Z eseje Čekání na antikomunistický blockbuster vybírám dost zásadní (a víceméně souznící s tím, co říkám já sám, jen formulovaný akademičtějším jazykem) postřeh o percepci období před rokem 1989 v české popkultuře:
Tyto retrospektivní reprezentace mají tendenci nahlížet na dějiny skrze hodnoty doby, ve které vznikají – často tedy vypovídají více o současnosti než o minulosti. Populární kultura tak často sehrává legitimizační roli pro současnou politiku,
[Tím pádem se nikdy nevysvětluje, proč tu vůbec nějaký socialismus byl, proč jej lidé chtěli…]
Dochází často k externalizaci – režim je vyobrazen jako import odjinud. Postavy nikdy nepřijímají žádnou odpovědnost. Představitelé režimu jsou vždycky ti druzí. Jsou to prostě „oni“, ale hlavně ne „my“. Dochází tím ke kolektivnímu vyvinění. Všichni si mohli stejně jako Kodet v Pelíškách zajít na balkon a zařvat si „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel“ – a nikdo za nic nemohl. Odpovědnost je vždy externalizovaná, někdy až do Sovětského svazu.
Bez zajímavosti není ani pohled k sousedům:
Jiná situace je v Německu. (…) Reapropiace tohoto období je založena na tzv. Trotzidentität, tedy určité identitě navzdory, skrze kterou se snaží východní Němci nějakým způsobem definovat. V českém prostředí tato potřeba není, čili je pro nás snadnější celé to období prostě odmítnout. Oni se snaží toto období částečně rehabilitovat, a to včetně velkého příběhu o budování lepší společnosti.
Tribun 
Tribune, díky za odkaz, je to velice zajímavé v čase zoufalého pěstování hrdin… Asi využiju i jinak. :-)
Trotzidentität u nás? Když tady každý s nostalgií vzpomíná jak se „chodilo do zaměstnání“ a kradlo na stavbách? Pivo za 2,50kč a podnikový rekreace s Andělem od ROH? I když dnes už je to záležitost důchodcovského folkloru orálních skanzenů na potlaších pro „starší a pokročilé“.
Jak řekl John Lennon: „Nevěř nikomu přes třicet“. Pak já bych to trochu extendoval. Nikomu komu je nad padesát resp. měl za socialismu volební právo a rozpad SSSR je pro něj nějvětší katastrofou 20.století.
Právě že ne u nás, ale v Německu (ostatně, máte to tam napsané a pokud vám nestačí můj výtah, můžete si posloužit originálem).
Osobně nevěřéím, že by krom generace „Good bye Lenin“ byl někdo ze 40cátníků v NDR a těch mladších co jim nebylo v r. 1989 ani těch 18 let, že by byli nostalgičtí po budování socialismu, STASI a Berlínské zdi a frontách na všechno.
Nicméně věta, že „Oni se snaží toto období částečně rehabilitovat, a to včetně velkého příběhu o budování lepší společnosti.“ klidně platit může, jestli pro někoho je onou společností „rovnost si v bídě“ pak to tak jistě bylo a jestli se chce k tomu někdo vracet má šanci pořád zkusit více rovnostářské společnosti než je dnešní Německo. Mimo těch rozvojových co jim hrozí hlamomor /tam si jsou opravdu všichni „v předpokoji smrti“ rovni/ pak podle Giniho koeficientu jsme to na prvník místě právě my, ČR, následuje Švédsko a Rakousko.
Ovšem nemyslím si, že by dotyčné lidi takto položená podoba „rovnosti“ uspokojila. Oni opravdu potřebují vidět jen samé chudé jako jsme tenkrát byli všichni mimo pár krajských tajemníků, dojiček krav a horníků. Společnost (stát), kde není ani jeden milionář dnes vážně neexistuje. A není to ani ona pověstná KLDR, kdy si Kimovic rodina jezdí v Lamborghini zatímco soudruzi na vesnicích hrají dechovku rýži aby rychleji rostla…
Pořád lepší rovnost v bídě, než nerovnost v bohatství. Absence zbytného luxusu není totiž bída. Ona to může být – a nikoliv paradoxně, pokud se nad tím dokážete zamyslet – i významná svoboda: svoboda od rvačky o větší žvanec.
Tak konecne jste se Tribune projevil trochu „levicacky“ coz mate napsano i na firme:-)
Pořád lepší rovnost v bídě, než nerovnost v bohatství. Absence zbytného luxusu není totiž bída ! Do kamene tesat !
Opet byl jeden kapous argumentacne znicen a prapor pokroku vztycen :-)
Samozrejme ze mate pravdu ze rvačka o větší žvanec. coby pruvodni jev kapitalismu at uz s tvari ci bez tvare , celemu kapitalismu jeho image velmi hyzdi,
Jen jste zapomel z toho odvodit a pripsat ze soudruzi prohrali prave proto ze se zadna ‚rvačka o větší žvanec‘ nekonala.
O to vice casu tak zbylo pracujicim naslouchat tem co vedli kavarenske kecy a hecy
o tom ze boj o zvanec je to co lid hlavne potrebuje preci ! A tak se pak pohnuly fsechny veci.
Kupredu leva prestalo platit
vykrocit pravou o vetsi zvanec se mlatit !
Spravny to nazor na zivot a na ziti
nebot jde vo hovno nejde li vo boj za preziti !
Mě nepřijde, že by soudruzi prohráli. Vyhráli celé Evropě sociální stát, to není málo. Prohráli jen z toho pohledu, že se neudrželi u (monopolní) moci.
Paráda, pane Ota. Pekne Vám ďakujem. Už mi je naprosto jasné, prečo sa nikdy ľudia nepoučili z dejín.
(Mimochodom, zapíšte si túto repliku a odložte pre vnukov, aby Vám ju ukázali, keď im budete držať kázeň typu „Já v tvém věku…“ – a to si pište, že budete.)
tradiční bláboly
já bych toho Lennona modifikoval: „Nevěř nikomu, kdo se jmenuje Ota nebo tak nějak podobně“ :-)))
Já pivo skoro nepiji, ale vím, že bývalo za 1,70 Kčs. A „Kč“ za socíku nebyla. To jen pro přesnost.
Ten rozhovor je docela divočina :-) Ty zmíněné Pelíšky a Občanský průkaz jsou v první řadě pokusem o generační příběh a ne nějakou prvoplánovou agitkou, jakou by šlo asi vidět v tom televizním opusu Vyprávěj. Navíc invazi v srpnu 1968 a její důsledky lze většinově asi jenom těžko vnímat jinak než jako „externalizaci“. A vyloženě opatrný bych byl i s tou „Trotzidentität“, která v první řadě vypovídá o zklamání z přítomnosti než o nějaké touze rehabilitovat to dobré z bývalé NDR. Dost možná si východní Němci přejí oživit nějaký „velký příběh“, ale ten se skoro určitě nebude týkat jejich socialistické minulosti. Takový příběh by se i ve východním Německu dal dneska těžko univerzálně sdílet, na rozdíl třeba od příběhu o německé velikosti.
A což teprve příběh o pruské disciplíně….
A jejej tady se někomu rozšlapaly bábovičky :)
„…která v první řadě vypovídá o zklamání z přítomnosti než o nějaké touze rehabilitovat to dobré z bývalé NDR“
O tematu Ostalgie, Seale, bylo napsano jiz mnoho stranek a temer vsude se shoduji na tom, ze nejde (jen) o „dobre“ vzpominky na minulost (vsak take ostalgicke predmety nejsou kolikrat takove, na ktere by se dalo vzpominat v dobrem).
Spolecnym jmenovatelem je vzpominka na spolecne prozivani, at uz spatne, anebo dobre, tedy na kolektivismus, obsahujici v sobe urcitou davku sociality. Dnes spolecnost neexistuje, tehdy ano…proto byvali Dederoni vzpominaji. Zadny truc, ale snaha o zachyceni kdysi spolecneho. Takze souhlas.
Pelisky, Obcansky pukaz= to same. Zadna agitka, zadny socikovsky sentiment, nybrz letme navraceni pospolitosti, alespon na platne. Zde vzpominame na spoluprozivani a to bez jeho predmetu= nejde o realie, ale o vraceni pocitu vzajemnosti, ktery dnes jiz nemame a prelomove generaci, prozivsi tehdejsi obdobi, chybi. Ten clanek na A2laru je uplne mimo, nasilne vyhledava a vymysli si neco, co neni.
Na A2larmu cekaji na blockbuster, ja zas cekam na nejake solidni levicove stranky, ktere by se po case nerozpadly a nezacaly slunickarit, multikulturnet a antizemanovatet :o) Sveho casu odesel DR, ted i A2larm, trosku se drzi AltPress, ale ten neni bohuzel politicky (chybi mu jasne vymezeni fronty) a tech par, i kdyz dobrych clanku, pusobi ponekud nejednotne.
Alarm je jedno z posledních příčetných míst na českém internetu. Ale s těmi Pelíšky a pospolitostí máte dost možná pravdu, stačí si vybavit scénu, kde se Kodet s Donutilem (jména postav si nepamatuji) sejdou na soukromé vánoční besídce, ačkoliv jinak působí, že kdyby se potkali, tak se zabijí, jak se kvůli politice nesnáší.
Alarm.. no dle toho, co tam poseldní dobou jeho přispěvatelé-mluvčí-redaktoři atd píšou.. uf, že příčetní.. no třeba co tam píše ta vyučující socioložka desátýho (článek Děti národa) , to si mohli lidi přečíst na Aktuálně už sedmýho od Fendrycha (článek Z případu dětí Michalákových se stala mediálně-politická hysterie. Antinorská kauza) Nemají alarmisti vůbec tak nějak jakési zpoždění?
Socioložka na Alarmu končí slovy:
„Inu, není radno být dítětem národa. Je dobře, že o osudu dětí Michalákových nebude rozhodovat česká veřejnost ani čeští politici.“
?
no a kde jsme se to zase octli ? oba sourozence ti báječní rozohodvníci v Norsku od sebe nejdřív oddělili, prostě je rozdělili, a dali různým pěstounům do cizích rodin, teď mluví už o adopci, něco takového dokáže udělat akorát prase, kterému na těch dětech absolutně nezáleží, ač se jejich potřebami jistě shora-zdola zaklíná. Že jsou oba kluci českými občany (a krom jiného zde mají své další příbuzné), to zmiňuju jen tak, pro osvěžení..
Paní socioložce teda říkám, že ne, není to dobře. Ale možná už ztratila všechny své instinkty (?) anebo není matka?
Fendrych končí slovy: “ Davidovi a Denisovi Michalákovým medializace případu nijak nepomohla. Stala se z něj mediálně-politická, hysterická kauza, v níž už o jejich osudy, o jejich blaho, vlastně nejde. Teď si bráníme naši hrdost a ztotožnili jsme se s paní Michalákovou. Není to hloupé?“ – říkám ne, není.
Fendrych aj ta socioložka, nechť se jdou bodnout. A stát, který není schopen (či se mu nechce?) hájit své občany, tak ten taky.
Tohle téma bych tu nerad otevíral, řeknu k němu jen tolik, že děti nejsou majetek rodičů a žádný rodič není automaticky v právu jenom proto, že je matka nebo Čech (nebo obojí). A když se paní odstěhovala do Norska, tak halt musí počítat s tím, že na ni vztahuje norská jurisdikce, což by pro Čechy, kteří stejný princip tak rozhodně (a v zásadě správně) ordinují uprchlíkům, neměl být problém pochopit.
A co se Fendrycha týče, když já vidím jeho jméno, tak nečtu. Pokud tedy snad napíše něco rozumného, je třeba, aby to samé napsal ještě někdo jiný, má-li být šance, že si to přečtu.
On není problém pochopit, že se norská jurisdikce vztahuje na Čechy v Norsku. Problém je pochopit, jaktože se norská jurisdikce nevztahuje na norskou sociálku. A to se zřejmě nevztahuje vzhledem k tomu, že obvinění, na základě kterých byli kluci matce odebráni, byla shledána neopodstatněnými a kluci přesto matce do péče vráceni nebyli… Tedy si sociálka dělá co chce.
To, že paní Michaláková pracuje někde v mateřské školce, nebo nějakém podobném zařízení, kde je práce s dětmi jejím denním chlebem je pak v té šaškárně už jen takový bonbónek…
Politice, fotbalu a kauze paní Michálkové prostě tady v Čechách rozumí každý.
Máte-li pocit, že je vaše ironizující odpověď na místě, byl bych vám nesmírně vděčen, kdybyste mi sdělil, kde jsem se podle Vás dopustil omylu.
…jinak je to, co jste ráčil napsat, úplně k ničemu…
Já nevím, jestli se mýlíte, jen mi přijde, že se poměrně autoritativně vyjadřujete k věci, o který z podstaty nemůžete mít dostatek informací.
No já nevim, tribune… Jestli obvinění proti paní Michalákové bylo, či nebylo staženo, jestli ji byli, či nebyli odebráni synové, nebo jestli jí po případném osvobozujícím verdiktů byli vráceni, to jsou všechno celkem exaktní skutečnosti, jejichž potvrzení, nebo vyvrácení by neměl být až takový problém.
tak jo, aspoň teda poznámka tady k tomuhle – „děti nejsou majetek rodičů a žádný rodič není automaticky v právu jenom proto, že je matka nebo Čech (nebo obojí).“
ne, to opravdu nejsou, a ano, nikdo není tzv.automaticky v právu, jen proto, že je Čech, a stejně tak, děti nejsou a nemohou být ani majetkem nějakého „úřadu“ který je nad státem“, a ani ten „úřad“, nemůže být automaticky v právu, a to jen proto, že nad tím státem jakoby je, a tohle zas proto, že je soukromý.
A bohužel, když to pak někomu i jakoby tzv.dojde, vyjádří se k tomu takhle – cituju:
“ „Můj názor na norský systém, tedy že děti nepatří rodičům, ale především státu, a stát je přitom zastupován soukromou společností Barnevernet, je dlouhodobý. Považuji to za nejstrašnější výplod neomarxistického šílenství, které čím dál více ovládá náš kontinent. “ – je to v článku s názvem „KOMENTÁŘ: Co s norskou velvyslankyní? – Václav Klaus ml.“
naše oficiální média o tomhle úřadu sice referovala, nenazývají ho ovšem tak, že je soukromý, ale prý „autonomní.“
A za druhé, no když nic, tak pěstouni si tím jistě přivydělají, a ani je určitě nemusíme ihned podezírat ze zlých úmyslů. Protože třeba to, jak k něčemu takovému mohlo zrovna v tom Norsku dojít, to píšu dole tresen- je možné, že si tím Norové především řeší či nejdřív řešili nějaký svůj „národní problém“. Jenže ani to není důvod, aby trpěly děti i rodiče jiných, týká se to i a nejen rodin ruských a polských, které jsou v Norsku a mají děti. Ono vlastně tady jde taky o jistý „střet kultur“ , tady tedy při výchově dětí, a to u lidí, kteří jsou „taky všichni bílí“.
A možná zas nějaký jiný problém si řeší zas ČR? já jsem se, a nejen proto, co jsem si našla o Norsku, dívala na tu snahu zavádět u nás systém placeného pěstounství docela s nelibostí. Kdo ví, jak to teď za Marksové má dál pokračovat. Na Klokánky je hodně přísná.
PS lidi si různě radí, jak z toho ven, „Otřesný ruský dokument ukazuje, jak Norsko krade děti “ nebo tady „Jak vrátit z Norska dítě odebrané rodičům – polská cesta“ No a jo, vypdá to nejspíš bulvárně. Nejlepší rada asi je, máte-li děti, nejedzděte do Norska.
PS2 pro mě to vůbec nebylo jednoduché, pocuchat si svou představu o životě v Norsku, mám Norsko ráda, a taky se tam k nám všichni chovali moc hezky. No tenkrát jsme tam byli jako turisti, a viděli jsme zas jiné věci, ty nejvíc očividné.
Soukromý a autonomní, to je sakra rozdíl. Pokud je ten B. soukromý, tak je to samozřejmě zásadně špatně, ale ani to neznamená, že v tomto konkrétním případě nemá pravdu. A pokud je takových případů víc, jak říkáte, tak vidím zásadní problém i v tom, že se veškerý zájem a úsilí plýtvá na jednu mediálně zdatnou Michálkovou a neřeší se i ty ostatní.
no jo, ale ono ani to soukromý není hned hřích, to samo o sobě vůbec nevadí, soukromý byl třeba ten detektiv, který pomohl té Rybkovic rodině unést si své vlastní dítě. No a jsou to Poláci, ti Rybkovi, dole jsem psala jako o Češích- když viděla jsem rybku, zrobila som chybku. A nevím, možná se ta Michaláková měla taky na něj obrátit, místo oficiální cesty.. těžko říct.. Jenže právě díky té medializaci se o tom, jak to v Norsku funguje, lidi u nás dověděli. A tím taky, že to postihuje nejen víc národností, ale i samotné Nory.
Princip zákony dodržujeme, jen když nám nepřekážejí?
Pani se odstehovala do Norska v dobe, kdy o Barvenernetu nemel jeste nikdo ani poneti, takze tohle bych ji nevycital. Navic zustava (podle novin) cinna jako ucitelka v materske skolce. Norove jsou uchylni, to mi nikdo nevymluvi, pokud to nekoho zajima, necht si vygoogluje clanek „Děti na prodej! Děsivá chapadla chobotnice Norských fondů v ČR drží pod krkem už i vládu.“ na Aeronetu. Ano, nazev je trochu bulvarni, ale v tomhle clanku se seslo temer vse, co jsem o tehle problematice cetl.
Zrovna tedka na Novinkach:
„Denis stanovil při návštěvě sociální pracovnice v rodině pěstounů 12. ledna pět jasných požadavků, které paní Michaláková musí splnit, aby se s ní byl ochoten setkat. Nesmí ho objímat, zdvihat, ptát se, jestli se chce přestěhovat do Česka nebo k ní domů, fotografovat ho a mít s sebou telefon ani fotoaparát. Matka při setkání 20. ledna na tyto požadavky přistoupila, ale syn se s ní nadále odmítá sejít,“ píše se v rozhodnutí.“
http://www.novinky.cz/domaci/383359-syn-michalakove-pry-zadonil-aby-s-matkou-nemusel-byt-dele-nez-15-minut.html
Jsou to dobytkove, kteri dokonce roztrhli sourozence, protoze pry na 2 deti nemaji kapacity; no hlavne ze je meli na odebirani a na soudy. A jak vidno z citace nahore uz jim stacili i vymyt mozky, protoze tohle dite samo nikdy nevymysli, nehlede na to, ze jde o matku, tam jsou city az za hrob a ta je matka jakakoliv, tak diteti nemuze byt nikdy cizi, natoz v tomhle veku.
Take jsem dlouho zastaval neutralni stanovisko (a v jistem smyslu zastavam i doted) a sice ze je to norsky stat s jeho zakony. Kdyby alespon ty deti nechali pohromade, ale tohle je uz prilis, to uz neni ani jako z nejake zle pohady o Jenickovi a Marence, kde si alespon sourozenci byli oporou, kdyz uz rodice selhali (mozna).
Kdyz ale slysim, ze Norove politicky infiltruji skrze fondy dokonce i nase ministerstvo, tak si myslim, ze to zas tak „jejich“ stat uplne neni. Kdyz maji takovou peci o druhe, pak musi pocitat i s opacnym zajmem.
Treba tady:
http://www.eeagrants.cz/cs/programy/schvalene-projekty/prehled-schvalenych-zadosti-program-cz15-1903
Ten clanek na AE je opravdu dobry.
Vztahy v rodinách patří k nejkomplikovanějším, přesto v tom mají lidé, kteří o tom vědí jen z bulváru, naprosto jasno. Naprosté většiny zločinů vůči dětem se dopouštějí příbuzní. Dítě má právo na ochranu, i před rodiči.
V Norsku je odebrana az 1/5 deti, tedy 20%. Tak bych rekl, ze dite ma pravo i na obranu deti pred statem, protoze tohle neni normalni: bud neni v poradku norsky stat, anebo jsou Norove uchylove. Ale ne tak dost, my hajime pravo na spravedlivy proces, vedeny urady takove zeme.
Normalne tohle je konec: nejdrive se narod deli nad Zemanem, pak nad uprchliky, ted nad norskou justici. Tohle dopadne spatne.
Zde jeden citat z diskuze:
„Těchto výše jmenovaných osob se pravda nechytá . Oklepou se a pojedou dál . Ve volbách je ovčani budou volit znovu . Takto to funguje už 25 let . Vůle na tom něco změnit je v Česku minimální a u politiků nulová .Změnit by to mohlo jen právo šaria !“
Bohuzel….a kdybychom se uz nikdy nevideli, napln se osude…sbohem, vsichni dobri rodaci! :o)
Mě z toho tak nějak plyne, že národ se dělí, protože se dělit chce, a ty důvody jsou jen záminky. Není ta, bude jiná.
Jeste dve cisla: od doby privatizace Barvenernetu v roce 1992 stoupl pocet odebranych deti o 25%, pricemz cena za jedno vychovavane dite je 50.000 euro/ rok.
To je skoro stejne dobry byznys jako v americkych veznicich.
Změnit by to mohlo jen právo šaria !“
Stale vice se to rysuje jako posledni nadeje:-(
Prave z toho duvodu te zmene a vire v sariu fandi vice a vice lidi.
Pritom by stacilo docela malo, narovnat co bylo pokriveno!
„.Mě z toho tak nějak plyne, že národ se dělí, protože se dělit chce,..“
Pokud označujete diskuze a rozepře a moře hlasů za snahu o dělení národa…. to jste si nasadil nějaké hranaté brýle, Tribune? tohle jsem tady nečekala…
nikdy nemluvili všichni jedním hlasem, neměli jeden názor, nečekali na rozhodnutí těch co mají takové ty „relevantní informace…
Přece vždycky nás něco rozdělovalo, ale snad jsou diskuze proto abychom mohli sdílet své starosti, a hledat nové cesty, jestli i vy budete tohle všechno označovat jakože „národ se chce dělit“… už fakt nevím kde najdu někoho, kdo tomu tak říkat nebude…
že má národ na různé věci různé názory, to je normální, a stává se to i v malých skupinách lidí (kromě sekt třeba) ba dokonce i v rodinách, či i mezi lidmi pouze dvěma. Není na tom nic strašidelného, pokud si kvůli tomu hned nerozbíjejí nosy, neposílají se do vězení, a tak. Na odtsranění rozporů, nebo teda na vytříbení názoru, na to mají lidi řeč, jazyk-komunikaci.
A ani za komunistů neměli lidi na všechny věci jeden stejný názor. Mít všude kolem lidi jednoho a téhož názoru, to byste museli ty lidi začít asi teda klonovat.
Jedna věc je mít jiný názor a druhá chtít, co ho mají jiný, z národa vylučovat, cejchovat je za zrádce, proklínat, likvidovat, nebo alespoň nějak jinak perzekvovat.
„že má národ na různé věci různé názory, to je normální, a stává se to i v malých skupinách lidí“
Ovsem s narodnim naziranim opravdu opatrne- tuhle meli jiny nazor Francovi falangiste, jinde zas Hlinkovci a byt nesoumeritelni cesti privatizatori, tak se svym narodnim nazorem nam dokazali take pekne zatopit.
Narodni nazirani by opravdu melo byt co mozno jednotne, tam neni pluralita prilis produktivni, po ruce jsou totiz silova ministerstva.
sem to nedopsal… po ruce jsou silova ministerstva, dalsi statni organy a media, ktera ze dne na den dokazi z nazoru udelat jedinou pravdu.
A nemělo by dítě mít i nárok na ochranu před pošahanými aktivisty, jakousi divnou shodou okolností vybavenými ničím neomezovanou pravomocí? Když jsem se naposledy díval, tak „úmluva o právech dítěte“ nekončila článkem 2.
Samozřejmě, že mělo, stejně jako před zásadou já si ho udělal, já si ho zabiju. Ale jak to vybalancovat? Protože mě se zdá, že obecně máme problém v dětech vidět svébytné jedince a máme tendenci považovat je za své.
Nevím jestli za své, ale nějak z těch právnických uzlů vypadlo něco co se kdysi dávno v divné literatuře ozačovalo něco jako rodinné vazby, rodinné vztahy, láska, city, něco co se budovalo dlouhá léta, možná pokřiveně – ale lidi patřili k sobě, měli svoji rodinu, kde nebyli jen opilí rodiče,ale i tetičky a bratranci a historie dědečka do pátého kolena – co z tohoto rodokmenu, z rodinné anamnézy, může sdělit dítě, které projde pěstounskou péčí jako devadesáté osmé úspěšně předané dítě?
Úřednický šiml je poloslepý pološílený naprosto úplně vykastrovaný kobylák. Pokud ho spojíte s výdělečně prosperující činnosti pěstounských neziskovek, dostanete … sterilní, od své historie odříznuté, obrovské množství lidiček. Mně ta novodobá starostlivost o dobro připadá – minimálně podezřelá. No, asi nejsem správně právně nastavená matka. Nějaké nápravní zařízení pro takové typy ještě neexistuje?
A potřebují lidé vůbec nějakou rodovou historii? K čemu mi například je, že praděda byl legionář, topič a neměl rád Sokoly?
Jak to vybalancovat je důležitá otázka. Myslím si, že nepůjde najít univerzálně platnou odpověď a vždy bude nutno si tu otázku pokládat znovu, podle podmínek konkrétního případu. (K tomuto konkrétnímu případu bych řekl, že pro vybalancování naprostého odříznutí dítěte nejen od celé širší rodiny, ale i od vlastního sourozence a rodného jazyka, už potřebujete opravdu závažnou hrozbu; tu ovšem nikde nevidím. Víc to podle vašeho přání rozebírat nebudu.)
Ovšem v situaci, kdy je jedna a ta samá instituce jednou stranou sporu a současně i odborným svědkem, je podle mého názoru něco hodně špatně – v systému, který takový stav umožňuje. Možná, že někdy kolem roku 2115 bude někdo moci k příběhům „ochraňovaných dětí“ zopakovat vyjádření Maeve O´Rourke, irské advokátky zastupující kampaň Spravedlnost pro Magdaleny: „Byly obětovány ideálu, a byl to pouhý ideál, čisté společnosti.“ Ale pro ty děti by to byla jen pozdní omluva od společnosti, co přeci jenom chtěla páchat dobro.
Pokud sám sebe zredukujete na vlastní reprodukce schopný biologický stroj, tak samozřejmě žádnou rodovou historii nepotřebujete. Lidé ji z nějakého podivného důvodu význam přikládají. Ten děda svými názory a životem ovlivnil a formoval vaše rodiče a jejich prostřednictvím i vás. Máte z něj v sobě něco víc, než jen geny, i když o tom třeba ani nevíte..
Právě že toho pradědu „v sobě mám“ ať vím, nebo ne, a nikdy ho ze sebe neodpářu, tak k čemu je mi dobré o něm vědět? Já neříkám, že je to špatně, jen že nemá smysl z toho dělat fetiš.
Fakt nerozumím. Na jednu stranu se bojíte toho že odmítnutím cizinců spouštíme v sobě nelidskost. Na druhou stranu jste schopen naházet robátka do úřednického soukolí, a ani při tom nemrknout. J.J.Rousseau hadra :-)
Nedoceňujete nějakou hodnotu, protože tím že ji máte, je pro vás tak samozřejmá, že ji nevnímáte:-). Ale ta širší rodina, kde se říká my, nepatří taky ke kořenům identity, osobnosti, paměti? Proč asi tak často hledají adoptované děti své biologické rodiče? chtějí ten bývalý svět aspoň vidět. Něco v tom krevním poutu bude. Vemte si takovou krevní mstu, a vymření po meči nebo po přeslici – až tak si toho fetiše lidi považovali :-)
Mám obavu, že pod takzvanou ochranou a bezpečím to směřuje do kytek. Co, to tak přesně nevím. Ale třeba taková drobnost, jakože na jednu stranu se rozšiřuje právo jednosměrných párů adoptovat děti, na druhé stranu se rozšiřuje právo nějaké instituce odebírat dítěrodícím rodičům plod jejich života.
Všechno se nějak vykořeňuje, vyprazdňuje, zlehčuje – slova, rodiny, city. Jak se pak můžou definovat národy?
Rodina je pro děti jistě to nejlepší, ale nikoliv nutně biologická rodina. Z mého ne-smyslu pro češství jste už asi mohla pochopit, že hlas krve mě neoslovuje.
„Antikomunistický diskurs se rozpadá, je proto potřeba dodat mu větší dramatický náboj. Je tedy možné, že za pár let se dočkáme blockbusteru o agentech-chodcích nebo akčního dramatu o bratrech Mašínech.“
Antikomunistický diskurz se rozpadl už před relativně dlouhou dobou, protože jaksi odpadly důvody, proč by se v něm mělo pokračovat.
Je to do jisté míry generační záležitost. Pro ty, co se narodili až po plyšáku, je antikomunistický patos stejně vzdálený a směšný jako jeho opačný pól, a ani komedie, předvádějící groteskní epizody našich dávných životů, je příliš nebaví.
Pro generace lidí, vyrostlých v atmosféře soukromé nechuti ke komunistickému režimu, je pokračování v antikomunistickém diskurzu čím dál větší zbytečností, když se ukazuje, že diskurz komunistický umřel.
V případných pokusech o blockbuster by viděli leda zahrávání si s trapasem.
O hrdinských postavách minulosti vtělených do filmového trháku tak sní nanejvýš ostalgici, kteří věří, že svět umění jejich éru jednou rehabilituje.
Kéž by, ale přinejmenším na institucionální úrovni nic takového nepozoruji, pozoruji naopak křečovitou snahu držet antikomunismus při životě (tedy spíš na kapačkách) stůj co stůj.
Když ono je hledání historické pravdy v českém polistopadovém filmu stejně úspěšné, jako prskavkou z vánočního stromku zobrazovat výbuch atomové bomby nad Hirošimou. Autoři mají totiž jedno zásadní omezení: nemohou (nesmí) zobrazit tehdejší poměry pravdivě, mají (ve „svobodné společnosti“!!!) předepsán jediný směr pohledu, tedy odsuzující, výhradně kritický. Kdyby totiž chtěli vedle negativ (nepochybná) uvést pozitiva, právě v kontrastu se současným režimem, tak by na film nesehnali prachy. Jsou tedy téměř ve stejné situaci jako autoři za normalizace (v ní by pokus o kritické dílo byl ovšem spojen s profesní likvidací tvůrce).
Takže – paradoxně – onen požadovaný „antikomunistický blockbuster“ v české filmové tvorbě představují Kachyňovo Ucho a Jasného Všichni dobří rodáci, filmy natočené v období hlubokého socialismu, avšak s lidskou tváří.
Ten diktát ovšem není vnější. Ne že by být nemohl, cenzura trhem je velmi efektivní, ale není to nutné, protože pro ně to přirozené. Nikdo jim nemusí nic zakazovat a nakazovat, protože oni sami nechtějí, resp. sami potřebují tu iluzi externího zla, o níž je řeč. Nejde o pravdu, jde o integritu.
Tribune, myslím, že tá tržná cenzúra a autocenzúra je oveľa účinnejšia ako úradná cenzúra. Aj tých cenzorov je rádovo viac. Dnes na šírenie pravdy zďaleka nestačí osobná integrita. Je treba počítať s tým, že človek bude odkázaný na samizdat a voľne šíriteľné kanály bez akéhokoľvek ekonomického prospechu.
A toto je, žiaľ, skôr vizitka konzumentov ako tvorcov.
Samozřejmě, že je účinnější, protože je zvnitřnělá. Teď zrovna vyšla nějaká monografie o cenzuře v české literatuře, byl rozhovor s editorem a ten nebyl schopen redaktorovi vysvětlit, že cenzura existuje i po roce 1989, jen v jiné podobě.
„Takže – paradoxně – onen požadovaný „antikomunistický blockbuster“ v české filmové tvorbě představují Kachyňovo Ucho a Jasného Všichni dobří rodáci, filmy natočené v období hlubokého socialismu, avšak s lidskou tváří.“
Presne tak, tarasi…tehdy bylo blockbusteru nekolik desitek, nejen ceske, ale i slovenske, polske atd. Treba zapomenuta bomba 322:
http://www.csfd.cz/film/4134-322/prehled/
„Nemohu mluvit“
Dobré filmy vznikají, když mají tvůrci co říct. Dnešní tvůrčí marasmus ukazuje na to, že dnešku chybí témata, přinejmenším taková, který by oslovovala více lidí, i mimo kulturní (pseudo)elitu.
„Dobré filmy vznikají, když mají tvůrci co říct.“
Dneska si tady u vas pripadam jako Papa Negativist, tribune.
Ze by nebylo co rici? Ze by se nenaslo tema? :o) Spise bych se priklonil na Belohradskeho stranu s jeho rcenim „Nikdo nenasloucha“.
Odhlednuto od toho, ze nejsou tvruci (maji hypoteky), pak ani nejsou penize (kdo by si platil kontrapropagandu), tak nejsou ani zajemci (to byl super masakr, to musis videt!).
Podle meho dnes uz zadne palcive tema neexistuje, protoze vsechno je v hajzlu a nikoho nic v podstate nezajima :o)
Jedna věc je mít co říct, tedy že témata by se našla, druhá chtít to říct. Když nikdo nechce mluvit a nikdo naslouchat, není zkrátka o čem mluvit.
„Nikdo nenasloucha“ …. ano, s tím lze souhlasit. Není čemu naslouchat. Ta spousta blábolivého balastu která se hrne ze všech sdělovadel i (bohužel) literatury, filmu a jiného „umění“, není určená k naslouchání. Je to pouze výplň, něco jako skelná vata, aby prostor nebyl tak prázdný. A taky, aby si blábolitel užil svých pět minut slávy. Bohužel …..
Přesně tak. Ale teď jde o to, zda schopnost a zájem naslouchat plodí kvalitu projevu, nebo projev musí být apriori kvalitní, aby si vynutil naslouchání? Jinými slovy: má smysl mluvit, když nikdo nechce poslouchat, nebo musím právě proto mluvit o to naléhavěji?
Jestli to vy dva nemate trochu idealizovane…i dnes se toci vyjimecne dobre kriticke filmy, jako treba dansky Zlocin. Kdo z vas to nejen videl, ale ma i doma DVD?
Tedy jsou filmy urcene k naslouchani, ale lide jsou prilis unaveni sluncem, nez aby se o to zajimali. Sam to na sobe pozoruji: proc si poustet nejaky hlavolam, ktery navic bude poukazovat na moji neresitelnou bidu ziti? :o) Podle meho se nikdo rad nediva na sve ponizeni.
Cimz se mozna dostavam k prave pricine nenaslouchani a tou je nepritomnost alternativy, bezvychodnost.
Nema smysl tocit kriticke filmy, kdyz neexistuje zadne vychodisko. Budou si pacienti s nejakou beznadejnou diagnozou poustet filmy o tom, jak mel nejaky clovek stejnou chorobu a nakonec v bolestech umrel?
Budou – aby si se až do své smrti mohli utěšovat, že ten z filmu je na tom hůř, protože umřel, zatímco oni mají ještě naději.
Az prijmete (nerikam pochopite) Tribune, ze stari lide se divaji na telenovely, protoze v zivote uz videli mnoho oskliveho, ze zeny uprednostnuji zamilovane romany pred thrillery proto, ze maji stale na mysli sve deti a ze opravdu nemocni nesleduji serialy z nemocnicniho prostredi, protoze jsou sami nemocni, pak se dovite, proc neni zajem o socialne kriticke filmy; ani o jejich toceni, ani o jejich sledovani.
Embé, aby bylo jasno, Zločin jsem neviděl – a jak tak koukám, bude toho, co už asi neuvidím, stále víc. Postřeh o nepřítomnosti alternativy je ovšem zásadní – arci s tou veselou výhradou, že se z nedostatku východisek z neřešitelné bídy žití ubavíme (nebo unudíme?) k smrti… :-)
Na druhé straně – výjimečně dobré kritické filmy ozřejmují základní důvody k nespokojenosti, čímž své diváky (a lze to vztáhnout i na literaturu, tedy i čtenáře) aktivizují a udržují ve střehu, případně mobilizují, aby dali svou nespokojenost najevo činem, jenž by měl šanci neutěšený stav změnit. Nevíme-li ovšem, kde je podstata naší bezmoci, bude to jen takové bezmocné pořvávání. Ovšem: Jak žít ve světě, s nímž člověk nesouhlasí? Co třeba mu nepřiznávat význam… ;-)
Ona i taková povrchní komunální bžunda jako Cohenův Diktátor může mít silný kritický osten. Otázka je, jestli jím dokáže popíchnout i někoho, kdo na něj není naladěn již předem, tedy něco jako probudit spícího (fuj, ty poeto).
embecko, tá schéma, čo ste metaforicky načrtli ako informácia pacientovi o beznádejnosti choroby, to je vždy len časť pravdy. Máte pravdu, že v takejto forme Vás to len sťahuje hlbšie.Celá pravda obsahuje aj možnosti riešenia, alebo aspoň možnosti boja.
Keby Budha hlásal len vznešenú pravdu o tom, že existuje utrpenie, dnes by o ňom neexistovala žiadna zmienka. Jeho učenie však obsahuje aj pravdy o príčinách utrpenia a spôsoboch, ako ho odstrániť. Preto je toto učenie jednou z alternatív, ako vybŕdnuť z matrixu.
Pravda jsou – a moc se tu o nich neví – naše sdělovadla je až na výjimky tají. Když jsem viděl jeden díl Pátera Brauna – Rote Rose, kde skalní komunistka je docela sympatická postava a kde se mluví o „honu na čarodějnoce“ v 50tých letech tak mne napadlo – tohle by se u nás nikdy nenatočilo. Taky to bylo jen na TV Barandov.
U nás se to točí naopak. Třeba populární První republika, tak tam jsou buržousti sympaťáci k pohledání a jediný komunista takový barvotiskový ksindl, že dr. Cvach je vedle něj odfláknutý padouch.
„Co třeba mu nepřiznávat význam…“- viz XY.
Ano, presne tak, tuhle tezi razi i Michael Hauser ve sve znamenite knize Kapitalismus jako zombie (uz ten nazev sedi).
Ovsem nejdrive je treba vedet ceho si nevsimate, to je urcite prinosnejsi, nez to jen tak odsunout.
Jsem přesvědčen o tom, že kvalita projevu je ten základ, který musí být primární. Posláním umění, potažmo kultury obecně, musí být kultivovat (ostatně se tak jmenuje) a ne věšet trenýrky, byť BIG na Hrad místo standarty, nebo malovat tanky na růžovo či zvedat prst z Vltavy.
Přesně tak. Je mi zvláštně smutno, když srovnám naléhavost meziválečné avantgardy, rozjitřené emoce kolem prokletých básníků či impresionistů, ale i naše šedesátá léta, s plytkostí a zbytečností současného „umění“, který již nedokáže znepokojovat a jenom vulgárně provokuje. Byly doby, kdy o něco šlo, i když šlo obrazně řečeno o hovno, dnes už ale nejde o nic, byť je to kolikrát doslova o hovně. Nejspíš právě proto.
Nezbývá než souhlasit s třešní, socík už nikoho nezajímá a u komedií s tesilovými s*áči ((c) Občanský průkaz) se smějí a pláčou titíž lidé, kteří se dříve smáli a plakali u dietlovin. Ani jedno nebyla a není prvoplánová agitka, ale řemeslně lépe či hůře udělané oddechové dílo, do něhož se tvůrci snažili naprat alespoň trochu prokomunismu či antikomunismu.
Pro dnešního moderního :-) člověka popis nezajímavých reálií neexistujícího světa.
Kultura se částečně posouvá z pasivního sledování do větší divácké aktivity; to, co dřív znamenalo sledování seriálu, znamená dnes hraní WoW nebo SecondLife. Televize se stává mnohem víc pouhou zvukovou a obrazovou kulisou a s herci už nikdo nic skutečně neprožívá, nebaví se o fiktivních filmových světech, jako ještě před 10-15 lety; a pokud v určité míře ano, jsou to světy a seriály anglosaské produkce. Určitě můj názor ovlivňuje „bublina“ lidí, v níž se pohybuju, ale je docela rozsáhlá.
Jen ti tlamocviční intelektuálové mají potřebu to pořád „řešit“, neboť se tím živí. :-)
A hele, Taras uhodil kladívkem přesně na hlavičku…
Mne na tom zaujala jiná věc – v té triádě člověk, ikona, zničení ikony najednou jistá společenská věda konečně přichází k zájmu o co možná objektivní zhodnocení relativně významných historických person. A děje se to jaksi v druhém plánu, mimo hlavní mediální proudy, ale existuje to. To je nadějné.
Ted jeste, aby se takove zavery dostaly na verejnost v nejake prijatelne podobe a media z nich neudelala euforickou performaci, netradicni a zabavne pojeti kanonickeho vykladu :o)
No, třeba se to povede – ale nikoho to moc zajímat nebude. Protože to nebude zábavné pojetí… :-))
„Děti na prodej! Děsivá chapadla chobotnice Norských fondů v ČR drží pod krkem už i vládu.“
Bezva.
V tomhle případě doufám, že „chapadla“ ty kluky ochrání.
Nemyslím si totiž, že rodičovská práva by za každou cenu měla dostat přednost před prospěchem dětí.
Norsky stat a 1/5 odebranych deti to je zajimavy vysledek hlidaciho prava, statni organisace jak tresnicka rika aby
“ rodičovská práva ( za každou cenu) nedostala přednost před prospěchem dětí.“
20 % odebranych deti znamena ze v Norsku je tak vysoke procento nemoznych rodicu kteri tak spatne vychovavaji sve potomky ze je nutno jim je odebrat a dat do spravne prevychovy ?
Jsou Norove az tak zdegenerovani a nebo je to naopak priklad k nasledoani ?
Tresnicko co kdyz plati ze je to pomer mezi dobrymi a spatnymi rodici s platnosti celosvetovou a jen Norove to spravne resi?
I tak by se dala veta hlidajici prospech deti pred rodicovskymi pravy vysvetlit.
Davam v uvahu pohled z jineho uhlu. Co zacit zkoumat „“normalnost“ a spravnost one organisace ?
Co kdyz vyrazny deficit slunecniho zareni nad nekterymi oblastmi Norska je tim co zpusobuje jejich uchylku ?
Myslim tu vladni protoze ta se ve svych dusledcich jevi srovnatelna s praxi nacistickou, jako treba Lidice.
Ze 2 zminenych moznosti ze bud nejlepe haji zajmy deti a nebo naopak jsou prikladem „statniho“ nasili , ktera je ta spravna ?
Ze pry zadna……. se vyjadrili sami Norove(ti vladni), ze pry velmi citlive posuzuji kazdy pripad!
Jak citlive kdyz s tak necitlivymi dopady ?
Co jsem četl, tak Seveřané mají obecně problémy s depresemi a alkoholismem. Takové prostředí skutečně nemusí být pro děti vhodné. Já Norsko neznám, jen vím, že ho nelze hodnotit na základě české reality.
Hlavně by vůbec, ale vůbec nikdy a nikde neměla vzniknout a existovat instituce na odebírání dětí, která by stála nad zákony, na kterou není dovolání ani odvolání zemskými soudy. To přece může jenom smrt.
Ale ani ta Norská instituce přece nestojí nad zákony, jen jí zákony dávají značnou autonomii.
dříve než odsoudíš ty kluky k ochraně pomocí chapdel, něco si o tom přečti, tady máš na výběr
https://www.google.cz/search?q=Barnevernet+soukrom%C3%BD+&ie=utf-8&oe=utf-8&gws_rd=cr&ei=8moeVs_3OcK6sQHKiZXgBw
třeba se proklikáš i na případ, na různých stránkách, kdy se Bernevernet začal (úspěšně) zajímat o děvče českých rodičů jen proto, že ve škole plakala, když jí umírala babička. A řekla, že se o tom bavila doma s rodiči. Už tohle je dle norského přístupu totiž špatně, je nutno ochránit dítě před vším, co by mu mohlo nějak ublížit. Nevím jak to vidíš ty, já tak, že plakat, když člověku umírá či zemře (nejen) babička, a mluvit o tom s lidmi v rodině a i s dětmi, to mi nepřijde jako něco zvráceného, naopak. tohle pomáhá lépe to snést. Ano, člověk si svoje obrečí taky i sám, v soukromí, někdy právě chce, aby ho při tom nikdo neviděl, to se občas stává všem, ale přece jen, sdílený žal, poloviční žal. V Norsku se to ovšem zjevně nesmí, protže to dítě zbytečně rozrušuje, tedy prý smrt jako smrt, je to jen finále živoat – rodinné či i teda biologické vazby „děti-rodiče-prarodiče“ nejsou dle všeho až tak důležité.
A hned na té wiki se třeba taky i dozvíš, proč tomu tak zřejmě právě v Norsku nejspíš je – „…. že incestní praxe je v Norsku závažným problémem (mluvit o něm veřejně se však považuje za nevhodné), svědčí i skutečnost, že norská ministryně dětí, rovnosti a sociálního začleňování Inga Marte Thorkildsenová v roce 2013 usilovala o zařazení předmětu „Incest“ do školních osnov základních škol v celém Norsku.[4]“ – dole pak najdeš odkaz na ty norské stránky
Tak jestli je to v Norsku taková tyranie, tak se tam nestěhuji, a když už tam jsem, tak se odstěhuji.
no právě, Tribune..
Andrej Ruščák
„Rád bych zde vyvrátil jednu nepřesnost, která se často objevuje v diskusích na toto téma: norské rodiny jsou ještě daleko zranitelnější a kradou jim děti daleko víc, než cizincům. Má to několik důvodů – 1) sami Norové jsou často pokud jde o jejich stát hodně naivní a opravdu si tu většina myslí, že obrátí-li se na BV se žádostí o pomoc (sic!), dostane se jim pomoci a ne, že jim seberou dítě. 2) Norové nemají zpravidla kam utéct, jsou tu doma, zázemí v zahraničí nemají žádné a to se pak takový útěk těžko provádí. 3) BV neriskuje mezinárodní skandál, takže norští rodiče jsou odkázáni jen na sebe.
Někde jsem viděl statistiku, podle které přes 50 % všech odebrání začalo tím, že rodina sama oslovila BV protože potřebovali pomoct (nezvládali něco finančně, časově a podobně). To znamená, že nejste-li tak hloupí abyste za BV sami lezli, šance, že vám seberou dítě, je rázem poloviční. A můžete mi věřit, BV v tomhle umí norské rodiny „vykoupat“ způsobem, o jakém se ani paní Michalákové nesnilo. Bohužel. Ono totiž jak jsem zjistil, cizinci mají menší pravděpodobnost, že je někdo udá, protože přeci jen spousta lidí, kteří mají udavačské tendence, je vůči cizincům trochu tolerantnější, protože vědí, že nemusejí ze zvyklostí „co a jak dělat“ vědět vše. Norům se to netoleruje. Cizinec, který si dá před dítětem pivo se může setkat s tím, že někteří lidé ho budou odsuzovat, ale vezmou to tak, že je to „jiná kultura a jiné zvyklosti“. Norovi to tihle lidé neodpustí, protože by měl vědět, co se od něj čeká. „
Není odebírání dětí chudým náhodou celkem běžná praxe i u nás? Když u nás sociálka sebere dítě cikánům, také to bude půlka lidí považovat za záchranu toho dítěte.
Míšo, nemluvím obecně, ale o konkrétním případu konkrétních dětí. K tomu, co píšu, jsem došla na základě nepřímých indicií. Asi nejvíc k tomu přispělo to, že většina lidí z české strany, kterým bylo umožněno nahlédnout do spisů, matku od té chvíle nepodporovala, pouze zdůrazňovala nutnost o celé věci v zájmu dětí mlčet.
Nepočítám samozřejmě kocoura, který je za podporu placený.