Další v předplacení (tahle archaická formulace ze starých plakátů se mi líbí) Národního divadla bylo velmi zdařilé představení laterny magiky Podivuhodné cesty Julese Verna. Námětem inscenace je natáčení němého filmu na náměty příběhů Julese Verna, do kterého zasáhne i sám spisovatel, jejím těžištěm ovšem není příběh, ale práce se scénou a obrazem. A řeknu vám rovnou, že taková Árie Luny patří rozhodně k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem kdy na divadle viděl.
Naši furianti, to je přece ta hra od nějakého Stroupežnického, co se o ní učí ve škole, ale nikdo ji nikdy neviděl, protože kdo by takovou starou vykopávku dnes hrál a kdo by na ni koukal? Jenže ona se skutečně pořád hraje a navzdory tomu, že má v rodném listě vepsán rok narození 1887, pořád docela dobře funguje, protože lidi jsou, co si budeme nalhávat, pořád stejná ješitná a malicherná pakáž, která chytračí, lumpačí, trumfuje se a kuje pikle. Na vesnici v malém, ale to ještě neznamená, že následky takové vesnické konspirace nemohou být pro někoho velmi nepříjemné, až likvidační.
Louskáček patří k baletní klasice a je stálicí světového baletního repertoáru, nepochybně i díky hudbě geniálního Rusa Petra Iljiče Čajkovského (byl jsem překvapen, kolik známých melodií je právě z Louskáčka). Já jsem viděl představení v pražském Národním divadle, které mělo premiéru již v roce 2004, ale letos posledního ledna jej čeká derniéra, takže mnoho příležitostí k jeho shlédnutí již není, radím proto spěchejte, zejména hledáte-li něco, na byste byste mohli vzít děti.
Rodinná operní expedice (slovy programu) Čarokraj v Národním divadle je pastva pro oči (slovy jedné z recenzí), výjimečný zážitek fantasie a divadelní kreativity, hravý a nespoutaný, přitom ale poctivý. Ač formálně opera, dominantní je stránka visuální a inscenační, ale to nevadí, podstatné je, že je to dobré divadlo.
Čarodějův učeň v Národním divadle je baletním zpracováním známé lužickosrbské legendy o Krabatovi (u nás proslavené animovaným filmem Karla Zemana), vyznačující se především mistrně navozenou temnou atmosférou a dobře čitelnou moderní choreografií. Scéna je spíše divadelní, než baletně minimalistická, intenzivně se pracuje se světlem a filmovou projekcí. Rovněž hudba je moderní (taková ta moderní klasika); podle mého laického soudu by takto nějak mohla znít mikrointervalová hudba nebo nějaké ty alikvotní stupnice nebo tak něco, přesně nepoznám co, jenom vím, že Prokofjev ani Čajkovskij to není (je to Zbyněk Matějů, ale mě jde spíš o styl, než o jméno). Každopádně hudba Krabatův příběh ilustruje velmi dobře. Čarodějův učeň v Národním není ani pozérsky vyumělkovaný, ani prvoplánově polopatický, prostě dobré divadlo, kterého by se nemusel bát ani ten, kdo se jinak na balet dívá skrze prsty. Viz též recenze Petra Fishera v HN).
Tribun 