Čučkaři jdou do boje, aneb muž s ricinem v kufříku nesmí projet

Už jsem o tom napsal dva tweety (možná i tři) a teď o tom jdu psát noticku na blog, protože mi to hlava pořád nějak nebere a nepovedlo se mi z toho ani vyspat, tak se z toho zkusím vypsat. Nejde o nic jiného, než o skandál s ruským agentem, který měl přicestovat do ČR s úkolem zlikvidovat vybrané komunální politiky (měli to být ti, kteří se programově projevují jako militantní rusofóbové, což je doufám definice, na níž se shodnu i s těmi, kteří takové chování považují za vrchol demokratické kultury a fundament svobody a pevné geopolitické orientace), za kterýmžto účelem si přivezl v kufříku jed ricin.

Skandál to skutečně je, jen poněkud jiný – nic z toho se nestalo. Dotyčný přijel dávno před tím, než pánové Novotný, Kolář a spol se svojí narcistní nenávistí k Rusku ovládli diskuse i náměstí, a kufřík měl prázdný. Přesto se z toho hybridní hrozbě BIS-Respekt podařilo vytvořit kauzu, na jejímž základě byli nyní dva ruští diplomaté vyhoštěni. Nic se nestalo, ale stát, zareagoval, jako kdyby se to stalo. Přitom zcela bez následků prošlo zjevné selhání tajné služby, která buď naletěla na dezinformaci (či dokonce pouhý žert), nebo kauzu přímo vykonstruovala. BIS selhala buď v tom, že informace nezvládla vyhodnotit, nebo v tom, že nezvládna svoji protiruskou hru, která se jim sesypala jako domeček z karet. A to nemluvím o zapojení Respektu, který buď BIS de-facto úkoloval, nebo který BIS naopak použila jako svůj nástroj k rozšíření své fabulace, což je oboje daleko za hranou demokracie a žurnalistiky.

Takže česká vláda potrestala Rusko, které Rusko se ničím neprovinilo. Napsal jsem to už asi popáté, ale pořád v tom nenacházím žádnou logiku. Leda by vláda prostě chtěla – nebo měla, bůhví, jaké notičky přišly z Washingtonu – vyhostit dva ruské diplomaty bez ohledu na důvody. Pak ale nebylo třeba tu hru na muže s ricinem v kufříku vůbec hrát. A když už, tak ji měli hrát pořádně. Takhle je totiž jediný výsledek ten, že až nás zase bude vláda nebo BIS strašit Ruskem, nikdo jí nebude věřit. Opravuji: nikdo by ji neměl věřit. Ale ono se samozřejmě najde dost těch, kteří lačně a ochotně věří jakékoliv špíně o Rusku. K čemuž ale zase žádnou BIS ani její (dez)informace nepotřebují.

Čili ať to počítám, jak to počítám, nejvíc na celé té monstrózní blamáži BIS a českého státu nakonec vydělalo – Rusko. To snad musí vidět každý, i ten, co je zaslepený nenávistí ke všemu ruskému.

…

To jsem toho zase napsal. Úplně jsem se vypsal. Ale vůbec mi to nepomohlo. Pořád mi to hlava nebere. Kdo se snažil o co, jak toho chtěl dosáhnout a čeho nakonec (ne)dosáhl pořád netuším. Jediný způsob, jak se z této absurdity nezbláznit, je brát ji jako svého druhu experiment, ve kterém někdo zkouší, jak moc poslušná česká vláda je a co všechno je česká společnost ještě schopná a ochotná sežrat i s navijákem. V případě některých jedinců i s chutí.

A pak je tu ještě logický závěr, že BIS by měla být zrušena. Buď proto, že je neschopná, nebo proto, že je všeho schopná. A Koudelka s Kundrou by měli být vyhoštěni na uzavřené oddělení, což se ovšem nestane. Nic z toho se nestane. Kundra dostane novinářskou cenu, Koudelka další frčku a my všichni další nášup hybridní hrozby ze strany čučkařů bojujících.

Ekonomie, ekologie, kapitalismus, realita

Výpisky z rozhovoru s Clivem Spashem, které jsou sice spíše přepisem, ale co mám dělat, když ten člověk mluví k věci a dotýká se tolika fundamentálních problémů a přitom je nahlíží z úhlu, který jde dnes stejně vzácný, jako nutný?

Varování: Následující řádky mohou přivodit vážné zdravotní problémy liberálům, ekonomistům, absolventům Vysoké školy života a dalším vyznavačům růstu, uhlí, betonu, oceli a expanze.

Pokračovat ve čtení →

Proč a jak se přepisují dějiny

Když jsem psal své zamyšlení Byl jsem u toho, když se psaly dějiny o překrucování a falšování dějin Druhé světové války, nikdy by mne nenapadlo, že se na to samé téma a lépe vyjádří i bývalý prezident V. Klaus (ano ten, se kterým se jinak neshodnu ani na tom, kolik je hodin) se svým bývalým kancléřem J. Weigelem. A to dokonce tak, že bych neměl problém se pod jeho text podepsat krví. Zjevně čím méně mluví Klaus o ekonomii či klimatologii, tím lépe mu to myslí. Proto text nazvaný Kdo vlastně vyhrál světovou válku? drze přejímám s jedinou úpravou: vyretušoval jsem větu, která jej zbytečně devalvuje a sráží na úroveň ahistorického kladiva na současné politické problémy, které tak správně exprezident revizionistům (sic!) vyčítá.

P.S. Možná jsem už jen paranoidní, ale přijde mi, že tento Klausův text prošel bez větší pozornosti, zatímco každého jeho sebemenšího a sebebanálnějšího prdu byly doposavad všechna média plná.

Pokračovat ve čtení →

Nahý císař dostal naloženo

Pokud chcete alespoň trochu pochopit, co a proč se teď děje v USA, pusťte si tento podcast Českého rozhlasu, uvedený s titulem Paradoxně můžeme být Trumpovi vděčni, že ukázal Ameriku, jaká je a podtitulem Rebelie je jediný nástroj, který afroamerická menšina má, všechny ostatní forma protestu selhaly, což je mimochodem jeden z těch vzácných případů, kdy titul i podtitul věrně vystihují obsah. Je to na dnešní klipovité poměry docela dlouhé (půl hodiny) a náročné, protože narušující stereotypy, povídání, ale vyplatí se. Petr Boháč v něm skvěle vysvětluje, jaká a proč je současná realita USA, realita, kterou nám zde většinou nikdo neukáže a když už, tak ji vidět nechceme.

A já se musím zas a znova ptát: Jak může tak kulturně a civilizačně zaostalá země, v níž jsou bída a porušování lidských práv na denním pořádku, mít tu drzost a pasovat se na globálního ochránce lidských práv a vojensky i politicky intervenovat po celém světě pod záminkou šíření svobody a demokracie? A jak my můžeme být tak hloupí, že ji v tom nejenom politicky, finančně i vojensky podporujeme, ale že ji posloucháme a uctíváme? Snad ta hořící americká města spálí i naše hajlující pracky.

Američtí rudí

Včera mě na ČT Art překvapil americký film s prostým názvem Rudí (1981), životopisné drama o Jacku Reedovi, americkém komunistickém novináři a autorovi klasického díla Deset dní, které otřásly světem o bolševické revoluci v Rusku.

Překvapil mě svojí délkou, protože v roce 1981, kdy vznikl, nebyly tříhodinové opusy vůbec běžné. Překvapil mě svojí kvalitou, protože tak brilantní hereckého výkony už jsem dlouho neviděl. Překvapil mě svojí formou, kdy se dramatizace střídala s prostřihy na „mluvící hlavy“, u nichž sice nebyla jména, takže nevím, kdo přesně to byl (možná je tehdejší americké publikum znalo od vidění), ale bylo jasné, že jsou to lidé, kteří Jacka a jeho ženu Louisu Bryantovou pamatovali (tou dobou ještě mohli žít a věk by na to měli), nebo je alespoň mají představovat. Překvapil mě precizností, s jakou dbal na historickou přesnost, třeba fyzickou podobnu reálných postav s jejich ztvárněním, nebo takový detail, že ve scéně z jakési konference v Rusku (nepostřehl jsem, jestli to byla Moskva nebo Petrohrad), kde se sešli delegáti z celého světa, zazní jedna věta česky, navíc zcela relevantní k probíranému tématu, přitom vyřčená někým, kdo vůbec nebyl v záběru. Překvapil mě tím, jak nákladný film, který Rusko a komunismus ani v náznaku nedémonizuje, ale naopak připomíná pozapomenutou historii dělnického hnutí v USA, mohl v USA v době vrcholící studené války vzniknout, vlastně mě překvapil už tím, že něco takového v USA vůbec vzniklo. Překvapil mě tím, jak otevřeně v něm zazněla kritika kapitalismu a ideály komunismu, i tím, že v něm zazní Internacionála. Překvapil mě i tím, jak zvučná hollywoodská jména se na jeho vzniku podílela, od režiséra a představitele Reeda Warrena Beattyho přes Gene Hackmana, Diane Keattonovou a Jacka Nickolsona až po Jana Třísku v roli revolucionáře Radeka. A překvapilo mě, že to žádný z herců nesabotoval, ale naopak hráli jako o život, stejně jako mě překvapilo, že z účinkování v takovém díle neměl žádný z nich kádrový škraloup, jaký si svého času u nás vysloužil Brabec za mjr. Zemana. A nakonec mě překvapilo, že něco takového Česká televize v dnešních časech zostřeného protikomunistického a protiruského boje odvysílala. Naopak mě vůbec nepřekvapilo, že jsem o něm až do včerejška nevěděl.

Snímek Rudí je specifický tím, že ukazuje, ale nehodnotní. Sice neidealizuje a neoslavuje, ale ani nestraší a neodsuzuje a komunismus a ruskou revoluci nekritizuje, neshazuje, nehaní a nikomu nevysvětluje, že to bylo všechno špatně a co si o tom má správně myslet. Jen ukazuje. Ukazuje, proč byly ideály komunismu tak lákavé, ukazuje naději, kterou bolševická revoluce dala dělnickému hnutí, ale ukazuje i to, jak se poměrně záhy utopila v nekončených diskusích a jak se z revoluce zdola stala uzurpace moci zdola, ukazuje deziluzi a nekompatibilitu ruského a amerického myšlení, ukazuje, jak tříštění sil zadusilo komunistické hnutí v USA i to, jak tomu zadušení pomáhala policie, státní aparát i švindly a podrazy méně radikálních frakcí amerických socialistů. A ukazuje také to, jak moc se vládnoucí třída v USA bála ztráty moci, kterou by s sebou úspěch komunistického hnutí nutně nesl, jak proti komunismu bojovala jak na domácí frontě, tak vojenskými intervencemi v Rusku. Ale co především: ukazuje něco, co bylo z větší části zapomenuto, pokud zapomenuto přímo být nemělo – socialistické a komunistické hnutí v USA, tedy něco, o čem nejenom průměrný Američan, ale ani průměrný Čech zřejmě netuší, že vůbec existovalo a žilo, nejen živořilo někde na okraji.

Co Rudí sice přímo neukazují, ale pozorný divák to postřehne, jsou kořeny desítky let trvajícího nepřátelství až nenávisti Západu k Rusku: Nejde jen o realizaci konkurenčního civilizačního modelu, který v případě rozšíření přímo ohrožoval moc, majetky a privilegia vládnoucí třídy, jde o stále nezpracovaný mindrák z toho, že bolševici dali přednost ruským životům před těmi britskými a americkými a uzavřeli Brestlitevský mír, čímž uvolnili Německu ruce k pokračování války na západě.

Co naopak Rudí v žádné případě neukazují, je „objektivní portrét člověka, jehož idealismus byl silnější než zdravý rozum,“ jak tvrdí oficiální text distributora. Nic takového prostě ve filmu není a je otázka, proč distributor něco takového napsal. Jestli to bylo proto, že ve filmu o amerických komunistech něco takového být prostě musí a tak si neuvědomil, že to tam není, nebo jestli tím cíleně něco, co tam podle něj být musí, doplňoval.

Rudí nejsou snadná podívaná. Jsou dlouzí a ukazují něco, co mnoho lidí nebude chtít vidět, a když už, tak ne takhle. Ale jsou filmem, který, alespoň pro mě, „polidštil“ Ameriku, přinejmenším tu z časů Velké války, a ukázal ji jako zemi, kde fašismus nebyl vždy samozřejmým hegemonem. A možná není ani dnes, možná pořád existuje i jiná Amerika, než je Amerika korporací, válek, zbraní, násilí a vykořisťování, jen my ji nevidíme, dílem proto, že nám ji nikdo nechce ukázat, dílem proto, že ji už ani vidět neumíme.

P.S. V filmu říkají Reedovi Jack, Wikipedie pak uvádí křestní jméno John a Jack jako přezdívku.

P.P.S. Kdyby nám tenhle film pouštěli na základní škole místo té nudné monochromatické hagiografie V.I.Lenina, udělali by pro záchranu mezinárodního komunismu mnohem více. Jenže oni si museli vybrat něco sovětského, zoufale kontraproduktivního, čím nám dokázali jedině to, že už jsou na odchodu a o komunismus jim už dávno nejde.

Lež se oficiálně stala pravdou

Včera napíšu o tom, že sleduji, jak se přepisují dějiny 2. světové války, a dneska se dočtu, že už byly oficiálně přepsány:

… bulharské ministerstvo zahraničí spolu s USA a dalšími devíti východoevropskými státy (včetně ČR) podepsalo 8. května deklaraci odsuzující pokusy o přepisování dějin. Konstatuje, že Rudá armáda nepřinesla východní Evropě svobodu, ale další totalitu, tentokrát sovětský komunismus.
LN: Sofie: Starosta chce odstranit pomník po vzoru Koněva

Už je to tak, porážka nacismu nic neznamená, mezi vyhlazovacími tábory, popravami, nucenými pracemi na straně jedné a frontami na banány, výjezdními doložkami a znárodňováním na straně druhé není rozdíl. Kdyby Rudá armáda nepřišla, východ Evropy by to nejspíš vůbec nepoznal.

Takto naformulováno se to nedá chápat jinak, než že třeba v našem případě se Rudá armáda v roce 1945 nestáhla a komunisté nevyhráli ve volbách, ve kterých lidé vůbec nezohlednili zkušenost Mnichova a Protektorátu.

Zůstává záhada, proč lidé rudoarmějce v květu 1945 tak nadšeně vítali? Ale ta se dá snadno vyřešit tím, že se na kytice šeříků prostě vymažou z paměti. Nebo se rudé hvězdy přemalují na bílé. Dnešní technika skýtá netušené možnosti „opravy“ historických dokumentů.

Už je to zkrátka tak, že nová Evropa potřebuje nové dějiny. Nejlépe nějaké orwellovské, kde pravda je překrucování, překrucování narovnávání a svoboda otroctví.

Už je to oficiální a zákony na ochranu nové lepší pravdy před ideozločinci a jinými zrádci jsou připravené, stačí je použít. A že se určitě nějaký ten odvážný strážce lepší pravdy v taláru, nezkažený zastaralým sovětským pojetím dějin, najde.

Jen to mi vrtá hlavou, jestli se USA a Velká Británie od toho zlého ošklivého špinavého Sovětského svazu také trochu neumazali, když s ním byli ve spolku proti Třetí říši? A proč s ním vůbec do toho spolku lezli, když byl stejný nebo ještě horší, než ona? Že by to tehdy nevěděli a zjistili jsme to z pohodlí a bezpeční míru a 80 let distance až my dnes? Ale co už. Kdo se moc ptá, moc se dozví, a já si vůbec nejsem jistý, že chci právě tohle vědět. Trochu té naivní víry v pravdu si musím nechat, abych to v tomhle prolhaném světě dokázal nějak doklepat.

A pro mě zůstává pravdou, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila a co se stalo v roce 1968 s tím vůbec nesouvisí, stejně jako to, že přes všechny chyby bylo těch 40 let komunistické totality 100x lepší, než nacistická okupace, o čemž svědčí už jenom to, kolik nás tu pořád je a v jaké jsme materiální i morální kondici.

Byl jsem u toho, když se psaly dějiny

Co se reálně stane je věc jedna, jak se na to vzpomíná, jak se o tom učí a jak se kolem toho staví politické mýty je věc druhá, odlišná a často zcela nezávislá. Reálné dějiny se dějí, ty ideální se píší. Píši a přepisují. Je stará pravda, že dějiny píší vítězové. Ne vždy je ale píší vítězové na polích válečných, často je i se značným odstupem času píší a přepisují vítězově válek kulturních a politických. Příkladem budiž dějiny Druhé světové války, které teď, po 75 letech, začínají vypadat hodně jinak, bez ohledu na to, že válka dávno skončila a co se stalo, nedá se odestát. Začínají vypadat jinak, protože je přepisují vítězové kulturní války o geopolitickou orientaci našeho národa. A protože na východě, od kterého se odvracíme – od kterého nás chtějí i násilím odvrátit! – je Rusko, mění se dějiny Druhé světové války tak, aby z nich už Rusko nevycházelo jako hrdina a osvoboditel, ale jako barbarský dobyvatel.

Dobře je to vidět třeba na tom, jak se nově interpretují nezměrné lidské oběti, které Rusko – tehdy ještě jako Sovětský svaz, což je zcela zásadní rozdíl, o němž ještě bude řeč – přineslo na oltář vítězství. Zatímco ještě před pár lety byly důvodem respektu a důkazem zásadního podílu Ruska na porážce nacismu (proti komu se ve válce bojovalo je další podstatný, ale opomíjený detail, o kterém rovněž bude ještě řeč), dnes se z nich stává důvod posměchu pro neschopnost ruského velení a důkaz toho, jak málo si v Rusku váží lidského života. Úplně se při tom zapomíná, že osud, který Němci východní Evropě chystali a který jí dali ochutnat v Leningradu či Babim Jaru, byl tisíckrát horší a že ruské vedení mělo na výběr jen mezi zemřou mnozí a zemřou všichni.

Přepisuje se i příběh toho, jak válka začala. Faktory jako obsazení Porúří či Mnichovská dohoda jsou upozaďovány a místo toho je zdůrazňován pakt Ribbentrop-Molotov a na jeho základě pak Sovětský svaz nově, avšak o to intenzivněji, označován za spoluviníka vypuknutí války a dokonce spojence Třetí říše. Jako kdyby pro rozšíření války na celý kontinent nebyla invaze Německa do Belgie a Francie vůbec podstatná a Británie válčila s Říší už od německé invaze do Polska. Jako kdyby západní země s nacistickým Německem nikdy nevyjednávaly a nikdy s ním neobchodovaly. Obzvláště pikantní je pak označování Sovětského svazu za spojence Třetí říše v bývalém Československu, když skutečným spojencem Německa, který aktivně bojoval po jeho boku, bylo, na rozdíl od SSSR, Slovensko. O tom se ale cudně mlčí, stejně jako o Rumunsku, Maďarsku či Itálii. Proč? Odpověď je nabíledni: není politický zájem na tom tyto země diskreditovat. Zato je ale eminentní zájem na diskreditaci Ruska.

Poslední smutnou, ale poučnou kapitolou inovace dějin (dosavadní výklad je totiž údajně zastaralý a tendenční) je konec války a porážka nacismu. Už neslavíme osvobození, protože jsme prý nebyli osvobozeni, ale obsazeni. Alespoň z té větší části, ze které vyhnal Němce Sovětský svaz. Pomníky rudoarmějcům bouráme, nebo alespoň zanedbáváme, a když už nějaké Rusy oslavujeme, tak Vlasovce, tedy spojence Němců, kteří zradili nejprve SSSR a pak na poslední chvíli i ty Němce. Pokud už si připomínáme osvobození, tak jenom po demarkační čáru, kam došli Američané. Děláme při tom ale, jako kdyby osvobodili Československo celé. Zásluhy Rusů bagatelizujeme, jako kdyby jejich válečné úsilí nemělo na porážku Třetí říše žádný vliv a třeba Praha se mohla osvobodit sama kdykoliv mezi roky 1939-1945 a že se tak stalo až na konci války byl rozmar odboje a ne důsledek tlaku, který na Třetí říši Sovětský svaz vyvíjel.

Takhle my teď přepisujeme dějiny. Přepisujeme je, protože ty staré, kde svoboda přišla z východu, se nám dnes, kdy má být se svobodou spojován výhradně západ, už nehodí. Přepisujeme je, protože je dnes žádoucí vnímat Sovětský svaz potažmo Rusko výhradně negativně. Přepisujeme je, abychom se Rusku pomstili za invazi v roce 1968. Abychom se mu pomstili za něco, co ale udělal Sovětský svaz. Jenže my neumíme a nechceme rozlišovat mezi Ruskem a Sovětským svazem, či mezi Ruskem a komunismem. Přepisujeme je, aby platila rovnice východ = zlo. Přepisujeme je, aby západ nezůstával poskvrněn nacismem. Přepisujeme je my všichni, někdo tím, že to dělá, a jiný tím, že mu to toleruje.

A při tom, jak je přepisujeme, tak chtě nechtě nacismus rehabilitujeme. Čím více problematizujeme Sovětský svaz, tím se Třetí říše stává měně problematickou a ukradené hodinky jsou dnes považovány pomalu za větší zločin, než vyhlazené vesnice. Je to možná nezamýšlený, ale logický, a pro mnohé přijatelný, důsledek antikomunismem motivované démonizace Ruska za každou cenu. Pokud už Rusko nesmí být ani historicky náš přítel, pak se logicky musí stát naším přítelem jeho nepřítel. Zmínka o antikomunismu přitom není náhodná. Hlavním důvodem, proč musí být zničeny veškeré pozitivní obrazy Ruska je jednoduše ten, že se jedná o nástupnický stát Sovětského svazu a Sovětský svaz byl motorem komunismu. A to je něco, co antikomunisté, kteří dnes ovládají veřejný diskurs, nedokáží odpustit. Komunismus nesmí uspět. Nikdy a v ničem, ani kdyby to měla být porážka nacismu.

A já už nemám ani sílu, abych se kvůli tomu vztekal, já to už jen smutně pozoruji a pomalu se smiřuji s tím, že kruh se uzavírá a Hitler se opět stává docela šikovným spojencem v boji proti komunismu. Staří umírají, mladí válku nezažili a nedostatek osobní zkušenosti jim neumožňuje správně rozlišovat mezi hrůzou fronty na banány a hrůzou fronty na kulku do hlavy. Mění se zkušenost a s ní se mění i dějiny. To mě nepřekvapuje. Co mě překvapuje je rychlost a snadnost, s jakou se dají změnit. Jediné, co s tím mohu udělat, je pamatovat si, že to kdysi bylo jinak a kdo, kdy, proč a jak je změnil. A až budu umírat, mohu si pyšně říct: Byl jsem u toho, když se psaly dějiny. Tedy spíš přepisovaly, než psaly, protože napsány již byly dávno a na tom, že Německo válku začalo a prohrálo a kdo ho porazil, se nic změnit nedá. Jen zapomenout a lhát.

A tohle podepisuji také

Po 11 bodech je tu další text Za Prahu udržitelnou a sousedskou, pod který bych se opět klidně podepsal. Kdyby to tedy bylo možné, a množina signatářů nebyla již podle všeho uzavřena (výtah):

Do Prahy přijelo minulý rok přibližně osm milionů turistů. Čísla zveřejněná Českým statistickým úřadem ale ukazují návštěvnost pouze v oficiálních ubytovacích zařízeních. Není možné do nich započítat krátkodobé ubytovací kapacity. Celkové číslo je tak pravděpodobně zhruba o třetinu vyšší. Třikrát větší Berlín má dnes méně turistů než naše hlavní město. Pro řadové obyvatele, kteří v Praze bydlí, žijí a utváří ji, představuje turismus závažný problém.

Nekontrolovaný byznys mění charakter Prahy. Vytlačuje místní obyvatele a nahrazuje lokální atmosféru založenou na komunitním životě a sousedství bezduchým „disneylandem“, finančně nedostupným bydlením a byznysovými projekty, ze kterých má užitek jen úzká skupina lidí. Ubývá služeb, které jsou pro normální život zásadní, a přibývá těch, které slouží jen turistickým účelům.

Proto požadujeme zahájení veřejné debaty (například formou veřejných diskusí nebo kulatých stolů) nad těmito body:

Omezení tzv. krátkodobých pronájmů pouze na sdílení bytů
Pod rouškou „sdílení“ a „pronajímání“ se provozují ubytovací služby ve čtrnácti tisících bytech, které často po desítkách patří velkým poskytovatelům a které z osmdesáti procent tvoří celé byty nabízené jako hotelové pokoje. (…) Sdílet by mělo být možné pouze jeden vlastní byt, ve kterém majitel skutečně bydlí.
Důraz na dostupné a kvalitní bydlení
Výstavba bytů v posledních letech roste, ale luxusní a investiční byty větší dostupnost bydlení nezajišťují. Naopak často přispívají k gentrifikaci, zvyšování cen bydlení v okolí a vymísťování nízkopříjmových skupin obyvatel.
Nerozšiřování letiště
Rozšíření počítá s tím, že by letiště do roku 2028 mělo zdvojnásobit své kapacity: v roce 2019 odbavilo necelých sedmnáct milionů pasažérů, dostavba má umožnit odbavení třicet milionů osob ročně. Investice je v rozporu s ekologickými limity planety i s platným hodnocením vlivu záměru na životní prostředí.
Podporu lokálním podnikům a službám, které pečují o běžný život obyvatel
Obyčejné obchody mizí, zato cannabisové lízátko za padesát korun nebo „staročeský“ trdelník se dají koupit na každém rohu. Matrjošky, falešný křišťál nebo thajské masáže však Prahu ani Českou republiku nereprezentují a město zahlcují vizuálním smogem. I turistická nabídka může být vkusná, ekologická a kvalitní.
Větší péči o veřejný prostor
Rozšiřujme parky a zeleň, zklidňujme ulice a zobytňujme veřejný prostor. Lidé se v něm musí cítit bezpečně a v přístupu k němu překonávat co nejméně bariér – fyzických i ekonomických. Prostupnost pro pěší a cyklisty místo pohozených sdílených koloběžek. Nové parky v prolukách místo ubývajícího prostoru pro relaxační aktivity.
Větší zapojování občanů do rozhodování o rozvoji Prahy
I když se jich volení zástupci zeptají, nakonec rozhodují potřeby developerů a logika co největšího zisku. Ta však nereaguje na dvě největší krize: bytovou a ekologickou.
Péči o kulturní dědictví respektující názory a cítění obyvatel, pro které je město domovem
Zdravé životní prostředí, redukce tepelného ostrova a intenzity automobilového provozu
U velkých stavebních zásahů ve vnitřním městě bychom měli důsledně požadovat, aby ponechávaly dostatečnou plochu zeleni korigující městský tepelný ostrov, nebyly předimenzované a nevedly ke zhoršování kvality ovzduší generováním nadměrného počtu cest autem.

Sucho je problém

Že jsou změny klimatu obecně a u nás sucho zvláště velký problém, si začíná uvědomovat stále více lidí, i když pohříchu většina z nich až když si nemůže napustit bazén. Naštěstí se najdou i tací, co se snaží něco změnit, a o tom je článek Jiří Malík: Budovat přehrady nám proti suchu nepomůže. Potřebujeme vodu pozdržet v půdě a krajině, který není ani moc dlouhý, takže si ho přečtete sami a já vám tu k tomu přičiním pár svých poznámek:

Sucho je řešitelný problém, ale nevyřeší ho trh a deregulace, ale pouze a jedině inteligentní a razantní regulace v podobně krajinného inženýrství.
Garance 100% vyřešení problému ovšem neexistuje. Můžeme si být jistí, že když nic neuděláme a nic nezměníme, na 100% to bude horší, ale když to řešit budeme, vyřešit to nemusíme, jen zmírníme následky. To ale pořád není málo!
Sucho lze v celé republice vyřešit relativně levně, za cca 800 miliard. To mi nepřijde jako tolik peněz ve srovnání s tím, že nám jde o holou existenci. Větším problémem je čas, který si za peníze nekoupíme, ale potřeba ho budou roky, možná desítky let.
Tak jako sucho nezná a nerespektuje ani národní hranice, ani zápisy v katastru nemovitostí, tak i řešení musí tyto hranice překonat, tj. vlastníci pozemků, kteří budou nutná opatření odmítat, budou muset být k jejich přijetí donuceni, nebo vyvlastněni, protože krajina je vysoce komplexní systém reálného kontinua, se kterým nelze pracovat ideálně-diskrétními metodami kapitalistické civilizace. Život musí dostat přednost před nedotknutelností vlastnictví. Tohle bude nakonec asi větší problém, než peníze, protože spousta lidí radši chcípne i se svojí kozou, než by sousedovým dětem dali trochu mléka.
Nezanedbatelná komplikace řešení problému se suchem spočívá v tom, že současná situace je kvalitativně i kvantitativně nakolik vzdálená jak zkušenosti, tak erudici mnoha lidí, kteří se nedokáží smířit s tím, že co se v mládí naučili, je jim v stáří k ničemu, že problém sucha raději vytěsňují a neřeší.
Sucho je problém nejenom z pohledu fungování zemědělství a zásobování pitnou vodou, ale i hlediska energetiky, protože vyschlé řeky znamenají nedostatek chladící vody pro elektrárny, což znamená odstávky ve výrobě elektřiny a tím blackouty, což povede k odstávkám nejenom v dalších průmyslu, ale třeba i k nedostatku elektřiny pro čerpání a distribuci pitné vody. Je otázka, nakolik by tady pomohla decentralizace energetických zdrojů a náhrady jaderných a uhelných elektráren obnovitelnými zdroji?
Suma sumárum: máme problém, máme i řešení, teď jen musíme někde najít odvahu a vůli to řešení na ten problém použít. Jak bude řešení sucha politicky a kulturně těžké jsme z donucení vyzkoušeli teď při koronavirové krizi, protože i tu by spousta lidí raději vůbec neřešila, než aby se v něčem omezila nebo změnila své „normální“ chování. protože oni budou mít štěstí a na ostatních nezáleží.

Afinita chudých k autoritám

Opět cituji svého oblíbeného Petra Houdka, tentokráte z článku Blázni, hodiny a nedůvěra:

V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené.

Přičemž tedy nijak nezastírám, že z mého pohledu se jedná o poznatek kontraintuitivní, vždy jsem měl – i pod dojmem zobrazení např. jihoamerických favel v populární kultuře, protiromských stereotypů či klišé o no-go zónách – dojem, že spíše pravý opak je pravdou, jenže to je dojem založený na povrchním náhledu, hlubší poznání může být přesně opačné. Navíc je tu otázka, nakolik jsou konflikty mezi lidmi z ghett a autoritami, resp. většinovou spolčeností, provokovány těmi z ghetta, či zda k nim naopak nedochází navzdory jejich snahám nevybočovat. A pak je tu rovněž otázka, jak vlastně jsou definováni chudí, jestli „jen“ jako prekarizovaní, nebo už jako vyloučení a deklasovaní. Nicméně je to další střípek do mozaiky poznání, že chudoba není příčina, ale následek, že chudí jsou oběťmi toho, co je jim vyčítáno a že společnost nejde léčit tím, že chudí budou omezováni na lidských a občanských právech.