Pseudorovností k větší diskriminaci


Zpráva z tisku:

Hned svůj první oficiální pracovní den Joe Biden jako jeden z nejmocnějších mužů planety využil k podepsání nového „antidiskriminačního opatření“, které by mělo například umožnit transgender sportovcům, kteří se narodili jako muži, soutěžit ve svém sportu se ženami v rámci školních a univerzitních soutěží a naopak. Podle zprávy, se kterou přišel server Business Insider, by žáci v areálech vzdělávacích institucí měli mít na výběr také v tom, jestli budou využívat chlapeckou, či dívčí toaletu.

Biden už stihl naštvat feministky: rovnoprávností s transgender sportovci, po které ale netouží

I když to není žádná revoluce, ale návrat ke stavu před Trumpem, už slyším to řvaní o levičáckých progresivistech, kteří sociálním inženýrstvím znásilňují svět. A proto bych rád vysvětlil, že tohle není žádné levičáctví, ale úplně stejné pravičáctví stejnosti, které tak trefně už dávno definoval Anatol France ve své slavné glose o tom, že zákon ve své majestátní rovnosti zakazuje chudým, stejně jako bohatým, spát pod mosty, žebrat na ulicích a krást chleba. Tedy „rovnost“ předpokládající ideální stejnost subjektů tam, kde reálně žádná není.

Vezměme si ty sportovce. Stokrát se mužské tělo může cítit mentálně jako žena, ale pořád je to mužské tělo. A v soutěží s ženským tělem bude mít vždy navrch. Možná jednou, až se bude soutěžit v disciplínách, které nejsou fyzicky orientované, tak to jedno bude (pak ale zase nebude mít smysl mít zvlášť kategorii mužů a zvlášť kategorii žen), ale mentálně jsou všechny (alespoň mě známé) sportovní disciplíny koncipovány tak, že mužské tělo s mužskými hormony, mužským metabolismem a mužskou muskulaturou v nich bude mí navrch. Co se asi stane, když budou moci v ženských kategoriích nastupovat i mužská těla na základně subjektivního prohlášení, že se cítí být ženou? Podle mě to nemůže skončit jinak, než že se ambiciózní muži, kteří prohrávají se svými mužskými kolegy, prohlásí za ženu a půjdou porážet ženy. Nebo to skončí tak, že ambiciózní trenéři a manažeři budou do svých ženských sportovních týmů najímat muže, kteří o sobě za příplatek budou tvrdit, že se cítí být ženou. Skutečné ženy tak nebudou schopni mužům konkurovat a to, co mělo diskriminaci eliminovat, ji naopak ještě prohloubí. Rovnost mužů a žen, trans- i cis- totiž neznamená, že jsou všichni stejní a stačí jim jedna sportovní kategorie. Rovnost znamená, že nikdo není z provozování žádného sportu kvůli svému genderu vyloučen, ne že všechny gendery soutěží na jedné hromadě, takže někteří jedinci mají garantovaný úspěch a jiní neúspěch.

Podobně ty toalety. Ještě si dovedu si představit, že se zruší dělení na pánské a dámské a budeme všichni chodit společně na jedny. Ostatně doma to tak máme všichni (nebo alespoň drtivá většina z nás) a funguje to celkem dobře. Co si ale představit nedovedu, že dělení na pánské a dámské zůstane, ale muži budou moci na základě subjektivního se prohlášení za ženu chodit na ty ženské. Protože co si budeme nalhávat, někteří muži jsou prasata a pyšni na své nadsamčí mužství, budou prohlašujíce se za ženy chodit na dámy očumovat a očuchávat. A pokud reálně existuje větší počet sexuálních predátorů mezi muži (myšleno těch fyzického typu), dává smysl, aby se ženy měly garantováno, že ve sprchách a na záchodě před nimi budou v bezpečí.

Nerozlišovat mezi muži a ženami si budeme moci dovolit, až mezi muži a ženami nebudou žádné rozdílí. Do té doby je v zájmu rovnosti třeba na ty rozdíly brát zřetel, a ne je pod praporem antidiskriminace popírat.

Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?


Dnes má prý vláda projednávat přistoupení ČR k tzv. Istanbulské úmluvě a na to konto se včera opět ozvaly hlasy razantně požadující její co nejrozhodnější odmítnutí. I usoudil jsem, že nejlepší bude si tu úmluvu přečíst sám a udělat si o ní vlastní obrázek. Přečetl jsem text zveřejněný na iDnes a mohu k němu říct jediné: nenašel jsem v něm nic, co by mi vadilo a co by mě iritovalo, a už vůbec ne nic, čím bych se cítil ohrožen. Vlastně jsem v něm nenašel nic, co by mohlo v 21. století vadit komukoliv, kdo žije a dál chce žít v rozvinuté demokratické zemi.

Co se samotného přistoupení ČR k Instanbulské úmluvě týká, tak jde podle mého názoru jen o formalitu a symbolické gesto, protože vše, co Instabulská úmluva po svých signatářích žádá, už ČR více či méně splňuje. To je alespoň můj názor právního laika, specialista by možná nějaké diskrepance našel.

Pokračovat ve čtení „Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?“

Politicky nekorektní slabikář


Při domácí výuce mateřského jazyka jsme ve Slabikáři došli až na stranu 84:

Ještě před pár lety bych ji přešel bez povšimnutí, ale teď jsem se nad tou mírou politické nekorektnosti zarazil. To, co by mi dřív přišlo normální, mi najednou normální nepřijde. Táta muž a máma žena? Nošení květin? Genderové stereotypy a sexismus jak vyšité a děti se je učí už v první třídě! Tedy pokud nejsem už trochu zblblý progresivisty na straně jedné, když mě to zarazí, a konzervativci na straně druhé, když v tom vidím něco odvážného a odbojného? Nebo je to dobře, že vidím potenciální problém a kontroverzi i v tom, co mě osobně nijak neuráží a nepohoršuje, a kde bych ji ještě nedávno neviděl? Pokud ji tedy zblble nehledám někde, kde není. Každopádně pokud se chceme bavit o tzv. politické korektnosti, tak tohle je ideální příležitost.

Pár slov o tradiční rodině


Před časem jsem četl následující slova, která mne zaujala, a tak jsem si je zapsal:

Jak vznikl mýtus o ideální rodině a kdo a proč ho v nás stále živí? (…) Copak narození dítěte z gamet, z vajíčka a spermie, které pocházejí z muže a ženy, ze samce a samice, je mýtus? To, že se ještě žádné dítě nenarodilo ze dvou vajíček, dvou spermií, nebo ze vzduchu, je mýtus?

Vztah matky a dítěte se totiž brzy obohacuje o rodící se uvědomovaný vztah s otcem, který je v separačním procesu dítěte od matky „kontinuálním porodníkem“ a mostem do světa. Dyadický vztah se mění v triadický a každý v tomto trojúhelníku má vývojové úkoly. Vzniká organismus na vyšší úrovni, který se vyvíjí jako celek, podobně jako jednotlivý organismus. Nejde jej krájet na části bez následků.

(Ludmila Trapková: Rodina? Co tím máte na mysli?)

Nevím, jak vy, ale já v těchto slovech nevidím nic, s čím by se nedalo souhlasit. A přesto je to svým způsobem celé špatně. Třeba ten údajný mýtus o ideální rodině. Tak za prvé, že se dítě rodí ženě z embrya, které vzniklo spojením vajíčka a spermie, nikdo nikdy nezpochybňoval. Pokud to autorka myslela jako kritiku genderu a feminismu (to takhle s odstupem času nedokážu posoudit), tak je podle mého názoru mimo, protože biologické pohlaví a jeho funkce při rozmnožování opět nikdo nikdy nezpochybňoval. To, co feministky a genderoví aktivisté zpochybňují, jsou fixní sociální role jdoucí za rámec biologie, tedy např. názor, že když dva homosexuálové nemohou mít společné biologické dítě, nemohou spolu vychovávat ani dítě nebiologické a tvořit rodinu sociálně.

Popravdě řečeno, ideální nukleární rodina je skutečně novodobý mýtus, protože historicky děti vždy vychovávala širší rodina či komunita a rodiče se o ně příliš nestarali a nevázali se na ně, což bylo ostatně vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti logické. Ideální rodina možná není vyloženě mýtus, ale rozhodně to není žádná staletími osvědčená hodnota, za což ostatně můžeme být vděční.

A podobně nezastupitelnost dvou rodičů při vývoji dítěte asi nikdo nezpochybňuje, co už ale zpochybnit lze je nutnost, aby ti dva byli biologický muž a biologická žena, či dokonce biologický otec a biologická matka. Určitě to není na škodu, pokud tomu tak je, ale různé sociálně-reálné role a vztahy jsou důležitější, než ideální biologické. Určitě je pro dítě lepší, když vyrůstá s otcem a matkou, ale je jeden z nich patologická osobnost, bude dítěti určitě lépe bez něj. Mít jen matku není žádný med, ale pořád lepší, než mít ideální rodinu s maminkou i tatínkem, který je denně v lihu a maminku obden mlátí. A pořád je lepší mít dva tatínky, než maminku, která o dítě nestojí a dává mu to najevo.

Naše biologie a anatomie samozřejmě určuje mnohé a žádná svobodná vůle a deregulace s tím nic nenadělá, zároveň ale neurčuje vše a my bychom se měli naučit rozlišovat, co je biologické a co je sociální, co nepřetlačíme na straně jedné a co nemá smysl vynucovat na straně druhé.