Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice

Tak jsi konečně přečetl ten slavný Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice, který nám má zajistit dostatek čisté elektřiny. Čisté v tomto případě znamená především čisté od ruských a čínských firem, protože jediné jediné opatření, které ten zákon zná, jsou velké centrální jaderné zdroje, ten nic z ekologického hlediska dvakrát čistého. Je to stejně sranda, jak se názvem i textem ten zákon pořád snaží tvářit jako něco úplně jiného, než. Protože není nic jiného, než závazek České republiky zaplatit výstavbu nového (vlastně blíže neupřesněného počtu nových) „nízkouhlíkových výroben“ a v nich vyrobenou elektřinu pak 30 let nakupovat. Jenom tedy nechápu, proč když se takto Česká republika může stát de facto obchodníkem s elektřinou, nemůže se stát rovnou stavebníkem a postavit si tu „jaderku“ sama a bez marže? A jen tak mimochodem, o Rusku ani o Číně není v tom zákoně ani slovo. Kýženou politickou čistotu má zřejmě zajistit inkorporace Dohody Světové obchodní organizace o vládních zakázkách, což je ovšem přeci jenom něco poněkud jiného, než čím se naši politici chlubili, když tento zákonný paskvil schválili. Paskvil, protože místo vytváření prostoru pro nová řešení petrifikuje jediné konkrétní stále více zastaralé.

Václava Bartušku děsí chování Evropy

Václava Bartušku, zvláštní ho vyslance pro energetickou bezpečnost, jsem zde již jednou citoval, a udělám to znova, protože to je evidentně člověk, který má co říci. Tentokrát vybírám z rozhovoru nazvaného Chování Evropy mě děsí. Závěr ať si chytrý udělám sám, nápověda je to dostatečná:

Obrovský prostor, v němž může národní stát hodně udělat, je v oblasti připravenosti země, kraje nebo obce na výpadky. A tato zásadní robustnost, připravenost na to, že někde shoří trafo nebo za tuhé zimy dojde k výpadku dodávek plynu, nám myslím chybí. Když dáte jako jediné kritérium profitabilitu, samozřejmě první, co jde stranou, jsou všechny duplikace a zajištění. Za příklad lze vzít plynovodní strukturu. K pohonu kompresorových stanic, které plyn ženou, se původně používal zemní plyn přímo z plynovodu. První, co RWE po privatizaci udělala, bylo jejich nahrazení elektrickými kompresory, které jsou mnohem účinnější a jejich provoz je levnější. Ostatně s tím začal už stát v 90. letech. Ale plynovodní soustava se tím samozřejmě stala zcela závislou na elektřině. Takže pokud dojde k výpadku proudu, nebude ani plyn. Je to detail, který mnohým může připadat nepodstatný, ale ukazuje to, kam jsme doputovali.

Problém dostavby (nejen) Temelína

Naposledy toto pondělí psala E15 o tom, že plán podpory jádra drhne, protože se nedaří navrhnout takový mechanismus podpory, která má společnosti ČEZ zajistit návratnost investice do stavby dvou nových bloků Temelína. Jenže skutečný problém netkví v tom, jak takovou podporu vymyslet, ale v tom, že pořád hledá řešení v rámci konceptu investice soukromého kapitálu za účelem zisku (kapitalismu). Je třeba začít tím, že si ujasníme, jaký je účel dostavby Temelína, proč má být vůbec dostavěn? Proto, aby přinášel finanční zisk, nebo proto aby zajišťoval dostatek elektřiny, a tedy energetickou bezpečnost státu? Pokud proto, aby se rentoval, potom nejsou úvahy o státních garancích čehokoliv vůbec na místě, protože proč by na sebe měl stát brát podnikatelské riziko soukromé korporace? Pokud je ovšem smyslem dostavby Temelína zajistit dostatek elektřiny, potom naopak není otázka podstatná, protože není zajímavý finanční zisk, ale produkční potenciál. A v takovém případě by měl být investorem přímo stát, který nebude nikomu nic garantovat, nebude nikomu nic dotovat, ale také nikoho, včetně sebe, nenechá vydělávat na zajištění tak strategické „suroviny“, jakou v dnešním světě elektřina je, pro své občany.