Sucho je problém


Že jsou změny klimatu obecně a u nás sucho zvláště velký problém, si začíná uvědomovat stále více lidí, i když pohříchu většina z nich až když si nemůže napustit bazén. Naštěstí se najdou i tací, co se snaží něco změnit, a o tom je článek Jiří Malík: Budovat přehrady nám proti suchu nepomůže. Potřebujeme vodu pozdržet v půdě a krajině, který není ani moc dlouhý, takže si ho přečtete sami a já vám tu k tomu přičiním pár svých poznámek:

  • Sucho je řešitelný problém, ale nevyřeší ho trh a deregulace, ale pouze a jedině inteligentní a razantní regulace v podobně krajinného inženýrství.
  • Garance 100% vyřešení problému ovšem neexistuje. Můžeme si být jistí, že když nic neuděláme a nic nezměníme, na 100% to bude horší, ale když to řešit budeme, vyřešit to nemusíme, jen zmírníme následky. To ale pořád není málo!
  • Sucho lze v celé republice vyřešit relativně levně, za cca 800 miliard. To mi nepřijde jako tolik peněz ve srovnání s tím, že nám jde o holou existenci. Větším problémem je čas, který si za peníze nekoupíme, ale potřeba ho budou roky, možná desítky let.
  • Tak jako sucho nezná a nerespektuje ani národní hranice, ani zápisy v katastru nemovitostí, tak i řešení musí tyto hranice překonat, tj. vlastníci pozemků, kteří budou nutná opatření odmítat, budou muset být k jejich přijetí donuceni, nebo vyvlastněni, protože krajina je vysoce komplexní systém reálného kontinua, se kterým nelze pracovat ideálně-diskrétními metodami kapitalistické civilizace. Život musí dostat přednost před nedotknutelností vlastnictví. Tohle bude nakonec asi větší problém, než peníze, protože spousta lidí radši chcípne i se svojí kozou, než by sousedovým dětem dali trochu mléka.
  • Nezanedbatelná komplikace řešení problému se suchem spočívá v tom, že současná situace je kvalitativně i kvantitativně nakolik vzdálená jak zkušenosti, tak erudici mnoha lidí, kteří se nedokáží smířit s tím, že co se v mládí naučili, je jim v stáří k ničemu, že problém sucha raději vytěsňují a neřeší.
  • Sucho je problém nejenom z pohledu fungování zemědělství a zásobování pitnou vodou, ale i hlediska energetiky, protože vyschlé řeky znamenají nedostatek chladící vody pro elektrárny, což znamená odstávky ve výrobě elektřiny a tím blackouty, což povede k odstávkám nejenom v dalších průmyslu, ale třeba i k nedostatku elektřiny pro čerpání a distribuci pitné vody. Je otázka, nakolik by tady pomohla decentralizace energetických zdrojů a náhrady jaderných a uhelných elektráren obnovitelnými zdroji?
  • Suma sumárum: máme problém, máme i řešení, teď jen musíme někde najít odvahu a vůli to řešení na ten problém použít. Jak bude řešení sucha politicky a kulturně těžké jsme z donucení vyzkoušeli teď při koronavirové krizi, protože i tu by spousta lidí raději vůbec neřešila, než aby se v něčem omezila nebo změnila své „normální“ chování. protože oni budou mít štěstí a na ostatních nezáleží.

A co děti, budou mít co žrát?


Když se v 80. letech probouzelo ekologické uvědomění, promítalo se i slov písní, tak jako v případě známého refrénu: „Co děti, mají si kde hrát?“ Tenhle problém nakonec až tolik neeskaloval a děti si mají kde hrát. Možná ale nebudou mít co žrát, protože se na nás valí problém větší – sucho. Problém umocněný tím, že je zatím stále nahlížen ekonomistickou optikou, takže se jeví více jako otázka nákladů, ztrát a účetních bilancí, než jako otázka fundamentálně-existenciální. Názorně to předvedli v rozhovoru v sobotních LN, který byl problematice sucha věnován, ministr životního prostředí Brabec a zpovídající redaktorka. Když došla řeč na dopady sucha ne zemědělce, tak ministr vůbec nezmínil produkční funkci agrokomplexu, tedy zajištění potravin, ale vypíchl pouze miliardové ztráty a vícenáklady, které sucho pro zemědělství znamená. Jako kdyby to byl největší problém, který by se nakonec dal vyřešit s dostatkem alternativních zdrojů peněz, ať již z daní, nebo z dotací; jako kdyby zemědělská produkce byla funkcí ceny, a nikoliv půdy, vody, osiva, škůdců a počasí. A redaktorka ho při tom samozřejmě nechá a nezeptá se ho, co tedy budeme žrát, když se neurodí (a neurodí-li se u nás, velmi pravděpodobně se neurodí i jinde v Evropě), nepřipomeneme mu, že peníze jíst nemůžeme, byť tuto banální pravdu, v naší civilizaci ovšem systematicky vytěsňovanou, znali již severoameričtí Indiáni.