Svoboda projevu v reálném kapitalismu


V kapitalismu není potřeba cenzura, protože místo ní jsou k dispozici žaloby na ochranu pověsti, před kterými si sedne na prdel i leckterý ředitel festivalu dokumentárních filmů, jak mohl na vlastní kůži poznat student, který natočil film o praktikách „šmejdské“firmy OVB (poznal jsem na vlastní kůži, byli čitelní a nechutní a byla to pro mě spíš trapná, než drahá lekce). A dlužno dodat, že firmě její taktika zakázat nebo zastrašit zatím na 90% vychází (těch 10% tvoří internetoví „piráti“, kteří šíři hotový film i bez souhlasu a vědomí autora). Když se chce firma soudit, ať se soudí, v tom problém není, v čem vidím problém je skutečnost, že chudák kluk na to zůstal sám, včetně placení právníků, bez kterých se neobejde (a kterých si firma může koupit víc a lepších). Nestálo by za to se na kluka složit třeba na Startovači nebo na HitHitu, dát dohromady peníze na právníky a pokusit se donutit soud, aby rozhodl, že firma se špatnou pověstní nemůže přijít o dobré jméno a že dobré jméno nelze poškodit kritikou, pochybností a kladením otázek?

Aktualizováno:

Tak to je on, šíří se po Síti jako lavina. Kdyby to toho OVB nešťouralo, tak by asi prošel bez většího povšimnutí, protože začátek je nemastný neslaný. Pak to ale graduje  a mohu říct jediné: dívejte se až do konce (i když polovina z vás neuvidí nic, co by si neuměla představit a druhá – tajně a asi i marně doufám, že ta menší – stejně nikdy nepochopí, co je na tom špatně a budu jásat, jací jsou v OVB kabrňáci.

P.S. Kdyby to snad strýček Google kolegiálně smazal, mám to stažené.

Svoboda Konvičkova slova


K následující úvaze mne inspiroval post Všichni jsme Konvička ve kterém Tomáš Pecina odmítá trestní stíhání entomologa Konvičky za podněcování nenávisti proti muslimům. Základ měl být původně komentář k němu, který se mi ovšem z nějakého důvodu (pravděpodobně něco mezi klávesnicí, židlí a strýčkem Googlem) nepodařilo na Paragraphos vložit.  Nějakou dobu ležel v počítači, ale pořád jsem na něj myslel, tak jsem se rozhodl domyslet a dopsat.

Pokračovat ve čtení „Svoboda Konvičkova slova“

Co je možné, není nutné


Jen poznámka na okraj kulminující debaty o svobodě slova, která propukla po vystřílení redakce jednoho drzého časopisu (oslavovaný šéfredaktor byl podle všeho komunista jak poleno a na pohřbu mu hráli Internacionálu, to jen tak na okraj, aby bylo vidět, že ani propagandisté to nemají vždy lehké): poměřovat svobodu slova možností posmívat a nemožností objektu se účinně bránit je sice možné, ale není to dvakrát vypovídající, zejména v situaci, kdy objekt té srandy není subjektem moci. Mnohem přesnější by bylo měřit v podmínkách Evropy svobodu slova možností smát se katolické církvi, židům, demokracii či kapitalismu a (ne)možností těchto hus se bránit. Ale k věci… omezovat svobodu slova jenom proto, aby nebyl uražen něčí jemnocit, pošlapány něčí bábovičky či dotčeno něčí tabu, je hloupé a nebezpečné. Svoboda slova by měla být co nejširší, klidně neomezená, ale sami mluvčí by si měli neuhlídat, aby nesklouzávali k jejím okrajům a neříkali něco, co druhé se druhých jenom dotýká, ale nic nového neříká. Říct by mělo být možné vše, ale ne vše je nutné vyslovit. A už vůbec není třeba to řvát.