Gustáv Husáka zná každý, přinejmenším každý, kdo vyrůstal před Listopadem. Husák, to je přece ten děda z obrázku na zdi za katedrou, ten Slovák, co strčili na Hrad, aby Slováci neremcali, poslední prezident ČSSR. Jenže tenhle Husák není skutečný, ten skutečný je překvapivě impozantní osobnost: vzdělaný, inteligentní, schopný, ambiciózní, cílevědomý, přesvědčený a oddaný komunista, kterého nezlomil ani komunistický žalář v padesátých letech (viz kniha Svědek Husákova procesu vypovídá), dalece převyšující běžné aparátčíky. Alespoň tak se jeví v dokumentu V hlavní roli Gustáv Husák. Přitom ten dokument není žádná oslava Husáka, ostatně byl natočen v roce 2008. Husák nebyl žádné neviňátko, byl u spousty věcí, které by se mu daly vyčítat, kdyby nic jiného, tak byl hlavním architektem normalizace, ale nebyl to žádný tupý ouřada.
Upřímně, samotného mne to překvapilo. Takový Husákův obraz je zřejmě důsledek toho, že autoři nechávají své aktéry (mj. i Havla nebo Gorbačova) volně mluvit, neusměrňují je, nenutí je Husáka pomlouvat a ani diváka nesměrují k konkrétní interpretaci Husákovy osobnosti (takže je možné, že kdokoliv jiný by tento Husákův portrét přečetl naprosto odlišně). Po formální stránce lze pochválit zakomponování záběrů ze slovenské divadelní hry o Husákovi a vytknout přílišnou délku, bezmála dvě hodiny jsou na dokument přeci jenom docela dost.
Dva postřehy:
1.) Husák se jako Slovák rozhodně necítil Čechům nějak zavázaný a podřízený a stejně vnímal celé Slovensko (i proto byl zřejmě pro vládu v Praze „slovenský buržoazní nacionalista“).
2.) Normalizaci považoval Husák za svoji oběť pro národ, za způsob, jak zajistit, že se Rusové nebudou příliš míchat do vnitřních věcí Československa a že vliv lidí jako Vasil Biľak zůstane alespoň částečně omezený, přičemž počítal s tím, že mu za lidé vděční nebudou. Napadá mne v této souvislosti analogie s Emilem Háchou.
Tribun 
17:12
USA vyškrtly Kubu ze seznamu zemí podporujících terorismus:
USA podle amerického ministerstva zahraničí vyškrtly Kubu ze seznamu zemí podporujících terorismus. To je klíčové pro obnovení diplomatických vztahů.
to se zase místní odésáci-švarcnberkovci pose…ou.
byl u spousty věcí, které by se mu dali vyčítat > byl u spousty věcí, které by se mu daly vyčítat
Když jinak nedáte, tak já to tedy opravím, ale je to hnusná regulace, ať žije svoboda!
Nojo, Tribune, tak už tu máte druhého korektora… :-)
Co se Husáka týče – nevzpomínám na něho a jeho panování rád; nepřekvapilo mne ani, když jsem se dočetl, jak snil a jednal o tom, že se Slovensko stane jednou ze sovětských republik, ale primitivní blbec to nebyl a na Slovensku, zejména ve své rodné obci, požívá až kultovní úcty. Nesporně velice zdatný technolog moci, bez skrupulí se zbavující všech, kdo mu pomáhali k novém návratu k moci. A velice bystře pochopil, že jeho dnové jsou sečteny, když přišel čas Listopadu.
Pěkný víkend!
Ano, to je přesné.
Proto ho taky Klaus v době párání republiky tolik obdivoval ( dodnes ho bere za nejlepšího státníka socialistického československa)
Ano, s tim Hachou se vam to povedlo, Tribune. Obecny Husakuv obraz a vlastne i ten muj, je obraz senilniho apartcika s jogurtama na ocich, odrikavajiciho ve Zpravach tezkopadnou ceskoslovenstinou jakesi fraze. Byl prilis dlouho u moci a v prilis dusive dobe, takze jeho druha stranka k jeho osobe uz vubec nepatri.
Ale je to zvlastni, jaky vliv ma ideologie spolu se svym aparatem na osobnosti: znal jsem 3 „prave“ komunisty, vyrazne individuality, kteri se behem par let znormalizovali na zcela prumernou sed.
http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/370920-rusko-zakazalo-vstup-i-ctyrem-cechum-jeho-hranice-nesmi-prekrocit-schwarzenberg-ci-fule.html
Škoda, že nemůžeme udělat něco podobného. I když vlastně, kdyby se chtělo…
prostě kníže má BANána a v dalším kroku bych mu zakázal vstup na Hlubokou
Pamatuju Husáka až koncem 80. let, tehdá šlo o rozpadající se fosilii s popelníkovými brýlemi a nenapodobitelnou (do příchodu Babiše) českoslovenštinou.
Ještě před revolucí jsem dostal ředitelskou důtku za to, že jsem prohlásil: „Husák je blb.“
Neměl bych žádat od státu odškodné, když jsem byl perzekuovaný? Pro citlivou dětskou duši to bylo těžké bezpráví, z traumatu jsem se zatím nevzpamatoval…
Pamatuji ho také tak – a o to větší překvapení pak je zjištění, že byl úplně jiný.
Za blba jsem ho nikdy nepovažovala.
Myslím, že to byl inteligentní a schopný člověk. O jeho odolnosti vůči vyšetřovacím metodám v padesátých letech se taky vědělo, to mu rozhodně slouží ke cti.
Co mu ke cti neslouží, je fakt, že se rozhodujícím způsobem podepsal na normalizačním marasmu. Doufám, že si to uvědomoval. Byl asi dost osamělý a jeho čekání na konec režimu, který pomáhal udržovat, určitě moc veselé nebylo.
Uvědomoval? Samozřejmě, že si to uvědomoval – byl to totiž jeho záměr. Alespoň tak se mi to jeví.
Ano, je pravděpodobné, že všechno co dělal, dělal záměrně, a to s plným vědomím, že země upadá do marasmu.
Přičítat mu špatné svědomí je nesmysl? Možná ano. Občas mám tendenci hledat stopy lidskosti i tam, kde nejsou.
tresen, stopy ľudskosti nájdete všade. Len Vy ich považujete za silu a ten dotyčný za slabosť.
O tom je přece ten Tribunův bod dva: Srovnání Husáka s Háchou. Oba dva se dostali do úřadu díky nějakému mocenskému zásahu zvenčí při vědomí toho, že po tom úřadu doslova baží úplně jiní lidé, kteří jsou už teď připraveni jej vykonávat bez jakýchkoli skrupulí. V tom přece spočívá ta představa vlastního sebeobětování v situaci, kdy každý ví, že se budou muset přijímat hodně špatná rozhodnutí, takže oni dva jsou přesvědčeni o tom, že to přece budou dělat mnohem zodpovědněji, než třeba nějaký Gajda nebo Kolder s Bilakem. Tohle je zkrátka při každé okupaci realita (v roce 1968 si ji asi ještě mnohem víc uvědomoval gen. Svoboda), takže pokud chcete moralizovat, musíte se ptát hlavně na to, co následovalo dál: Co Hácha s Husákem vlastně zachránili, a kam až se nakonec třeba posunulo i jejich vlastní měřítko (pokud i ho na začátku vůbec měli), kam až je možné – snesitelné – žádoucí ustupovat. U Háchy myslím dáva odpověď to, jak se v průběhu okupace prudce zhoršoval jeho zdravotní stav. No a u Husáka zase to, s jakou úlevou se za Velké sametové vzdal moci a ještě u toho vlastně konstruktivně spolupracoval. Nikoli Masaryk nebo i Beneš (který se raději dvakrát vzdal prezidentského úřadu, než aby musel takzvaně „polykat žáby“), ale naopak Hácha s Husákem jsou přece těmi prezidenty, kteří právě tím „testováním“ ještě přijatelné míry vazalství nutí některé lidi (kteří jsou nastaveni směrem do minulosti), aby o nich jaksi psychologicky nepřestávali uvažovat.
Tak lehkost, s jakou se vzdal v roce 1989 úřadu, tak nemusí být ani zbabělost, ani únava, ale projev osobní integrity – zase udělat to, co považoval za nejlepší pro ochranu národa.
Takže vylučujete i případnou možnou osobní úlevu, kterou jsem jako v případě Husáka použil? O tom vhodném slovu jsem totiž docela přemýšlel, takže třeba tu zbabělost jsem už dopředu vyloučil. Nemohla třeba jeho osobní integrita spočívat právě v tom, že už dávno předtím pochopil, že si halt naložil na svoje bedra tak velký ranec, že ho pak zkrátka neunesl?
No, Seale, myslím si, že ta paralela Husák-Hácha není úplně přesná: Hácha bral svou funkci od počátku jako výraz sebeobětování ve službě vyššímu celku; bylo to ostatně myslím i Benešovo přání, aby se prezidentování ujal a Hácha do heydrichiády nikdy neopomněl vzkazovat do Londýna, že se považuje za jakéhosi Benešova náměstka (k nalezení např. ve Feierabendových memoárech z doby jeho ministrování v protektorátní vládě). Husák byl osobnostně poněkud jiného založení; nepřípadnost jeho postavení mu nikdy nepřišla na mysl. Jakkoli byl pro řadu pozdějších disidentů v počátcích normalizace jediným schopným představitelem „vedoucí síly společnosti“ (viz. např. V. Černý), chuť moci mu nikdy nebyla protivná.
Parela Husák-Hácha je přece Tribunova a v kontextu, jakém ji použil, mi přišla zajímavá. Kdybych to psal za sebe, tak ten problém zcela otočím: Kdo byl pro záměry okupantů užitečnější? Hácha-Husák nebo naopak ta tehdy známá, provařená garnitura Gajda-Kolder (atd.)? To, za co se sám považoval Hácha nebo Husák (nebo jak rozdílně vnímali chuť moci), je celkem jenom odbočka, protože hlavním měřítkem zůstává, jakou politiku oba nakonec dobrovolně-nedobrovolně dělali. Vždyť přece i ta Husákova volba se na začátku, pokud si vybavuji tehdejší komentáře, a vy to taky píšete, jevila jako vlastně dobrá.
Analogie s Hachou vyvera podle meho z toho, ze oba prijali z velke (anebo mensi) casti starost o stav naroda. Rozdily jsou samozrejme velike: zatimco Hachovi slo o preziti naroda, Husakovou prioritou bylo blaho lidu. Hacha nemohl nic delat, Husak moznosti mel, ale zazdil to.
Moment prekvapeni spociva dle meho v prijeti predpokladu, ze to Husak vlastne myslel (vice- mene) dobre a ze to nebyl pouhy hajzlik, jak je vetsinove nahlizen.
A tohle prekvapeni pak zas vyvera z celkove spolecenske situace, ktera pozdeji (dnes) odhalila, ze zadny jiny prezident od valky doted starosti o peci naroda netrpel. Mozna to tak vypadalo u Havla, ale tam to podle meho byl jen vedlejsi nahodny vysledek spise sebepresvedceni obcanu: cela disidentska klika se mi jevi spise jako sekta, nezli verejne politicke hnuti. Sekta, ktere slo o naplneni urcitych lidsko-pravnich paradigmat a nasledky jako by je nezajimaly (tedy urcite nebyli dialektickymi hegeliany).
Cele je to jako vzdy podivne, Hacha, ktery se doslovne obetoval, je zatracovan a Husak coby komunista samozrejme take, a v obou pripadech je jejich vklad do narodni politiky zcela popren…a pritom zrovna tihle dva jsou diky politicke situaci, ve ktere prisli k moci, excelentnimi priklady pro vedeni verejne diskuze o smerovani naroda a jeho identity. Jenze ticho po pesine…nelze se pak divit, ze lide voli stale dokola Kalouska, ten jim zrejme dava zapomenout na to, co vlastne jsou.
Seale, je to zajisté jen odbočka, ale pro mne osobně docela podstatná charakterová diference obou pánů. Háchu, počítám-li dobře, vytáhli na prezidentský stolec v 66 letech z relativního důchodového závětří a vsunuli na nesmírně exponované mocenské místo. Nikdy před tím o prezidentské místo neusiloval a bral to na sebe od počátku s vědomím OBĚTI. Husák, pamatuji-li se přesně, naopak o návrat do vysoké politiky velice usiloval; bylo mu SATISFAKCÍ a posléze VYVRCHOLENÍM OSOBNÍ KARIÉRY, když se stal generálním tajemníkem KSČ (bylo mu o deset let méně než Háchovi – 56 let) a posléze prezidentem . Jeho předností byl nesporně chladný politický pragmatismus – v čase porehabilitačním (1963?) vytrvale opatrně pracoval na přípravě „pražského jara“, s jehož ideály se poté, co se stal generálním tajemníkem, moc nesmolil (tuším, že někdy tehdy mu za to nafackoval jistý Laco Mňačko – a pak pro jistotu emigroval). Husákův pragmatismus v Moskvě nakonec zaujal i velkého Leonida Iljiče, rozhodně více než lítostivě frustrovaný Dubček. Na druhé straně Husákovy osobní zkušenosti z časů jeho procesu se „slovenskými nacionalisty“ tvořily jakousi záruku, že návrat podobných praktik (jejichž stoupenci okolo Biľaka a spol. by se jistě nerozpakovali je znovu obnovit) nedopustí – a skutečně víceméně (neplatí to stoprocentně) nedopustil. Husákův pragmatismu také vedl k tomu, že přesně pochopil, kdy a jak se má vzdát moci a stáhnout se do ústraní. Jistě, z politologicko-historického hlediska je to bezvýznamné, osobnostní profil (a motivace) pánů H+H ale byly myslím zcela protikladné: Hácha, oběť poměrů, jež ho nakonec udolaly, Husák, jejich politický (spolu)tvůrce, jemuž víceméně podtrhl nohy Gorbačov svou perestrojkou a pokynem, že se nebude střílet… Souhlasím ovšem s vámi, že v časech normalizace jiná osobnost Husákova politického formátu a schopností prostě mezi straníky nebyla…
Seal, páči sa mi táto Vaša charakteristika, myslím, že je celkom výstižná.
Já ho označil za blba v 9 letech na základě výše zmíněných dojmů.
Husák byl mimořádně inteligentní osobností. Je pro mě záhadou, čeho chtěl (krom moci) od 70 .let dosáhnout.
Husák myslel prevažne pragmaticky. Ak stav spoločnosti, ktorý videl, porovnával so stavom, ktorý si pamätal z detstva, a podľa toho sebakriticky hodnotil svoj prínos, hodnotenie bolo jednoznačné. Hypotéza, že sa to dalo urobiť aj lepšie, už nie je pragmatická.
Husák a Štrougal byl dobrý tandem. Oba právníci, Štrougal rozuměl ekonomice. Trochu mi to připomíná Sobotku s Babišem. Činnost posledních dvou posoudí teprve budoucnost !
XY, kdybych chtěl po vzoru Bullocka napsat nějaké dva srovnávací životopisy z českých dějin, tak o tom budu přemýšlet jako vy. Mě spíš ale zaujalo to, že v 90. letech byl zájem hlavně o TGM a Beneše, kdežto dneska je zájem o Háchu a Husáka, přičemž ani jedna z těchto postav nepředstavuje to klasické, zcela neznámé téma. Řekl bych, že to docela symbolicky odráží celkovou náladu ve společnosti: Na poč. 90. let vládlo přesvědčení, že už zase vytváříme/obnovujeme nějaký stát, no a dneska hodně lidí těžce nese, že nám jakoby znovu schází suverenita. U Háchy vůbec nejsem přesvědčen o tom, že by byl jenom pasivní obětí poměrů, i když jeho možnost měnit běh věcí byla po 15.3.1939, kdy „svěřil osud českého národa do rukou Vůdce“, už zoufale malá. Celá ta dnešní slavná debata o Peroutkovi, je přece ve skutečnosti hlavně debatou o politice tehdejší české reprezentace v čele s Háchou, kterou tehdy Peroutka aktivně podporoval. Taky se mi volně vybavuje nějaká diskuse, ve které se řešilo, jestli Hácha neměl třeba podat demisi (a kdy: Jestli hned po 17. listopadu 1939, anebo když byl zatčen generál Eliáš). Ale jinak samozřejmě platí, že Hácha a Husák byly dvě hodně rozdílné osobnosti, a že navíc bylo bylo od Beneše zatraceně ošklivé, když po válce nechal Háchu jako už naprosto nemohoucího starce věznit na Pankráci. Když už ale chcete jít po těch rozdílech, tak mi zkuste napsat, co se vlastně Háchovi podařilo zachránit, čili jestli jeho tragická oběť nebyla nakonec vlastně zcela zbytečná a marná. A nezapomeňte ani na to, na co jsem se už ptal: Kdo má pro okupační moc větší cenu? Nějaký provařený fašista (stalinista), kterého hodně lidí bude odmítat už z principu, anebo naopak liberálně konzervativní demokrat (levicový intelektuál).
Co se týče Peroutky, vzniká otázka proč psal co psal. Chtěl snad s Němci hrát bago, fotbalovou terminologii??? Byl poslán do detence, no a co. Přežil. Aktivističtí novináři píšící pro Třetí říši nepřežili, toť fakt.
Že je někdo uznávaný novinář ještě neznamená, že je imunní vůči pokušení.
Vždy se najde nějaký KAPITALISTICKÝ KOKŮTEK, který bude zpochybňovat nesporné úspěchy socialismu. Například v zemědělství nám záviděli zcelení polí. V Kanadě se jim to může vyprávět o nedohledných lánech, ale my žijeme v podmínkách střední evropy.
Podle těchto kokůtků není úspěch nic, na čem nevydělal jednotlivec nebo soukromý kapitál.
Co se poslední otázky týče, záleží na tom, čeho chce okupační moc dosáhnout: Hitlerovci chtěli získat prostor protektorátu pro Německo (Čech tady nemá co pohledávat – Heydrich); po dobu války potřebovali klid a pracovní sílu. Hácha, žijící duševně ve světě správních paragrafů, které si nikdo nedovolil zpochybňovat, jim musel svou naivitou vyhovovat. Přičíst k dobru je možné snad to, že jeho vláda odstavila od moci české fašisty z Vlajky, to byla vskutku lidská politická spodina, která se Němcům nehodila. Ještě po porážce z noci na 15. březen 39 dokázal H. krýt Benešovy lidi (např. Eliáše), občas někoho vyreklamovat z kriminálu a pomáhat nenápadně těm, kdo se ocitli v zájmu gestapa svými falešnými zárukami (např. ten Feierabend), a do heydrichiády ještě dokázal tlumit nejhorší excesy zejména z Frankovy strany – pak už se jenom vezl bez protestů, nanejvýš s (marnými) prosbami o německou shovívavost, zatímco se střílela inteligence, likvidovaly Lidice i Ležáky – o osudu cca 80 tisíc protektorátních Židů nemluvě. Myslím, že Hácha byl po válce trochu náhradní obětí za národní ponížení a přísahy věrnosti Říši na Václaváku či v ND – ona ta fotka mistrů jevištního slova zdravících v ND „árijským pozdravem“ je svým způsobem drásavá dodnes. Anonymní dav na náměstí se spíše zapomene…. Pak to mělo paralelu v tom shromáždění ctihodných umělců na podporu socialismu proti zločinné Chartě v 78. (?) Čili Hácha se Němcům víceméně hodil, stejně jako se hodil Husák Rusům – vzal vojska jako věčný fakt, zastavil veškeré naděje 68. roku a kádárovským gulášovým socialismem víceméně udržoval iluzi spořádané socialistické společnosti – a tedy plnil přání okupanta: dojem KLIDU a nerušeného budování.
Kdysi jsem se tak trochu zabýval počátkem protektorátu; bylo to na počátku normalizace a řeknu vám, ty paralely způsobů, jak třeba mediálně říci potřebné (viz Peroutka) tloukly do očí. Ale DOMÁCÍ normalizační cenzurní tlak byl daleko důslednější než ten, který panoval na počátku protektorátu; ostatně techniky, jak ho překonávat, byly taky okupační – zejména pokryvačství.
Nevím, jestli náhodou nekecám o čemsi, nač jste se neptal – tedy pro jistotu: Měl-li Hácha na počátku nějaké ideály, ztratil sílu je prosazovat, Husák mi připadá jako iluzionista od počátku – chtějí to po mně, tak to udělám aspoň pokud možno bez krve. Výhodní pro okupanty byli oba – zajišťovali jim naplnění blízkých cílů.
Pěkný večer!
Nemyslím si, XY, že byste psal o něčem, na co jsem se vyloženě neptal. Vybavilo se mi třeba, jak měl prof. Tesař na počátku normalizace v LL seriál o počátcích okupace. Ta paralela ho určitě zaujala, takže se asi snažil varovně popsat nějakou starší historickou zkušenost. Jenomže historie sice může ledascos připomínat, ale ve skutečnosti je to vždycky nový originál. No ale s tou náhradní obětí v případě Háchy se to asi dá coby určitý vzorec chování generalizovat. Nevím, jestli za to může předchozí Masarykův kult nebo touha po silných osobnostech (kterým se zkrátka „dá důvěra“ a oni to pak budou řídit dál), ale v tuzemsku bylo vždycky zvykem svalovat vinu za pocit ponížení nebo národního zmaru na prezidenty. Nejenom Hácha, ale i Beneš („Ten sviňský pes Beneš!“; běžná druhorepubliková nebo poúnorová nadávka) a dneska i Havel fungovali nebo dál fungují vlastně jako sakrální obětina. Tedy ne že by nebylo na jejich činnosti co kritizovat, ale ta funkce snímačů vlastních selhání třeba jenom na úrovni metafyzické viny je myslím hodně viditelná. Jinak na té Peroutkově „aféře“ bylo asi nejzoufalešní, jak Hrad ve finále hodil na misku vah i „nobelistu“ Seifereta. No považte: Dva dny po vyhlazení Ležáků (!) dokonce i Seifert napsal aktivistický článek. To je přeci tak praštěný argument, že ho dokázal obhajovat snad jenom Ovčáček, který si může i tu mnohem méně nebezpečnou normalizaci pamatovat tak maximálně z Pionýra.
Vám také hezký večer!