvozovky místo), tak by občané žádnou svoji „občanskou“ ústavu nevymýšleli.
Problém je, že ústavu neformuluji občané, to je možné jen v anarchii, kde neexistuje právní autorita, která by byla znala takových právních mechanismu, aby nedošlo ke zvuli, v tomto případě občanské, byť by byla skutečně kolektivním výtvorem nejen uzkou Robespierrovou klakou občanských radikálů..V kolébce demokracie, USA, ústavu také neformulovali samotní občané, ale Konvent, tedy zastupitelské shromáždění, její hlavní autor však byl především James Madison, vystudovaný politický filosof.
Ale v jiném kontextu byste jistě říkal něco o osobní odpovědnosti a odsuzoval paternalistický stát. A ejhle, najednou je občan nesvéprávný a musí ho vést za ruku autorita.
ta nemá se státem nic společného – ale se základem dnešní demokracie – parlamentarismem – tedy zastupitelskou podobou demokracie. Referenda ve Švýcarsku ani v USA nemají právo sahat na federální zákony a už vůbec ne na posvátnost ústavy. Ta je něco jako svatební roucho otce zakladatele, na které se sahá jen v bílých rukavičkách a navíc to může dělat jen kurátor či kunsthistorik.
Parlamentarismus je ovšem řešení problému komunikace a interakce, který je v dnešní době čím dál méně aktuální, pokud již přímo nezmizel. Posvátnost ústavy? Každou ústavu napsali nějací lidé a jiní lidé ji mohou změnit. Ústava je věc dohody, nikoliv zjevení. Tímhle jste se z pole racionální debaty posunul na pole metafyziky, tedy do outu.
Původní návrh Milana Valacha nikdy nebyl považován za dogma, ale vždy za základ diskuse. Ta pokračovala např. tady:
http://www.cesky-dialog.net/clanek/6647-obcanska-ustava/
Koneckonců nemůžete čekat, že skuteční občanští aktivisté nepodporovaní velikými penězi budou předkládat rovnou učesané návody k použití politiky určené nanejvýš k tomu, aby se následně staly předmětem politického marketingu partají… Samozřejmě že takové iniciativy jako je HzPD nebo Alternativa zdola vyžadují aktivní občany, jenže někde se tu občanskou aktivitu musí lidi naučit – nebo aspoň mít tu možnost. vytváření takových možností a výchova lidí k nim – to je ta masarykovská drobná práce, která tu zoufale chybí, i když jinak má kdekdo TGM plnou hubu. Hospodské nadávání nebo internetové nářky včetně apriorního odmítání cizích návrhů s tím, že „to je zas nějaká blbost“ a „nebude to fungovat“, aniž by nadávající sám s něčím konkrétním přišel, zřejmě takovou formou aktivity nejsou.
Kromě toho mě zrovna u Vás překvapuje Vaše volání po „revolučnosti“ takových návrhů. Jistě víte, jak klasici definovali revoluční situaci. Revoluce rozhodně nepřicházejí tak, že někdo sedne a napíše nějaký manifest, který zvedne lidi a vyžene je do ulic. V dnešní situaci komplexní a vysoce komplikované civilizace by se nemělo bourat, dokud se aspoň nezačalo stavět něco nového. (Což se koneckonců týká i např. všelijakých návrhů na rozbití EU. Mnohem revolučnější by bylo navrhovat, jak ji za chodu přestavět.)
Já také nemám nic proti tomu, že se do toho pustili, naopak to vítám. Jen v rámci svého příspěvku do diskuse tvrdím, že výsledek je zatím (!) nepoužitelný a že je potřeba na té občanské ústavě buď dále pracovat, nebo zkusit jinou cestu. Evoluce je možná bezpečnější přístup, ale revoluce otevírá prostor k promýšlení nových možností. Třeba zda vůbec potřebujeme prezidenta a parlament, jaká má být role ČNB atp. Je víceméně jasné, že tohle prosadit bude nemožné, což ale není důvod k rezignaci, ale výborná příležitost pro promýšlená revolučních inovací.
Bez prezidenta se stát obejde klidně. O pravomoci, které má ten náš, se bez problémů podělí jiné ústavní subjekty.
Jak si ale představujete fungování státu bez voleného orgánu, který má podle drtivé většiny existujících ústav za úkol přijímat zákony a kontrolovat vládu?
No to by právě obstarala ta referenda.
Dovedete si představit přípravu, formulování a přijetí dejme tomu stavebního zákona nebo novelu dopravních pravidel prostřednictvím lidového hlasování?
Anarchista by zajisté pravil, že nepotřebujeme silniční pravidla ani stavební zákon. Možná že skutečně nepotřebujeme podstatnou část dnešní legislativy. Ale za tu dopravu bych se přece jen přimlouvala. Vy zase pravděpodobně za zákoník práce a sociální legislativu. Co vaše fantazie a přijímání novely, která zvýší dávky v nezaměstnanosti a příspěvek na bydlení? Spíš byste se dočkal znovuzavedení trestu smrti než nějaké blahovůle k “nemakačenkům”.
tresen: Tak ještě jedna nápověda k té deliberaci: Právě způsob nastolování témat ke všelidovému rozhodování je pro rozumnou realizaci polopřímé demokracie klíčový. Ten přívlastek „polopřímá“ je klíčový. Ani Milan Valach nikdy nechtěl bezbřehou cochcárnu, kterou tady popisujete, abyste naznačila, že a proč zase něco nepůjde realizovat a proto se o to raději ani nepokusíme…
A jak jsem zjistil, některé pražské městské části a v poslední době i Brno už zkoušejí participativní rozpočty, což by měla být další podstatná složka polopřímé demokracie.
Všimněte si prosím, že tato má poznámka není reakce na návrh „občanské ústavy“, který s parlamentem počítá, ale na Tribunův názor, že bychom se bez něj možná obešli.
tresen: Jo, stavební zákon… Stavební řízení je typická oblast, kde samy stání orgány zkorumpované všelijakými mafiemi porušují zákony v takové míře, že když se pak nějací aktivisti soudí o jejich dodržování, tak to „óřady“ skoro vždycky prohrávají… Zrovna tahle oblast (stejně jako třeba ochrana životního prostředí) potřebuje občanskou aktivitu jako prase drbání.
Zkuste se podívat sem:
frankbold.org
Jo tak pán podporuje ekoterorismus :-)
V tom pravděpodobně nejsme ve sporu. Předpokládám totiž, že nezaměňujete občanskou iniciativu v legislativní oblasti s teorií, že lze bez účasti parlamentu, pouze za pomoci lidového hlasování, dospět k přijetí funkčního zákona podobné komplexity jako je můj příklad.
A proč ne? Pokud je zákon pro občany závazný, měl by být napsaný tak, aby o něm občané byli schopni hlasovat v referendu. Hermetické zákony typu stavebního zákona, zákona o katastru nemovitostí nebo i zákona o daních z příjmu jsou pro demokracii zlo. Tedy tou svojí hermetičností, nikoliv svojí existencí a tím, co upravují.
Ale kým by ten zákon měl být napsaný?
Sborem nezávislých právníků, vedených ušlechtilým záměrem?
Bylo by ho možné schválit nebo zamítnout pouze jako celek anebo po částech?
To jsou otázky, které odpůrci zastupitelského legislativního procesu zřejmě neřeší.
Klidně ho může projednat a vytvořit parlament stejně, jako to dělá dnes, jen s tím rozdílem, že zákonodárná iniciativa by byla rozšířena na všechny občany a finální znění (dnes 3. čtení) by schvalovalo referendum. Technicky to dnes už není žádný velký problém, tím je spíš rozsah, těch zákonů je prostě moc. Z toho jsou dvě cesty: schvalovat v referendu jen ústavní zákony, nebo omezit počet nových zákonů a neměnit legislativu tak často a nespoutaně, jako je to mu dnes.
Ale ano, samozřejmě. Opakuju, že ten můj příklad je pouze reakce na váš nadhoz, že bez parlamentu bychom se obešli.
Dovedu si to představit. Proč by zákony nemohly být hodně obecné, aby si je lidi mohli upravovat podle místních podmínek, které znají určitě lépe než nějaký centrálně řízený orgán státní správy? Anarchisté by jistě pravili, že je to tak v pořádku, pokud se tak stane formou referenda nebo nějakého lidového hlasování. Stát ať si klidně určuje, že se jezdí vpravo. Ale v místě, kde bydlím, bych rád přímo spolurozhodoval o tom, která silnice bude hlavní, kde se dá parkovat a kolik km/hod se dá jezdit v obci. Jinak, pode mých zkušeností, by se bez stavebního zákona mnohem raději obešel nějaký developer či majitel baráku nebo parcely v nějaké historické lokalitě, než zrovna anarchisti. Ti akorát občas obsadí a jinak využijí nějaký ten objekt, který se jeho majitel rozhodl nechat spadnout, protože pro něj má mnohem větší význam samotná parcela než to,co na něm momentálně stojí. Skoro se až zdá, že zrovna tahle forma podnikatelského „anarchismu“ je na rozdíl od squattingu obecně přijatelná, protože soukromý majetek je v dnešním českém vnímání přece nedoknutelný.
Když odhlédnu od názvu, jeví se mi ten návrh jako silně amatérský. Zavádí prezidentský systém, což znamená, že přímo volený prezident je v čele vlády. Jako legrační mi pak přijde ustanovení o povinnosti vlády získat důvěru parlamentu. Parlament může podle toho návrhu odmítat novou vládu klidně po celé volební období. To se klidně může stát, když poslanci vzejdou z jiných voleb než ten, kdo sestavuje vládu. Hlava státu má být navíc volena v jednokolové volbě, což znamená, že vítězem se může stát kandidát, který získal jen dvacet procent hlasů nebo i daleko méně, což má za následek velmi slabý mandát i pro celou jeho vládní sestavu.
Je tam toho víc, ale tohle mě napadlo jako první.
tresen: Zkuste si prosím k tématu přečíst ještě další věci, třeba něco o odpovědnosti politiků vůči voličům a jejich odvolatelnosti. Nebo o nastolování politických témat formou deliberace.
Nejsem proti. Ale proč ta témata zabít způsobem, jaký byl zvolen v tom návrhu? To jest jejich pokus o vtělení do ústavy doprovodit velmi pochybnými ustanoveními na jiných místech?
Návrh například správně uvažuje, že odvolatelnost politiků je uskutečnitelná jen tehdy, když jsou voleni v jednomandátových obvodech. Jenže navrhuje jednokolovou volbu prostou, kdy vítězí kandidát s nejvyšším počtem hlasů a reprezentuje potom třeba malý zlomek voličů svého obvodu. Proč? Co většina voličů, která si toho člověka nepřeje?
Co takhle australský systém, který zohledňuje vůli většiny daleko lépe?
Proti zavedení prvků participativní demokracie nic nemám. V dnešní době by snad nebyl až takový problém zavést elektronické hlasování při schvalování nejrůznějších záměrů na všech stupních.
Ještě mě taky zaujalo, že vyhlášení válečného stavu v případě, že je země napadena, podléhá schválení celostátním referendem. Je tam psáno, že urychleně zorganizovaným. Gripeny jsou v hangárech, vojenské jednotky v pohotovosti, úřad tiskne hlasovací lístky a jmenuje sčítací komise, zatímco nepřítel ze slušnosti obsazuje pouze posečené louky a strniště a na města shazuje propagační letáky.
Válečný stav by snad sám o sobě nepřítele zastavil? Tohle má být ale zřejmě především odebrání bianco šeku NATO. A organizačně je takové referendum snazší, než mobilizace.
Ty občanské komise budou zřejmě cosi jako „akční výbory Národní fronty“.
Nebo Občanské fórum.
S tím rozdílem, že OF nikdo do ústavy necpal a tudíž přirozenou cestou zaniklo.
Na to se dá ovšem dívat i tak, že bylo nelegální.
Jistě. Očima komunistů bylo ve dnech vzniku OF každé spontánní hnutí nelegální.
Vy děláte, jako kdyby komunisté byli jediná vládnoucí moc, která považuje svoji opozici za nelegální.
Ale no tak, Tribune. Copak jsem tu někdy popírala existenci jiných diktatur, než byla ta komunistická?
Zemí, kde neplatilo právo spolčovací, bylo v minulosti hafo a jsou jistě nějaké i dnes.
Pořád se z toho snažíte vynechat tzv. demokracie, jenže i v těch platí, že oponovat lze jen v mezích zákona.
Jenže řeč byla o legalitě občanských sdružení, zakládaných s úmyslem ovlivňovat politiku.
Ne o tom, co zákon vylučuje z veřejného diskursu.
Ostatně není toho mnoho. U nás hlavně snaha o zrušení či potlačení práv a svobod.
Nějak mi uniká podstatný rozdíl.
Rozdíl mezi režimem, který neklade žádné překážky vzniku politických stran, hnutí či spolků, s výjimkou takových, které mají za cíl omezit nebo zrušit lidská práva a svobody, a režimem, který spontánní zakládání stran, hnutí a spolků netrpí, by vám unikat neměl.
Oponování v mezích zákona je v tom prvním případě vymezeno negativně: zákon taxativně stanoví, které „oponování“ není přípustné, vše ostatní se automaticky smí, protože stát ctí svobodu slova a právo spolčovací. Oním omezením pouze chrání toto právo pro všechny, kteří ho nehodlají zrušit.
Pro vás je prostě některá černá bělejší, než jiná, a vůbec vám nedochází, že jsou obě šedivé.
Vy jste jako Klaus s těmi čistými a špinavými penězi. Rozdíl mezi režimem, kde vás vrazí za katr, když se začnete spolčovat, a režimem, kde vám to spolčování zaručuje ústava, je zjevně pod vaši rozlišovací schopnost.
Řeč je ovšem o tom, jestli je rozdíl mezi režimem, ve kterém platí nějaký pravidla, nebo režimem, ve kterém platí nějaká pravidla. Ne o tom, jak vám osobně ta která pravidla vyhovují.
Anebo Mariánské bratrstvo. Valach ovšem předpokládal, že se budou vybírat losem, takže ten, kdo bude zvolen si bude vědom své společenské odpovědnosti. No a protože neměly mít exekutivní pravomoc, tak je tam spíš rozpor mezi jejich poradní a legislativní funkcí.
Jako jeden z největších problémů celého toho návrhu vidím právě ono vědomí společenské odpovědnosti, protože moje zkušenost říká, že v současnosti jím naprostá většina občanů nedisponuje, ať již z vrozených předpokladů, nebo v důsledku mentální kastrace konzumerismem a infotainmentem.
Příklad úspěšného používání deliberace při projednávání a zpracovávání participativních rozpočtů ve španělském Albacete (150 tis. obyvatel) ukázal, že i když ty komise měly jen poradní charakter, žádná radniční garnitura si nedovolila jejich závěry ignorovat ani jednat v rozporu s nimi. A přitom by někdo mohl říci, že způsob jejich ustavování byl nedemokratický: Každá organizace ve městě registrovaná (řádově jich bylo několik set) měla právo do komisí vysílat svoje zástupce, přičemž jak je vybíraly, bylo zcela věcí těch organizací. Nicméně jakmile byly ty komise jednou ustanoveny, návrhy rozpočtu projednávaly zcela otevřeně a demokraticky. Současný stav v Albacete neznám, ale ve Španělsku nebylo prvním případem využívání participativních rozpočtů – první byla Sevilla (už od roku 1979), používal se i v Córdobě a na základě jejich zkušeností (včetně negativních) loni (2016) přistoupil k participativnímu rozpočtování (odlišně od předchozích bez deliberace, což mu mnozí vytýkají) i Madrid. Madridský systém je dost dobře popsán v případové studii tady: http://participedia.net/en/cases/decide-madrid-participatory-budgeting-tool-spanish-capital. Ze studie vyplývá, že aktéři jsou si vědomi různých nedostatků tohoto způsobu rozhodování, ale zatím je příliš brzy na důkladnější hodnocení.
Já bych k tomu snad jen dodal, že za bližší prozkoumání by stálo, proč zrovna Španělsko je zemí, kde se takovýmto iniciativám založeným na přímé demokracii historicky daří. Je to jediná země na světě, kde se dostali do vlády anarchisté (byli v jedné z republikánských vlád za občanské války v letech 1936 – 37) a v regionech, kde drželi většinovou moc (Katalánsko, Aragonie) prováděli tak radikální změny (např. rozdali půdu lidem), že to hrubě nelíbilo ani Kominterně, což nakonec způsobilo zásadní politické rozpory i ozbrojené střety se španělskými komunisty a odchod anarchistů z vlády. A podobná otázka by se dala položit, pokud jde o ekonomickou demokracii – největší výrobní družstevní podnik na světě je baskický Mondragón.
U toho návrhu, který už stejně patří minulosti, mi vadil nejenom ten prezidentský systém, ale hlavně ty jednomandátové obvody. Málokdo si to asi uvědomuje, ale dnešní režim je natolik vyspělý, že jenom jako jednotlivci proti němu nezmůžete prakticky vůbec nic. A přesně do téhle individualistické polohy vždycky směřuje většinový volební systém. Zní to sice hezky, že tak budete volit skutečné osobnosti, ale v reálu tak budete rezignovat na nějaké konkrétní programové cíle, kvůli kterým prapůvodně vznikly politické strany. Samozřejmě, že fatální problém dneška spočívá v jejich degeneraci. Ale tím spíš by receptem k nápravě neměl být volič, který v daných podmínkách bude jako pilná včelka přelétat z květu na květ podle toho, jak se mu ta která barva momentálně líbí. V tom mi Valachovy návrhly vždycky přišly poněkud nebezpečné. Cestu k nápravě bych píš viděl v tom, že se usnadní politický start těm subjektům, které reprezentují nějakou kolektivní vůli. Určitě by se měla snížit hranice jejich volitelnosti na 3% a přestavět celý systém poslaneckých a stranických brebend, který v současné podobě výrazně zvýhodňuje zavedené politické strany a jejich představitele. Ale i pak to bude samozřejmě především o samotných voličích, protože funkčnost zastupitelské demokracie je založena na předpokladu, že voliči nechodí jenom jednou za čas k volbám, ale jsou trvale politicky aktivní. No a ta aktivita v první řadě znamená, že patříte k nějakému konkrétnímu společenství, v jehož rámci si spolu s dalšími lidmi vyjasňujete svoje názory což je dozajista jiná situace, než když vám někdo jako alternativu nabídne třeba přímou volbu prezidenta ale vy, coby jednotlivec, máte k dispozici jako korelativ tak akorát ten pověstný mediálně virtuální vesmír.
I když snížíte nebo úplně zrušíte uzavírací klausuli, stejně to s největší pravděpodobností urve nějaký Babiš investicí do marketingu a nový subjekt, i když se do parlamentu dostane, na tom bude jako dnes SPD – nikdo nikdy už o něm neuslyší. Ale jinak s vámi souhlasím, vaše postoje jsou realističtější, než idealismus Občanské ústavy.
Maximalistické návrhy idealistů jako byl Valach mají jednu velkou výhodu: Při jednání je z čeho ustupovat. Je ovšem nutno stanovit si nejzazší hranici, na kterou chceme ustoupit.
Dneska jde spíš o to, aby si lidé zbytečně nekomplikovali nebo snad dokonce neuzavírali cestu do budocna, až se třeba budou chtít probrat z toho dnešního omámení. Nemyslím si totiž , že by dnešní problémy šly zlomit nějakým zazračným technickým řešením. Platí to jak o těch lidových referendech, které několikrát dokázal obratně využít třeba i nacistický režim, tak i o té české přímé volbě prezidenta, která byla zavedena bez toho, aby se už dopředu řešilo to, co to bude znamenat z hlediska klasického dělení moci. Současná situace je taková, že prakticky už neexistují ani ty tradiční partaje, protože sice používají nějaký historický label, ale v reálu fungují už jenom jako volební strany. To je také jeden z důvodů, proč si nejdřív Bárta a po něm Babiš mohl tak snadno založit politické hnutí, které se pak dostalo do parlamentu tím způsobem, že okopírovalo praktiky, které typicky používají dnešní tzv. tradiční strany.
Snížení volební klauzule proto beru hlavně jako částečné vyrovnání možností pro ty subjekty, které by jinak zrovna kvůli těm penězům neměly žádnou šanci. No a pokud to časem pochopí i voliči, je to i cesta, jak resucitovat původní parlamentní demokracii. Viz příklad Řecka: Zdola vzniklá SYRIZA tam dneska plní úlohu klasické sociálně demokratické strany, protože její předchůdce PASOK dílem dojel na blairismus a dílem se totálně zdiskreditoval, protože v praktické politice na první místo postavil stranické prebendy a klientelistické zájmy. Pro české zarputilé bojovníky proti systému samozřejmě tahle řecká resuscitace soc. dem. programu spíš představuje zradu původního lidového nadšení, ale v daném reálu je to pořád mnohem přijatelnější varianta, než kdyby tam tu „antisystémovou“ alternativu začal vytvářet Zlatý úsvit.