Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR


Pozn.: Jak jsme měli včera ty oslavy výročí vstupu do NATO a s tím spojené možnosti (a povinnosti) podílet se na válečných zločinech, a hodně z vás mě při té příležitosti přesvědčovalo, že NATO ne největší výdobytek od vynálezu elektrického křesla, tak jsem si vzpomněl, že jsem si kdysi pořídil tento výtah z jednoho článku, a přišlo mi to jako dobrá příležitost ho konečně zveřejnit.

Výtah z článku Kdo skutečně vztyčil Berlínskou zeď?. Otázka zni, když si odmyslíme hodnotící soudy, jsou tam někde faktické chyby? Nevím, jak vám, ale mě to takhle dává mnohem větší smysl, než je ten oficiální západní narativ, který má blíž ke katechismu, než k dějepisu. (Kecám, vím.)

Pokračovat ve čtení „Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR“

Američané válku ve Vietnamu prohráli


Tvrzení, že Američané válku ve Vietnamu prohráli, není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Už mnohokrát jsem se setkal s mýtem, nikoliv nepodobným tomu, který byl tolik oblíbený ve Výmarské republice, že Američané válku ve Vietnamu neprohráli, ale že je k ústupu donutili zrádci a zbabělci doma, kteří nechtěli pokračovat ve spravedlivém boji za správnou věc.

Jak ovšem ukazuje Erik Siegel ve svém referátu o dokumentární sérii Kena Bursta The Vietnam War, Američané válku ve Vietnamu prohráli i vojensky, protože nedokázali naplnit své strategické cíle. Cílem USA ve vietnamské válce totiž nebylo obsazení území – Američané těžce dobyté pozice často po pár dnech opouštěli jenom proto, aby je za pár týdnů znova dobývali – ale vyčerpání nepřítele. Americká strategie byla založena na tom, že způsobí Severnímu Vietnamu ztráty takového rozsahu, že se stáhne a na své strategické cíle rezignuje on. Tato strategie ale USA nevyšla. Přestože ztráty způsobené nepříteli byly skutečně masivní – jenom mrtvých v celé válce byly 3 milióny, i když ne všichni jdou přímo na konto Američanů, na které je  zato třeba přičíst tisíce postižených dětí, které se v důsledku použití chemických zbraní Američany rodí ve Vietnamu dodnes – vůli Severovietnamců k boji nezlomili. A to je to, co rozhoduje válku, nikoliv absolutní počty padlých. Proto Američané ve Vietnamu regulérně vojensky prohráli.

A o co v té hloupé, zbytečné a kruté válce, kterou jsou dodnes mnozí schopni oslavovat a její hrůzy omlouvat  jenom proto, že jí propaganda dala nálepku boje proti komunismu, vlastně šlo?

Osud samotného Jižního Vietnamu, který vedl zkorumpovaný, nepopulární a místy velmi represivní režim, byl až druhořadý, hlavním motivem od počátku až téměř do hořkého konce bylo „odvrátit ponížení“, ať už národní nebo osobní politické.

Tedy důvody extrémně hloupé a nicotné. Jako ostatně téměř vždy.

 

Pozor na dvojakost velmocí


Člověk, který byl přímo v „pekelné kuchyni“, určitě ví, o čem mluví. Tak jako Karel Köcher, údajně jediný sovětský „krtek“ v CIA, když vysvětluje v rozhovoru na DVTV, proč pracoval pro SSSR (což Drtinová není vůbec schopná probrat a pořád Köchera tlačí k tomu, aby přiznal, že byl zrádce a zločinec). Příslušná pasáž začíná na stopáži cca 7:55 a trvá zhruba 3 minuty:

U velmocí existuje podvojnost (rozporná dvojznačnost) mezi domácí a zahraniční politikou. Země, která třeba doma utlačuje opozici nebo porušuje lidská práva se nutně nemusí chovat takovýmto způsobem na mezinárodní scéně. A naopak země, která má na domácí scéně značné demokratické záruky, se může na zahraniční scéně chovat přesně opačně, že potlačuje svobodu jiných národů a zemí. (…) V Sovětském svazu probíhal ten proces, kdy sice doma byl autoritativní režim, ale co do zahraničí se zmírňoval a hledala se dohoda, zatímco ve Spojených státech to bylo přesně naopak.

– Utlačovaly Spojené státy jiné země?
– Strašně. Ale způsobem, který u nás vůbec není znám. Oni to třeba nedělali přímo vlastními vojáky, ale vycvičili místní jednotky, zabijáky, atd., kteří pak likvidovali opozici.

Od těch dob se nic k lepšímu nezměnilo, všechno je naopak ještě horší a intenzivnější.

Zajímavé jsou ovšem i další pasáže, například když mluví o tom, jak za Reagana došlo ke změně americké jaderné doktríny z primárně obranné na čistě agresivní, připouštějící jaderný útok, či když mluví o tom, jak na předání moci Chartě a zvolení Havla prezidentem bylo Gorbačovovo přání a on sám tento vývoj předvídal již v roce 1987.