Rubrika: Mixle v pixle

Američtí hrdinové


Protože jsem nikdy neviděl žádný Star Trek, rozhodl jsem se to včera večer s pomocí TV, jejíž jméno zde nevyslovujeme, napravit. Nebyl to nejlepší nápad, protože jako film nic a moc jako sci-fi už vůbec ne. Asi mi vadil kovbojský styl kapitána Kirka, který mi vůbec neseděl k disciplíně a odpovědnosti, kterou si s představou provozu vesmírné (nebo letadlové) lodi spojuji. Zároveň jsem si ale uvědomil, že on takový být musel, protože právě takový je pravý americké hrdina: impulzivní, nespoutaný, bez úcty k nikomu a k ničemu, překračující veškerá pravidla, překypující sebevědomím a nikdy nepochybující o své cestě. O amerických hrdinech se nedá říct, že by riskovali, i když se pohybují na hranici možného, protože oni si riziko vůbec nepřipouštějí; představa vlastního selhání a neúspěchu je pro ně absurdní. Geniálně, i když možná nezamýšleně, to vystihuje jediná věta, která ve filmu opakovaně zazní: „Nedělej to, co je logické, udělej to, co je správné,“ jež zřejmě nikoliv náhodou evokuje Tertullianovo: „Věřím, protože je to proti rozumu.“ Pravý americký hrdina se nenechává omezovat realitou, pravý americký hrdina si vytváří vlastní. Kolaterální ztráty povoleny.

O milionáři, který ukradl Vánoce


Byl jednou jeden milionář, který chtěl být ještě bohatší. A protože nejvíc se prý vydělává o Vánocích, kdy lidé pro samý sentiment na korunu nehledí, začal prodávat vánoční dárky. Obchody mu ale kazila nekalá konkurence – Ježíšek. Místo, aby dárky řádně prodával a přirážel si marži, tak je prý, považte, rozdává. No jo, ale co s ním? Na burze se neobchoduje, aby se dal skoupit, zaměstnance nemá, aby se mu dali přetáhnout, ani ta auta, kterým by se daly propíchnout pneumatiky, aby nestíhal termíny, nemá, a zabít ho také nejde, když už je dva tisíce let po smrti. Ale moment, vždyť to je přesně ono – když neexistuje, nemůže se ani bránit. Když ho nikdo nikdy neviděl, tak ani nikdo nepozná, že on nejsem já!

Pokračovat ve čtení „O milionáři, který ukradl Vánoce“ →

WWII 2.0


Abych nějak shrnul a uzavřel diskuse, které se v posledních dnech rozhořely pod články týkajícími se 2. světové války ([1], [2]), prohlašuji, že naše novější historie nutně potřebuje modernizaci v duchu pravdy a pokroku tak, aby přestala sloužit minulosti, ale stala se nástrojem výchovy a poučení pro budoucnost. Historii třeba ji očistit od lživých nánosů komunistické propagandy a pohlédnout na ni zcela novýma zdravýma očima.

Pokračovat ve čtení „WWII 2.0“ →

Už ani ty vlaky nejsou, co bývaly


Na cestování vlakem nedám dopustit. Kde jinde máte možnost sedět zády ke směru jízdy (no dobře, v MHD, ale to není cestování, to je přeprava materiálu), kde jinde se můžete za jízdy projít a protáhnout se, kde jinde můžete vidět krajinu jinak, než ze silnice, kde jinde zažijete ten pocit, že nejedete za povinností, ale na výlet? Jenže už ani ty vlaky nejsou, co bývaly. K vlaku totiž neodmyslitelně patří – či spíše patřila – jistá rozvážnost. Vlakem se nespěchá, vlakem se putuje v rytmu tudum-tudum, tam-tam, tudum-tudum, tam-tam… to je vlak. Vlastně byl vlak, protože tento charakteristický zvuk vlaku, který alespoň pro mě dělal vlak vlakem, zmizel ve chřtánu konkurenceschopnosti. Koridory, nekonečná kolej sss… sss… sss… vlak sviští, uhání, z okna jsou vidět jenom šmouhy, už to ani nedrncá a vlak je v cíli konkurenceschopně rychle s autem či autobusem. Technicky je to pořád vlak, dokonce možná vlak, kterému patří budoucnost, ale ta „romantika starých kovbojů“, ta je zřejmě nenávratně pryč. Snad jedině lokálka vám ještě dá možnost zažít ten pocit „vzít do dlaně dálku“, ale spěchejte, protože lokálkám zvoní hrana a i nad nimi visí Damoklův meč efektivity, konkurenceschopnosti a pohodlí.

Na přechodu


Pokud ještě nikdo neudělal psychologickou studii chování řidičů u přechodu pro chodce, možná by měl, protože to, co jsem vypozoroval, není bez zajímavosti. Pokud stojím u přechodu a po silnici jede jediné auto, v naprosté většině případů zastaví a pustí mě, přestože mi tím nijak nepomůže, protože těch pár vteřin, než přejede, mohu klidně počkat. Ale když jede kolona, nepustí mě nikdo a musím čekat, někdy i velmi dlouho, na nějakou mezeru. Proč není řidičům za těžko udělat gesto, ale skutečně pomoci, tedy pustit chodce, který se skrz kolonu na druhou stranu vozovky jinak dostat nemůže, přinejmenším pomineme-li způsoby hraničící s pokusem o sebevraždu, nechtějí? A to nemluvím o případech, kdy na dvouproudové silnici jeden pruh zastaví, ale v druhém auta sviští dál, nebo o trestním právem nepostižitelných pokusech o vraždu, kdy různé „silné individuality“ začnou na přechodu pro chodce předjíždět stojící vozy, které chodce pustily. To je jako s tím psem. To by nás vážně pro trochu vstřícnosti a ohleduplnosti ubylo?