Dvě nenápadné zprávy, které mají velmi pravděpodobně větší význam, než jakému by nasvědčoval prostor, který jim česká média věnovala, přišly v minulých dnes z východu Evropy: Novým bulharským prezidentem bude Proruský kandidát Rumen Radev a V Moldavsku bude prezidentem proruský Dodon. Protože je velmi nepravděpodobné, že by protiruské a prozápadní síly v obou zemích neměly vůbec žádnou marketingovou, morální, organizační a materiální podporu ze Západu, lze z toho vyvodit, podpora „atlantické internacionále“ (americkému vůdcovství) začíná erodovat. Proamerické liberální elity samozřejmě mohou i tyto výsledky diskreditovat a bagatelizovat tak, jako to vždycky dělají, tj. obviňovat Rusko z jejich ovlivňování či osočovat voliče z hlouposti, nicméně indicie, že USA sponzorovaná konfrontace s Ruskem již není tak atraktivní a Evropané, alespoň ti východní, dávají přednost spolupráci a mírovému soužití se svým blízkým sousedem, to jsou. Otázka je, zda bude atlantická internacionála podobné výsledky ochotna do budoucna tolerovat, nebo zda ve svých satelitech zintenzivní management demokracie.
Rubrika: Noticky
Zhrzená rusofóbie
Mé odhodlání nekomentovat překvapivý (nikoliv senzační) úspěch Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách dostává tváří v tvář vývoji událostí vážné trhliny. Už jsem poměrně hlasité a ostré odmítnutí některých Američanů respektovat výsledek voleb by stálo za zmínku. zejména s ohledem na mantru „USA náš vzor“ a blížící se prezidentské volby u nás. Mne však mnohem více zaujala panika, která po Trumpově úspěchu zachvátila početné řady českých i evropských rusofóbů, kteří se obávají, že s nástupem Trumpa do úřadu bude protiruský osten americké zahraniční politiky oslaben a že Trump začne z Putinem nejenom mluvit, ale že se s ním i domluví. Zrada, hrůza, konec světa, jistoty se hroutí, přestup ze Sparty do Slávie je na spadnutí. To už by rovnou mohl mít Adidas čtyři pruhy. Bez dědičného nepřítele nelze žít. Kdo potom budeme, když je o USA opřená rusofóbie základním kamenem naší identity? Není ani tak těžké říct, kde se v lidech ta potřeba nepřítele bere, jako se s tím smířit. Že nezanedbatelná část populace místo radosti z naděje na spolupráci šílí z možnosti oslabení konfrontace pro mne – a pořád tajně doufám, že nejenom pro mě – zůstane asi napořád zdrojem údivu a frustrace. A teď k tomu připočtěte zděšení z toho, že se USA možná vojensky a politicky stáhnou z Evropy a Evropané se místo plnění příkazů z Washingtonu budou muset rozhodovat sami a sami nést odpovědnost. Opět panika, tentokráte podobná panice otroka, kterému pohrozí svobodou. I když si valné iluze o racionalizaci a deeskalaci americké zahraniční politiky nedělám, nechtěl bych být teď v kůži liberálního demokrata, protože ten stres z hroutících se jistot musí obrovský.
Hlubina práva
Desatero je možná archaické a drakonické, ale nikdo mu nemůže upřít jednoduchost a srozumitelnost. Moderní právní systémy jsou ovšem mnohem sofistikovanější, takže plodí situace, ze kterých pak vznikají články jako Ústavní soud: Nezabavitelná část důchodu nemůže být postižena exekucí. Zřejmě jen v moderních právních systémech může být obrat „nezabavitelná část“ předmětem sporů a pochybností a dostat se až k Ústavnímu soudu, přestože by vůbec neměl opustit kancelář exekutora, jak je jasný. Ale co kdyby nebyl? Zkusit se to musí. A zřejmě jen v moderních právních systémech nelze tuto nezabavitelnost zdůvodnit lidskou důstojností, ale musí být, u dlužníka poněkud paradoxně, opřena o ochranu vlastnictví. Náš právní řád se stává světem sám pro sebe, který je bez kvalifikovaného průvodce (právníka) laikovi těžko srozumitelný, až nedostupný. Jak ale má mít k takovému právu laik důvěru? Kde brát právní jistoty, když se nelze spolehnout ani na to, co znamená „nezabavitelná část“?
Britská lekce z demokracie
Pokud si myslíte, že v demokracii je suverénem lid, tak zbystřete, protože britská premiérka Mayová u soudu prohrála, ke spuštění Brexitu potřebuje souhlas parlamentu. K tomu Brexitu, o kterém sice těsně, ale platně rozhodli voliči v referendu. O čem tedy ještě může parlament rozhodovat? Co když parlament svůj souhlas nedá a dostane se tak do sporu s lidem? Otázky logické, ale nezodpovězené, dokonce ani na BBC jsem se o tom nic nedočetl. Vždyť je to podobné, jako kdyby starý parlament hlasoval o tom, jestli ho ten nově zvolený může vystřídat. Tohle prosím pěkně není žádná formalita, ale principiální problém: kdo je v demokracii suverén, lid, parlament, nebo soud?
Ještě ke státním vyznamenáním
Nejprve ještě poznámky k Bradymu: přečetl jsem si s ním rozhovor a musím konstatovat, že je to sympatický a rozumný stařík, který navíc ze všech aktérů „kauzy Brady“ působí zdaleka nejpříčetněji, a nevidím jediný důvod, proč jej neocenit. Zároveň ale pořád nevidím jediný důvod, proč ocenit zrovna jeho, nějaké to „extra“, čím by se jeho příběh lišil od příběhů jiných koncentráčníků, kteří státní vyznamenání ještě nedostali. Také bych, vzhledem k tomu, že mu z vlastní rodiny mnoho nezbylo, nebyl tak přísný na to, jestli je či není pokrevním strýcem Hermana.Bazírovat na příbuzenství podle krve zavání Norimberskými zákony. Když chce mít Hermana za synovce, ať si ho s pánem bohem mám (mezi námi, žádná výhra to jistě nebude).
Co jsem chtěl ale říct hlavně (a možná to nakonec bude kratší), je poznámky k seznamu vyznamenaných: podle mne v něm příliš velký díl připadá na vyznamenání in memoriam. Ti ocenění si ho si jistě zaslouží, ale proč žít pořád v minulosti? Proč neocenit – třeba i nějakým novým řádem či vyznamenáním – živé? Byl by to způsob, jak dát najevo, jaké činy a postoje od občanů stát očekává v současnosti. V dobrém, i zlém. Uvědomuji si, že by s tím byly spojeny mnohé kontroverze, ostatně i v tom letošním seznamu je několik sporných jmen (v kterém ale nebylo), ale to riziko je, myslím, nutné. Pro udělení státního vyznamenání by mělo být potřeba něco víc, než být ve správný čas na správném místě, jako třeba v roce 1953 v Jáchymově, nebo v roce 1941 v Terezíně.Státní vyznamenání by mělo být za to, to občan udělal pro jiné, ne za to, co jemu udělali jiní.
Kdo je Brady?
Jiří Brady, muž, který s posledních dnech a týdnech bez nadsázky hýbe státem, byl ještě před pár týdny, snad s výjimkou hrstky historiků, naprosto neznámý. Pak se stal ústřední postavou aféry „daj-li medaili nebo nedaj-li medaili“ a od té doby je ho všude plno a medaile a ocenění se na něj jen sypou. Ale za co? Kdo vlastně je Jiří Brady, muž, o němž se buď mělo mluvit už dávno, nebo naopak i nadále mlčet? Asi by to šlo dohledat v archivech či na internetu, ale v případě muže, z jehož (ne)ocenění prezidentem se stalo takové politikum, bych čekal, že se to dozvím od těch politiků, kteří se s ním teď nechávají tak houfně fotit. Čekal bych, že v takového situace se po důvodech jeho ocenění nebudu muset pídit sám, ale že je dostanu naservírované na stříbrném podnose. Jenže zatím jsem se dozvěděl jenom to, že byl za války v koncentráku, což je sice smutné, ale bohužel nikoliv výjimečné, že je strýcem ministra Hermana (jak to, že v této souvislosti ještě nebyla řeč o možném nepotismu?) a že mu prezident Zeman odmítl udělit medaili, kterou mu prve udělit chtěl. To všechno je jistě zajímavé, ale na státní vyznamenání to nestačí. Alespoň tedy doufám. Takže kdo ten Brady vlastně je, co vykonal tak výjimečného, čím si to (ne)státní vyznamenání zasloužil? Nevím, ač bych jako občan vědět měl i bez toho, abych po tom musel složitě pátrat. Mě zkrátka nestačí, že mi vláda, opozice nebo Pražská kavárna řekne: „Na, tady máš hrdinu a padouch je tamhle na Hradě.“ Já chci víc, tím víc, čím méně mi toho nabízejí.
Vliv Ruska volby v USA
Zdá se stále zřejmější, že zásadní roli v amerických prezidentských volbách sehraje Rusko. Nikoliv ovšem nějakým přímým zapojením, ze kterého je neustále obviňováno (už jenom proto, že Trump má dost peněz i příznivců i bez Ruska a co je zač Clintonová se ví i bez ukradených emailů), ale prostě tím, že je. Američané totiž potřebují nepřítele, aby mohl dál žít svůj americký sen. aby nadále mohli udržovat mýtus o své vyvolenosti, nadřazenosti a o misijní (sic!) povaze svých ozbrojených sil. A Rusko je optimální nepřítel, protože jsou na něj jsou Američané naučeni. Šedesát let jsou Američané strašeni Ruskem, šedesát let jsou učeni Ruskem pohrdat, bát se ho a nenávidět a proto by bylo vyložené plýtvání teď Rusko do volební kampaně nezapojit. Kdo lépe zahraje „Ruskou kartu“, kdo lépe Američany Ruskem postraší, kdo jim dá větší naději na svatou válku amerického Dobra s ruský Zlem, ten bude bodovat. A Rusko s tím nic nenadělá. Nikdo s tím nic nenadělá. Celý svět je rukojmím americké nevzdělanosti, komplexu vyvolenosti a mindráku demokratické avantgardy.
Jak liberálové zdiskreditovali liberalismus
Toto říká Michael Ignatieff, údajný (já ho neznám, jeho jméno jsem dnes viděl poprvé) arciliberál a guru liberalismu:
Existuje jedna zásadní a velmi typická chyba, kterou liberálové dělají – říkají lidem, co mají cítit. A navrch jim ještě dávají radu, co mají dělat. Naše společnost závisí na vzájemní dohodě, na dohodě nás všech. A „všichni“ znamená „všichni“. Neznamená to pouze liberální elity, pouze akademici, pouze čtenáři vašeho deníku, ale také občané v malých městech a na vesnicích, zaměstnaní i nezaměstnaní, bohatí i chudí.
(…)
Přestože liberály kritizuji, jsem hrdým liberálem právě proto, že ústřední liberální hodnotou je respekt. To, že mám lepší vzdělání, nedělá ze mě někoho lepšího.
Já bych dodal: protože mám lepší práci, lepší auto, lepší příjem a pravidelně létám do Londýna…
Každopádně ale kdyby toto měl být liberalismus, kdyby takto měli mluvit liberálové, pak bych nejenom s liberalismem neměl problém, ale možná bych byl i sám liberál. Ale takový liberalismus já neznám, já se setkávám jen s dryáčnickým arogantním až agresivním elitářstvím na hranici fanatismu. Ruku na srdce, vy všichni, co zde pod praporem liberalismu proti mě tak vehementně bojujete, vy všichni „držitelé klíčů“ od novin, rádií a televizí, kde je vašem projevu sebemenší náznak respektu a pokory, o kterých hovoří Ignatieff?
A. C. Doyle: Údolí strachu
Údolí strachu patří mezi romány se slovutným Sherlockem Holmesem. Nejsa holmesolog, nedokážu posoudit, jestli na úrovni Psa baskervisllkého nebo některé z těch převyprávěných povídek, které jsem četl jako malý, jediné, co říct dokážu, že ve srovnání s věkem deseti let už mne Sherlock Holmes tak neuchvacuje. Možná je to čtenářskou zkušeností, možná tím, že tehdy to bylo převyprávěné, zatímco toto je originál; zase je ale dobře vidět, kam se detektivka literárně posunula.
Hodinky nebo holinky aneb Lidovky natahují
Zaujal mne v sobotních Lidovkách článek Vítěze voleb může vybrat i umělá
inteligence, protože představa, jak nějaká neuronová síť probírá centrální registry a vyvozuje z nich výsledek voleb, mi přišla neodolatelná i neuvěřitelná zároveň. Zázrak se ovšem nekoná, podle počtu odevzdaných hlasů se nerozhodne jen v případě jejich absolutní rovnosti, to potom rozhoduje los a v
ústředí Českého statistického úřadu (ČSÚ) se spustí algoritmus generující náhodné číslo
přičemž
nejde o žádný specializovaný software, ale funkci, kterou umí i obyčejný programovací jazyk, v němž jsou psané běžné webové stránky.
Takže žádná umělá inteligence, ale prostě počítač, který jen dělá práci, jež by se s pomocí tabulek dala udělat i ručně. Navíc, pokud není použit specializovaný software (on ani žádný takový, pokud je mi známo, neexistuje) ani hardware (ten by organizace jako ČSÚ mít mohla a měla), potom se nejedná o čísla náhodná, ale pseudonáhodná, což je rozdíl velmi podstatný, protože při použití pseudonáhodných čísel být výsledek poměrně jednoduše ovlivněn. Neboli článek je z větší části blábol nesmysl.
Jenže tohle je obor, do kterého alespoň trochu vidím, co ale v případě takové biologie, medicíny, práv, ekonomie, historie, jsou články dotýkající se těchto oborů stejně „kvalitní“? Naprostá většina lidí včetně mě to nemá šanci poznat. Zjednodušovat a nejít pod povrch je jedna věc, ale plácat lehkovážně naprosté nesmysly je něco zcela jiného.
Tribun 