Sci-fi Na hraně zítřka (ČSFD) je jedním z mála filmů, které bych bez mrknutí oka doporučil každému. Marně přemýšlím, co bych mu vytkl, a nakonec největší lapsus, který mě napadá, je že z uzavřené vojenské základy, ze které se nesmí ani zatelefonovat, lze odletět v invazním člunu. Jinak ale neskřípe takřka nic. Výprava perfektní (nic nevypadá lacině a asi ani nebylo), vyprávění má spád, udrží pozornost, nic neruší ani neuráží, žádná nudná místa, snímek není natahován ke třem hodinám, ale je dlouhý právě tak akorát a když skončí, tak může jít divák domů s čistou hlavou a nemusí mít pocit, že nic nepochopil, nebo že si z něj tvůrci dělají srandu.
Zápletka následuje, takže do ještě neviděl, vidět chce a chce být navíc překvapen, skončí se čtením tady, ostatní mohou pokračovat.
Zápletka není nijak složitá: Zemi napadnou „emzáci“, obsadí Evropu a lidstvo se chytá na poslední bitvu, masivní invazi do obsazené Evropy, která ji má osvobodit a s „emzáky“ skoncovat. Neschopný vojenský úředník, kterého do té bitvy za trest naženou, od nich shodou okolností získá schopnost vracet čas (restartovat den), k čemuž dojde pokaždé, když zemře. Jednak tedy pozná, že je to od „emzáků“ past a že jestli k invazi dojde, budou to jatka, jednat má možnost prožít ten den prožít zas a znova a zkoušet různé strategie, jak by lidstvo mohlo zvítězit, stačí, když zemře (vše si totiž pamatuje, na rozdíl od všech ostatních, které ke spolupráci přemlouvá tím, že jim odhaluje budoucnost, která je pro něj minulostí). Zemřít ale musí, protože je-li jen zraněn, ale vyléčen (dostane transfúzi, viz Jak utopit dr. Mráčka), tak o schopnost přijde. Což se také nakonec stane a v poslední bitvě o záchranu lidstva má tak jen jeden pokus, protože jestli zemře, tak prostě zemře.
Co je podstatné, že se nemůže vrátit libovolně daleko do minulosti a například invazi odvrátit úplně, ale může variovat jen ten jeden jediný den. Připomíná to – a podle mě to není náhoda – počítačovou hru, kdy hráč také s pomocí uložení piluje strategii a taktiku tak dlouho, až „zákys“ prolomí. Dalším významným momentem, který dodává Na hraně zítřka na kvalitě, je ten drobný detail, že mjr. Cage (to je ten ouřada v uniformě, z kterého se neustálým cvičením a opakováním v rámci „restartů“ stane excelentní bojovník) není žádný vyvolený, ale prostě byl jen ve správný čas na správném místě, před ním se to již stalo jinému – tedy jiné, která tak pomohla vyhrát velkou bitvu u Verdunu (sic!), ale její schopnost vyhasla – a mohlo by se to stát zase a možná by se i stalo. kdyby on běh dějin nezměnil.
Zápletka je sice svým způsobem variace na časový paradox, ale takoví, že se z ní člověk nezblázní, když o ní bude trochu víc přemýšlet. Na rozdíl od jeho standardní varianty. Pointa? Osud jen možnost, nikoliv nutnost.
Tribun 
Je to stejný princip časové smyčky, který byl kdysi použit v komedii Na hromnice o den více.
Musím se přiznat, že dávám přednost filmu, kde se „hrdina“ díky neustálému opakování jednoho dne stane méně nesnesitelným a více empatickým a naučí se hrát na piáno, než tomu, kde musí zachraňovat svět.
Také mě to napadlo, ale ten jsem nikdy neviděl, tak jsem o tom radši nepsal. To zachraňování světa mi v tomto případě přišlo jako celkem vedlejší motiv, spíš způsob, jak to nějak rozumně ukončit, než cíl.
Pro mne to byla příjemná oddechovka. Žádná – tak často využívaná – bezobsažná výplň, téměř žádná „vlastenecká“ propaganda, tvůrci si odpustili různé eko-lži, ani „mám-tě-rád-tati-já-tebe-taky-Barte“ jsem tam nezaslechl, Full-metal Bitch nevypadá jako z reklamy na zubní pastu/vložky/tarif/půjčku, … zkrátka profesionálně zvládnutá „Spacesploitation“, žádný to Emmerich. Hvězdička navíc za absenci emočního nátlaku (vraždy civilistů, dětí, štěňátek, nejlépe ve velkém počtu).
Viděl třikrát, pokaždé si to užil. Doporučuji.
A nezachránili ani jednu kočičku. Vlastně tam nebylo ani jedno povinné klišé, dokonce se spolu ani nevyspali. Výjimečný film.
film, který byl stavěný na míru hlavnímu hrdinovi – Tomu Cruisovi, který zde hlavně moc poskakoval v několika časových smyčkách a samozřejmě všechno po americku a hollywoodsky zvládl. Co do žánru sci-fi, tak toho tady bylo poskrovnu ( že ve filmu je nějaký tajemný emzák, který má vlastnosti lidských psychopatů a který to vylepšuje ještě větším časoprostorovým sadismem, automaticky nedělá z této produkce klasickou scifinu ). Hlavní postava má zabít nepřítele lidstva a to se ji nakonec podaří, takže diváka vůbec nezatěžuje jinačejším pohledem na vesmír a možné formy dalšího bytí. Pokud jde o katastrofické filmy, kde je hlavní padouch z vesmíru, tak bych doporučil – Den, kdy se zastavila země – tady to je přeci jenom malinko promyšlenější a uvěřitelnější, krom toho závěr filmu je kompromisem, mezi kosmíky ( kteří po právu sofistikovaně odstraňují lidstvo) a lidmi ( kde v podstatě ti nejobyčejnější přesvědčí meziplanetárního vyslance, aby jim dal všem ještě jednu šanci) – no a závěr je boží, lidé končí v míru , ale bez své zparchantělé techniky ( některé fyzikální zákonitosti přestávají v čase zero platit)…jenom škoda, že film tímto bodem končí a přeci jenom malinko nepokračoval dál, původní literární předloha se tohoto stavu vůbec nebála a naznačila skutečné kataklyzma, které si lidstvo nakonec připravilo . ..)
Sci-fi, to není jenom Startrek.
no a Startrek je všechno možný jenom ne většinové sci-fi, dokonce i slavného Vetřelce mám za horor, kde má hlavní slovo přerostlá Kudlanka vesmírná. :-). Docela se mi líbilo – http://www.csfd.cz/film/149-horizont-udalosti/prehled/ – první dvě třetiny šlapaly super, ale ten závěr spadl do céčkového hororu, škoda, že si scénáristé nedali práci a neposunuli to na vyšší úroveň a spokojili se s krvavými efekty a vesmírným kanibalem. ..)
Inu, díky Tribune za informaci. Myslím, že raději zítra vstanu a opařím se čajem… :-)
K té pointě – platí pouze za předpokladu, že máte neomezenou zásobu životů. Ve filmu to není nic těžkého, v realitě ovšem dí jistý Sefert:
Život je jen jeden, jiný život není…
Tož tak. :-)
No, pro jistotu – citoval jsem toho českého literárního nobelistu Jaroslava Seiferta, kruci!