Memento Libanon

Na Blízkém východě umlkly zbraně. Zbraně mlčí, ale válka nespí. Važme si svých žabomyších sporů, protože události posledních dní na hranici mezi Libanonem a Izraelem dokazují, že hrůza může přijít kdykoliv a nikdy nečeká na pozvání. Imperiální politika je neúprosná: zákony jsou pro slabé, silní si určují vlastní.

Poklidný život v jižním Libanonu skončil z rázu na ráz v okamžiku, kdy se Izraelská armáda vydala za dobrodružstvím. Bez varovaní, bez ohledů, krutě a nemilosrdně, jak velí biblické tradice. Hranice mezi pokojným životem a válečnými hrůzami je tenká a je snadné ji překročit. Neexistují žádné záruky, nikdy a nikde. O to více bychom si měli vážit našich starostí, které si děláme více z nudy a nadbytku než z obavy o život. Buďme vděčni za dlouhé období míru, které v Evropě prožíváme.

Asi nikdo nechce upírat Izraeli právo bránit se útokům Hizbaláhu. Ovšem způsob, který si Izrael zvolil budí vážné pochybnosti o upřímnosti a soudnosti Izraelského vedení. Izrael vzal za své heslo že účel světí prostředky a bez zaváhání obětoval obraně svých severních území Libanon a libanonský lid. Zjevně bez úspěchu, protože rakety na severní Izrael dopadali po celou dobu, kdy Izraelská armáda ničila Libanon a hubila libanonské obyvatelstvo. Nemohu se smířit s tím, že by taková zkáza byla přijatelnou cenou za zajetí dvou izraelských vojáků bojovníky Hizbaláhu. Ano zajetí, protože stejně jako nemůže být voják v boji zavražděn, ale pouze zabit, tak nemůže být unesen, ale pouze zajat. Slovo únos mělo dojmout veřejnost a získat podporu pro Izraelský útok na Libanon. Bez ohledu na slovíčka však zůstává faktem, že nejvíce utrpělo civilní obyvatelstvo – na obou stranách. Jestliže utrpení Libanonců je zjevné, nelze zapomínat ani na Izraelské civilisty v severních oblastech. Prožít několik týdnů v krytech v neustálém strachu z raketového přepadu určitě není nic příjemného.

Je toto přijatelná cena za dva vojáky? Jistě že není. Navíc povaha bojových akcí Izraele zrovna nebudila dojem, že by se Izraelci snažili své spolubojovníky najít a osvobodit. Jejich zajetí totiž podle mého soudu mělo s celou operací pramálo společného. Snad posloužilo jako vítaná záminka, na kterou se dlouho čekalo, snad to byla jenom shoda okolností, kterou Izraelská armáda obratně využila. Osobně si myslím, že přepad Libanonu byl dlouho plánovaný a diplomaticky i zpravodajsky zajištěný. Jak jinak si vysvětlit, že konflikt zůstal izolovaný? Nezapojili se do něj ani Irán, ani Sýrie, dva nejzavilejší nepřátelé Izraele. Přitom málokdy je světové veřejné mínění k Izraeli tak chladné, jako v tomto případě.

Kdo jsou v této válce vítězové a kdo poražení? Izrael si těžko může nárokovat vítězství, když i v posledních hodinách před příměřím dopadali na jeho území rakety vystřelované Hizbaláhem. Navíc izraelská armáda utrpěla poměrně vysoké ztráty, které alespoň v mých očích citelně podlomili mýtus o její neporanitelnosti, který byl ještě nedávno východiskem tohoto zamyšlení. To už si spíše může dělat ambice na vítězství Hizbaláh. Podle všeho není zničen, nejvýše oslaben, navíc však výrazně posílil jeho morální kredit v očích nežidovského obyvatelstva Blízkého východu. Možná chtěli Izraelci podkopat jeho autoritu tím, že budou terorizovat civilní obyvatelstvo, které s ním (údajně) spolupracuje. Tato taktika nevyšla Němcům v okupované Evropě, nevyšla Američanům ve Vietnamu a teď opět Izraelcům v Libanonu. Přesto ji vojenští velitelé stále používají. Je přece o tolik snaží a bezpečnější zaútočit na bezbrannou vesnici, než dobře opevněnou pozici bráněnou cvičenými bojovníky…

Skutečným poraženým v této válce je však mezinárodní společenství. Opět se ukázalo, že právo a zákony neznamenají nic tam, kde je moc. Izrael, zaštítěn mocí svého protektora, Spojených států amerických, provedl, co si usmyslil, na nic a na nikoho se neohlížeje. Nikdo se neodváží volat Izrael k odpovědnosti proti vůli USA. Není to ani tak respektem k této velmoci, jako obecně velmocenským cítěním těch, kteří by tak mohli učinit. Pokud totiž ostatní velmoci respektují právo USA, respektive Izraele, jednat zcela svévolně a bez ohledu na pravidla, činí tak pouze proto, že tím chrání svoje právo jednat svévolně a bez ohledu na pravidla v okamžiku, kdy se to bude hodit jim. Celá krize tak opět poukázala na základní charakteristiku imperiální politiky, dnes reprezentované především americkým neokonzervatismem: zákony a pravidla jsou pro slabé, silní si určují vlastní.

Reklamy

Na komentář není právní nárok

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s