Spiknutí lidských práv a tržního fundamentalismu proti společnosti

Z eseje Pavla Koláře Čecháček boží a hříchy světa, již vyšla v Orientaci LN  10.ledna 2015:

Vůdčí ideou devatenáctého a převážné části dvacátého století byla sociální emancipace. (…) Široce pojatá sociální práva byla obecným předpokladem rozmachu politiky lidských práv v druhé polovině minulého století. (…) Požadavek „důstojné práce“ je tak u kořene pozdějšího rozvoje lidských práv.

Dnes je někdejší symbióza sociálních a občanských práv víceméně zapomenuta. Konsenzus ohledně sociálního státu se začal rozpadat již během krizových sedmdesátých let. Odpovědí na krizi byla především dvě hnutí: tržní fundamentalismus a lidská práva. (…) Obě trvaly na tom, že nejsou ideologiemi, nýbrž pravdou spočívající na nezvratných vědeckých faktech. Obě si nárokovaly univerzální platnost tvrdíce, že našly nadčasový lék na neduhy světa. (…) Obě spočívaly na radikálním individualismu (…) Obě marginalizovaly společnost a kolektivní práva, byly nedůvěřivé až nepřátelské vůči státu, utlačovatelskému či přebujele sociálnímu.

V 70. a 80. letech (20. století) nastal globální posun od kolektivních hospodářských a sociálních práv k individuálním právům občanským a politickým. Pojem lidských práv je nadále vnímán takto zúženě.

Jejich zprvu nenápadné, ale zručné propagandě se dařilo prezentovat sociální stát jako historickou odchylku a jeho destrukci jako návrat k „přirozenému“ chodu dějin.

Reklamy

13 comments

  1. Trpaslík z Trpasloje

    Jak moc je na vědě založen tržní fundamentalismus (víra, že sobeckostí se dobereme obecného blaha) není třeba komentovat, je to zřejmé z názvu.
    A lidská práva jsou lidský umělý konstrukt, a každý si pod nimi může představovat něco jiného. Já třeba základní nepodmíněný přijem a kolega z IS právo kamenovat ženy. Záleží jen na tržní síle zastánců toho či onoho, co bude prosazeno.

  2. Jiří Brož

    Politické svobody jako základní součást lidských práv definujeme jako to, co smíme. Tedy od slova směti. Smím říkat, co chci, smím se shromažďovat, smím se sdružovat v politických stranách. A tedy to, co smím mi společnost musí garantovat. V tomto jsme odlišovali svobody – tedy to, co smím, od sociálních práv neboli vymožeností – tedy to, co mohu. Mezi vymoženosti patří právo na bezplatnou zdravotní péči, právo na vzdělání, právo na bydlení a podobně. Společnost taková sociální práva garantovat může, jestliže na to má dostatek ekonomických zdrojů a také vůle. Sociální práva nejsou svobody, ale vymoženosti, jejich dodržování záleží na ekonomických možnostech společnosti.

    Rozdíl mezi svobodami a vymoženostmi je zcela bytostný: svobody plynou z podstaty člověka, stojí nad společností, nad politikou jako metafyzický základ našeho bytí, společnost nic nestojí a společnost je garantovat musí, jinak se hroutí jakýkoliv smysluplný základ společenského uspořádání. Sociální práva jsou vymoženostmi dané stupněm společenského vývoje a dosažených ekonomických možností. Pro někoho jsou sociální práva výrazem solidarity, pro jiného spíš výsledem racionální úvahy. Bezplatná zdravotní péče je současně jak racionálním ekonomicky propočitatelným systémem založeným na fungujícím pojistném modelu, tak i způsobem solidarity mladých se starými a zdravých s nemocnými. Ovšem při všem respektu k etické stránce bezplatné zdravotní péče, k solidaritě, bez ekonomicky fungujícího základu na principu pojištění by tato péče nebyla možná. V tomto se tedy sociální práva podstatně liší o politických práv. Také minulý režim v ideologickém sporu s disidenty argumentoval právě sociálními právy: buržoasní (v jeho hantýrce lidská) práva prý sama o sobě nezaručují právo na práci, na zdravotní péči nebo na vzdělání, ba naopak. Režim pak strašil občany tím, že prosazením buržoasních (lidských) práv lidé přijdou o socialistické vymoženosti (právo na práci, vzdělání a zdravotní péči).

    F.A.Hayek napsal několik knih o tom, že smaže-li se rozdíl mezi svobodami a vymoženostmi, respektive dají-li se vymoženosti na roveň svobod, je to přímá cesta do otroctví totality. Jak již bylo řečeno: svobody společnost garantovat musí, ale vymoženosti garantovat může. Populistická a extrémní levice tradičně přichází s požadavkem rovnosti mezi svobodami a vymoženostmi v tom smyslu, že i vymoženosti společnost garantovat musí. Pokud na ně však společnost ekonomicky nemá, musí se sáhnout po donucovacích nástrojích, které ekonomiku znásilní natolik, že prostředky na kýžené vymoženosti zdroje náhle najde.

    Moderní civilizovaná společnost ve svém praktickém provozu už nerozděluje lidská práva na svobody a vymoženosti. Svobody jsou dané a nezpochybnitelné a vymoženosti se zavádějí do té míry, nakolik si je společnost může dovolit. Levicové politické strany se pochopitelně snaží v maximální možné míře o implementaci sociálních práv, naproti tomu pravicové strany usilují o nějaký rozumnější kompromis v rámci toho, co si společnost může dovolit. Toto je také legitimním předmětem politického boje. Nicméně pravice i levice ve vyspělých zemích má celkem jasno v otázce rozdílu mezi svobodami a vymoženostmi.

    Doposud v naší zahraniční politice platila presidentem Havlem zavedená praxe, že dodržování lidských práv (ve smyslu svobod) je jedním z hlavních kritérií při navazování zahraničně politických vztahů s jinými zeměmi. Se zeměmi, které nedodržují lidská práva, udržujeme vzájemné vztahy, ale současně je upozorňujeme na nepřijatelnost potlačování lidských práv v jejich zemi a jsme solidární s disidenty, kteří v těchto zemích o dodržování lidských práv bojují. Tuto politiku současná reprezentace zcela opustila a nahradila ji jakousi ekonomickou diplomacií, jejímž cílem je zajistit co největší vzájemný obchod mezi Českou republikou a danou zemí. Lidská práva odhodila na smetí jako nějakou veteš. Naše zahraniční politika tak nabrala zcela opačný směr, než k jakému nás zavázala Sametová revoluce. V jistém ohledu jde o kontrarevoluční restauraci komunistických poměrů a hodnot v této oblasti.

    Současná česká zahraniční politika tímto také logicky nabrala nebezpečný kurz směrem ke dvěma velmocím, které mají k dodržování lidských práv velmi daleko, k Číně a Rusku. Obě tyto velmoci charakterizuje principiální ignorování práv jednotlivce; kolektiv, celek je nadřazen právům jednotlivce (ať už jsou to svobody nebo vymoženosti). Takové jemnosti jako je rozdíl mezi svobodami a vymoženostmi, jsou v těchto zemích pod hranicí rozlišitelnosti. Rostoucí hospodářská moc Číny, ale zejména silové vystoupení Ruska proti Ukrajině jako by posílily nedemokratické tendence v naší zemi.

    Jan Štern
    Autor je scénárista a dramaturg.

    Já bych snad dodal jedno. Spíše než „komunistických hodnot“ tak hodnot jaké zastávali a zastávají profašistické korporativistické společnosti velebící své oligarchy a státníky hájící jejich zájmy a zašťiťující se zájmy pracujích anebo rovnou „národa“. Jedná se ekonomicky neoliberální profašistické pojetí spojení oligarchů a státu – tak běžné dnes např. v Rusku – kdy Kellnerové vozí prezidenta Zemana soukromým tryskáčem a ten mu vyjednává, aby mohl v Číně bankovně vysávat a vykořisťovat tamní spotřebitele. Tomu nakonec tleskají i sami čeští proletáři, když nějaký český oligarcha DOSTANE OD OBČANŮ skrze EU nějakou dotaci (EU nepodniká, takže nic nevydělá, a co rozdává, to sebere občanům na daních) nebo skrze stát dostanou nějaké úlevy podnikatelé a bere se to to za „odpovědnou a sociálně citlivou politiku“ státu. Kdo by třeba podporoval prolomení těžebních limitů v takovém Švédsku či Dánsku? Jen průmyslníci a ti, co je má společnost za fašisty prosazující model souručenství státu a velkého průmyslu, posvěceného společně odbory. Bohužel musím konstatovat, že to, co by náš stát měl dělat, tak jako to dělají třeba skandinávský státy a tamní vlády, tak to nedělá. Lidská práva vždy předcházela sociálnímu státu, a právě proto, že je Skandinávská zelená levice vždy striktně dodržovala, tak právě proto má i dnes na to mít blahobytný sociální stát finančně. Nikdy to nejde naopak!

    • Tribun

      Ty Šternovy-Hayekovy svobody jsou onou „pravdou spočívající na nezvratných vědeckých faktech nárokující si univerzální platnost“ přesně v tom smyslu, jak o tom hovoří citát. Vše, co se dnes označuje jako svoboda, začínalo kdysi jako vymoženost. Svoboda je vymoženost. Rozdíl mezi svobodou a vymožeností je zaveden uměle právě proto, aby bylo možno některé svobody, resp. některá práva, odmítnout. Pokud by takový rozdíl měl snad skutečně existovat, tak je přesně opačný: svoboda slova je vymoženost, která je příjemná, ale nikoliv nezbytná, svobodu garantuje zdravotní péče, protože jen máloco radikálněji zasahuje do svobody člověka konat, než nemoc.

      • tresen

        Slovo vymoženost je od slovesa „vymoci“. Jen co si vymůže svobodný člověk, má nějakou cenu. Pohodlí a bezpečí otroka je jiná kategorie.

        • Tribun

          Pohodlí a bezpečí není opakem svobody, ale její podmínkou. Že dokázala postavit jistotu do rozporu se svobodou je největší úspěch (neo)liberální propagandy. A nejnebezpečnější, protože žádný otrok se nevzbouří, dokud si bude myslet, že je svobodný.

          • tresen

            Vaše spiny mě baví. Ale tentokrát máte v závěru kupodivu pravdu. Zdaleka ne každý napapaný a v teple ubytovaný otrok chápe, že není svobodný.
            A taky platí, že ne každý z těch, co to chápou, bude ochoten riskovat a vyměnit teplíčko a misku kaše za nejistotu světa, kde možná bude mít hlad a bude mu zima. V tom je výhoda vaší ideologie, že tu jistotu misky kaše slibuje. A výhoda mocných, kteří ji uváděli do praxe, byla taky v tom, že o těch, co byli záměrně vystaveni smrti hladem, ostatní nic netušili.

            • Tribun

              Zatímco dnes o nich víme všichni a dílem je nám to jedno, dílem jim to přeje a dílem jsme vděční, že to nejsme my, a tak jsme té ruce, co nám hází zbytky se stolu, neskonale vděční, že nás ještě neposlala za nimi, a aby se nám toto nejisté závislé postavení lépe snášelo, říkáme tomu svoboda.

  3. tresen

    Možná si každý může představovat něco jiného, ale copak je to všecko platné, když se státy zavázaly dodržovat celkem konkrétní ustanovení, ze kterých plyne, co a jak musí svým občanům garantovat.
    Individuální práva naštěstí patří k věcem, které státy garantovat mohou. Protože jsou definována negativně /nikdo vás nesmí o připravit o xxx/, po právní stránce není obtížné je vymáhat, na rozdíl od od práv, které jsou založeny pozitivně /máte právo bydlet, pracovat atp./ Což je možno vykládat všelijak a taky to tak bývá.

    • Tribun

      Právě že zavázaly. Ale mohli se zavát i jinak. A nejenom tento fragment, ale i celý původní esej, je právě o tom, proč se zavázaly takto, a ne jinak. I ta sociální práva lze definovat negativně: nikdo vás nesmí připravit o důstojnost, nikdo vás nesmí připravit o střechu nad hlavou, nikdo vás nesmí připravit o práci… Řeší to snad něco? Klíčová není formulace, ale záměr, vůle, hodnotový systém. A ten náš byl ještě po válce velmi nadějný, ale pak byl vykastrován.

  4. Zrcadlo.blogspot.com

    Nic neříkající pseudofylosofický blábol.

    Co se stalo, víme všichni. Posralo se to.

    Teď nezbývá jiná možnost, než zapnout na maximum a dostat lidstvo (jako celek) zase o skok dál.

    • Tribun

      Blábol sem, blábol tam, když lidé podle něj jednají, tak je podstatný. Posunout lidstvo dál? Celý ten „blábol“ je tom, že lidstvo dál posunout nelze, protože už se dostalo nejdál, jak mohlo. Překonat současnou stagnaci znamená překonat washingtonské pojetí lidských práv.

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s