Naši furianti, to je přece ta hra od nějakého Stroupežnického, co se o ní učí ve škole, ale nikdo ji nikdy neviděl, protože kdo by takovou starou vykopávku dnes hrál a kdo by na ni koukal? Jenže ona se skutečně pořád hraje a navzdory tomu, že má v rodném listě vepsán rok narození 1887, pořád docela dobře funguje, protože lidi jsou, co si budeme nalhávat, pořád stejná ješitná a malicherná pakáž, která chytračí, lumpačí, trumfuje se a kuje pikle. Na vesnici v malém, ale to ještě neznamená, že následky takové vesnické konspirace nemohou být pro někoho velmi nepříjemné, až likvidační.
Prostě že má sedlák větší brambory a dva grunty ještě neznamená, že je to moudrý a velkorysý muž. Neplatilo to před sto třiceti lety a neplatí to ani dnes. I když inscenace v Národním divadle se drží sedláků a vesnice, Naši furianti by se dali docela dobře přesadit do současnosti, sedláky nahradit podnikateli, hospodu třeba parlamentem a tradá – ctihodní mužové, co se znají celý život a potřebují se stejně, jako se nesnáší, si mohou jít vesele po krku i v 21. století.
Nicméně, přesto, že mě Naši furianti příjemně překvapili, pořád je klasika a standard, který sice pobaví a neurazí, ale ani neohromí. Poctivé divadlo, které má stále co říct, ale neobohatí. Ale možná pořád lepší, než nějaké třeskuté křečovité experimenty za každou cenu. I když i takové momenty by se v těchto Našich furiantech našly (mám na mysli především poněkud neorganické forbíny), ale pořád je to v mezích přijatelného. To už mi možná i víc vadil M. Donutil v jedné z hlavních rolí, který hraje všechno úplně stejně, jedno jestli sedláka Buška včera, nebo Trufaldina ve Sluhovi dvou pánů před patnácti lety (nebo dvaceti? už je to vážně dlouho).
A pak mi také vadilo vidět na prknech Národního divadla herce známé z nováckých seriálů, tedy z mého pohledu tu nejpodřadnější hereckou kastu. Národní divadlo by přece mělo být něco víc, něco exkluzivního… Přitom ti herci vůbec nejsou žádná šmíra, své řemeslo umějí, ale stejně… Takový Ronaldinho přece také nekope sedmou pralesní ligu. V tomhle jsem asi konzervativní, i když vlastně kdo ví, jaká byla praxe v 19. století?
A mimochodem, přečtěte si něco i o samotném Stroupežnickém. To byl také pěkný divous a poděs, co by dnes ze stránek bulváru snad ani neslezl. Až si člověk říká, že ti Naši furianti jsou ještě celkem krotcí.
Tribun 
Mno, milý Tribune, tohle se mi špatně komentuje, protože jenom z dálky. Ale jen několik drobných upozornění: Libujete si (s výhradami) Stroupežnického Furianty, jako „poctivé divadlo, které má stále co říci, ale neohromí.“ Vzápětí konstatujete, že je to lepší, než nějaké „třeskuté křečovité experimenty za každou cenu.“ Tohle je dost principiální spor každé dramaturgické koncepce první scény – má být jakýmsi živým a normativním divadelním slovníkem klasiky – jako ti Furianti? Nebo by první scéna měla být směrodatným centrem divadelnictví, určujícím vývoj moderního divadla v Česku – praporečníkem divadelní avantgardy? S krajním zjednodušením: Chcete Shakespeara v klasickém textovém, scénickém a kostýmním provedení či Shakespeara živého a režijně aktualizovaného (při vzpomínce, čemu všemu posloužil např. Hamlet v 60. letech)? Při téže vzpomínce – jak chcete nakládat s původní českou dramatikou a jejím uváděním na scéně ND (při téže vzpomínce – namátkou Hrubín, Topol, Kundera, Šotola, předtím třeba Čapek, Klíma i ten Stroupežnický či Mrštíkové)?
Do činohry ND nastupuje nový šéf, jenž bude tyhle otázky znova řešit – a dle všeho se zdá, že počítá i se zásadní obměnou hereckého ansámblu. Není to pro nikoho jednoduchá situace – Donutil už dávno členem ND není (odešel sám, toliko hostuje), Bareš jím už taky dlouho nebude, spolu s dalšími, které tu nechci vyjmenovávat.
Pokud jsem vám dobře porozuměl, horujete pro jakýsi mistrovsky provedený repertoár středního proudu, takové lepší měšťanské divadlo. Nic proti tomu, byť v podobné roli je (pokud vím) v Praze zabydlené Vinohradské a jistě i mnohé další scény. Mezi námi děvčaty – není to přece jen pro první scénu trochu málo?
Těžké otázky kladete, milý pane. Ale asi špatnému člověku, protože tohle já nedovedu posoudit. Myslím, že jsme zde na toto dilema již narazili (snad šlo tehdy o balet) a ani tehdy jsme se ničeho nedobrali. Ale když tak o tom přemýšlím, tak v případě instituce (!), jakou je Národní divadlo, bych asi dal přednost funkci konzervativní a reprodukční, protože avantgardu mnohem lépe zastanou mladí a malí „střelci“. Pak je samozřejmě možné chtít mix od všeho trochu, ale tam je otázka, zda ani ryba ani rak bude fungovat. V zásadě si ale myslím, že současná dramaturgie ND je velice slušná. Konkrétně, když už jste naťukl toho Shaekspeara, tak Richard III ve Stavovském patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Tak jsem vám vlastně nijak zvlášť neodpověděl, ale já mám tu výhodu, že mohu hodnotit jen podle líbí/nelíbí.
Především – a to jsem měl napsat nejdřív – mně se moc líbí, že máte kromě svých profesních a rodičovských povinností ještě široké zájmy kulturní, takže si vašich názorů docela považuji. A myslím, že v tom sklonu chápat první scénu jako prostor pro řekněme tradiční či konzervativní divadlo, sem tam s odskokem k experimentu, zastáváte většinový hlas. Ona to nakonec taky sugeruje sama budova ND, tím Hynaisem počínaje a Alšem nekonče. Nový umělecký šéf má zřejmě naopak záměr činohru ND poněkud oživit. V povrchní zkratce třeba tady:
http://kultura.idnes.cz/bares-narodni-00w-/divadlo.aspx?c=A150206_102602_divadlo_ts
Bude-li mít Špinar úspěch, nemohu dopředu říct. Spíše se obávám, že záhy vypukne doslova řev nesouhlasu – a jak tak jen trochu vzdáleně znám divadelní prostředí a jeho sklony k intrikánství, bude to záhy peklo i pro samotný ensemble.
A kromě toho si myslím, že tč. není v Česku dostatek skutečně kvalitní literární dramatické produkce – tedy samotných her. Nekonečné scénické přešívání románů a filmů je toho dokladem.
Díky za toho Richarda III., povedu ho v patrnosti. Kdyby se někdy tam k vám dostala Pitínského inscenace Mein Švejk (v DHNP), je to po dlouhé době cosi, co stojí za vidění, nebudete-li chtít brát s sebou potomky. Pro ně to určitě není.
Podle meho by trochu moderny (ci spise aktualnosti) nasi prve scene neuskodilo. I kdyz se obavam, ze namisto odbornych debat to nakonec sklouzne ke klikareni, jako obvykle.
Zasadit Nase furianty do soucasnosti na nejmenovany magistrat by urcite udelalo vetsi kus prace, nezli se divat na historizujici frasku. Takze tady stojim za Tribunem.
Nakonec jde o malo, jen o kostymy a kulisy…je prizracne, ze ti intelektualove, kteri nejvice preferuji obsah nad formou, pak obvykle v realu haji pravy opak (tim nemyslim nikoho konkretne tady).
Ted jsem juknul na program cinohry a u Strakonickeho dudaka maji trajler- nakonec chudak take sedi na plastove zidli a kolem poletuji silikonove vily :o) tedy se silikonovymi kostymy.
Navic ten Tribunuv kus se jmenuje Nasi furianti, nikoliv Nasi byvali furianti a jeho presah do dnesni doby je urcite vyjimecny.
Jeste k Hamletovi, co dostal v 60. tak zabrat (XY): to byla uplne jina doba, XY, kdy se povedlo prevest klasiku na sceny malych forem a de fakto naplnit kredo levicovych modernistu (umeni vsude a kazdemu :o) Diky tomu se stala klasika skousnutelnou a mohly si ji dovolit hrat i male soubory, ktere by na klasickou vypravu normalne nemely penize.
Osobne bych ND videl take jako konzervativni divadlo, ale snad spise predevsim dramaturgicky. Nektere kusy si urcite historicke kostymy a kulisy vyzaduji, jinde by slo slevit. S druhou polovinou 20. stoleti by uz problem byl, protoze velka cast tehdejsich dramat je zamerne ahistoricka, to take patrilo k dobe.