Už jsem ani nedoufal, ale nakonec se kluci koaliční domluvili a vláda byla zachráněna.  Ta nejistota, jestli budou reformy pokračovat, byla strašná, ale ta úleva, když je teď jasné, že triumfu sociální spravedlnosti nic nestojí v cestě, byla sladká&

Pokračovat ve čtení „A jede se dál, močálem černým, kol bílých skal“ →

Vláda systematicky odmítá odbory jako relevantního partnera pro jednání s tím, že odbory reprezentují jen zlomek občanů (podle různých (pro)vládních zdrojů to má být cca 500000 či 15% občanů). Takto to vidí vláda, která získala 48% hlasů při 63% volební účasti, přičemž takový mandát považuje za dostatečně silný k tomu, aby mohla provádět radikální, dlouhodobé a hlavně nevratné změny.

Pokračovat ve čtení „Má silnější mandát vláda, nebo odbory?“ →

Nepíše se mi to snadno, protože s odbory sympatizuji, jejich požadavky považuji oprávněné a rozumné a právo na stávku podporuji, ale při včerejší stávce nedopadly o mnoho lépe, než ti přísloveční sedláci u Chlumce. Nejde samozřejmě o to, že vláda nepadla, to bylo jasné, že kvůli jedné jednodenní stávce se vláda nesloží, tím spíše je-li jako ta Nečasova, která si zakládá na tom, že jedná z pozice síly a na lidi zvysoka& Jde o ten rozpačitý pocit, který stávka zanechala. A stávka nesmí být rozpačitá, protože stávka musí někoho bolet. A když nebolela vláda, bude nutně bolet odbory.

Pokračovat ve čtení „Stávka musí bolet vládu, ne odbory“ →

Ohlášená a pak zase odvolaná (zmařená) stávka v dopravě mi připravila novou nečekanou zkušenost. Zatím jsem totiž nikdy neměl tak intenzivní pocit, že jsem sám proti hýkajícímu davu, jako když jsem se postavil na stranu odborů a ústavou garantovaného práva na stávku. Většina se totiž vezla na vlně hysterické militantní averze vůči odborům, urážek a výhrůžek takového rázu, že nebýt jejich terčem odboráři, bylo by to za zvýšenou sazbu.

Pokračovat ve čtení „Obecná teorie stávky a jiné poznámky“ →

Text judr. Kateřiny Šimáčkové Nejnespravedlivější rozsudky je nekompromisní kritikou pečlivě pěstovaného českého právního marasmu a praxe údajně právního státu, za který se Česká republika po převratu tak ráda označuje. Snad lze hledat jistou naději v tom, že takto odvážně vystoupil právě někdo z řad právníků, přestože současná situace nejlépe vyhovuje právě těm, kteří jediní mají reálné možnosti ji změnit.

Pokračovat ve čtení „[LINK] Nejnespravedlivější rozsudky“ →