Tagged: jazyk

Instrumentace politické (ne)korektnosti


 

Boj proti tzv. politické korektnosti není ani odvážný, ani pokrokový, ale je to reakce jako řemen, jak ukazuje Lukáš pokorný v eseji Politická korektnost je největší punk:

Celý příspěvek

Reklamy

Lapeni v překladu


Pro překladatele z mrtvých jazyků buddhismu, pocházejícího navíc z křesťanské tradice, představuje převod podobného textu výzvu na samých hranicích možností. Tak lze pochopit, proč na překlad dvacetistránkového textu je potřeba dvacetiletého studia. Jakkoli je totiž duše současného Západu spíše „ateizovaná“ a materialisticky nastavená, neplatí to tak docela o našem jazyku – v jednotlivých pojmech i ve skladbě řeči je křesťanstvím prosycen.

(T. Vystrčil v recenzi na knihu J. Holby Diamantová sútra)

Anketa: Jak se správně nazývají obyvatelé Krymu?


Při psaní poznámek o Krymu jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jak obyvatele Krymu nazvat jedním slovem. Tak proč se neporadit, možností se nabízí hned několik:

Na jazyk by měl být zbrojní pas


Emeritní profesor češtiny Dušan Šlosar v rozhovoru pro sobotní LN říká:

Jazykem se dnes rozhodují ty největší bitvy o moc vliv. Ekonomické souboje se odehrávají v textu uzavíraných smluv. O správu města, kraje nebo celé země se bojuje jazykem. Kde se za středověku vedly souboje mečem a kordem, tam nastoupilo slovo. (…) Tak, jak dříve bylo důležité zacházení s mečem, je dnes důležité přesvědčivé zacházení se slovem.

Nikdo nepochyboval o tom, že zacházení s mečem není přirozená dovednost, a tedy že je nutné se tomu naučit. U jazyka se ovšem víc spoléháme na pouhé odpozorování.

Podstatou politického jazyka je programová neuchopitelnost. Není pro politika nic horšího, než říct něco, s čím může být později konfrontován.

„Odklonit“ je takový čítankový příklad slova, které má širší rozsah, než by bylo pro dané použití záhodno. A ten širší rozsah zbavuje mluvčího odpovědnosti za to, co řekl. (…) Praotcem tohoto vyjadřování je Josef Goebbels. Vytvořil sofistikovanou teorii, že když nějaký nepříznivý jev pojmenujeme nadřazeným synonymem, tak to najednou není tak drastické a vlastně to není ani napadnutelné. Protože ten nadřazený pojem v sobě to svinstvo – mimo jiné! – obsahuje.

Starý dopis


Při takovém tom domácím probírání papírů jsem narazil na dopis, který někdy po převratu psal dědovi jeho spolužák ze školy, se kterým zřejmě nebyli čtyřicet let v kontaktu, protože spolužák byl Němec, podle všeho Sudetský, odsunutý. Nejde o to, co mu ten spolužák napsal, ale jak to napsal – sice prostou, ale čistou a dobrou češtinou s ručně doplněnými háčky a čárkami, protože těmi německý psací stroj nedisponoval. K tomu ručně psaný dovětek, ve kterém se omlouvá za svoji češtinu, která léty nepoužívání jistě utrpěla. A teď to srovnejte se standardní produkcí profesionálů, pro něž je jazyk výrobní nástrojem, jako jsou všichni ti novináři, redaktoři, moderátoři, politici apod. Opravdu vám to nepřijde tristní? Němec, který by měl na nějakou tu chybičku nárok, se za svoji češtinu omlouvá, zatímco lidé, kteří se češtinou živí, jsou k ní zcela lhostejní, pokud nejsou na tu mizérii, kterou produkují, přímo pyšní. Ale ono je to tak se vším, poctivá práce už se nenosí, na její místo nastoupila rychlost. Lhostejno zda zedník nebo právník, dnes vyhrává ten, kdo je první, bez ohledu na fauly a šlendrián. Slavná řeč dra Vlacha o úpadku řemesel ani zdaleka neztratila nic ze své aktuálnosti. V případě jazyka je to však ještě horší, protože jazyk je nástrojem mezilidské komunikace a neúcta k jazyku se tudíž rovná neúctě k lidem; neúcta k mateřskému jazyku pak značí nedostatek sebeúcty. Jenže ničím jiným než poctivou prací – i kdyby mělo jít o poctivou práci s jazykem – skutečné hodnoty nevznikají.