Pro poučení generacím příštím

Noticky

Nevěřte na zázraky a jiná alotria, důvěřujte svému rozumu. Když vám rozum říká, že to fungovat musí, přestože to zrovna nefunguje, tak mu věřte, nehledejte mysteriózní vysvětlení, nevymlouvejte se třetí stranu, ale hledejte chybu, která se zpravidla schovává úplně jinde, než tam, kde se ukazuje, ale někde tam je, je vaše a je úplně pitomá.

Publikováno

7 komentářů: „Pro poučení generacím příštím“

  1. Dobrá rada, ale jak vidno, řídit se jí není moc zájem přinejmenším v kruzích, kteří se v dnes již obsolentním dělení politického spektra řadí k tzv „levici“ (přinejmenším té východní, konzervativní postkomunistické – ta západní, anglosaská tzv. „Nová levice“ už dávno odhodila ideologický fundamentalismus německých vousáčů a ruského projektanta státního samoděržaví ústícího k hladomorům a v nutnosti zabránění hladu a bídě, co musel po čase připustit to, co sám svoji revolucí svrhával – tedy trh a svobodnou směnu) protože pořád sní své utopie 150 let staré utopie mající původ u Owena Fouriera a gradoval pak nejbližším podobenství novodobého komunismu, kde se bude každému všeho dostávat přitom, že každý bude pracovat jen dle svých skromných možností – ve „Slunečním státu“ Tommaso Campanelly,…Pár z těch nejbigotnějších si dovolím vyjmenovat…

    1. Když všem všechno dáme, budeme mít všichni všechno dohromady…. (ne nebudeme, nikdo ve finále nebude mít nic a to co snad jako společné zbude, bude plundrováno „vlastníky-nevlastníky“ resp. zdarma užívajícími, ale o správu a velebení tohoto majetku se nestarajícími, protože „společenské vlastnictví“ neguje zásadní výlučnost toho soukromého, které vede svého jediného majitele se o něj řádně starat, a to je VYLOUČENÍ z jeho užívání KOHOKOLI jiného neřkuli je on sám. Maximalizace osobního užitku je zásadním společenským pudem vytvořeným v nás evolucí, vyvinout úsilí něco vymyslet, vyrobit, zorganizovat hnaná pocitem blaženosti ze společenského úspěchu a hmotných požitcích– tedy žádná idea „společenského“ blaha nebo spravedlnosti (lingvistické resp. sémantické nesmysly, společnost není živý, autonomní organismus, aby byl schopen sám cítit a definovat pocit blaženosti či spravedlnosti – to dokáže jen individuální bytost – člověk) neexistují.

    2. Jsme si rovni jinak než před zákonem, tedy ve svých právech a povinnostech. Myšlenka stejného žaludku je animální retrospektivou návratu k pudu nažranosti a rozmnožovacího pudu namísto kreativity a kultury lidského ducha. Toho „rovného“ ducha (čti intelektuální a kognitivní dovednosti) rozhodně všichni „rovné“ nemáme ani svaly – a náš rozum a svaly jsou zásadním atributem disproporce „přirozené“ naturální nerovnosti

    3. Jednota „národa“ a společné „vlasti“ sjednocuje a je zárukou míru. Obě slova považuji za sprostá, politologicky inklinující k fašismu, nacismu a poslední fázi oněch dvou –ismů, komunismu (ne nadarmo ve své filozofii ideologického „restartu“ společenského vnímání ideologie v Rusku architekt projektu Euroasie Alexander Dugin se rozhodl čerpat nově postulovanou idelogii jako kompilaci myšlenek národního socialismu a imperiální podstaty sovětského komunismu – jeho obskurní nacionálně bolševické ideologické determinanty najdete na jednom z nejobskurnějšího z náckovských webů – Délský potapěč – deliandiver.org)

    4. Jiná solidarita než dobrovolná, tedy kdy každý donátor sám svobodně rozhodně koho finančně či jinak hmotně podpoří a v jaké výši, je solidarita upřímná a ve finále funkční, protože asi je každému od jeho dětských krůčků jasné, že když něco někomu nakážu (či naopak zakážu) povede to k tomu, že toto nebudu i přes hrozbu trestu od dané autority respektovat, nařízenou povinnost budu šidit a zákazy porušovat kdykoli, když nebude na místě dráb. Je to staletími odzkoušená věc, že není-li lidem něco vlastní, nařízením a vynucením se kladného výsledku nedosáhne.

    K tomuto mají výtečné pojednání tzv. „erasmovci“ tři židovští filosofové a ekonomové , Isaiah Berlin, K.R.Popper a Raymond Aron, o kterých píše německý soudobý levicový filosof Ralf Dahrendorf ve svém „Pokoušení nesvobody – Intelektuálové v časech zkoušek“. Je to v zásadě po 50 letech učiněná variace na stěžejní dílo levicové filosofky Hanah Arendt ve svém „Původu totalitarismu“. Ani jeden z výše uvedených filosofů nebyl a není někým, kdo by se dal označit za „pravičáka“ neokonzervu či neoliberála. Liberální ovšem oba byli a Dahrendorf pořád je, ve smyslu emancipačním, ve smyslu multikulturního soužití v tolerantní liberální společnosti , kde jinakost (v jakémkoli společensko-kulturním smyslu) není vnímána jako útok na vlastní identitu (viz právě jak to vnímá Dugin a Putinovo Rusko výše) ale obohacujícím prvkem společnosti, která ve své různorodosti pohledů a individuální participaci mladých lidí původem z globálně universalistické polis – je i společnost výkonnější, svobodnější a ve finále – bohatší a vyspělejší.

    1. Tak po tomhle mi už vážně nikdo nebude věřit, že si vás neplatím jako klaku.

      1. Možná byste měl začít…:-). Nikdy nevíte, kdy se vás strana zeptá a co jsi dělal. tehdy a tehdy???…..Problém je, že teď nevíte jaká to za pár let bude….Sichr, je sichr.:-.)

      2. To je Tribune kazuistika z Koukolíka – Vzpoura deprivantů?

    1. Co je to originální? Ano, vymyslel jsem to já, ale to ještě neznamená, že jako první a jediný, a že to někdo někde neformuloval lépe.

  3. „Když vyloučíte nemožné, pak to, co zbývá, musí být pravda, byť je sebenepravděpodobnější“
    …. najít vlastní chyby bývá nejhorší…

Komentáře nejsou povoleny.