Zápisky frustrovaného cestujícího


Než budu pokračovat v „oslavách“ 30 let „svobody“, musím si vyřídit jednu komunální záležitost. Jak už jsem zmiňoval včera na Twitteru, jel jsem čtyřikrát vlakem a z toho třikrát měl vlak zpoždění. Je to super obzvláště když na ten zpožděný navazuje další, který vám tím pádem ujede. Z hodiny čistého času na cestu jsou tak rázem tři. Ztratíte dvě hodiny života, které vám nikdo nevrátí. Jen se dozvíte, že „vlak je opožděn z důvodu předjíždění vlaku rychlíkem“. Proč ale má mít kvůli zpoždění rychlíku zpoždění i příměstská doprava? Proč má mít rychlík přednost? Proč kvůli desítkám lidí v rychlíku, kteří stejně přijedou pozdě, musí přijet pozdě i stovky lidí, kteří jedou do práce či do školy? A že má ten rychlík zpoždění je jisté, protože kdyby ho neměl, do grafikonu by se vešel.

Ale to nejsou jen vlaky, veřejná doprava v Praze v poslední době vůbec povážlivě vázne a je čím dál tím víc nespolehlivá. Jediné, co ještě jakž takž funguje, pokud zrovna nikdo neskočí nebo nespadne pod vlak, je metro. Jenže na to metro se musíte nějak dostat a tady začíná problém, protože tramvaje a autobusy se do ulic kvůli automobilům už prostě fyzicky nevejdou. Ostatně, brzy se do ulic nevejdou už ani ta auta. Výsledek je ten, že veřejná doprava přestává být atraktivní, a často i použitelná. A to je špatně. Hodně špatně. Funkční veřejná doprava je nezbytný předpoklad funkčního města. Jenže je to zároveň antagonista privilegované individuální automobilové dopravy.

Osobně bych tento empirický důkaz toho, jak individualismus škodí společnosti (a tím i ostatním individuím) ochotně oželel, jen kdybych si na půlhodinovou cestu nemusel dělat dvouhodinovou rezervu. Ale chápu, že fungující MHD by byl socialismus a socialismus my v Praze nechceme. Tedy vlastně nechápu.

Primář a socka


Zaujal mě článek o tom, že primář dostal za odebraný řidičský průkaz šanci na odškodnění. Protože jsem si plně vědom toho, jak zkreslovat a zjednodušovat novináři umějí, předesílám, že nejde o konkrétního primáře a konkrétní kauzu, protože čert ví, jak to doopravdy bylo. Přesto mě ale některé aspekty – pokud jsou tedy pravdivé – poněkud, řekněme, no zaskočili. Nejde o to, že by měl pan primář dostat odškodnění, pokud bylo zadržení řidičáku skutečně protiprávní, není co řešit a na odškodnění nárok má. Jde mi o následující dva momenty:

po státu požadoval devadesát tisíc korun jako odškodné za to, že téměř rok nemohl používat automobil a do práce musel dojíždět městskou hromadnou dopravou

prvoinstanční Obvodní soud pro Prahu 1 a následně městský soud v odvolacím řízení věc posoudily nesprávně, když nezkoumaly vznik morální újmy z hlediska K-ova postavení primáře

Z obou totiž plyne, že pro primáře, právě proto, že je to primář, znamená používání MHD zásadní  příkoří. Jinými slovy, stát tu skrze své soudy hlásí k ochraně statusu příslušníka elity a akceptuje jeho nadřazené postavení vůči lidem, kteří musí kvůli svému nižšímu statusu cestování MHD strpět. Jiná – ovšem podobně zvrácená – situace by nastala, pokud by soudy judikovaly, že používáním MHD se děje příkoří každému. 

Pozérské kecy o tom, jak by někdo  do „socky“ nevlezl, tu najednou získávají posvěcení státní autority. A já to beru osobně, protože se cítím dotčen – zkrácen na svých osobnostních právech – tím, že bych měl být považován za občana druhé kategorie jenom proto, že jezdím MHD. Řekl bych to tak: jízda MHD primářovy cti netratí, na rozdíl od jeho povyšování nad ty, kteří jí jezdí.

Pozor, jedu!


Od nového roku budou mít řidiči možnost pořídit si na svá auta registrační značky podle svého přání. Změna zákona, která to umožňuje, je podle mě jedna z nejzbytečnějších a nejhloupějších, která kdy z našeho parlamentu vzešla. Nejde jen o to, že je to podobné, jako kdyby si lidé mohli vybírat rodné číslo nebo barvu pasu. Jde především o to, kdo a proč si takové značky na přání pořídí. Nebude to s největší pravděpodobností někdo, kdo si tak bude chtít něco kompenzovat, nebo někdo, kdo tak bude chtít vyjádřit svoji individualitu a identitu? Jenže na silnice žádná individualita nepatří, na silnici je úplně jedno, komu to které auto patří, nebo kdo ho řídí, na silnici jde jen o to, aby všichni dodržovali pravidla a neohrožovali ostatní. A teď najednou ti, pro které je auto a řízení smyslem života, budou moci křičet do světa: „Pozor, jedu! Jděte mi z cesty, nepřekážejte mi, nezastavujte mě, vidíte přece, že to jsem já.“

Rovnost je kategorický imperativ


Většinu rozhovorů zveřejňovaných v „silnoproudých“ médiích tvoří buď plkání všelijakých těch elebrit, VIP a jiného syntetického produktu banality, nebo proslovy politiků a ekonomů papouškujících neoliberální floskule. Výjimkou potvrzující pravidlo je rozhovor (vřelé díky Kojotovi, bez jehož upozornění bych o něm ani nevěděl) bývalým primátorem kolumbijské Bogoty Enriquem Peñalosou Potřebujeme nový druh rovnosti. A i když říká, že komunismus v praxi nefunguje a neuspěl, je evidentní, že se svým důrazem na člověka a na rovnost jednoznačně řadí na levici, víc nalevo, než kam se, pokud je mi známo, odvážila třeba taková česká sociální demokracie.

Pokračovat ve čtení „Rovnost je kategorický imperativ“