Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?


Dnes má prý vláda projednávat přistoupení ČR k tzv. Istanbulské úmluvě a na to konto se včera opět ozvaly hlasy razantně požadující její co nejrozhodnější odmítnutí. I usoudil jsem, že nejlepší bude si tu úmluvu přečíst sám a udělat si o ní vlastní obrázek. Přečetl jsem text zveřejněný na iDnes a mohu k němu říct jediné: nenašel jsem v něm nic, co by mi vadilo a co by mě iritovalo, a už vůbec ne nic, čím bych se cítil ohrožen. Vlastně jsem v něm nenašel nic, co by mohlo v 21. století vadit komukoliv, kdo žije a dál chce žít v rozvinuté demokratické zemi.

Co se samotného přistoupení ČR k Instanbulské úmluvě týká, tak jde podle mého názoru jen o formalitu a symbolické gesto, protože vše, co Instabulská úmluva po svých signatářích žádá, už ČR více či méně splňuje. To je alespoň můj názor právního laika, specialista by možná nějaké diskrepance našel.

Pokračovat ve čtení „Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?“

Politicky nekorektní slabikář


Při domácí výuce mateřského jazyka jsme ve Slabikáři došli až na stranu 84:

Ještě před pár lety bych ji přešel bez povšimnutí, ale teď jsem se nad tou mírou politické nekorektnosti zarazil. To, co by mi dřív přišlo normální, mi najednou normální nepřijde. Táta muž a máma žena? Nošení květin? Genderové stereotypy a sexismus jak vyšité a děti se je učí už v první třídě! Tedy pokud nejsem už trochu zblblý progresivisty na straně jedné, když mě to zarazí, a konzervativci na straně druhé, když v tom vidím něco odvážného a odbojného? Nebo je to dobře, že vidím potenciální problém a kontroverzi i v tom, co mě osobně nijak neuráží a nepohoršuje, a kde bych ji ještě nedávno neviděl? Pokud ji tedy zblble nehledám někde, kde není. Každopádně pokud se chceme bavit o tzv. politické korektnosti, tak tohle je ideální příležitost.

Pár slov o tradiční rodině


Před časem jsem četl následující slova, která mne zaujala, a tak jsem si je zapsal:

Jak vznikl mýtus o ideální rodině a kdo a proč ho v nás stále živí? (…) Copak narození dítěte z gamet, z vajíčka a spermie, které pocházejí z muže a ženy, ze samce a samice, je mýtus? To, že se ještě žádné dítě nenarodilo ze dvou vajíček, dvou spermií, nebo ze vzduchu, je mýtus?

Vztah matky a dítěte se totiž brzy obohacuje o rodící se uvědomovaný vztah s otcem, který je v separačním procesu dítěte od matky „kontinuálním porodníkem“ a mostem do světa. Dyadický vztah se mění v triadický a každý v tomto trojúhelníku má vývojové úkoly. Vzniká organismus na vyšší úrovni, který se vyvíjí jako celek, podobně jako jednotlivý organismus. Nejde jej krájet na části bez následků.

(Ludmila Trapková: Rodina? Co tím máte na mysli?)

Nevím, jak vy, ale já v těchto slovech nevidím nic, s čím by se nedalo souhlasit. A přesto je to svým způsobem celé špatně. Třeba ten údajný mýtus o ideální rodině. Tak za prvé, že se dítě rodí ženě z embrya, které vzniklo spojením vajíčka a spermie, nikdo nikdy nezpochybňoval. Pokud to autorka myslela jako kritiku genderu a feminismu (to takhle s odstupem času nedokážu posoudit), tak je podle mého názoru mimo, protože biologické pohlaví a jeho funkce při rozmnožování opět nikdo nikdy nezpochybňoval. To, co feministky a genderoví aktivisté zpochybňují, jsou fixní sociální role jdoucí za rámec biologie, tedy např. názor, že když dva homosexuálové nemohou mít společné biologické dítě, nemohou spolu vychovávat ani dítě nebiologické a tvořit rodinu sociálně.

Popravdě řečeno, ideální nukleární rodina je skutečně novodobý mýtus, protože historicky děti vždy vychovávala širší rodina či komunita a rodiče se o ně příliš nestarali a nevázali se na ně, což bylo ostatně vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti logické. Ideální rodina možná není vyloženě mýtus, ale rozhodně to není žádná staletími osvědčená hodnota, za což ostatně můžeme být vděční.

A podobně nezastupitelnost dvou rodičů při vývoji dítěte asi nikdo nezpochybňuje, co už ale zpochybnit lze je nutnost, aby ti dva byli biologický muž a biologická žena, či dokonce biologický otec a biologická matka. Určitě to není na škodu, pokud tomu tak je, ale různé sociálně-reálné role a vztahy jsou důležitější, než ideální biologické. Určitě je pro dítě lepší, když vyrůstá s otcem a matkou, ale je jeden z nich patologická osobnost, bude dítěti určitě lépe bez něj. Mít jen matku není žádný med, ale pořád lepší, než mít ideální rodinu s maminkou i tatínkem, který je denně v lihu a maminku obden mlátí. A pořád je lepší mít dva tatínky, než maminku, která o dítě nestojí a dává mu to najevo.

Naše biologie a anatomie samozřejmě určuje mnohé a žádná svobodná vůle a deregulace s tím nic nenadělá, zároveň ale neurčuje vše a my bychom se měli naučit rozlišovat, co je biologické a co je sociální, co nepřetlačíme na straně jedné a co nemá smysl vynucovat na straně druhé.