Nespoutaný Django

Nejnovější Tarantinův opus Nespoutaný Django je výborný film o ničem, který byste si neměli nechat ujít. Nenechte se zmást tím, že hlavní hrdina je osvobozený otrok, který se snaží osvobodit svoji zotročenu manželku, Nespotaný Django není film o svobodě, tedy pokud za svobodu nepovažujete prst na spoušti. A nenechte se zmást ani tím, že v něm lidé jezdí po Divokém západě na koni, Nespoutaný Django není ani western, byť po formální stránce všechny jeho znaky splňuje, či přímo přeplňuje. A není to ani film oslavující násilí, jak se o něm někde píše, vždyť v (pod)průměrném „akčňáku“ je explicitního násilí mnohem víc. Co tedy Nespoutaný Django vlastně je? Čistá filmová estetika založená na výborné kameře, skvělé kompozici, vypointovaných dialozích a kongeniální hudbě.

Pokud kultovní Pulp Fiction (je to poprvé, co tento přívlastek používám, ale v tomto případě je myslím zcela na místě) bylo možno chápat jako sice nadsazenou, ale přesto sondu do střední třídy podsvětí, a Kill Billa jako poněkud afektovanou reflexi některých vyprávěcích a vizuálních postupů, potom Nespoutaný Django čistá žánrová ironie. Téměř celý film režisér hraje s divákem hru na to, jestli mu to divák zbaští a bude to brát vážně, tedy jako film s příběhem a sdělením, nebo jestli z nesčetných náznaků (asi nejkřiklavější takový moment je okamžik, kdy banda hrdlořezů relaxuje ve své chatrči a jeden z nich se chaplinovsky ráchá v neckách, zatímco další si vyrábí křiklavě barevný domeček pro panenky) pochopí, že to jen hra a ironie.

Nespoutaný Django je rozdělen na tři stylově a funkčně odlišné části. První, ve které je Django osvobozen svým budoucím parťákem Schulzem, a která má stylově nejblíže k westernu, druhou, kterou je brilantně vystavěné drama o infiltraci domu otrokáře Candieho a jednání o koupi otroka, které je zástěrkou pro odkoupení-osvobození Djangovy manželky (a která by vydala na samostatný snímek, který by působil zcela vážně) a třetí, kterou je do reálií Divokého západu zasazená akční podívaná vystavěná ve stylu Kill Billa (což není režisérská impotence, ale další z her, kterou Tarantino s divákem hraje, když cituje sám sebe; ostatně podobných odkazů je ve filmu určitě více, například Franco Nero, který odkazuje na svoji vlastní postavu z fimu Django z roku 1966).

Pokud by snad chtěl někdo v Nespoutaném Djangovi mocí mermo hledat víc, než podívanou, pak by z něj snad mohl vytěžit myšlenku, že moc pánů spočívá ve slabosti jejich sluhů. Bez loajálního černošského majordoma by totiž pan Candie lest, kterou na něj Django se svým společníkem Schulzem nastražili, nikdy neprohlédl. Podobně se lze zachytit zobrazení černochů versus zobrazení bělochů, kdy černoši jsou představení jako nenápadní lidé, taková středná třídy (samozřejmě s tou výhradou, že jsou to otroci), zatímco to vysoké i nízké je u bělochů a vyložená lůza, otrhaná a zaostalá, jsou pouze běloši. Ale to je moment, kterého bych si nevšiml, kdybych se dříve nesetkal s různými, podle mě zásadně mylnými, rasistickými exegezemi snímku.

Nespoutaný Django je dobrý film, který neuráží inteligenci a vkus diváka a zároveň ho neznepokojuje otevíráním velkých témat a kladením nezodpovězených otázek.

Reklamy

2 comments

  1. Matess

    Udělat recenzi na filmové umění dnešní doby aby měla hlavu a patu, to je docela kumšt. Jednak že dnes není z čeho moc vybírat a jednak recenzenti jsou poplatní komerčnímu náhledu, který bohužel převládá. Díky Vám za docela trefné zhodnocení filmu. Kdo kouká na filmy od režiséra Tarantina musí nutně vzít v potaz jeho filamřské zaměření. On má docela specifický vypravěčský styl a hlavně já ho zařazuji někam do satiricko komediálního oddělení. Kdo si pustí film od tohoto režiséra musí nutně počítat s nadsázkou ve všech směrech ať mluvíme o ději, nebo kameře nebo o výrazových prostředcích. Jsem rád, že jste se o tomto zmínil, jaksi ze zapomíná, že pokud budu ctít vidět drama, pak si musím vybrat i režiséra tématicky zaměřeného. Nedávno jsem četl recenzi na film Expendables 2 ve které kritik rozebíral děj, co mu ušlo, že komentuje film natočený na oslavu B filmů a tudíž nemá smysl se zabývat dějem. Jednodušeji řečeno jsou filmy nutící vás zamyslet se a jsou filmy při kterých se myslet nedoporučuje. Osobně mám raději tu první kategorii. Občas se podívám i na tu druhou do které Djanga řadím též.

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s