Západní a východní pojetí církevního zboží

V textu Libora Jana Příběh intelektu, vůle a víry v boha, který vyšel v Dějinách a současnosti 5/2013 tematicky zaměřených na výročí Cyrila a Metoděje, je následující pasáž:

Nelze ani vyloučit, že oba muži měli rozdílné představy o charakteru a fungovaní církve – Svatopluk patrně zastával francké představy vycházející z pojetí „Eigenkirche“, kde zakladatel s církevním majetkem nadále nakládal, Metoděj pod byzantským vlivem prosazoval patrně plnou držbu kostelů i příjmů církví.

Zdůrazňuji, že se zde bavíme o 9. století. Lze tedy říci, že tradičně a historicky tzv. církevní majetek církvi nikdy nepatřil absolutně, nejenom za Rakouska-Uherska, ale ani dávno předtím, na samém úsvitu přítomnosti církve v (budoucím) českém prostoru. Tzv. církevní restituce organizované vládou jsou svojí podstatou v rozporu se západní tradicí a vedou nás (ve 21. století!) do východního civilizačně-kulturního okruhu. Vládní argumentace je absurdní, v žádném případě se nejedná a nemůže jednat o restituce, ale jde i z tohoto pohledu o čistou defraudaci.

Partyzánská historie

Jako dobrá ilustrace k mé nedávné poznámce o překrucování a narovnávání historie může sloužit dnešní článek na Aktuálně.cz Partyzáni se složili na studii, jak to opravdu bylo.

Asi stovka bývalých partyzánů brigády Jana Žižky se vzbouřila proti tomu, jak je i 68 let po válce líčen jejich podíl na osvobození Čech a Moravy. Byli – a vlastně stále ještě jsou – popisováni jako opilci, dobrodruzi a nezřídka i banditi, kteří ohrožovali životy vesničanů i pasekářů a ještě je přitom okrádali o potraviny. Vybrali proto mezi sebou peníze na historickou práci, která zachycuje vítězství a prohry jejich někdejší legendární jednotky.

Chci připomenout drobné lidské hrdinství těch, kteří nebyli ochotni snášet se skloněnou hlavou nástup nacismu, ačkoliv se mohli v klidu a relativním pohodlí dožít konce války. Lidí, kteří se rozhodli vyčlenit se z řad obyčejných lidí a stali se tím neobyčejnými… český národ vždycky měl, má a bude mít své skutečné hrdiny, byť se o nich nikdy nepsalo v knihách.

Ruští partyzáni byli po roce 1989 smeteni ze stolu coby předvoj stalinismu, ačkoliv se většinou jednalo o uprchlé válečné zajatce (to je i případ velitele oddílu Suchá Loz – Korytná Dmitrije Kuriněnka – pozn. red.). V brigádě se mimochodem nevytvořila žádná komunistická buňka a nikdo z přeživších Rusů neudělal poválečnou kariéru ve zpravodajských či mocenských strukturách. A Murzin? Ten byl nakonec rád, že ho nechali kvůli spolupráci s britskými parašutisty žít.

Časy se mění a dějiny s nimi

Já ještě pamatuji doby, kdy Československo od nacistů osvobodila Rudá armáda a o roli USA při osvobozování západních Čech se mlčelo, ale moje děti již podle všeho budou žít ve světě, kde Československo osvobodila armáda americká a ta Rudá přitom hrála jen marginální roli komparsu. V tom lepším případě, v tom horším zaujme roli barbarských hord, před kterými nás americká armáda zachránila v hodině nejvyšší, když ta německá, která nás do té doby před nimi chránila, již pod jejich náporem klesala. Přitom je to stále jedna a ta samá událost – konec 2. světové války v Evropě – která je dobře zdokumentovaná a o níž by člověk řekl, že na ní není co vymýšlet. Chyba lávka. Každá doba má své akcenty a své potřeby a jim prezentace a interpretace i zdánlivě objektivních fakt odpovídá.

Pokračovat ve čtení „Časy se mění a dějiny s nimi“ →

Pravda o Jasenovci

Komise, podle slov profesora Živanoviće, v roce 2008 stanovila, že počet Srbů zabitých v Jasenovci převyšuje 700.000, Židů 23.000 a Romů 80.000. V loňském roce komise uveřejnila údaje, které vycházejí z neúplných výzkumů, a které uvádějí, že v dětských koncentračních táborech na území Nezávislého státu Chorvatsko bylo zabito 42.791 dětí srbských, 5.737 romských dětí ů a 3.710 dětí židovských, všechny ve věku do 14 let.
Na jednom zasedání v New Yorku jsem uveřejnil, že jsme došli ke jménům 371 katolických kněží, kteří podřezávali, vraždili, mučili, znásilňovali své oběti a dělali spoustu dalších zvěrstev. (…) A téměř všichni z nich byli členy františkánského řádu.
Takže neustále kladu otázku, jak máme zjistit jména těch obětí, které, například, byly spáleny v Pećilijevských vápenkách v Jasenovci, nebo které byly uvařeny v kotlích, kde se z lidského tuku dělalo mýdlo. Měl jsem to mýdlo smíchané s pískem v ruce. Ve Smederevu ho Němci během války distribuovali prostřednictvím Červeného kříže. Nevíme ani jména obětí, které jako ostrovy mrtvol pluly z Jasenovce Sávou a Dunajem. Osobně jsem je pozoroval, jak je vyvrhovala voda na obou březích těchto řek.

(zdroj: Pravda o Jasenovci se tají po celá desetiletí)

ČSR ve válečném stavu

Dne 16. prosince 1941 deklarovala československá exilová vláda v Londýně, že se nachází ve válečném stavu s Německem, Maďarskem a jeho spojenci, a to zpětně ke dni, kdy tyto země zahájily akce směřující proti územní integritě Československa. Exiloví právní pak v lednu 1944 označili za tento den 17. září 1938, tedy vznik Sudetoněmeckého Freikorpsu. Stejně nečekaný je z hlediska práva také konec válečného stavu naší země – je jím 13. únor 1957, kdy Československo obnovilo diplomatické styky s Japonskem.

(Jiří Plachý: Čekání na válku, ĎaS 5/2012)