Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?

Dnes má prý vláda projednávat přistoupení ČR k tzv. Istanbulské úmluvě a na to konto se včera opět ozvaly hlasy razantně požadující její co nejrozhodnější odmítnutí. I usoudil jsem, že nejlepší bude si tu úmluvu přečíst sám a udělat si o ní vlastní obrázek. Přečetl jsem text zveřejněný na iDnes a mohu k němu říct jediné: nenašel jsem v něm nic, co by mi vadilo a co by mě iritovalo, a už vůbec ne nic, čím bych se cítil ohrožen. Vlastně jsem v něm nenašel nic, co by mohlo v 21. století vadit komukoliv, kdo žije a dál chce žít v rozvinuté demokratické zemi.

Co se samotného přistoupení ČR k Instanbulské úmluvě týká, tak jde podle mého názoru jen o formalitu a symbolické gesto, protože vše, co Instabulská úmluva po svých signatářích žádá, už ČR více či méně splňuje. To je alespoň můj názor právního laika, specialista by možná nějaké diskrepance našel.

Takže mi asi budete muset pomoci, protože sám na to, co může komu vadit na ochraně práv žen a požadavku jejich rovnoprávnosti s muži, nepřijdu. Že se v textu operuje s pojmem gender? Ten je ale řádně vysvětlen a jeho význam je jiný, než ten zvulgarizovaný a pokroucený, který používají bojovníci proti tzv. genderismu. Že úmluva počítá se zapojením neziskových organizací? Že předpokládá možnost kontroly a ukládá povinnost vést statisticky? Že zakazuje ženskou obřízku, domluvené svatby a sňatky s nezletilými? Že zakazuje vraždy ze cti a násilí na ženách a dětech vůbec? Že ingeruje do rodiny a vtahů mezi muži a ženami? Ale to už přece dávno dělá manželství jako takové. Nebo že hovoří jen ochraně žen a ne o ochraně mužů? To chápu, že může být pro mnoho zamindrákovaných machů iritující, ale zároveň je to o důvod víc, proč takovou úmluvu přijmout.

Ale jistě, pár kontroverzních bodů bych na Instanbulské úmluvě našel, počínaje vágním a obecným úřednickým jazykem a s odpuštěním užvaněností některých ustanovení. Možná článek 9, který zavádí povinnost podporovat nevládní organizace (ale už neříká nic o tom, že to musí být ty Sorosovy), nebo článek 28, který požaduje prolomit možnou místní povinnost mlčenlivosti. Na druhou stranu je tu ale článek 42, který jasně říká:

Smluvní strany přijmou legislativní nebo jiná opatření nezbytná k zajištění toho, aby v trestních řízeních, zahájených v důsledku spáchání jakéhokoli násilného činu spadajícího do působnosti této úmluvy, nebylo možné ospravedlnit takový čin kulturou, zvyky, náboženstvím, tradicí nebo takzvanou „ctí“. To se vztahuje zejména na tvrzení, že oběť porušila kulturní, náboženské či společenské normy, tradici nebo zvyky vhodného chování. 

To přece musí všem islamobijcům (z nějakého důvodu mám neodbytný pocit, že množina bojovníků proti islámu se s množinou bojovníků proti Istanbulské úmluvě do značné míry kryje) konvenovat.

Na Twitteru se mi v odpověď na otázku, jestli tu úmluvu vůbec někdo četl, dostalo několik konkrétních výhrad. Podle jedné z nich, pokud úmluva říká: „Smluvní strany přijmou legislativní a jiná opatření nezbytná k výkonu náležité péče za účelem předcházení, vyšetřování, trestání a odškodňování za násilné činy spadající do působnosti této úmluvy, kterých se dopustí nestátní subjekty.“ znamená to, že státy takové činy páchat mohou. Můj názor je takový, že státy samozřejmě nemohou, což vyplývá z toho, že jsou smluví stranou, a tento bod bude naopak zdůrazňuje, že se nějaká instituce, jako třeba církev, nemůže z odpovědnosti vymluvit jenom proto, že není stát. Podle další námitky pak je hned článek 1 „v rozporu s deklarací, že před zákonem jsou si všichni rovni.“ Podle mě je to právě naopak a Instanbulská úmluva tento požadavek rovnosti naplňuje tím, že bere mužům právo rozhodovat o ženách jako o svém majetku. A to byly vlastně všechny námitky dostatečně konkrétní na to, aby se s nimi dalo polemizovat.

Ne, opravdu nechápu, co a proč může někomu na Instanbulské úmluvě vadit a čeho se někteří v souvislosti s ní tak moc bojí. Koho ohrožuje? Komu co bere? Tedy vyjma toho, co v moderní společnosti ohroženo a odebráno být musí, jako je otroctví, násilí, pofidérní čest atd. atp…

62 komentářů: „Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?

  1. Vzhledem k tomu že se oba shodneme v mínění že: „Co se samotného přistoupení ČR k Instanbulské úmluvě týká, tak jde podle mého názoru jen o formalitu a symbolické gesto, protože vše, co Instabulská úmluva po svých signatářích žádá, už ČR více či méně splňuje.“
    nabízí se otázka, proč vůbec takové symbolické gesto činit, když ho v praxi nemáme zapotřebí.

    No a proč ho neučinit? Osobně vidím vícero důvodů ze kterých vypíchnu jen některé, protože i kdybych zde napsal bůhvíkolika stránkový elaborát, stejně to nemá žádný praktický význam. Tedy jen krátké vyjádření z mého pohledu:

    V úmluvě se třicetkrát opakuje věta:
    „Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření“
    Už jste, Tribune někdy podepsal pracovní smlouvu ve které byl výčet vašich povinností rozšířen např. o slova: „… a jiné činnosti nezbytné pro chod provozu.“? Já ano a rozhodně bych to už nikomu nedoporučil.

    „1. Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“

    Když pominu boj některých vyšinutých aktivistek např. za zrušení Velikonoc a co vše jsou ochotny zahrnout pod pojem „založené na myšlence méněcennosti žen“ pak tu ještě stále zbývá to “ stereotypním pojímání rolí žen a mužů“ pod které lze zahrnout jak machistické: „Žena patří do kuchyně!“ tak i chování většině žen příjemné jako: pustit ji sednout, podržet dveře, pomoci do kabátu…. V časech kdy je médii nasloucháno i výkřikům o dehonestaci žen v básničce oslavující mateřství nebo ženskou krásu, opravdu nemám chuť takovým excesům vycházet vstříc dalším pootevíráním overtonova okna.

    „Článek 8 – Finanční zdroje
    Smluvní strany poskytnou přiměřené finanční a lidské zdroje pro účely zajištění náležitého provádění uceleného přístupu, opatření a programů pro předcházení a potírání všech forem násilí spadajících do působnosti této úmluvy, včetně těch, které vykonají nevládní organizace a občanská společnost.
    Článek 9 – Nevládní organizace a občanská společnost
    Smluvní strany budou uznávat, podněcovat a na všech úrovních podporovat činnost příslušných nevládních organizací a občanské společnosti, které působí v oblasti boje proti násilí na ženách, a zavedou účinnou spolupráci s těmito organizacemi.“

    Další otevírání overtonova okna k možnosti přisátí se všelijakých organizací a komisí (i nandnárodních) na státní cecek. Příležitost pro lidi kteří ve snaze o vykázání své činnosti budou hledat problémy i tam kde nejsou, poté co brzy vytěží problémy jsoucí naší stávající legislativou již ošetřené. Zvláště když:
    „Článek 18 – Obecné povinnosti
    4. Tyto služby budou poskytovány bez ohledu na ochotu obětí podat trestní oznámení, nebo svědčit proti jakémukoliv pachateli.“

    Uznávám že v zemích kde jsou ženy ve velkém vystaveny násilí kvůli kultuře které se dobrovolně podřizují, má toto svůj význam. Ale v naší zemi toto může být snadno zneužito a využito i za účelem „vyplnění pracovního výkazu“, případně pro vyřizování si osobních účtů, nebo v rámci konkurenčního boje.

    Takže za sebe, čistě z racionálních důvodů, bych žádné takové gesto nečinil.

      1. Obávám se že bych v konkurenčním boji neobstál. Nebo pro mne máš nějakou lukrativní zakázku?

    1. Široce otevřený overtonovo okno by bylo v pořádku. Obával bych se spíš jeho posuvu směrem, který jste docela pěkně naznačil…

      1. Overtonova okna se t.č. otevírají někde úplně jinde a jejich otevíračům tyhle žabomyší kulturní války velice vyhovují…

    2. Protože jste první, kdo byl schopen (nebo ochoten) své výhrady zformulovat tak, aby se s nimi dalo polemizovat (díky za to), tak já se do té polemiky pustím:

      nabízí se otázka, proč vůbec takové symbolické gesto činit, když ho v praxi nemáme zapotřebí.

      Že ho nemáme zapotřebí legislativně ještě neznamená, že ho nepotřebujeme kulturně. Vaše – a nejenom vaše – výhrady budiž toho důkazem.

      podepsal pracovní smlouvu ve které byl výčet vašich povinností rozšířen např. o slova: “… a jiné činnosti nezbytné pro chod provozu.

      Tak jsou ale, co já vím, formulovány všechny smlouvy i mnohé zákony. Dává se tím najevo, že pravidla platí analogicky i v situaci, která při jejich sepisování nepřišla nikomu na mysl. Každou smlouvu a každý zákon lze účelově vykládat, tomu žádná textace nezabrání. Co se té konkrétní formulace o „jiných opatřeních“ týče, podle mě je tam především proto, aby pokryla široké spektrum národních specifik. Nebo to prostě znamená opatření rozpočtová či organizační.

      boj některých vyšinutých aktivistek např. za zrušení Velikonoc

      Opravdu za zrušení Velikonoc, nebo jen za upuštění od bití žen pomlázkou? Proč bazírovat na takové archaické marginálii? To je naše kultura tak ubohá, že když z vezmeme jeden násilnický prvek, tak z ní nic nezbude?

      tak i chování většině žen příjemné jako: pustit ji sednout, podržet dveře, pomoci do kabátu….

      Zajímavé, že jsou to většinou muži, kdo nejlépe ví, co je a co není ženám příjemné. Pořád dokola poslouchám stesky mužů, že už ani nemůžou podržet ženě dveře, ale ještě jsem nezaznamenal ani jeden požadavek, aby to muži nedělali. Jediné, co jsem zaznamenal, jsou požadavky žen, aby jim muži nesahali na zadek. Že si chlapi budou chtít vždycky sáhnout je v pořádku, ale není v pořádku, když to udělají, a je špatně tuto tradici bránit odmítáním Instanbulské úmluvy.

      Další otevírání overtonova okna k možnosti přisátí se všelijakých organizací a komisí (i nandnárodních) na státní cecek.

      Podívejte se na pana Babiše. K tomu vůbec není žádná Úmluva potřeba. To byste rovnou mohl chtít vystoupení z EU, OSN, ILO, WHO, ESA…. Každá sranda něco stojí a je jedině dobře, že ta Úmluva není jen bezzubá deklarace, obsahuje i mechanismy, které mají přispět k jejímu naplnění.

      Příležitost pro lidi kteří ve snaze o vykázání své činnosti budou hledat problémy i tam kde nejsou,

      V tomto případě ale platí, že ty problémy evidentně existují. Že nemáme problém s ženskou obřízkou nebo vraždami ze cti ještě neznamená, že není co zlepšovat. I když v případě ČR může být naplňování Instanbulské úmluvy velmi vlažné, jejím přijetím bychom jasně deklarovali, že si uvědomujeme, že pořád máme co zlepšovat a že je u nás toho dost, co není správně.

      Ale v naší zemi toto může být snadno zneužito a využito i za účelem “vyplnění pracovního výkazu”, případně pro vyřizování si osobních účtů, nebo v rámci konkurenčního boje.

      V té Úmluvě řeč o službách, takže jak já to chápu znamená to, že ta služba nesmí být podmíněna trestním oznámením. Tedy pravý opak nějakého vyřizování účtů. Jinak trestní oznámení ze oběti není nutnou podmínkou zahájení trestního stíhání, to je v našem právním řádu už dávno. A je to správné, rozumné a logické. Kdyby se oběť agresora nebála, tak by asi žádný důvod k trestnímu stíhání ani nebyl. Pokud má agresor nad obětí moc, pak požadavek trestního oznámení ze strany oběti není nic jiného, než nadržování agresorovi.

      Závěrem, Kamile, musím konstatovat, že i když prohlašujete své výhrad za racionální, tak podle mě jsou především emocionální. Přijetí té Úmluvy by znamenalo oficiálně připustit, že některé tradiční normy chování nejsou správné a musí se změnit, a to vás děsí. I když sám asi ženám na zadky na potkání nesaháte, na to vás znám už dost dlouho, abych to mohl tvrdit, z nějakého důvodu vám vyhovuje společnost, ve které je normální,, že chlapi sahají ženám na zadky, a ženy, kterým se to nelíbí, jsou ostrakizované co frigidní hysterky.

      1. „Dává se tím najevo, že pravidla platí analogicky i v situaci, která při jejich sepisování nepřišla nikomu na mysl. Každou smlouvu a každý zákon lze účelově vykládat, tomu žádná textace nezabrání.“
        Tím jste, Tribune, shrnul podstatu mé nechutě k dalšímu rozšiřování prostoru pro účelové výklady. Pro mne z toho vyplývá – čím méně tím lépe. Samozřejmě si uvědomuji že se bez zákonů neobejdeme – to jen aby mne nikdo nechytal za slovo ve smyslu že propaguji absenci zákonů.

        1. Ještě k vašemu závěru:
          Sahání ženám na zadky na potkání, za normální nepovažuji a tedy ani nepovažuji za frigidní ty kterým se to nelíbí. To ovšem neznamená že bych měl jakékoli výhrady vůči těm kterým se to líbí.

          1. Jsem podruhé ženatý, mám tři dcery. Za 36 let aktivního pracovního života strávených ve městech i na venkově a v obou zdejších politických režimech jsem řídil několik převážně ženských pracovních kolektivů včetně jednoho čistě dělnického (70 ženských ve výrobním závodě). Za celou tu dobu jsem ve svém okolí nepotkal jedinou ženskou, které by se líbilo, když jí někdo „sahá na zadek na potkání“.

          2. „Jsem podruhé ženatý, mám tři dcery.“ Tak to máme, hanku, společné, stejně jako ten pracovní pobyt v ženských kolektivech, jen s tím rozdílem že jsem v žádném nezastával vedoucí pozici. Možná ke mě proto byly ženy upřímější než k tobě. A také do svých zkušeností zahrnuji i nepracovní kontakty. A kupodivu má zkušenost z rozhovorů s nimi je jiná než tvoje. Potkal jsem poměrně dost těch žen jejichž postoj k plácnutí po zadku by se dal vyjádřit slovy: „Samozřejmě se pokaždé ohradím (nebo i dám facku) – protože mám svou důstojnost. Ale když se mi ten chlap líbí, je mi to příjemné a beru to jako projev zájmu.“ U starších žen se tenhle přístup vyskytoval častěji než u mladých holek ale to mi z psychologického hlediska přijde vcelku pochopitelné.

            Já jsem s nimi tyhle hovory vedl, protože jsem byl (a stále jsem) kritikem takového toho pouličního pohvizdování, pokřikování… o plácání po zadku nemluvě a nijak jsem se, ani mezi kamarády, netajil tím že takové vystupování považuji za drzost. Mým vzorem pro chování k ženám byl spíše Oldřich Nový než nějaký „mladý Ital“ a tak mne zpočátku dost překvapovalo jak často je to „italské“ chování mnohými ženami tolerováno a někdy i nekriticky přijímáno. Coby mladší jsem ženám, které se vyjádřily ve výše popsaném smyslu, oponoval s tím že to není fér když se tváří jinak než to cítí a jak se potom v tom mají chlapi vyznat. A dodnes si pamatuji odpověď jedné paní z rozhovoru který jsme spolu vedli u mandlu v prádelně: „To neřeš mladej. Správnej chlap i z facky pozná jestli ho beru nebo neberu.“ Tehdy ještě mne ta odpověď udivila ale s postupem nepříliš dlouhého času jsem ji pochopil a dal jí za pravdu, aniž bych pro to musel nějaké fyzické facky sklízet. Ony je ženy rozdávají i verbálně, mimikou, nebo jen gesty a platí pro ně totéž co pro ty fyzické o kterých ta upřímná dáma mluvila.

            Není facka jako facka a není plácnutí jako plácnutí. Nadále zastávám názor že oplácávání žen „na potkání“ na ulici nepatří a chlapi by se takto chovat neměli. Ale také respektuji rozdílnost v ženských přístupech ohledně „kdo a kde“ a myslím že tu rozmanitost do psaných zákonů nelze vložit tak aby byla výstižně charakterizována s obecnou platností. Větší šance je asi u zákonů nepsaných a v té které společnosti vžitých, které do sebe člověk postupem času vstřebá. Bohužel i v tomto platí: „Komu není dáno – v apatyce nekoupí.“ Ale to už je život a většina snah o jeho přesné rozškatulkování končí fiaskem, kdy se litera pere s literou a užitek z toho má jen ten kdo se tím škatulkováním živí. Zákonů je třeba – ale musí být jasné a každému srozumitelné, pokud mají být dodržovány.

          3. Jasně, že každému se líbí něco jiného, ale z toho ještě neplyne, že se každému můžu chovat tak, jako kdyby se mu líbilo právě to jedno. Některým ženám se to možná líbí, ale o ty nejde, jde o ty, kterým se to nelíbí, ale musí to snášet, protože takový je společenská konvence. Nepadlo vás, Kamile, že vám ty ženy neříkali co si myslí, ale co si myslí, že se od nich chce slyšet? Že odpovídaly konformně, protože věděly, že když nebudou konformní, tak jim to společnost dá „sežrat“? Nehledě k tomu, že to plácání po zadku je jen špička ledovce, větším problémem je regulérní bití či znásilnění, které je u nás sice de iure trestné, ale reálně tak často končí u odsouzení oběti, která „si za to může sama“, pokud si o to „sama neřekla“, a pokud ne, tak je to „zakomplexovaná šereda“, která může být vůbec ráda, že o ni nějaký chlap zavadil. Vy to možná myslíte dobře., Kamile, jenže o ty, co to myslí dobře, nejde. Jde o ty, co to dobře nemyslí, a kterým vy umetáte cestičku a vyrábíte alibi.

          4. „Napadlo vás, Kamile, že vám ty ženy neříkaly co si myslí, ale co si myslí, že se od nich chce slyšet? Že odpovídaly konformně, protože věděly, že když nebudou konformní, tak jim to společnost dá „sežrat“?“
            Ale vůbec ne, protože k tomu neměly důvod. Vycházím jak z rozhovorů ve skupině tak i z těch co proběhly mezi čtyřma očima. Ve skupině se mezi sebou aktérky hovoru vzájemě názorově lišily (Takže které by měly být ty konformní?) a v „duelech“ nebyla žádná veřejnost přítomna. Navíc – napsal jsem přece jasně že „jsem byl (a stále jsem) kritikem takového toho pouličního pohvizdování, pokřikování… o plácání po zadku nemluvě a nijak jsem se, ani mezi kamarády, netajil tím že takové vystupování považuji za drzost.“ takže pokud by chtěly být konformní mohly se mnou prostě souhlasit.

            Ale já souhlasím s vámi že to plácání po zadku je jen špička ledovce a větším problémem je regulérní bití či znásilnění. Jenže, jak správně připomínáte, tohle už u nás máme legislativně ošetřeno a já jsem přesvědčen že dostatečně k tomu aby násilník došel zasloužené odplaty. Že k tomu někdy nedojde určitě není dáno literou zákona ale spíše lidským faktorem.

            Rozhodně nehodlám umetat cestičku primitivům uvažujícím vámi naznačeným způsobem, ale také naivně nepředpokládám že se jejich postoje změní naším přistoupením k jakékoli smlouvě. Moje výhrady k té smlouvě se nevztahují k jejímu principu, nýbrž k některým jejím formulacím na jejichž znění lze stavět pro (naši) společnost negativní konstrukce a požadovat jejich naplňování. Její princip je už u nás právně obhajitelný tak nevidím žádný důvod k tomu abychom lezli do nějakého labyrintu který se vyloženě podbízí k tomu aby byl využit těmi kteří se v něm vyznají a nebo si z něj jen dovedou vyselektovat k využití to co se jim hodí do krámu, ve kterém zatím jen „vnucují své zboží“ u něhož by však rádi dosáhli „povinného odběru“ i pro ty kteří o něj nestojí. Už tak je současná společnost příliš těhotná příležitostmi pro všelijaké blouznivce, vykuky a fanatiky.
            To není žádná „vyděšenost“ (jak jste to nazval) ale prostá občanská obezřetnost, které se, bohužel, mnoha lidem nedostává ale pak jsou najednou překvapeni tím „kam až (to či ono) zašlo“.

          1. Hmmm… A jak si, třešni, představujete ten důkaz aktivního souhlasu se sexem, který by měl dodat obviněný pro svou obhajobu, v případě neexistence svědků? Tedy v případě že vynecháme videozáznam nebo písemný souhlas.

        2. Já pozoruji problém spíš opačný: naše zákony jsou tak přesné a konkrétní, aby bylo vyloučeno jejich zneužívání, že jsou ve stále více reálných situacích nepoužitelné. Myslím, že bychom si měli navzájem více věřit, a to včetně toho více věřit státu a jeho úředníkům.

          1. Ono jde o to že zákonem lidi nepředěláš. Pokud by to tak fugovalo, už dávno by nikdo nekradl.
            Více věřit státu a jeho úředníkům? V současnosti? To předpokládá hodně velkou porci naivity.

          2. Tak že bychom zrušili zákony úplně? I když je zákon porušován, ta deklarace toho, co společnost považuje za přípustné a co ne, je významná.

          3. „To zní jako sám nekradu, ale k zlodějům nemám výhrady.“
            No a jaké výhrady bych k těm ženám měl mít? Jaké máte vy?

          4. Myslím že zde zcela jasně píši o ženách: https://tribun.red/2020/07/27/kdo-se-boji-istanbulske-umluvy/#comment-160870 a opravdu nevím proč bych měl mít nějaké výhrady vůči těm které plácnutí po zadku považují za přijatelný projev pozornosti. V tomto platí: „Proti gustu žádný dišputát.“
            A když v jednom komentáři napíši: „Samozřejmě si uvědomuji že se bez zákonů neobejdeme – to jen aby mne nikdo nechytal za slovo ve smyslu že propaguji absenci zákonů.“ tak to samozřejmě neplatí jen pro ten jediný komentář, tedy netuším co vás vede k tomu abyste mi psal: „Tak že bychom zrušili zákony úplně? I když je zákon porušován, ta deklarace toho, co společnost považuje za přípustné a co ne, je významná.“
            To mi fakt přijde jako verbální rozhovor s hluchým.

    1. Klidně můžete.
      Já se k debatě připojuju prohlášením, že Tribunův článek podepíšu bez jediné vážné výhrady.

  2. Mimo jiné se ti, kdo v naivní dobré víře bojují proti Istanbulské úmluvě, stavějí do role užitečných idiotů bojujících za zájmy římskokatolických konzervativních ultras.

  3. Ha, tak to si ůpočtu – jak najednou národ, strana a třída se do sebe pustí na ose státo-konzervativec/fašista na straně jedné a na straně druhé vše liberální v obecném pojetí práva, že každý má právo si žít život tak jak uzná za vhodné a ARCHYTYPÁLNÍ TYRANIE (eufemisticky „rodobvá přirozenost“ a dále po ose – nukleární rodina-stát-nárlod-jednota- vše ostatní potírat stáítní represí) je dosti symptomatická a jak jsem čekal, první postižená husa se ozvala se svou troškou do patriarchální rodově tyranizující (především selské sednice), zamrzlé kdesi v 18.století a nemající dnes co dělat s DOSLOVA hyper-rostoucí městskou (megapolní) liberálně-kosmopolitní kulturou života globální „!connecting society“ – s univerzálními hodnotovými prioritami založenými na individualismu a pospolitosti v rámci „síťování“ (ať máme pro staromilce co se dožadují českých překladů zuniverzálněných termínů pocházejících z engl. do češtiny, také nějaký český ekvivalent, synonymium, pardom „souvztažnou slovně vyjádřenou významovou podobnost povahy ryze ze slovní zásoby pocházející z českého jazyka:-)

    Takže Istambulslá úmluva je standardní dokument, který má řešit po 300 letech od nastolení společenské rovnosti díky ideám buržoasní revoluce a nastupujícího liberálního kapitalismu – aby tento stav nastal reálně a nejen formslisticky. Tento systému liberální demokracie tu máme dodnes a který na rozdíl od pokusů o společenskou kolektivistickou tyranii třídní plebejské guerilly, má stále týž platné dokumenty se svými zásadami – Deklarace lidských práv (Základní listina lidských práv jako nejvyšší planetární zákon daný Chartou OSN , implementovaný do ústav asi 90 států a když ne přímo do Ústav tak podepsaný jako mezinárodní smlouva mající právní superioritu nad vlastní státoprávní normativitou.

    Ženy a další skupiny obyvatel, děti, senioři, postižení, si díky svým přirozeným i osudově přihodivším se hendikepům nemohou být reálně rovni v zajištění rovných práv, protože výkon a schopnost je sami aplikovat a vymoci si je, není pro ně realizovatelný. Proto zde musí zasáhnout státní autorita v podobě nařízení/zákona (dohledu a institucí tyto hendikepy pomáhající řešit.). Žena tu není pro společnost a stát a národ – ale je to jedinečný tvor se svými individuálními právy jako každý jeden z nás. Nic ji nemá omezovat v tom, aby mohla žít život bez jakékoli stereotypní, hodnotové, náboženské nebo nedej bože státně-ideologické doktríny – k čemu je pro společnost donbrá. A muži stejně jako společnost, si toto konečně musí uvědomit.

    Každý jeden člověk má jedinečná a nejvyšším planetárním zákonem č.1 daná práva – naproti tomu sociální konstrukty jako je národ, občina, pokrevní linie/rod/tlupa – až po společnost jako fikci nějaké sounáležitosti a homogenity – žádná práva nemá. Instambulská úmluva toto jen jzdůrazňuje a pro danou skupinu (ženy) jasně vymezuje a říká, že diskriminace na základě společenské role anebo očekávání společnosti od ženy jako pohlaví a jemu společenským územ PŘIDĚLENÉ roli – je nepřípustná stereotypní diskrimace..

    díky za tento článek autorovi blogu, sám o sobě je důležitější než jak se kdo cítí dnes a naproti tomu kdy se cítil být komunistou před 100 lety, když tento režim byl na hlavu poražen, zesměšněn a morálně i zákonem odsouzen

    1. Tak se pěkně posaďte a až budete sedět (aby vás to neporazilo), tak já vám povím, že to byly právě „komunistické diktatury“, které daly ženám jako první velmi širokou míru emancipace, autonomie a individuální svobody.

  4. “ římskokatolických konzervativních ultras.“
    No, hlavně když máš další krabičku pro lidi se kterými se v něčem neshodneš. Co bys si bez takové polní výbavy počal?

    1. Oni z té krabičky vyskakují sami, netřeba si je vymýšlet.
      Stín monsignora Piťhy opět zafungoval. Vláda projednání odložila.

      1. No a to je vlastně podstata celého průseru, tady i ve spoustě dalších případů. Slabomyslné žvásty Hampla et al. si přečte kdekdo, ale celé znění Istanbulské úmluvy skoro nikdo (a kdoví, jestli ji vůbec četl on sám); přesto se na ni tímto způsobem každému, kdo má díru do zadku, udělá názor, se kterým se pak spěchá pochlubit na internet.

        1. Jak jsem si ověřil, tak ani kdyby s ji přečetli, tak se nic nezmění, protože tomu stejně nerozumí, resp. tomu porozumí po svém. Úplně jim stačí, když tam najdou slova „nevládní“, „gender“ a „migrace“ a zachvátí je panika. A mají úplně jasno v tom, co ta smlouva znamená, ani si ji nemusí číst. A nic s nimi neudělá ani to, že třeba ten „gender“ je tam jasně definovaný. Oni mají svoji definici, která se sice s definicí, jak gender chápu ti, kteří o něm začali mluvit, naprosto míjí. Sama Istanbulská úmluva není ani zdaleka tak zajímavá, jako to co díky ní vyplulo na povrch v osobách jejích kritiků: strach ze změny, děs z nového, animální panika z toho, čemu nerozumím a permanentní pocit ohrožení a krádeže něčeho zcela zásadního.

          1. „Sama Istanbulská úmluva není ani zdaleka tak zajímavá, jako to co díky ní vyplulo na povrch v osobách jejích kritiků: strach ze změny, děs z nového, animální panika z toho, čemu nerozumím a permanentní pocit ohrožení a krádeže něčeho zcela zásadního.“

            Ano. Negativní pocity vyvolává u nositelů zdravého selského rozumu už sám název dokumentu. Vždyť Istanbul je přece v muslimské zemi a co nám do toho nějací slimáci mají co kecat. Ale ještě důležitější je toto: Češky si zkrátka chceme šoustat sami těmi způsoby, jaké my páni tvorstva uznáme za vhodné, a ani ony ani žádní cizáci nám toto právo upírat nebudou. (Dámy mi snad prominou nesalónní výrazivo; nicméně po přečtení toho Hamplova blábolu se mi to vnucuje samo.)

            Jestli to takhle půjde dál, stanu se radikálním feministou.

          2. „Jestli to takhle půjde dál, stanu se radikálním feministou.“
            No, to bys asi měl, stejně už se tak chováš. Vykazuješ stejný způsob uvažování jaký přisuzuješ svým odpůrcům.

          3. Tak v tom bych se s vámi pane Mudra neshodl. Začnu z toho, že považuji za vědecky prokázaný fakt, že většinu lidského myšlení řídí emoce, ne racio. A hank jenom podle mého názoru docela dobře shrnuje jaké emoce to jsou v případě kritiků Istamhbulské smlouvy.

            No a protože hanka, podle mého názoru, řídí uplně jiné emoce, rozhodně ne např. strach, těžko ho obviňovat z toho, že: ¨Vykazuje stejný způsob uvažování jaký přisuzuje svým odpůrcům.

          4. I v tak relativně civilizované zemi jako je Polsko byl loni (2019) podán v parlamentu návrh na uzákonění práva manželů bít manželky.
            https://www.blisty.cz/art/100630-hasicske-strikacky-neexistujici-tovarna-na-rousky-portret-a-la-banks-a-obnoveni-prava-bit-manzelky.html
            Prozatím neúspěšně, ale v Rusku už jiný zákon v tomto duchu platí několik let:
            https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/rusko-nasili/r~6bd0ba2cd96b11e6b035002590604f2e/
            (Zcela absurdní přitom je, že příslušnou novelizaci v ruské Radě federace navrhla senátorka…)
            A protože – jak bylo správně řečeno – jde o hru emocí a racionální argumenty v diskusích, jako je tato, už dávno nedocházejí sluchu u těch, kdo by to nejvíc potřebovali, dospěl jsem k závěru, že mi nezbývá než se uchýlit k ironii. Doufal jsem přitom, že to jako ironie bude pochopeno a že to s dotčenými hlavami aspoň trochu zatřepe, ale zdá se, že ta naděje je marná…

          5. Tak předně, hanku, ani jeden z těch tebou uvedených příkladů není o nějakém „uzákonění práva bít manželku“. Oba se zabývají mírou a formou trestu za takové jednání.

            V tom prvním, který by se dal zjednodušeně nazvat „Jednou a dost!“, lze sice na první pohled jakýsi náznak vypozorovat, ale vykládat si ho ve smyslu „Jednou na to mám právní nárok. “ může jen vyložený vypočítavec nebo člověk ducha mdlého. Lidé mají rozmanité povahy a od toho se odvíjí i formy jejich soužití. Může se stát že někdy v někom „bouchnou saze“ a dopustí se něčeho čeho později lituje. Pokud dá svou lítost najevo, je mu odpuštěno a už se taková událost neopakuje, s nejvyšší pravděpodobností zmizí v propadlišti času a dál se již do vztahu nepromítá. Pokud by se však do toho vložil někdo třetí za pomocí oné „modré karty“ (odkaz v článku) může se stát že výsledná soudní tahanice, do které bude dvojice natlačena, poznamená vztah těch lidí už nastálo a nebo se může i stát příčinou jejich rozchodu.

            V tom ruském zákonu jde pouze o formu postihu, zda jen pokutou či také vězením. Problém vidím v tom že jak jedno tak i druhé postihuje finančně celou rodinu. Pokuta jde z rodinné kasy a uvězněný násilník do ní učitě dodá méně než ten co zůstane na svobodě a standardně vydělává. V ekonomicky slabých rodinách to jistě hraje velkou roli. Pak se může stát že zodpovědná žena, s ohledem na děti, tohle zohlední a raději trpí než aby rodinu ochudila.

            Vzpomínám si na rozhovor s jednou ženou ve kterém mi vyprávěla svou zkušenost s domácím násilím. Říkala: „Manžel byl fajn dokud byl střízlivej. Ale už asi rok po svatbě mne poprvé zmlátil, když se vrátil z hospody. Když to udělal asi počtvrtý, tak jsem si postěžovala bráchovi. Ten přišel s tátou, Lojzovi rozbili hubu tak že druhý den neviděl pořádně ani na jedno oko, a řekli mu že když na mě sáhne tak dostatne ještě dvakrát tolik. Od té doby si ke mě nic nedovolil a je to už řada let. A já mu to už odpustila. Vopici má sice pořád blbou ale radši s ní někam zaleze. Ale střízlivej je pořád fajn a je i dobrej táta.“

            Škoda že tenhle druh „lidového řešení“ je stále problematičtější a v mnohých případech i nerealizovatelný. Lidé se stále více raději spoléhají na justici než by podobné případy řešili sami. A nelze se divit. Kdyby manžel tu justici využil tak by si otec se synem už na podobnou „ráznou domluvu“ netroufli. No a justice je takto účinně zastoupit nemůže.

            Jinak, co se ironie týče, jsem já došel naopak k názoru že je třeba ji užívat v psaných rozhovorech hodně opatrně. Chybí totiž ten osobní kontakt který ji v rozhovorech verbálních patřičně dokreslí aby byla spolehlivě rozpoznatelná. Pak lze snadno dodačně označit za ironii i to co původně ironicky myšleno nebylo. Myslím to obecně, tak to na sebe nevztahuj.

  5. Je jen málo věcí zbytečnějších, než internetové diskuse, ale člověku to tak nějak nedá. Jsem zde u vás, Tribune, jen náhodným návštěvníkem, a z vašeho textu považuji za podstatnou tuto vaši větu:
    „Ne, opravdu nechápu, co a proč může někomu na Instanbulské úmluvě vadit a čeho se někteří v souvislosti s ní tak moc bojí“.
    Jiní zase nechápou (třeba já), jak to můžete nechápat.
    A tak se ve vzájemném nepochopení můžeme přít a hádat a výsledek bude jen to nechápání.
    Hezký zbytek léta přeju.

    1. V takové situaci vidím v zásadě dvě možnosti: a) pokusit se vysvětlit a pochopit (chápat ještě neznamená souhlasit), b) zabetonovat se na pozicích a veškerou diskusi odmítat. Žel bohu, podle všeho převažuje b).

      1. „b) zabetonovat se na pozicích a veškerou diskusi odmítat.“
        No evidentně se tím řídíte Vy, Tribune, protože jste zářným příkladem zabetonování se. Podobně jako Hank, který své argumenty uvádí takto:
        „Pro těch pár lidí, které ještě zajímá meritum věci a jsou schopni přemýšlet o něm s použitím šedé kůry mozkové, odkaz na jeden dost dobrý článek“
        Je úplně jedno, co si pak o daném článku nebo argumentu myslím, proto že Hankovo vyjádření znamená ve skutečnosti: „kdo si myslí něco jiného než já, tak je blbec“.
        Fakt na úrovni, asi jako na ZŠ „Kdo nekouká na Šmouly, miluje Šimáňovou“ nebo později na gymplu „Komu se nelíbí Metallica, ten je buzna“.
        Víte jakej je rozdíl mezi Vámi a imbecilem Otíkem? Asi jako mezi Chameneím a Radomírem Malým …

        1. „…kdo si myslí něco jiného než já, tak je blbec…“

          Omyl. Nebo argumentační faul – záměrně nesprávné čtení toho, co bylo napsáno. Každý, kdo používá šedou kůru mozkovou, myslí, takže to většinou není blbec. Ten, kdo používá argumentačních faulů, není blbec, ale manipulátor nebo lhář. Pak je tu ještě ovšem nezanedbatelná skupina těch, kdo místo šedé kůry používají limbického systému skoro vždy a jejich argumentace a jednání jsou řízeny převážně nebo výhradně emocemi. Jestli sami sebe považují za blbce, je to jejich problém. Já jsem nic takového nenapsal. Jak tady už dřív správně napsal Hamilbar, i ti, kdo se snaží mozkové kůry používat k jejímu hlavnímu účelu, tj. myšlení, jsou na podvědomé úrovni limbickým systémem ovládáni. (Já samozřejmě taky.) Každý člověk jedná a rozhoduje se na obou těchto úrovních, dříve a rychleji však na té podvědomé/intuitivní. Jde jen o to, aby si to uvědomoval, aby s tím uměl zacházet a aby v případě potřeby následky činnosti těch subsystémů, které jsme zdědili po lidoopech, dokázal napravovat.

          Mimochodem, já jsem tou citovanou větou neuvedl žádnou vlastní argumentaci, ale cizí článek. (Dokonce to ani nemusí znamenat, že s jeho obsahem souhlasím; sice jsem napsal, že je dobrý, ale dobré mohou být i články, s nimiž nesouhlasím.) A první část té věty („pro těch pár lidí, které ještě zajímá meritum věci…“) reagovala na skutečnost, že se tato diskuse posunula od merita věci = obsahu Tribunova článku někam jinam. Jestli v tomhle někdo čte, že ho považuju za blbce, je to zase a jenom jeho problém, že nechápe smysl napsaného.

  6. Odjinud:
    „Pro velkou část naší populace je zahraničí stále především zdrojem potenciálního nebezpečí – ať už uprchlíků, feminismu nebo virů. […] Navzdory snahám četných nadací, školních projektů a neziskovek se u nás dosud nepodařilo vychovat generaci Evropanů, pro které by otevřená Evropa byla něčím neodmyslitelným.“

    (Zdroj: https://www.blisty.cz/art/100642-v-osudnem-objeti.html)

  7. OFF TOPIC (protože nemám a nechci mít Twitter):
    Tribune, pokud jde o článek o medičkách a lékařkách, který citujete na Twitteru, nechal jste se chytit do typické mediální pasti.
    Myslím, že o situaci ve zdravotnictví vím podstatně víc než Vy, takže taky vím, že to, co je v článku zmiňováno, jim sice nějaký vychlastaný šedesátiletý chirurg říct mohl, jenže to se nedá považovat za standard.
    V současné době totiž už ve zdravotnictví dominují prakticky ženy – na medicíně jich je minimálně 70 %, už dávno (v nemalé míře) pronikají i na chirurgické kliniky (i přes machismus jejich přednostů), přestože na jedné gynekologii se jeden přednosta asi před deseti lety nechal slyšet, že radši vezme blbýho doktora než chytrou doktorku, tak dneska už tam jsou skoro samé doktorky, o nechirurgických oborech nemluvě.
    Namítnete jistě, že ale průzkum hovoří jasně. Jo, jenže taky jde o to, jaký „karakter“ vůbec obecně do jakéhokoli průzkumu přispěje. Že to není úplně jako na Západě, to je fakt, ale ten rozdíl zase tak výrazný není jak by se mohlo z uvedeného zdát, navíc odsud odcházejí nejen doktorky, ale i doktoři, takže to asi jediný faktor nebude. Nehledě na to, že zase s výjimkou Německa by pro nás západní zdravotnictví zrovna asi nemělo být vzorem …

    1. Když už je tu na tapetě Tribunův twitter, tak taky jeho osobní tvíteček:
      Už jsem myslel, že budu mlčet, ale asi je nutné to doříct: nikomu neberu, že za komunistů trpěl a měl se špatně, ale zároveň žádám, aby mi nikdo nenutil, že jsem trpěl a měl se špatně i já, když to není pravda. Všechno, co chci, je rovnoprávnost a legitimita všech vzpomínek.
      Ta pýcha, že člověk nevnímal, na čem je ten režim postavený, mě vždycky dostane. Bezmyšlenkové lpění na materiálnu, to je tmel nad jiné. Je to smutné konstatování, ale Pullman říká pravdu.

      1. Když jsou prázdné kastroly, jsou prázdné i samotné pojmy svoboda a demokracie. (Definice, jakkoli často gumové, teď nechme stranou.) Když si člověk má vybírat mezi plnými kastroly a demokracií, až na ojedinělé výjimky zvolí to první. Ten režim vznikl především jako reakce na poměry za I. republiky. Do nich se v l. 1945 – 48 nechtěl vracet skoro nikdo.

        „Bezmyšlenkové lpění na materiálnu…“ Máte děti?

        1. Myslíte, že opravdu šlo o vybírání mezi plnými kastroly a demokracií? Socialisté z nekomunistických stran přece chtěli po válce naplnit kastroly i bez toho, že by poslali demokracii do kopru.
          Děti mám a nevím, jak to souvisí s postojem jisté části společnosti za normalizace. Části, která netrpěla divnými choutkami jako třeba možností svobodného vyjádření uměleckého nebo občanského názoru, ani deficitem jiných nemateriálních vymožeností, které byly za železnou oponou naprosto samozřejmé. Tedy té části lidí, které nic nenutilo přemýšlet o podstatě komunistického režimu.

          1. „Socialisté z nekomunistických stran přece chtěli po válce naplnit kastroly i bez toho, že by poslali demokracii do kopru.“

            Většina těch, kdo ty prázdné kastroly zažili na vlastní kůži, jim to evidentně nevěřila. Myslíte, že bezdůvodně?

            „Děti mám a nevím, jak to souvisí s postojem jisté části společnosti za normalizace.[…]Tedy té části lidí, které nic nenutilo přemýšlet o podstatě komunistického režimu.“

            Já si myslím, že přemýšleli právě přiměřeně svému postavení a svým potřebám, resp. potřebám svých dětí. Jestli se jim nabízely dvě cesty, jak mohlo být o ty děti postaráno, zvolili tu přímočařejší, takovou, kde do toho sami museli vkládat méně svého úsilí. Pracovat museli tak jako tak (to by pochopitelně museli i v jiném režimu) a komunisti jim navíc nabídli, že se stát postará i o to ostatní, což ve skutečné demokracii zdaleka není samozřejmé, jak si koneckonců pamatovali z I. republiky. Nemluvě o tom, že ta prvorepubliková demokracie ani zdaleka nebyla taková procházka růžovou zahradou, jak se nám to teď pokoušejí natlouct do palic hlásné trouby současného režimu.

          2. Jestli komunistům uvěřilo v šestačtyřicátém cca 40% těch, co přišli k volbám, na sklonku následujícího roku z nich údajně dost ubylo. Předběžný výsledek prvního a zároveň posledního seriózního průzkumu veřejného mínění byl pro komunisty vážným varováním, takže dotazníky nechali skartovat a v únoru do toho šlápli. Žádné volby, ve kterých by lidé volili mezi různými cestami k plným hrncům, už nepřišly.

          3. Upřímně? Dřív jsem hodně pochyboval o tom, že to, co se dělo v padesátých letech bylo správné. Čím víc zkušeností s dnešními antikomunisty, demokraty a liberály mám, tím víc si myslím, že to bylo nezbytné.

          4. „…tím víc si myslím, že to bylo nezbytné.“

            Aha!

          5. Ale samozřejmě máte pravdu, Tribune.
            Pro komunisty v padesátých letech bylo nezbytné zbavit se terorem všech, kteří nemlčeli, nebo nedrželi jejich lajnu.
            Tak jako před nimi se nacisté museli nezbytně zbavit těch komunistů a potom už kohokoli.
            Jen vám přeji, aby jste se v tom mlýnku „nezbytnosti“ neocitnul jednou vy sám, nebo vaši blízcí.

          6. Aha Tribune, takže třeba Slánský byl antikomunista, demokrat nebo liberál?

Napište si co kdo chcete, já co chci smažu

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s