To bylo řečí o tom, jak se vracíme do Evropy, to bylo toužebných pohledů upřených na západ od Aše. A jak to celé dopadlo? Ze západních standardů máme jenom vysoké ceny (v tomto směru jsme západ v některých oblastech už nejenom dohnali, ale i předehnali), ale vše ostatní, platy počínaje a politickou kulturou konče, máme svoje vlastní, nízké a ještě nižší. Ono to vůbec vypadá, jako kdybychom do té Evropy ani nechtěli, tedy alespoň pro to nic neděláme.

Pokračovat ve čtení „Do Evropy nechceme“ →

Kdo jsou občané druhé kategorie víme: jsou to lidé, kteří jsou k neloajální k vládě a neprojevují ji patřičnou úctu, nepodporují reformy, nechtějí chudnout, aby jiní mohli bohatnout, a mají dokonce tu drzost, že pořádají demonstrace, na kterých dávají své názory najevo. Ale kdo jsou to lidé první kategorie?

Pokračovat ve čtení „Občané první kategorie“ →

Víte, co se děje ve Španělsku? Víte vůbec, že se ve Španělsku něco děje? A děje se tam vůbec něco? Stěžoval jsem si zde na mlhy nad Tuniskem či Egyptem, ale ty byly v porovnání se Španělskem mediálně pokryty ještě poměrně řídké, o tamních událostech se psalo alespoň něco. Přitom ve Španělsku se také masivně demonstruje a sami Španělé po vzoru arabských revolt hovoří o revoluci.

Pokračovat ve čtení „Mlhy nad Španělskem“ →

Učinil jsem banální politologické zjištění č.2: soukromé vlastnictví a demokracie nejdou dohromady. Vysvětlení je nabíledni – zatímco demokracie znamená co největší zapojení občanů do rozhodování o veškerém majetku, ochrana soukromého vlastnictví vyžaduje, aby co nejvíce občanů bylo z rozhodování o jiném než vlastním majetku zcela vyloučeno. Jediný způsob, jak demokracii a soukromé vlastnictví skloubit dohromady, je otrokářská demokracie. Pokud tedy někdo v podmínkách vlastnického systému, jakým kapitalismus bezesporu je, hovoří o demokracii, nebo ji dokonce s takovým systémem přímo ztotožňuje (což je případ konveční interpretace kapitalismu), potom nutně hovoří o demokracii otrokářské, přesněji řečeno o demokracii elit.

Metodou ne nepodobnou přílepkům schválili poslanci tzv. malou důchodovou reformu, podle které se 70 procentům lidí se důchody sníží, zatímco 20 procentům nejbohatších se zvýší (říkejme tomu třeba třídní spravedlnost), ale hlavně se bude zvyšovat věk odchodu do důchodu, a to tak, že zcela sjednotit by se měl tento věk v roce 2041, kdy osoby narozené v roce 1975 budou chodit do důchodu ve věku 66 let a osm měsíců. Jenže jak upozorňuje B. Sobotka: Za druhé, zákon dále prodlužuje věk pro odchod do důchodu ze 67 let na fakticky ničím neomezenou hranici. Lidé, narození v roce 2011 tak půjdou podle tohoto zákona do důchodu až v 73 letech!

Pokračovat ve čtení „Do důchodu nohama napřed“ →