Minulost kontra historie

Studovna

Způsob, jakým společnost utváří ze své minulosti svoji historii, tedy z toho, co se stalo, to, co je vyprávěno, není o nic méně důležitý, než minulé děje samy o sobě.

(Jakub Raška)

Publikováno

58 komentářů: „Minulost kontra historie“

  1. To jistě. Ale možná to, že každý ví svoji historii jinak, protože každý máme jinou minulost je dobře. Doba jednotných dogmat je ta tam. Postmoderna zakládá svoji filosofii na tom, že nic není tak jaké se jeví na první pohled a že „pravda“ každého jednotlivce má ve své spektrální skladbě onoho kaleidoskopu různých úhlů pohledu, tu nejvíce reprezentativní roli. I když se mohou jevit některé póly společnosti jako neslučitelné ve skladbě svých pohledů, je jistě dobré je zaregistrovat a následně analyzovat

    1. Minulost máme všichni stejnou, lišíme se v tom, jak si o ní vyprávíme. Sdílíme realitu, ale nesdílíme mýtus.

      1. No, nemyslím si, že by třeba Váš otec a ten můj měli stejnou minulost:-)

        1. No vidíte, a přece ji mají. Tedy pokud ten váš nežil na jiné planetě nebo v jiném vesmíru. To je totiž to jádro pudla, že minulost je stejná a liší se „jen“ historie.

          1. Tak když to berete celoplanetárně tak jistě, ale říká se, že každá žena má svou vlastní minulost a střeží si z ní svá tajemství…Asi by s Vaším výkladem nebyla spokojena ani jedna z nich:-)

  2. Inu, jistě, Tribune, ovšem problém je to značný, neboť nejen minulost, ale především přítomnost se jeví jako chaotický chorál zcela desorientujícího protikladného blábolení, v němž, ať zůstáváme u žhavě aktuálních témat, mají například stejnou relevanci názory pro i protiuprchlické. Výsledný obraz je pak podoben Haškovu zobrazení 1. světové války jako monstrózní blbosti, případně Kafkovým románům, dokáže-li tohle někdo dokonale popsat, zrodí se nová groteska světového dosahu. Se zájmem sleduji heroický zápas nešikovně pošetilé paní Merkelové a jejích věrných. Ať už „zvítězí“ či bude „poražena“, postarala se Evropě o silně problematickou nedalekou budoucnost, před níž nás nemusí ochránit ani osvědčená útěcha, že naštěstí umřeme včas… :-)

    1. Před budoucností nás ovšem neochrání ani to, že relevanci jednoho z možných vyprávění zákonem zakážeme a jiné naopak jím naopak etablujeme.

  3. Samozřejmě, že nás nic neochrání. Ale podstatné je, že atomizace pokračuje takovým tempem, že už nedokážeme najít elementární shodu (takřka?) v ničem. A dříve nebo později ji budeme muset ve vlastním zájmu začít hledat. Pokud jste si všiml, ta „společenská objednávka“ už tady je; není to nic povzbudivého.

  4. A proto si radši čtu o antice. I její dějiny by se dnes vysvětlovaly chaoticky, jako pravda každého jednotlivce zvlášť. Kdyby ta interpretace nebyla podložena mytologií. Tím posunem do jiné dimenze se příčiny a souvislosti a následky pojmenovávají nějak úplně jinak, snad i pravdivěji – zrada zůstává zradou, lest lstí, vítězství vítězstvím. Mytologie funguje přes celá staletí.
    Až vyhraje postmoderna, neměl by existovat žádný výklad historie, neměli bychom mít vůebc společný jazyk, kterým bychom mohli o něčem takovém diskutovat, je to tak?

      2. Uff, Tribune! Začínáte být vskutku šarmantním.
        Není pochyb o tom, že starý shnilý svět musí být zbořen, aby bylo lze na zelené louce vybudovat nový, krásnější a dokonalý. Ale v tom, co je obsahem těch revolučních pojmů, jaksi nepanuje shoda – a ani panovat nemůže. Taktéž zelených luk je chronický nedostatek a trosky starého světa poskytují toliko nestabilní rumiště, na němž si nikdy nemůžete být moc jistý, zda ty důkladné základy nových staveb nestojí zrovna nad zapomenutými sklepeními, jež dovedou velice překvapit v nejnevhodnější chvíli.
        Vždy mne fascinovala Itálie pozoruhodnou schopností navazovat na zapomenuté epochy. Literárně a potravinářsky proslulé město Parma v kraji Emilia Romagna mne touhle okolností praštilo do očí, když jsem nahlédl pod most přes stejnojmenný místní přítok Pádu: byly tam základy a zbytky mostu, jež sloužil silnici vybudované jistým císařem Aemilianem, dodnes nazývané a užívané co Via Emiliana. Tohle (a najdete to v Itálii v kdejakém městě, Římem počínaje) je krásný obrázek, jak neustále vyvracené vrstvy historických staveb (těch senilních pseudoautorit) jsou kontinuálně rozvíjeny novými pořádky, kulturami a styly (v té Parmě to začalo Etrusky) – neznám názornější materiální obraz kulturní a dějinné kontinuity, z níž pravděpodobně roste to, čemu se říká Evropa. Dokonce ani ten příběh se tam nemění, jen neustále prodlužuje k přítomnosti – i když se původní fórum dnes jmenuje Piazza Garibaldi… :-)

          1. Zajisté jsem si všiml, Tribune. Říká se tomu držet kontinuitu. Vyrovnat se se starým a přibudovat něco funkčně nového. Tu trasu Via Emiliana od časů jejího vzniku jenom průběžně modernizují = rozšiřují… Nemění její vedení. :-)
            V našich poměrech se tahle okolnost projevila v ještě ne zcela zapomených povodňových vlnách. Tehdy se ukázalo, že středověká městská jádra našich současných sídlišť podle řek odolávala i stoletým vodám, protože byla vystavěna na terénních vyvýšeninách. Moderní čtvrti (zastavěné tak od 18.-19. století) beznadějně plavaly. Ti, kdo si s revolučním elánem a bez ohledu na „senilní pseudoautority“ vybudovali nové domovy v inundačních prostorách (nalézaly se tam vzácné „zelené louky“ stavebních míst) pak rovnou splakali nad výdělkem. :-)

          2. To snad měla naše města zůstat uvnitř středověkých hradeb? Vždyť ty byly malé a neadekvátní již v baroku.

          3. Chraň pánbu. Ale třeba si mohli páni měšťané a řemeslníci jakož i jejich pokračovatelé všimnout, proč se někde nestavělo. Ony tyhle revoluční změny bez ohledu na kontinuitu mívají své nepříjemné následky. Jinde se s tím zjevně smířili předem – viz např. Kampa…

          4. V zaplavovaných údolních nivách se nachází nanejvýš 2 – 3% území, to by při rozumném územním plánování neměl být problém. Ale jinak potvrzuji poznatek XY osobní zkušeností z Moravy 1997. 1000 let stará slovácká obec přímo na břehu Moravy byla zaplavena jen na dvou místech: Tam, kde si postavili přivandrovalí zbohatlíci navzdory varování staříčků, že tam se kvůli vodě nikdy nestavělo, a tam, kde JZD v 60. letech prokoplo moravní hráz na návodní straně – sice ji pak nějak zalátali, ale stejně povolila – jen tam a nikde jinde.

      3. Senilní jednou budeme všichni. Včetně Vás. Nevím jestli budete autorita či pseudoautorita, ale senilní budete. Nevím, jestli si to dostatečně uvědomujete.

        1. A co z toho plyne? Snad že v tom čase, který mi zbývá, mám rezignovat na progresi a cvičit se v senilitě?

          1. To je Váš problém jak s tím časem naložíte. Chtěl jsem tím pouze říci, že Vaše názory budou jednou posuzovány právě s ohledem na tu pozdější senilitu.
            Protože, jestliže nové navazuje na staré, tak se k němu logicky musí vracet. Jinak by nemohlo navazovat, když by nevědělo na co. Neb jak praví klasik: „…. kdo nezná svoji minulost, musí si ji zopakovat“.

          2. Znát svoji minulost a žít svojí minulostí jsou dvě diametrálně odlišné věci.

          3. Ale, ale …. o žití svojí minulostí zde řeč nebyla. To už zase jenom Vy uhýbáte. Reakce byla na Vaše vyjádření: „Jak jste si sám všiml, tak nové na staré navazuje, ale nevrací se k němu.“ Žádné žití vlastní minulostí. Nové na staré navazuje proto, že se k němu vrací. Jinak by nemohlo navazovat. V minulosti např. vznikly závazky, které se plní i dnes a už jenom proto se musím (musíme) k minulosti vracet. Stejně tak jako že v minulosti byly položeny základy mého (našeho) současného statusu. Takže jde o znalost minulosti a jejího významu pro dnešek. A ne vyžívání se v co by, kdyby, tenkrát, jakby ….. O tom řeč nebyla. To je pouze Vaše typické odvedení tématu do jiné polohy.

          4. Problém je v tom, že minulost nikdo nezná. To, co máme k dispozici, není minulost, ale historie. Na něco navazujeme, ale je to něco autentické, nebo je to jen fikce našich předchůdců, jmenovitě třeba takového Palackého?

          5. No pokud to stavíte takto …… pak ale ovšem není pravda nic a vše je pouze naše projekce reality. A každý ji má jinou a tudíž to platí i pro prožívanou současnost a ne jen pro minulost (historii aby bylo po Vašem). To je možná dobré téma na pseudointelektuální dýchánky, ale pro praxi to má význam nulový. Už vidím nákupčího ozubených koleček, který hledá kolik jich bylo potřeba v minulosti (historii podle Vás) a kolik jich tedy má objednat pro současnost. No a protože Palacký o tom nic neříká tak neobjedná nic :-)

          6. Teď jste na to kápl: žádná velká Pravda neexistuje, existují jen pravdy, na kterých se shodneme. A toto zjištění je pro praxi zcela zásadní, protože z něj například plyne, že ten nákupčí ozubených koleček jich koupí tolik, kolik si výroba řekne, a ne dvacet osm, protože se jich vždycky kupuje dvacet osm, protože taková je zjevená Pravda.

          7. No měl jsem na mysli náhradní ozubená kolečka. Nikoli kolečka pro montáž ve výrobě. A u těch náhradních dílů se nikdy neví, kolik jich bude potřeba (= kolik se jich poláme). To se vždy odhaduje na základě minulosti (po Vašem historie). Takže zde „zjevená Pravda“ je ten správný přístup :-) Ale já vím …. DOGMATIKUS :-)

          8. To není historie, ale prostá minulost. Historie z toho uděláte tím, že tomu lámání se koleček dáte smysl.

      4. Co ti tak mohou vědět vo světě….
        Senilové.
        Svět patří…patří…sakra komu vlastně ten zatracený svět patří?
        Už vím, vzdělaným.
        Ale ještě nesmějí být senilní…

        1. A komu jinému by asi tak mohl patřit? Snad těm užitečným idiotům, co za ně dělají špinavou práci? Kdybychom naslouchali „moudrosti stáří“, tak polovina našich dětí a žen pořád umírá při porodu a maso máme k jídlo jen když sousedovi chcípne koza a s ní i ten soused. Bez vzpory vůči autoritám by nebylo pokroku.

          1. Teď kdo je ta autorita.
            Máte dojem, že se proti něčemu bouříte, nebo že spíše sděláte užitečného idiota?
            Vlastně pardon, bouříte se proti ruské propagandě, Putinovi a Zemanovi.
            Za lásku a pokrok!
            Za toleranci!
            Za mír!
            Za svět beze zbraní!

          2. Kdo je autorita je až druhá podstatná otázka. Ta první zní: proč zrovna on, kdo to rozhodl a jakým právem?

          3. Nebuďte hraně neskromný, přece sám sebe za tu autoritu považujete, nebo minimálně za někoho, kdo razí linii té správné autority.
            Že já dělám to samé?
            Nemyslím.
            Když se vás zeptám, proč sem třeba brát migranty, nedokážete říci ani jeden důvod.
            Já jich řeknu plno, proč ne.

          4. Řekl jsem ho už mockrát a klidně vám ho zopakuji: protože jsou to lidé, kteří potřebují pomoci, a my jsme lidé, kteří mohou pomoci. Proti žádné důvody neexistují, jen xenofobní a rasistické výmluvy (tedy vlastně pro jisté lidi důvody takřka posvátné).

          5. A říká vám něco mezinárodní uznání? Sdílení příběhů přece udržuje celistvost nejen jednoho národa, ale všech zainteresovaných v nějaké události, ať přímo i nepřímo. Posunete svůj význam, a posune se význam poloviny století u všech kolem. To nemůžete udělat sám, ani to nemůže být ventilace nějakých rozumbradů. Na charakteru a obsahu sdílených příběhů se jaksi shodují všechny národy, kterých se ty dějiny týkají.
            Z toho pohledu bráno, naskýtá se otázka, komu takové přepisování vyhovuje?

          6. Je tu ale druhý pohled: Proč by pro mne měly být závazné cizí příběhy? Jakým právem mi někdo chce nutit ten svůj a ten můj vytěsnit? Koherence společnosti by měla být založena na něčem jiném, než je (vynucená) shoda na mýtu. Zhruba řečeno, neměli bychom si jít po krku, proto, že se to prostě nedělá, ne proto, že naši tátové šli společně po krku někomu jinému.

      5. …měli bychom být svobodní, nezávislí na senilních autoritách… no, když začneme rozebírat základy, tak se začne hroutit ledacos dalšího, a potom by třeba bylo možné se pustit i do vyvoleného národa, a říct že holokaust je jestli ne vymyšlená, tak určitě zveličená událost, a není tak důležitá jak by si jeden malý národ přál? a že jeho dějiny jsou vylhané ad absurdum? Uzná tento národ že to, nač navazuje, není autentické? a bude to stačit k tomu, aby přestal být sebevědomým a hrdým národem, a přestal tvrdit že mu všichni ubližujou?

        1. Dovede si představit, jak stavíte nemocnici na základech továrny na gutaperčové zboží? Někdy je prostě potřeby předělat i ty základy. Zrovna ten holokaust výborný příklad toho, jaký je rozdíl mezi minulostí a historií. Ten, který se stal za války, má s tím, o kterém si dnes vyprávíme, společného méně, než jsme ochotni si připustit.

          1. To zní velice oduševněle.
            Zkusíte to nějak přiblížit?
            Nechci odkazy, vlastními slovy.
            (nejsem udavač ani provokatér)

          3. … díky tomu se takový židobijec a masový vrah – fuj, fuj, fuj – může rázem změnit v národního hrdinu – Героям слава! Například.

          5. Stavět nové budovy na základech staré, to si dokážu představit. Jenom mi u toho naskakujou otázky – z jakého materiálu je ta nová stavba, a jakou má konstrukci, je v něčem lepší? nebo je jenom jiná? vydrží stejný nápor staletí jako ta původní, nebo to bude plechová bouda na dva roky, kterou poté zase někdo smontuje trochu jinak, hala kde nikomu nezáleží na údržbě protože je to přece všechno tak dočasné….
            jakože co z nové stavby bude mít smysl, pro lidi uvnitř i pro lidi v krajině venku, když každou novou autoritu převálcuje nějaká ještě novější, ještě mladší, ještě rozumbradovatější…

          6. Proč lpět na věcech? Proč opakovat pořád stejné chyby? Kdyby byli vždycky všichni konzervativci, tak pořád žijeme v jeskyních a bojíme se meluzíny.

  5. Patří sem i filmy (zejména ty vysokorozpočtové) Otakara Vávry?

      1. Myslíte že filmy Otakara Vávry – i po jeho smrti – přispívají k budování českého národního mýtu?

        1. K budování už asi ne, ale k udržování určitě. Přesněji k udržování jedné jeho podoby.

  6. Ten obecný odkaz na vyprávění o minulosti se opravdu jeví jako typicky postmodernistický (viz Ota). Fakticky se jím totiž ruší hiearchie mezi různými formami, jimiž se šíří znalosti, resp. základní povědomost o předmětu nějaké odborné činnosti (v principu jedno, zda jde teď o historii, anebo jindy třeba o medicínu, ochranu životního prostředí atd.). Ale třeba autor na nějakém jiném místě vysvětluje to klíčové slovo společnost, které určitě nejdedefinovat jenom jako nějaké univerzální označení „My“ (viz Tribun).

  7. Vávrovy filmy jsou výborný příklad. Filmový výklad jednoho výseku historie, považovaného za významný, se otiskl do povědomí celých generací a vytvořil natolik sugestivní obraz, že dodnes přebíjí nejen všechna alternativní umělecká podání, ale nedovolí ani seriózním historikům, aby na něm něco měnili. Tváře, gesta, patos projevu, přidělení sympatických či naopak odporných rysů jednotlivým postavám – to všechno zůstává v paměti diváků ne jako fikce, ale jako skutečnost. Takhle to přece bylo! A kdo chce říkat něco byť jen trochu jiného, je nejspíš zrádce národa.

    1. Ale Vávra zdaleka nebyl první, přesně stejný vliv a důsledek měly romány Aloise Jiráska…

      2. Vávrovu trilogii vidělo určitě víc lidí. Těch, co Jiráska poctivě přežvýkali, zas tak moc nebylo, i když to mnozí tvrdili.
        Ve filmu se ta „historie“ hýbala, bylo to názorné, výpravné, hlasité a barevné. Za dvě hoďky toho lidem do mozku nacpali víc, než zmohl celý regál Jiráska.
        Pak to ještě ve škole soudružka učitelka dětem patřičně rozebrala, aby jim náhodou něco neuniklo.

        1. Tak to jsem asi výjimka, u nás se dědí Jiráskovy paperbacky z dob 1. republiky (dědou dodatečně svázané, aby vydržely…) už 4. generaci. Naše máti mi už jako mladšímu školnímu dítěti doslova namlátila do hlavy, že si je musím přečíst ještě předtím, než jsem viděl ty filmy, od Starých pověstí českých přes Bratrstvo a Temno až po F.L. Věka, a snad s výjimkou posledního jmenovaného na mě víc zapůsobily ty knihy…

          1. Když však porovnám tvorbu Aloise Jiráska s jeho vrstevníkem Henrykem Sienkiewiczem, co se budování národního mýtu týče, je rozdíl dobře patrný: Podle Jiráska Čechům všichni jen všemožně ubližovali, podle Sienkiewicze si Poláci nic líbit nenechali.

        2. Vávrova husitská trilogie je – navzdory už dost archaickému filmovému jazyku – dosti přesnou historickou freskou, která nijak neskrývá například fakt, že mezi husity bylo mnoho omezených násilnických fanatiků. Naproti proti tomu trilogie ze druhé světové války je nepovedený servilní pokus napodobit Ozerovovy velkofilmy, stejně trapně snaživý, jako když si současné české televizní detektivky hrají na americkou drsnou školu.

          1. Velkofilmy Jurije Ozerova jsou něco na způsob hraného dokumentu prokládaného fiktivními osudy fiktivních lidí. Proč ne, může být. Ovšem zatímco takový Jan Hus byl velice krotký heretik (narozdíl od nekompromisního Martina Luthera), Otakar Vávra ho líčí jako lidového vůdce, semletého přesilou psychopatů. Tohle není Jirásek, to je Otakar Vávra. Režisér nesporných uměleckých kvalit, ovšem jinak se nabízí dost důvodů k pochybnostem.

Komentáře nejsou povoleny.