Já vím, že vernisáž výstavy fotografií pořizovaných během tří minulých lez ženami bez domova proběhla již minulé úterý na Mezinárodní den žen, protože jako jeden z podporovatelů na HitHitu jsem byl mezi pozvanými, ale nějak nebyl čas sepsat své postřehy dříve. Místo reportáže tedy bude recenze.
Hned na začátku je nutné zdůraznit, že to, co těmto fotografiím dává smysl, není jejich kvalita, ale kontext, bez jehož znalosti – a některé podstatné informace jinde než na vernisáži z úst autorek nezazněli a v reportáži ČRo i ČT jsou jen naznačeny – se jedná jen o banální a technicky nepříliš podařené obrázky. To je ovšem dáno do značné míry tím, že byly foceny na jednorázové kinofilmové kamery (dost jsem se divil, že to ještě někdo vůbec vyrábí) a nazvětšovány na materiál s hrubou texturou, což jim také nepřidalo; na Facebooku (viz link výše) vypadají mnohem lépe.
Co je patrné na první pohled, že fotografie vůbec nejsou depresivní, jak by člověk u bezdomovců čekal, ale naopak celkem optimistické. To ale neznamená, že by bezdomovectví byla nějaká selanka, je to jen logický důsledek toho, že se jedná o pohled bezdomovce a nikoliv na bezdomovce, o pohled zevnitř ven, ve kterém ženy bez domova ukazují to, jaký svět by chtěly, ne jaký mají. Jak totiž od nich samotných v diskusi několikrát zaznělo, bezdomovectví není jejich svobodná volba, není to způsob života, který by jim vyhovoval, je to past, do které jsou chyceni. A jejich fotografie jsou mimo jiné voláním o pomoc, voláním o uznání za lidskou bytost. To, co tyto ženy nejvíce trápí, je vedle násilí a nedostatku prostoru v převážně mužském světě (a to se týká i institucionalizované pomoci bezdomovcům!) právě nedostatek přiznané lidskosti.
Tím kontextem, který dává fotografiím smysl, je pomíjivost a nejistota bezdomoveckého života, která člověku dojde až když jedna žen řekne, že ten stan, který fotila (a který byl její domov), už není, protože jí ho zrovna ráno soused zapálil, nebo když jiná na otázku, co cítí, když se z odstupem času na své snímky dívá, odpoví že smutek, protože ta místa ani ti lidé již nejsou.
Ta výstava, a vůbec celé snažení Jako doma, zaslouží uznání a podporu, ale upřímně, bez osobního setkání s autorkami, které bylo možné jen na vernisáži (osobně jsem zvědavý, jak se zachovám, jestli některou z nich v pražských ulicích někdy potkám), musí podle mě výstava působit poněkud bezzubě. Ale třeba se mýlím – a rád bych se mýlil – a lidé od ní neodvrátí oči a třeba v ní zahlédnou poznání, že i bezdomovec je člověk a bezdomovectví není spravedlivý trest, ale kruté prokletí.
Aktualizace:
Našel jsem ještě jednu a asi nejlepší reportáž z vernisáže, kterou přinesl Deník.
Tribun 
Díky, Tribune, za recenzi.
Víte, nechtěl bych upírat těm fotkám zajímavost, ani výpovědní hodnotu, třeba ani umělecké sklony jejich tvůrkyň. Nicméně bych byl daleko raději, kdyby takové výstavy vůbec nebyly zapotřebí a zejména, kdyby ty fotografky mohly zachycovat úplně jiná, třeba i daleko konvenčnější témata. Asi by to nebylo na výstavu, ale myslím, že ty autorky fotek by byly spokojenější. No, doufám, že si rozumíme… :-)
Tribune, Vy se bez partikularismu zkrátka neobejdete, viďte? Kolik jste za poslední rok jen zahlédl bezdomovkyň? O muže bez domova někde zakopáváme na každém kroku. Jejich osudy jsou nezajímavé, ty už ani nestojí za to fotit. Ale feminismus pod mostem, to je pane jiná káva.
Co to bude příště? Lesbičky bez domova? Afroamerické lesbičky bez domova? Afroamerické lesbické matky-samoživitelky – a bez domova k tomu? Z koho si děláte srandu teď?
Tak jsem si kvůli vám musel nastudovat termín partikularismus, ale vůbec mi to nepomohlo. Míníte snad, že osudy žen bez domova jsou nepodstatné? A že kdyby to byly černé lesbičky, tak je přímo nemravné se o ně zajímat? Že jediný, kdo stojí za trochu toho zájmu je bílý křesťanský heterosexuální muž? Nebo o co vám jde? Srandu – a to hodně blbou – si tu z někoho děláte vy. Tedy alespoň doufám, že to byl z vaší strany pokus o vtip. Změnilo by se na všem názoru (!) něco, kdybyste nevěděl, že šlo o ženy, nebo vás prostě jen irituje, že vás někdo obtěžuje připomínáním existence lidí na periférii?
No a co třeba děti bez domova? Až se tahle jinde běžná situace dostane až k nám, a někdo jim pak třeba rozdá fotoaparáty, aby si nafotili svůj vlastní život, budete to taky brát jenom jako nějaký hlopý vtip? Anebo třeba naopak jako citové vidírání, jak se už podbné věci začínají pomalu komentovat i u nás, když jde o věc, ke které vedle „nezodpovědných“ rodičů jakoby neexistoval žádný další viník.
Budu to brát – přinejmenším – jako parazitování na neštěstí druhých. A také mi bude moc podezřelé, že si toho nikdo další nevšiml.
Je tedy lepší neštěstí druhých ignorovat? Pro vaše pohodlí zcela jistě.
Ne, pan Nerevar nemá rád minority, Tribune, patrně si myslí, že pořádnýmu českýmu smradlavýmu bílými chlapovi středního věku (45-50 let), žijícím ve městě v průměru s 25tis.-50tis. obyvateli, což je sociologický mainstream, dnes nikdo nepomůže, protože je moc „běžný“ a má si poradit sám. Ale on má blbce šéfa, narnotratnou a línou ženu, nezdárné děti a zlou tchyni (snad jsem na nějaký ryze český stereotyp nezapomněl) a žere ho, že se pomáhá těm, kdo si za to čím/kým jsou, podle něj mohou sami, protože afroamerická lesba se neměla narodit někde v Kamerunu anebo tam alespoň zůstat a necpat se do USA nebo Evropy a začínat si s ženskými, kdyby makala jako on v Kolbence a měla na krku rodinu, mohl si i on užívat blbůstek….
Problém je, že dnes má většina Čechů pocit, že si jich nikdo neváží a pohrdá jimi i vlastní rodina (syndrom Al Bundy v poněkud umaštěnějším provedení) je přítomný pro většinu těch, co mají problém se popasovat s tím, že každý nemusí strádat jen vinou své provinční neschopnosti jít do neznámého, našemu naturelu cízího prostředí, ale že jsou tady tací, co už jen tím, že zvedli zadek a zkusili se útěkem vzepřít nějakému příkoří a tyranovi, překonali obvykle z větší části veškerý lidský potenciál českých Pepíků co si mimo svůj vlastní osud nedokáží vůbec větší příkoří ani jen představit….Vot étot parťikularism:-)
Frustraci z pocitu bezmoci a bezprizornosti – dlužno dodat, že oprávněná – neradno podceňovat, ta může být hybnou dějinnou silou. V tomto případě se k ní ale přidává, podobně jako v amerických primárkách, frustrace ze ztráty mocenského monopolu bílého muže.
Vy dva jste skutečně k sežrání.
Že bezdomovectví je skutečně „genderová“ záležitost (zdroj třeba zde), se stále hůř popírá. Pseudofeministkám z povolání to dělá vrásky a ejhle – kde se vzala, tu se vzala, najednou tu máme partu technicky vybavených, v obsluze zaškolených a někdy bezesporu talentovaných bezdomovkyň. O výstavě jejich fotek přispěchá informovat televize a nikomu nepřijde tav shoda náhod ani podivná ani podezřelá.
Naopak, když se nad tím někdo pozastaví, neprodleně se začne řešit jeho případná motivace a nepochybné charakterové vady (včetně zevrubné analýzy jejich kořenů). Že pro chlapa ve většině případů znamená bezdomovectví definitivní game over, jednosměrka bez návratu, že bezdomovců je několikanásobně víc než bezdomovkyň a existence bezdomovectví je neomluvitelná hanba společnsti, se celou výstavou jen efektivně zastírá.
A vy dva máte velmi blízko ke „komentátorům“, co mají pod článkem o sebevrahovi v ranní špičce v pražském metru potřebu všem oznámit, že „to měl skoncovat někde v ústraní a nekomplikovat život druhým“. Dejte si bacha na Putina. Je to přece kágébák a správný liberál je povinen se znepokojovat.
Nějak pořád nerozumím… Říkáte, že dokud existují muži bez domova, tak ženy bez domova nejsou problém? Pak sám na sobě ilustrujete přesně to, o čem ty ženy mluvily – že jako ženy-bezdomovkyně jsou ještě více ostrakizovány, než jsou muži-bezdomovci, že zatímco pro muže alespoň nějaká institucionální pomoc existuje, pro ně jí je minimum a je těžko dostupná.
Mělo by se podle vás o těch ženách snad mlčet? Nebo co by podle vás bylo správně? Máte pocit, že si to ty ženy nějak zvlášť užívají, že být bezdomovkyně je jako vyhrát ve sportce, že žena na ulici, na rozdíl od muže, pro kterého je to „game over“, rozkvete?
Opravdu by mě zajímalo, co vlastně chcete říct. Čtu, co jste napsal, ale nějak nejsem schopen to pochopit, a pokud jsem to snad pochopil správně, tak uvěřit, že to myslíte vážně (i když tomu všechno nasvědčuje).
Myslím to vážně. Partikularismus jde na ruku těm, kdo má největší díl viny. Všechny bezdomovky jsou ta mnohem menší část maléru zvaného bezdomovectví. Dejte bezdomovci cokoli s nějakou hodnotou (třeba ten nejlacinější ale funkční foťák) a buďto ho propije nebo mu ho ukradnou. K fotografování obvykle vůbec nedojde. Zviditelněním menší části skupiny postižené katastrofou je bohapustý výsměch té ignorované většině. Hledání utlačované menšiny mezi „vyloučenými“ je prostě chucpe.
A hledání menšiny v té většině a bagatelizování jejího utrpení chucpe není? Kdyby byl ten poměr naopak a bylo víc žen bez domova, než mužů bez domova, také byste odsuzoval snahu pomáhat těm mužům? Rozděl a ignoruj, přesně tak na mě váš postoj působí.
Tak nevím. Vyzdvihování té menší části – notabene zřejmě uměle definované – a okázalé přehlížení celku, to je spíš Váš postoj. Kromě dalšího, Vy (a celý humbuk kolem výstavy fotek) spíše vehemntně horujete za fotografující bezdomovky, mnohem zajímavější než jen bezdomovky „baz přívlastků“.
Někde se začít musí. Ignorovat existenci fotografujícího bezdomovce je těžší, než ignorovat zoufalce s krabičákem. A tyhle ženy nebyly umělé, byly skutečné, živé, na vlastní oči jsem je viděl.
Je jednodušší soucítit s někým, kdo – například – nabídne příběh právníka semletého nepřízní osudu (abychom se pořád nebavili o fotících bezdomovkách) než s někým, kdo smrdí, je neoholený, opilý nebo sjetý, agresivní … atakdále. Vybírat z hnusné reality tu nejméně hnusnou část (a za její nápravu se potom rvát až do zadření klávesnice), to vypadá jako usilovná snaha o umlčení vlastního svědomí.
A jak víte, že ty ženy nesmrděly, když jste tam nebyl? A že jste tam nebyl soudím podle toho, že jim nikdo nenadával a nikdo tam nenapadal ani je, ani organizátory. Co když právě takováto drobnost, jako je to fotografování, těm ženám pomohla se chytit a začít být zase alespoň trochu lidmi i pro druhé? To není málo! To, že nemohu pomoci všem ještě neznamená, že nepomohu nikomu a přijde mi nemravné odmítat pomoc těm, kteří ještě nejsou na úplném dně jenom proto, že pod nimi je ještě někdo. To by tam totiž nakonec také mohli skočit všichni.
Vkládáte mi do klávesnice něco, co jsem nenapsal ani náhodou. Netvrdím, že připravit jednoho chudáka o nuzné přilepšení znamená nápravu nespravedlnosti (aby na tom nebyl nedejbože ani na chvíli lépe než ostatní), to je tak trochu kafkárna. Co je ale odebrání pozornosti všem, aby ji na chvíli získal jeden? Domněle získal, protože cenné body si připíší organizátoři.
Dám Vám tip pro příště: Když někoho bezdomovec požádá o cigaretu a ten někdo mu ji dá, není to vlastně vědomé poškození zdraví toho bezdomovce tím zlovolným darem-nedarem? A co třeba pár drobných, které ten dotyčný bezdomovec možná (pravděpodobně) použije k nákupu nekvalitního – a tedy prokazatelně škodlivého – chlastu?
Ale vždyť tady jde právě o to, aby se k pozornost k bezdomovcům jako takovým přitáhla. Vidět jednoho znamená vidět potenciálně všechny. Když připustíte, že existuje jeden, nutí vás to připustit, že existují a další, a tedy že existuje problém, který je třeba řešit. Přitom je tam pořád ten konkrétní člověk, jehož existenci nelze popřít, na rozdíl od anonymního statistického agregátu „lidé bez domova“.
Zato jsem vůbec nepochopil, kam směřujete tím svým tipem. Mám bezdomovci upřít cigaretu a krabičák, když jsou to jediné radosti v jeho životě, nebo mu je mám naopak dát s tím, že tím je problém vyřešen?
A tohle vám také přijde … (nevím, jak váš postoj označit jedním slovem, třeba mi někdo pomůže): https://www.hithit.com/cs/project/1700/pribehy-z-ulice resp. http://bezpristresnici.cz/ ?
Už jsem napsal výše: parazitování na neštěstí jiných. Slovo „projekt“ mluví za vše.
Prostě bude pro všechny lepší, když slušným a pracovitým nebude nikdo existenci bezdomovců připomínat. A kdo by s nimi chtěl většinovou společnost obtěžovat, bude uzemněn tím, že na nich parazituje.
Toho, kdo si buduje kredit něčím takovým, jen tak uzemnit nelze. Poznámka: budování kreditu/prestiže není totéž jako snaha o,pomoc.
A vy jste ta autorita, která to spravedlivě a nestranně posoudí.
http://a2larm.cz/2016/03/bydlim-tedy-jsem/
Z dostupných zdrojů zjištěno, že jeden z protagonistů celé akce – Rad Bandit (kouzelně postmoderní jméno) se opravdu „zabývá“ také queer-aspekty bezdomovectví. Má chyba, nepátral jsem dříve. Mé oblíbené „afroamerické lesbické matky-samoživitelky – a bez domova k tomu“ už jsou dávno tady.
Nejdostupnější zdroj je Rad sám, kdybyste ho viděl, nemusel jste nic skandálně odhalovat. Jenže na tom já nevidím nic špatného. Alespoň škrtl sirkou místo věčného nadávání ve tmě. Tohle pro mě prostě nejsou argumenty, ale předsudky.
Lépe bych to nevystihl: Vy jásáte, že kdosi škrtl sirkou, já skepticky dodávám, že tentýž kdosi si přihřívá vlastní polívčičku. Na neštěstí druhých. Self-promo za nás nikdo neudělá. Inu – nikdo na tom není tak špatně aby se na něm nedalo vydělat.
Je tedy snad lepší sedět potmě jenom proto, že sirka je slabá a nebude vidět na všechny? Ale ano, můžeme sedět potmě a důsledně mlčet o všech.
P.S. Třeba se o tu polívku rozdělí.