Tentokrát prozradím pointu hned zkraje: balet Sněhová královna ve Státní opeře je nádherný a vřele doporučuji. A teď podrobněji. Sněhová královna je konzervativní v tom dobrém slova smyslu: žádné postmoderní experimenty, žádný scénografický minimalismus, ale naopak scénická i kostýmní ilustrativnost, která podle mě musí zejména dětem velmi dobře pomáhat k pochopení; obzvláště kostýmy jsou velmi vydařené. Prim ovšem hraje famózní hudba Sergeje Prokofjeva. Krásná, přitom, na rozdíl od jiných baletních partů, málo známá, která se fenomenálně snoubí s choreografií; tak geniální souznění hudby a tance jsem ani v baletu snad ještě neviděl. Představení je i nezvykle dlouhé – tři dějství a dvě přestávky, to už jsem dlouho nezažil – přitom ale rozhodně není nudná a pokud se chce člověka spát, tak je na vine především vydýchaný vzduch, známá bolest Státní opery. Zatímco první dějství mi přišlo poněkud polopatické (což zejména s dětmi nemusí být vůbec na škodu), druhé bylo z mého pohledu vrcholem tanečním a tření vrcholem hudebním. Sněhová královna je krásný, povedený a velmi dobře čitelný balet.

Louskáček patří k baletní klasice a je stálicí světového baletního repertoáru, nepochybně i díky hudbě geniálního Rusa Petra Iljiče Čajkovského (byl jsem překvapen, kolik známých melodií je právě z Louskáčka). Já jsem viděl představení v pražském Národním divadle, které mělo premiéru již v roce 2004, ale letos posledního ledna jej čeká derniéra, takže mnoho příležitostí k jeho shlédnutí již není, radím proto spěchejte, zejména hledáte-li něco, na byste byste mohli vzít děti.

Pokračovat ve čtení „Louskáček“ →

Čarodějův učeň v Národním divadle je baletním zpracováním známé lužickosrbské legendy o Krabatovi (u nás proslavené animovaným filmem Karla Zemana), vyznačující se především mistrně navozenou temnou atmosférou a dobře čitelnou moderní choreografií. Scéna je spíše divadelní, než baletně minimalistická, intenzivně se pracuje se světlem a filmovou projekcí. Rovněž hudba je moderní (taková ta moderní klasika); podle mého laického soudu by takto nějak mohla znít mikrointervalová hudba nebo nějaké ty alikvotní stupnice nebo tak něco, přesně nepoznám co, jenom vím, že Prokofjev ani Čajkovskij to není (je to Zbyněk Matějů, ale mě jde spíš o styl, než o jméno). Každopádně hudba Krabatův příběh ilustruje velmi dobře. Čarodějův učeň v Národním není ani pozérsky vyumělkovaný, ani prvoplánově polopatický, prostě dobré divadlo, kterého by se nemusel bát ani ten, kdo se jinak na balet dívá skrze prsty. Viz též recenze Petra Fishera v HN).