Cirque du Soleil: Varekai

Fučíkův odznak

Usoudil jsem, že je třeba, aby dcera viděla i něco jiného, než display mobilu, a investoval (vzhledem k ceně je myslím na místě hovořit spíše o investici, než o útratě) do vstupenek na představení Varekai souboru tzv nového cirkusu Cirque du Soleil.

Byly to dobře investované peníze, ale mohly být lépe, kdybych chodil na hokej a sportovní halu ve Vysočanech lépe znal, protože takhle jsem až včera na místě zjistil, že sektor 419 je až úplně nahoře pod střechou a dolů na jeviště (nebo do manéže, když je to ten cirkus?) je z něj vidět stejně špatně, jako v Národním z galerie. Už nevím, jestli to tehdy byly poslední volné lístky, nebo rozhodla cena, ale každopádně poučení pro příště zní: už nikdy nic v sektoru 400. Uznávám, že za tu výšku a dálku si mohu sám, ale co jde vyloženě na účet pořadatele, a je také to jediné, co bych mu vytkl, to je výhled na čísla vysoké akrobacie zakrytý konstrukcí manéže.

Ale konec nářků. To, co jsem viděl, byť chabě, za to stálo a já na to zíral se stejným úžasem, jako před lety na 7 Fingers od La Vie. A musím zopakovat i to, že tohle je rozhodně lepší podívaná, než panáčkující sloni, a že mi zvířata v cirkuse vůbec nechybí, protože při pohledu na drezůru člověk nezažije ten úžas a vzrušení – není nakonec právě tohle ona bázeň? – jako při pohledu na artisty předvádějící čísla daleko za hranicemi možností lidského těla. Vedle toho, co jsem včera viděl, je nějaké chození po vodě dětský trik. Přesnost, obratnost, razance, riziko a zároveň perfektní sebekontrola a soustředění… člověk je úžasné stvoření, když chce. Nakonec se mi více než triky ve výškách líbilo to, co se dělo sice na zemi, ale člověk vůbec nechápal, jak je to možné, třeba jako tanec v obruči; snad to bylo tím, že ze sektoru 419 člověk na akrobaty na laně nekoukal nahoru, ale dolů, a závrať z výšky se tak vytrácela.

Celé představení bylo i po dramaturgické stránce vydařené, artistická čísla byla prokládána klauniádami (tady, pravda, byly i slabší momenty), vše propojené příběhem, který já jsem sice nevyčetl, ale žena ano, takže srozumitelný byl. Vše pak přímo učebnicově gradovalo až do impozantního finále na houpačkách-katapultech.

Zkrátka a dobře zážitek, který člověka obohatí a povznese. Škoda, že něco takové uvidí jen hrstka lidí protože, představení bylo jen pár (přitom všechna vyprodána a to ještě dvě přidávali) a cena vstupenek také musí být pro spoustu lidí nepřekonatelná bariéra.

Už se těším na letošní Letní Letnou a snad se konečně dokopu k tomu, abych sehnal lístky na La Putyku.

Publikováno

30 komentářů: „Cirque du Soleil: Varekai“

  1. Tohle je zajímavé, Tribune, pro mne už proto, že jeden z potomků také pro Sluneční cirkus zapáleně horuje. Zajímavé je to zejména v kontextu s vaší předcházející glosou – citátem Nic než odpad. To „odpadové tvrzení“ je zajisté poněkud provokativně přehnané tvrzení, ale s obdivem ke ctihodnému řemeslu kejklířskému jistě souvisí: Poctivé špičkové ŘEMESLO najednou zaujímá pozice TVORBY, vyprázdnění jednoho přesunuje zájem a obdiv k druhému. Nic proti úžasu nad lidskou dovedností a schopnostmi artistů a řemeslně dokonale vystavěnému představení, ale není právě tento posun výrazem jisté dekadence doby? Už ne idea, poznání, objev, ale show je tím, co strhuje zájem publika. Sledujeme svým způsobem vznik novodobých klišé: i Ze života hmyzu lze proměnit v cirkus, jak se stalo ve zdejším avantgardním divadle; román bez několika explicitních erotických scén je takřka nemyslitelný, atd. – obal postupně získává převahu nad obsahem, až se konečně promění v čistou formu bez obsahu – a tedy, obávám se, v ten níže (či výše) dotčený „odpad“(?). V nadsázce řečeno spolu s klasikem – Seš čistokrevní klisna Kismet, pouze několik dnů! (Čím nejste míně ani vy, ani vaše zpráva o Varekai, za niž vám budiž vzdán dík).

    1. Zajímavý pohled, ale hned vám budu kontrovat tím, že to, co takového představení nabízí, je právě ten objev lidských možností, podobě jako jen nabízí opera. Je snad opera méně uměním jenom proto, že bývá formálně cizelovaná? V případě cirkusu pak jsou formou kostýmy a příběh, obsahem pak lidská dovednost. Mezi schopnostmi houslového virtuóza a špičkového artisty je rozdíl nepatrný, snad jen v tom, že jeden pracuje převážně prsty, druhý celým tělem, ale špičkově vnímaví a soustředění musí být oba. Rozdíl mezi vysokým a nízkým uměním je dle mého založen převážně kulturně.

      1. Nemyslím, Tribune, že opera či houslová virtuozita a Cirque du Soleil jedno a totéž jsou. U té opery, jakkoli původně vznikla z lidových zábavných žánrů pro docela úzkou vrstvu urozených zájemců, jsou v jistém souladu dějové, slovesné, hudební a inscenační složky; je to, jak říkával nebožtík Wagner, ten Gesamtkunstwerk, jehož výsledkem je (v dokonalém případě) průsečík vizuálního, slovesného, hudebního, inscenačního a do jisté míry kolektivního zážitku, souhra emocí i racionality poznání; jde o díla fixovaná textově i hudebně, jejichž zápis lze vždy znovu a znovu aktualizovat (dobovým) scénickým provedením. Zajisté přitom hrají roli i intepreti a jejich momentální popularita, nicméně zpozdile soudím, že primárně divák vyhledává dílo jako celek, až pak konkrétní interprety, jež jsou až jaksi „přídavnou hodnotou“. Samozřejmě známý interpret může dílo zajímavým způsobem aktualizovat, nicméně z jakého důvodu chodí publikum na obligatorní zahájení Pražského jara Mou vlastí? Jdou si obnovit už známý hudební zážitek nebo jdou za aktuálním dirigentským a orchestrálním interpretem písemně fixované skladby?
        Představení toho typu, o němž jste nám podal zprávu, nelze myslím fixovat (a posléze opakovaně aktualizovat) jinak, než prostřednictvím audiovizuálního záznamu. Ale ta aktualizace vyžaduje mít po ruce stejně výkonné artisty a skupiny, jaké jsou přítomny právě teď v konkrétním představení. Celek zaniká koncem představení, potažmo celé „šňůry“, případně náhlou indispozicí některého z účastníků (proto „pouze několik dnů“). Přitom některé předvedené dovednosti jsou zřejmě unikátní a nemusejí už nikdy v budoucnu najít svého mistra (nevím, zkoušel někdy někdo např. opakovat Houdiniho kousky? A s jakým úspěchem?). Z tohoto hlediska vzato mi připadá, že největším zdrojem uměleckých zážitků mohou být např. prostná v moderní(?) gymnastice, skočí-li či neskočí závodník třeba to salto s nevím kolika vruty a při dopadu je ustojí.
        Ale že „šou“ je trend patrný i ve vývoji inscenovaných a předváděných záležitostí, to je nesporně pravda. Záleží na žánru příslušného představení, zda je to ku prospěchu věci či naopak.

        1. Cirque du Soleil je žádný ad hoc ansámbl, ale svým způsobem průmyslový podnik. Artistů má k dispozici stovky a kupříkladu Varekai je v jejich repertoáru již od roku 2002, čili reprodukovatelnost obstojná a rozhodně nezávislá na konkrétním interpretovi. Má to podle mě blíže k té opeře, než k nějaké klauniádní improvizaci. Jistě, je to nový žánr a svým způsobem fascinující, protože neokoukaný. Brilantní pěvecký výkon nadchne, ale nepřekvapí, protože už se ví, že je možné. Nový cirkus své hranice zatím objevuje. Nový cirkus je podle mě mnohem více umění, než pozérské exhibice tzv. konceptuálních umělců či výtvarníků (určitě víte, na koho myslím). Ta prostná zdrojem uměleckého zážitku podle mne být nemohou, protože jejich ocenění je příliš insiderská záležitost, oceňuje se na nich něco, co je pro běžného diváka nepozorovatelné (propnuté nohy atp.), zatímco akrobacie na laně v pěti metrech je dostupná každému a v zásadě pramálo záleží na tom, jestli se dotyčný otočil dvakrát, nebo třikrát. Čili mi z toho vychází, že nový cirkus je umění demokratické a plebejské, zatímco opera zburžovatěla.

          1. Mno, tuhle jsem navštívil docela pěkné představení souboru moderního baletu či tance, Koně v oblacích se to tuším jmenovalo. Trvá to hodinu deset a účastní se toho asi osm párů špičkových tanečníků, kteří se zajisté po celou dobu téměř nezastaví. Jenomže jak už se tak rozvolňuje obsahová složka vystoupení, stává se to posléze jakousi spartakiádou na divadelní scéně, apoteózou pohybu lidských těl, tím proslaveným Malevičovým čtvercem, kdež forma zvítězila nad obsahem. To víte, pro člověka, jenž přece jen vychází z premisy, že nejprve je třeba myšlenek a forma vám bude přidána, to může být jistý problém.

          2. PS: K tomu novému cirku co umění plebejskému, člověk maně myslí na český poetismus, jenž vycházel z podobných premis – ovšem „starého“ cirku. A s tím plebejským demokratismem nového cirku bych byl trochu opatrnější, to při vzpomínce na dosti exkluzivní ceny vstupného… :-)

          3. Presne to se mi vybavilo…poetismus.
            Cirkus byl vzdycky plebejsky a opera burzoasni, v obojim hraje roli projekce. Cirkus je zobrazenim lidskeho tela- stroje, jez dokaze to, co clovek nedokaze. Tady je odkaz na mechanickou praci v tovarnach. Dle meho plebejci navstevuji cirkus, aby se ujistili, ze jini jsou na tom jeste hure :o)
            Opera je syntezou vsi dokonalosti, vytrzene z reality. To, co provadi cirkusovy umelec v potu tvare, musi scenicky umelec dosici s neodhalitelnou lehkosti, jako by ho to bavilo. Tady zas dle meho hraji roli spolecenske utrpne obrady, od promenady, prez obchodni navstevy az po zasnuby.
            Burzoa stejne jako proletar pozoruje zastupny dej vlastniho zivota, rozdil je v tom, ze proletar vidi jeste vice zmordovane telo, zatimco burzoa cloveka jeste vice zniceneho konvencemi. V obojim pripade jde o fascinaci.

            Berte me psani bez zaruky, jde jen o dojmy. Podobne myslenky mam totiz uz delsi dobu a pri kazde navsteve. Vlastne od doby kdy jsem byl poprve v cirkusu a prislo mi az hnusne, co se sebou a ze sebe dokazi lide udelat. A stejne tak opera, kde jsem si zas rikal, jak utrpne pusobi predvadena stylizace. Pak jsem si rekl, ze musi jit o model uchopeni vlastnich zivotu a to na krajich spolecenskeho spektra. Zajimave by bylo zjistit, jak zivot chape zbyly stred, co vidi v predstavenich Husy na provazku, Kladivadla, Divadla bez zabradli a dalsich (tedy divadel mensich forem).
            Profesni/ kulturologicky pohled je uplne neco jineho, to sem vubec nepletu :o)

          4. „Cirkus byl vzdycky plebejsky a opera burzoasni…“
            Stavíte se k tomu jako klasický středostavovský sluníčkář. Kolik plebejců si asi tak mohlo/může koupit pár lístků do cirkusu, aby si tím nezpůsobilo pořádnou díru v rodinném rozpočtu? Lidové umění se už od nepaměti odehrává především na ulicích, anebo se vstupným zdarma u příležitosti různých veřejných oslav a státních svátků. Cirkusové stany, Ein Kessel Buntes a O2aréna jsou primárně určeny pro ty, kteří se zhlédli v kráse biedermeieru. Což je samozřejmě iluze, která se rovná třeba rozdílu mezi běžným vstupným na loňský koncert Sabbathů v Praze (1390 – 2190 Kč) a tím, kolik stála v O2 areně vstupenka do pronajímaných skyboxů (1 Kč pro tzv. VIP klientelu).

          5. Cirkus neni lidovy, ale proletarsky, Seale, tedy mestsky. Netusil jsem, ze mne za slovo plebejsky chytnete :o)
            Obecne receno cirkus je urcen kazdemu cloveku, ktery se citi byt soucastkou stroje. Zatimco opera je urcena udrzbarum, chod stroje zajistujicim. Samozrejme udrzbar se nemuze nad stroj vyvysit, protoze je spjat s jeho algoritmy, je proletarem na intelektualni urovni. Vsak cirkus od opery nema vubec daleko.
            Jinak nechapu, pokud upozornuji na proletarske koreny cirkusu a burzoasni zdroj opery, proc bych mel byt slunickar.
            A to jsme se jeste nebavili o dekadentnim vrcholu burzoasnich projekci- baletu :o)

          7. Spise patrite tam i tam, Tribune, dneska se to dost stira. Ja to beru jako teoretickou debatu o zdrojich, Sealova namitka o vysi vstupneho je na miste, na druhou stranu nelze nevidet urcite intelektualni omezeni cirkusu, blizici se temer sportu (neni nahodou cirkusoidni natrasani zvane aerobic s povinnym sklebem na ksichtiku dnes uz olympijska disciplina?). Ze strany opery je to to same.
            Rekl bych, ze umeni neni a ani nesmi byt z podstaty zabava…ovsem udrzet tuhle premisu, coby dramaturg, snad neni mozne. Chcete- li lid pritahnout na nejakou vyssi myslenku, musite ho u toho bavit a to je, dle meho, konec kultury a i umeni. Az vymre generace, co zazila socik a s ni i kulturologicti bardove, tak se to rozjede v plne parade. Hlavne emoce! Citove vytrzeni! To uz pak nebude rozdilu mezi umeleckymi obory (treba jen v tom, kde se konaji- vsimnete si, jak casto je dnes uzivane spojeni „umelecka disciplina“).

            „Lucie Soumarová: Líčení je pro mě umělecká disciplína
            Líčí, češe, fotografuje a zpívá. Vizážistka Lucie Soumarová pochází z Mladé Boleslavi, vystudovala ekonomii nejen na střední, ale i na vysoké škole. „Ale vždycky jsem věděla, že sedět v kanceláři by mě zabilo,“ vypráví sympatická drobná blondýnka.“

          8. MB, budeme se přít o překlad a původní význam slova plebeius? Toho sluníčkáře jsem vám připsal za to, že původní význam lidové zábavy, která vždycky primárně poskytovala úlevu po práci, povyšujete na estetiku. Pro vás je zkrátka cirkus symbolickým vyjádřením harmonie strojírenské výroby, i když tu akrobaté, šašci a žongléři existovali mnohem dřív, než si osvícenské mozky začaly lámat hlavu s tím, čím by bylo dobré moderně pohánět manufakturu :-). Stejně tak jako původní vesnice měla svůj slunovrat nebo masopust, tak si město vytvořilo svoji fidlovačku, resp. svoji proletářskou kulturu. Jejím hlavním smyslem byla široká dostupnost, ať už šlo o tanečné zábavy, anebo divadelní vystoupení různých ochotnických spolků a tzv. kočovných umělců. Tahle tradice zaplaťbanbu pořád ještě žije, i když se spíš dostane do TV, než aby nadchla ty pověřené osoby, kteří sestavují program a finanční plán pro 02 arénu.

          9. Vsimnete si polohy cirkusu, Seale, temer vyhradne stal na delnicke periferii. Akrobate, sasci a zongleri nejsou jeste cirkus, to je stredoveke remeslo, zatimco cirkus je fabrika…
            Nicmene vam rad dam za pravdu a opoustim tenhle svuj horecnaty vylet :o)

      2. ale tfuj, komedianta srovnávat s mistry hudebních vibrat a koloraturních arií, vokalíza a její nápadité melismatické zpěvy nebo naopak sylabika, že by měla být totéž co metač kozelců? Ó bože, to je říci, že celé moderní umění a jeho skvosty lze srovnávat s naturalistickým „obkreslováním“ krajinek a ženských barokních zadků. Ano, náročnějšímu umění nerozuměli proletáři a lidé, jimž jejich vkus a cit veleli dojmout se spíše nad knedlo-vepřo-zelem než nad geniálně mysteriózně.mrazivým obrazem „Výkřik“ kde se snoubí olejomalba a tempera norského expresionistického genia Edvarda Munche.

        Ne, tady nestačí „trénink“, ale na to musí bít cit a talent, Jeden ze slavných skladatelů a hudebních kritiků klasicismu Christoph Willibald Gluck, který chtěl klasickou italskou operu opět sjednotit více do formy uceleného divadelního představení, kde bude prezentován ucelený obsah dějové osy, a hudba nebude roztríštěna na v zásadě oddělitelné epizody. A toto je právě problém cirkusu, představení lze kdykoliv přerušit, nemá žádný děj, jedná se jen o skeče, tedy eskamotérství jednotlivců. Urážkou a vrcholem ignorantnství by bylo srovnávat „varientní“ umění či snad kabaret s mistrovskými díly jako jsou skvosty operního umění „Orfeo ed Euridice anebo Pucciniho Turandot. Barbare!

        P-S. Vaše dišputace nad operou zde snad snesou jen srovnání z filmu o účetním Fantozzim kde je nutil jejich tyranský zaměstnavatel se povinně dívat na filmy pro náročného diváka a pak je kriticky hodnotit, kdy ignorantství Fantozziho bylo nazváno „filmožroutstvím“. Inu, i vy „operožrouti!“.

        Uff, to jsem se zase rozohnil takhle prznit moji lásku…

        P.S. Všechna čest Sealovi…Embéčko opět nezklamal, obdivuje pokleslou lidovost z prvního balkonu Burgtheateru.

        1. Je otázka, zda vůbec něco jako vysoké a nízké umění existuje, nebo zda jde v případě tzv. vysokého umění jen o snobskou pózu. Stejně tak je k diskuse, zda onen vámi zmiňovaný cit není náhodou determinován sociálně (třídně) tím, že lidé z nižších vrstev mají mnohem méně možnost s uměním konfrontovat a naučit se ho vnímat a oceňovat, nehledě k tomu, že na to nemají čas, protože se musí „svobodně“ pachtit za živobytím. Možná by se ukázalo, že kdyby měli tu možnost, našlo by se mezi nimi více esteticky citlivých, než mezi buržoazií, pro něž je umění jen atributem jejich postavení.

          1. jestli jste četl někdy živoropis jednoho jediného umělce-genia, zjistíte, že jeho talent a cit byl ponejvíce povit do extra chudobných poměrů. A že klasická hudba namisto lidových taškařic a pohanských lidových písní a tradic, nebyla věc třídní, ale byla věc civilizovanosti. Křesťanství a jeho ethosu. Tedy věcí MĚSTA a měšťanů. A TO TĚCH PONEJVÍCE chudých. Jestli jste viděl české filmové zpracování F.L. Věka z počátku 70.let, tak se jistě rozpomenete na to, jak se muzicírovalo doma nebo na faře, na „Mozartovi“ desetníky F.L Věka a kolegy Hněvkovskýho. Na chudé studenty, pražské „malé“ ale velmi dobré a v Evropě žádané muzikusy. Byl to Josef Mysliveček, „božský Čech“ (Il divino boemo) který uchvátil Itálii v období rokoka. Tohle vše vaše úporná snaha pohlížet na skutečně hodnotné umění „třídní“ pohledem nevnímá a nejenže to neodpovídá realitě ani historickému vývoji, ono to hlavně neodpovídá sociální apologetice toho, že něco co je obecně většinovou společností opovrhováno, že může sloužit „k obdivu“ výše postavených „lepších lidí“. Jejich legitimizace za ony „lepší lidi“ je totiž vystavována těmi prostými lidmi, kteří musí uznat že jimi jsou na základě nějaké všeobecné shody nad znaky a atributy elitářství co se týče materiálních atributů /drahé auto, vila s bazénem/, ale i intelektuálních /akademický titul, znalost cizích jazyků, studium na prestižní zahraniční univerzitě s tvrdým sítem jen pro nadprůměrně talentované, zcestovalost atd./ ale rozhodně to nebude to čím český plebejec opovrhuje a neuznává. A to právě ponejvíce operou (vážnou hudbou) a „mazanicemi“ od Filly či Zrzavýho resp. celým moderním uměním.

          2. Ještě řekněte, že buržoazie prokazuje lidstvu službu, když udržuje sociální krutost, protože tím rozvíjí umělecké talenty. To byste rovnou mohl obhajovat kastraci malých chlapců za účelem výroby zpěváků.

          3. Mno, rozhorlený operymilovný pan Ota je docela zábavná figura, jež bůhvíproč tluče cit a talent a s komickou nedůtklivostí přehlíží, že to mistrovství „hudebních vibrat a koloraturních arií“, atd. je víceméně interpretační technika, jejíž podstata se nikterak neliší od porovazochodectví či jízdě na jednokolce: je to cosi, co se jedinec, disponovaný příslušným talentem či vlohou naučí a tuto dovednost pilným opakováním (a předváděním) dále upevňuje. Ta vzdálenost mezi takovými příklady je méně než nepatrná. Podle toho, co píše, pan Ota nikdy nemůže navštívit bez hlubokého pohoršení notoricky komickou operní záležitost pro (dětské) začátečníky, totiž Prodanou nevěstu, kdež, jaká hrůza, jest vidět hanebné kejklíře a cirkusáky přímo na scéně – a ke všemu tam běhá medvěd, jenž není medvěd, ale Vašek.
            U veleslavného Munchova Výkřiku by mne docela zajímalo, v čem pan Ota spatřuje tu mysterióznost, pevně doufám, že ne v kombinaci oleje s temperou…
            S tím vysokým a nízkým uměním je to tak trochu o hubu; nesporné ovšem je příslušné kulturní zázemí jednotlivce, vytvářené v ranějších fázích vývoje mj. i rodinným prostředím a jeho možnostmi, což je zajisté záležitostí sociálního postavení. A že vnímavost ke kráse je v populaci rozložena víceméně rovnoměrně, o tom nakonec svědčí samotný národopis a folklorní tradice.

          4. Ota vždycky někde pochytí nějaký ten termit a pak tady s ním suterénně manýruje.

          5. Jistě je lidí jako Cecilia Bartoli a provazochodců stejné množství v populaci, protože každý se přeci může naučit zpívat, že? Ten pán snad už ani neprzní operu a její řemeslné mistry – Natalie Dessay, Jonase Kaufmanna nebo Renée Flemingovou Tím svým paskvilem o provazochodcích tyto lidi vyloženě uráží, protože těch je na každém majáles habaděj a nikdo o ně nezavadí pohledem, obtěžují stejně jako plivači ohně a další „perfomartivní“ hochštapleři. Asi nikdy neslyšel, že všemu se naučit nedá. Ať si poslechne někdy Madame Florence, jestli vůbec vzdáleně tuší koho mám na mysli a zjistí, že být provazochodcem je neskonale (tuctově) jednodušší než zazpívat árii Königin der Nacht..

          7. a tohle je poslední reakce na ignorantovo „velmi pozdní odpoledne“, čestně slibuji…

            „U veleslavného Munchova Výkřiku by mne docela zajímalo, v čem pan Ota spatřuje tu mysterióznost, pevně doufám, že ne v kombinaci oleje s temperou…“

            Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.

            Edvard Munch.

          10. “ našlo by se mezi nimi více esteticky citlivých, než mezi buržoazií“
            To s myslim take. Pravou zkouskou umeni je, predstoupi- li pred neinformovaneho (nepouceneho) divaka. A burzoasie je vzdy predem poucena, to ma v naplni prace, a proto nedokaze rozpoznat kvalitu. Ale tusi, ze neco takoveho existuje a trapi ji, ze to nepozna, tak zavedla metodu kvantifikace kvality: Zda- li je umelecke dilo dobre, se pak pozna podle jeho kvantifikatoru, tj. poctu prodanych listku, poctu decibelu pri potlesku, poctu repriz atd.
            Nejlepsimi kritiky jsou deti, tedy krajne nepouceni konzumenti :o) umeni. Mam osobne tu zkusenost, ze dite naprosto presne vyhmatne dobre remeslo a zaroven da najevo, kdy se nudi. Prekvapive i male deti skousnou seriozni kus pro dospele, je- li dobre ztvarnen a mohlou se lehce zacit nudit u hloupe provedeneho kasparka.
            Sam od sebe vim, ze pokud stojim pred umeleckym dilem v rozpacich, mam vzdy tendenci sam sebe premlouvat a hledat, proc je dobre. Tady na to deti netrpi.

  2. Teda pánové, s prominutím – budeme znovu třídně kádrovat umění na to, které je výrazem lidu, a to, které je mu cizí? Když jsme u toho – kam zařadíme třeba takové Janáčkovy Zápisky z mrtvého domu? Opera o kárném táboře… Kam Beethovenova Fidelia, co s Bizetovou Carmen? Tam bych se opravdu nechtěl dostat, myslím, že si něčeho takového česká kultura užila docela dost za těch 40 let. Když jsme u toho, vedeme-li ty běžné vývojové schody scénických žánrů od pouličních (či spíše „potržních“) vystoupení přes lidové frašky až k postupnému vydělování žánrů s posílením hudební a textové složky (a na druhé straně klasická kejklířina, jejíž vývojové stupně zamířily opravdu až pod ta šapitó a varieté) , dostáváme docela přesný historický obrázek rozrůznění žánrů až k dnešní paletě s operou, hudebním divadlem (původně opereta, dnes muzikál) i tím baletem, širokou žánrovou paletou činoherní produkce (od kabaretu po tragédii) – a nikde není řečeno, že je to konečná fáze vývoje. A to jsme minuli širokým obloukem antiku, která to všechno měla už také docela pestře žánrově i druhově rozrůzněné.
    Jen na okraj toho poetismu – zajisté, nová senzibilita vznikla, veselí se konalo, akorát se ukázalo, že zase moc nezajímalo ty, komu byly tyhle revoluční směry určeny – proletariát. Prosím pěkně, tyhle sociologicky politické výlety do kumštu končívají jak známo dokonalými maléry – a to nemluvíme o ideologickém „usměrňování“. Sranda sice musí být, ale docela se obávám, že to může někdo vzít vážně.

    1. „Když jsme u toho – kam zařadíme třeba takové Janáčkovy Zápisky“
      Jak pisi nahore Sealovi, XY, zalezi na kontextu. Osobne ale pochybuji, ze by na Zapisky vyrazila parta uderniku z frezarny.
      A neni- li, dle vas, umeni urceno ke kadrovani, pak si dovolim jeden osobni dotaz: kolikrat jste byl od doby ukonceni studii na opere a kolikrat jste si vyrazil do sapito na predstaveni kejkliru?
      Jinak vam, jako Sealovi, davam za pravdu, konecne nic jineho mi pod tlakem vasi vymluvnosti ani nezbyva :o)

      1. Inu, embé, pod šapitó jsem vyrazil asi tak dvakrát nebo třikrát, to s malými potomky – a bylo to už smutné, protože to byl čas doznívání tohoto artisticko-dompteurského kumštu: z dětství mám zachovanou vzpomínku na jakýsi ukrutánský dvoumanéžový podnik tohoto druhu, komu patřil a jak se jmenoval už zmizelo v dálavách. Dnes, pokud takovéto atrakce ještě existují, funguji v krajně redukovaných rodinných společnostech, myslím, že poslední, který si pamatuji z 90. let, se jmenoval Joo…
        Co se oper týče, po veledlouhém přeryvu se zase stávám jejich relativně častým návštěvníkem – souvisí i s okolností, že jeden z potomků si až v dospělosti doplňuje znalosti a obzory, o něž se v časech studií ostentativně nezajímal… A pak také s tím, že se místní provinční operní scéna otevřela soudobým trendům hostovaček evropských interpretů a inscenátoři a scénografové vydatně přidali na intenzitě provedení, jak si uvědomuji při občasných náporech vlastní stařecké lakrimozity při představeních. V tom směru ve mně zanechala skutečně nesmazatelný dojem Janáčkova Její pastorkyňa
        http://www.ndbrno.cz/opera/jeji-pastorkyna-1
        což není zrovna výkřik letošní sezóny, ale výrazný představitel trendu, jímž se ten zdejší podnik ubírá. A možná to souvisí i s věkem.
        Stejným způsobem tu šel „nahoru“ i zdejší baletní soubor pod vedením „dědiců“ Kyliánových.
        Co se pak té mé údajné „výmluvnosti“ týče, apage satanas, pořád si pamatuji čísi docela zajímavou větu z dávných diskusí jinde: „Zajímá mne, jak se lidé sami zbaví své svobody“. Možná si také vzpomenete… :-)

Komentáře nejsou povoleny.